Jak generál Bulganin zmařil sovětský blitzkrieg. Pátrání Bruno Solaříka
03.01.2026
Foto: Wikimedia Commons Mil.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=66097879
Popisek: Nikolaj Alexandrovič Bulganin
Rok 1942 začal ve znamení přípravy nového sovětského úderu. Nebyly však k němu utvořeny podmínky. Odpovědnost za to neslo vyšší velení Rudé armády.
Holomráz a závěje
Druhá fáze sovětské protiofenzívy u Moskvy z prosince 1941 skončila plus minus 7. ledna 1942. Jak víme z minulého článku, kremelská Stavka (hlavní stan) ovšem už 5. ledna nařídila zahájení nového úderu. Šlo o plán strategické ofenzívy od Moskvy na západ s cílem úplného zničení německé skupiny armád Střed v prostoru Ržev−Vjazma. Plán měl obkličovací povahu.
Ze severu měly útočit jednotky Severozápadního frontu od Valdaje na Cholm a Toropec stejně jako jednotky Kalininského frontu od Rževa na Syčevku. Z jihu pak měly jednotky levého křídla Západního frontu postupovat od Kalugy na Juchnov. Obě obkličovací klepeta se měla sejít v prostoru Vjazmy. Mezi obřími klepety měly zbylé jednotky Západního frontu čelně tlačit na Syčevku a Gžatsk. V daném prostoru měly být obklíčeny, rozděleny a zničeny hlavní síly polního maršála Güntera von Klugeho, velitele skupiny armád Střed.
Budeme se věnovat plánům nejsevernější z uvedených operací, kterou dostal za úkol Severozápadní front generála Kuročkina. Hlavní úlohu měli sehrát generálplukovník Andrej Jerjomenko, který byl jmenován velitelem 4. úderné armády, a generálplukovník Maxim Purkajev, velitel 3. úderné armády. Tato vojska měla prolomit německou obranu z východiska asi 350 kilometrů severozápadně od Moskvy, konkrétně ve značně rozsáhlém prostoru o rozloze 300 x 200 kilometrů. Operační prostor se shodoval s geografickým územím Valdajské vrchoviny, rozložené mezi Novgorodem na severu, Smolenskem na jihu, městem Velikije Luki na západě a Rževem na východě.
Plán ofenzívy do země nikoho
Operace Severozápadního (a zčásti i Kalininského) frontu dostala podle cílových měst název cholmsko-toropecká. Vojensky šlo o plán grandiózního obchvatu celého levého křídla německé skupiny armád Střed s postupem až na hranice Běloruska.
Úsek průlomu byl vybrán zručně, protože na německé straně fronty se v daných místech nacházelo rozhraničení skupin Sever a Střed, v jehož prostoru byla hustota německé obrany nejnižší. Němci navíc v daném úseku, představujícím druhořadý směr, žádný větší úder nečekali, protože zde pohyb velkých mas vojska nepovažovali za možný. Důvod byl logický.
Devět desetin terénu tu totiž zabíraly lesy a bažiny s řadou větších i menších jezer a byla zde řídká silniční síť. Manévrování s vojsky by tu bylo krajně obtížné i v létě. V lednu 1942 se ovšem průměrná teplota pohybovala mezi 35 a 40 stupni pod nulou, holomráz byl střídán hustým sněžením a hloubka sněžné pokrývky činila 70 až 100 centimetrů. Za takových podmínek zde bylo prakticky vyloučeno účelně přepravovat jednotky, především vojenskou techniku, mimo silnice.
Jerjomenkův návrh
Zásadní problém sovětské taktiky představovala setrvačnost myšlení vyšší generality, která měla tendenci útočit všude a naráz. Takové nasazení sil a prostředků po celé délce fronty však nutně vedlo k jejich tříštění. Názorněji se dá mluvit přímo o rozpuštění energie v příliš širokém prostoru, samozřejmě spolu s navýšením vlastních ztrát, přičemž nebylo možné dosáhnout hlubokých průlomů vedoucích k obklíčení nepřítele, nýbrž byl nepřítel v lepším případě jen „vyšťoucháván“ o kus dál.
Proti takovému postupu se často vymezovali velitelé armád, kteří by naopak uvítali uplatnění principu soustředěného úderu, zajištěného vytvořením převahy v rozhodujícím úseku. Do plánování operací jim však opakovaně zasahovali nadřízení představitelé vyššího velení, tedy velení frontů a hlavního stanu. Uveďme si jeden příklad za všechny, a to z plánovaného úderu Severozápadního frontu na Cholm a Toržok.
Velitel 4. úderné armády Jerjomenko měl trpkou zkušenost s tím, jak efektivně užívali taktiku soustředěných úderů Němci v době, když jim on sám na podzim 1941 neúspěšně čelil jako velitel Brjanského frontu. Jeho obrana byla v souladu se zkostnatělým sovětským plánováním roztažena do šířky, a měla tudíž tloušťku asi jako tkanička, zatímco Němcům stačilo zvolit si libovolný úsek, s jistotou zde „tkaničku“ rozsekli a klidně postupovali do operační hloubky, v níž mohli zahájit obkličovací manévry zbylých částí „tkaničky“.
