O přílišném optimismu sovětských generálů. Pátrání Bruno Solaříka
27.12.2025
Foto: Wikimedia Commons By Unknown author - Molotov, Staline et Vorochilov sur l'aéroport central Frounze a Moscou le 25 Juin 1937, lors d'une réunion des membres de l'expédition vers le pôle Nord. Image scannée d'apres le livre : Staline. Son soixantieme anniversaire. Moscou, Pravda, 1940., Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=20072676
Popisek: Josif Vissarionovič Stalin
Po epochálním triumfu u Moskvy, kde Rudá armáda v prosinci 1941 porazila „neporazitelný“ wehrmacht, se Sověti rozhodli nepřítele dobít. Předčasně.
Porušení zásady
Stalin měl často schopnost proniknout do podstaty toho kterého vojenského problému a zvolit správné řešení. Prokazatelně kupříkladu věděl, že každá útočná akce vyžaduje v jistém okamžiku operační přestávku. Už roku 1929 prohlásil na poradě lidového komisariátu obrany: „Nebylo a není možné vést úspěšný útok bez přeskupení sil v jeho průběhu a bez zajištění dobytých pozic … Při nezajištěném postupu vpřed, tedy bez dodržení těchto podmínek, se útok musí nevyhnutelně vyčerpat a zhroutit. Nezajištěný útok znamená útok zmařený.“
Přesto však v lednu 1942 tuto zcela správnou zásadu sám nedodržel. Už víme, že Hitler porušil vlastní zásadu nebojovat na dvou frontách. Nuže, Stalin zase porušil vlastní zásadu neútočit bez přeskupení sil a zajištění úspěchu, tedy bez operační přestávky. Sovětská protiofenzíva u Moskvy, která v prosinci 1941 uštědřila Němcům první porážku ve druhé světové válce, skončila 7. ledna 1942. Proběhla ve dvou těsně navazujících fázích a trvala celý měsíc. Přitom však už 5. ledna nařídil hlavní stan zahájení nové (!), takzvané zimní ofenzívy. Ta pak po drobném odkladu skutečně začala už 9. ledna. Tady se o účinném doplnění stavů vyčerpaných jednotek vůbec nedá mluvit. To je ovšem burcující zjištění. Jak se mohlo stát, že Stalin tak flagrantně porušil svou vlastní zásadu?
Důvod spočíval v přílišném optimismu sovětského vojenského průzkumu, z něhož pak plynulo nemístné podcenění stavu německých jednotek po prosincové ofenzívě. Velitel Západního frontu Žukov spolu se zmocněncem Stavky pro Severozápadní front Bulganinem sdělili 31. prosince 1941 Stalinovi, že na centrálním úseku „nepřítel pod náporem vojsk frontů pokračuje v ústupu západním směrem a zanechává na bojišti i na ústupové cestě raněné, dělostřelectvo, zbraně a materiál“.
Zásadní, ale ne definitivní zlom
To v zásadě odpovídalo pravdě. Němci utrpěli skutečně děsivé ztráty. Vyčerpané německé jednotky u Moskvy ztratily množství těžké výzbroje, tanků a další techniky. Změnil se i poměr sil a prostředků obou stran. Ke konci ofenzívy byl poměr sil následující. V dělostřelectvu se síly obou stran vyrovnaly, v počtech mužstva už měli Sověti mírnou převahu a v tancích se jejich převaha dala znázornit poměrem 1,4 : 1.
I němečtí generálové ve zpětném pohledu uznávali zásadní změnu, k níž v prosincových bojích o Moskvu došlo. Maršál Keitel při výslechu v červnu 1945 prohlásil, že po bitvě u Moskvy už nespatřoval „vojenské řešení“ celé východní kampaně. Generál Halder označil porážku u Moskvy za „katastrofu“ a „začátek tragédie na Východě“. Napsal: „Byl rozbit mýtus o neporazitelnosti německé armády. Začátkem léta 1942 sice německá armáda dosáhla nových triumfů, ale mýtus o její neporazitelnosti už se tím neobnovil. Proto lze den 6. prosince 1942 považovat za bod obratu, a to zásadní bod obratu v krátkých dějinách třetí říše. Hitlerova síla a moc tehdy dosáhly svého vrcholu a od toho okamžiku začaly slábnout.“
Bývalý náčelník štábu Guderianovy 2. armády generál Blumentritt potvrdil, že porážka u Moskvy znamenala „bod zlomu“ ruské kampaně hitlerovců. Bývalý velitel 47. motorizovaného sboru generál Bamler napsal: „Ústup na přelomu let 1941 a 1942 byl výchozím bodem velké válečné krize, z níž se německá armáda ani materiálně ani morálně nedokázala už vzpamatovat.“ I Hitlerův pobočník von Below napsal ve vzpomínkách, že moskevská porážka představovala „velký přelom v průběhu druhé světové války“.