Vybaven touto zkušeností nyní Jerjomenko zcela správně navrhl cosi jako sovětský blitzkrieg. Druhořadé úseky chtěl pokrýt jen nepočetnými clonami, zatímco hlavní směr na Toropec měl být vybaven co největším počtem sil i prostředků, rozvržených do posloupných sledů. V daném terénu to byla ostatně jediná rozumná možnost, protože závěje zde protínala jen jedna pořádná silnice, kterou už Němci zčásti vyklidili. Bylo tedy žádoucí zesilovat úder přísunem dalších sledů a záloh právě po dané trase.
Bulganinova „operační chudoba“
Vtom však do věci zasáhl představitel hlavního stanu při Severozápadním frontu Nikolaj Bulganin s velitelem frontu generálem Pavlem Kuročkinem. Bulganin (mimochodem poválečný ministr obrany SSSR a jeden z možných Stalinových nástupců v politbyru) byl schopný hospodářský činitel, zastával mimo jiné zodpovědnou funkci předsedy státní banky, ale vojenské schopnosti i zkušenosti na začátku války postrádal, byť byl jmenován generálem.
Při návštěvě fronty na podzim 1941, jak vzpomínal člen státního výboru obrany Michail Smirtjukov, znepokojovalo Bulganina, že nad frontovým štábem přelétávaly německé bombardéry, směřující na východ k Moskvě. Nakonec prý Bulganin ztratil nervy, začal po štábu pobíhat sem tam a křičel: „Proč je nesestřelujem? Proč je nesestřelujem?“ Přítomný Žukov se odvrátil od mapy bojiště a musel mu vysvětlit elementární zásady boje: „Když je začnem sestřelovat, oni začnou bombardovat pozice našich vojsk. Ať si je tam v týlu sestřelí ti, co to mají za úkol.“
Zpět k přípravě cholmsko-toropecké operace. Bulganin s Kuročkinem zjevně nechtěli nic nechat náhodě, zřejmě v obavě, aby vojska, postupující v úzkém průlomu, nebyla nepřítelem napadena z boku. Pomíjím zde fakt, že žádný hluboký průlom v dějinách vojenství, počínaje manévrem thébského vojevůdce Epameinóndáse proti Spartně roku 371 před Kristem, by se s takovou opatrností nikdy nekonal. Jen se omezím na poznámku, že určité jištění úderu by bylo na místě v případě, kdy by boční údery nepřítele skutečně hrozily, jenže v okolních závějích to nepřipadalo v úvahu.
Bulganin s Kuročkinem tedy Jerjomenkův plán úderu rozmělnili do šířky přesně tak, jak si to Jerjomenko nepřál, samozřejmě i se zředěním hustoty dělostřeleckých baterií v čele úderu. Tento přístup označil Jerjomenko právem za výraz „operační chudoby velení frontu“, ale se svými výhradami neuspěl. Na rozkaz nadřízených musel na obou svých křídlech naplánovat nejen silné jištění hlavního úderu, ale přímo takzvané pomocné údery.
A to není všechno. Už jsem se zmínil, že v daném prostoru byla jediná slušná silnice, určená pro postup hlavního úderu. Jednotky, které byly vyčleněny pro pomocné údery, měly tedy i s těžkou výzbrojí procházet hustými lesy a závějemi právě v tom valdajském bezcestí, kde byl účelný pohyb vojsk vlastně nemožný, protože tu nebyly ani lesní průseky. Šlo totiž shodou okolností o prostor přírodní rezervace (!).
Hořké zadostiučinění
Cholmsko-toropecká operace Purkajevovy 3. a Jerjomenkovy 4. úderné armády byla zahájena 9. ledna 1942. Ironie osudu tomu chtěla, že jen jeden den poté, 10. ledna, vydal Stalin coby nejvyšší velitel hlavního stanu směrnici, která byla ihned telegraficky doručena všem frontům a armádám. Ve směrnici kladl důraz na… podržte se stolu. Nu ano, kladl v ní důraz právě na to, co Bulganin čerstvě zmařil. Na nutnost provádět hluboký průlom nepřátelské obrany mohutnými údernými skupinami v úzkých úsecích za nepřetržité dělostřelecké podpory.
Princip průlomu velkými silami na úzkých úsecích, jak jsem už naznačil, je při vedení válečných operací už od antiky zcela triviální postup, ale je příznačné, že musel být zdůrazněn samotným Stalinem až půl roku po začátku německo-sovětské války, a navíc pět týdnů po provedení sovětské prosincové protiofenzívy u Moskvy.
Ale především tu jde o to, že se tak stalo jeden jediný den po zahájení cholmsko-toropecké operace. Těžko si lze představit trpčí zadostiučinění, než jakého se dostalo Jerjomenkovi. Vždyť na nápravu rozjeté operace bylo samozřejmě pozdě. Bylo by to něco jako zarazit tygra uprostřed skoku a vrátit ho do místa odrazu. Digitálně je taková operace sice snadno proveditelná tlačítkem „rewind“, jenže takové tlačítko pohříchu v reálném čase nebývá k dispozici…
To byly tedy podmínky, za kterých v lednu 1942 započal gigantický obkličovací manévr Rudé armády s cílem zničení skupiny armád Střed. Nemusím asi zdůrazňovat, že i přes určité úspěchy to jako celek nedopadlo úplně podle představ nejvyššího velení. Ale o tom zas příště.
Zdroje: Vladimir Běšanov: God 1942 − učebnyj, Andrej Jerjomenko: Na zapadnom napravlenii, Michail Smirtjukov v rozhovoru s J. Žirnovem o N. A. Bulganinovi, Kommersant 33, 2011
Vložil: Bruno Solařík