To všechno však ještě neznamenalo, že by Němci ztratili všechny síly a možnosti. Ani ty výhodné podmínky, vzniklé sovětským triumfem u Moskvy, zkrátka neutvořily možnost získání nezbytné převahy nad Klugeho skupinou armád Střed. Žukov s Bulganinem však z toho všeho vyvodili, že vojska Západního frontu právě německou skupinu armád Střed dohnala do stavu, v němž bude snadné ji úplně rozdrtit. A to nebyla pravda.
Nenechat nepříteli čas na zotavení
I hlavní stan následně podlehl dojmu, že Němci jsou na pokraji úplného zhroucení, takže Stalin dospěl k názoru, že by bylo chybou nedorazit je rovnou takříkajíc z chodu. Sovětští představitelé nejvyššího velení měli za to, že německé jednotky, prokazatelně demoralizované porážkou u Moskvy a špatně vybavené pro válku v zimních podmínkách, nebudou schopny klást smysluplný odpor přinejmenším předtím, než dojde k doplnění vážných ztrát, které utrpěly.
Z přehnaně optimistického hlášení tedy vyplynulo rozhodnutí hlavního stanu zaútočit nyní na všech úsecích sovětsko-německé fronty najednou. Toto rozhodnutí (jak o tom ostatně svědčí sovětská radiová depeše, zachycená wehrmachtem) počítalo téměř jistě s tím, že nyní přišel čas k zasazení rozhodujícího úderu. Plán takzvané zimní frontální ofenzívy, projednaný v sovětském hlavním stanu 5. ledna 1942, vskutku obsahoval následující věty:
„Němci chtějí získat čas na zotavení. Náš úkol spočívá v tom, abychom Němcům takové zotavení neumožnili. Jde o to, hnát je na západ bez zastavení a donutit je vyčerpat své zálohy ještě do jara. My pak budeme mít nové velké zálohy, zatímco Němci už žádné rezervy mít nebudou. Je nutno zajistit tímto způsobem úplné rozdrcení hitlerovských vojsk v roce 1942.“
To je tedy odpověď na otázku, proč byla vyčerpaná vojska Rudé armády hnána bez přestávky do další ofenzívy. Přílišný optimismus a snaha nezmeškat šanci k získání rozhodující převahy. Velitelé i hlavní stan ztratili kritický náhled na situaci. Ta byla spatřována v příliš růžových barvách. Sověti podcenili nepřítele a přecenili vlastní síly.
Zkrácení fronty navzdory „haltbefehlu“
Z řady důvodů nebyla skutečná situace wehrmachtu zas tak strašná, jak se to mohlo jevit. Jak víme, 16. prosince 1941 vydal Hitler pověstný „haltbefehl“, tedy rozkaz neustupovat z dosažených pozic. Jednotky, v nichž byl tento rozkaz respektován, utrpěly hrozné ztráty a jejich zbytky se zachraňovaly útěkem, ale na řadě úseků došlo díky zkušeným velitelům, jako byl třeba Guderian nebo Hoepner, k nepovolenému ústupu, který měl tu výhodu, že byl spořádaný. Zmínění velitelé za to sice zaplatili ztrátou svých funkcí (Hoepner byl dokonce potrestán odebráním práva nosit uniformu), ale fronta se v jejich úsecích bez zbytečných ztrát zkrátila. Operační hustota jejího obsazení vojsky už poté nečinila příliš řídkých 30 kilometrů na divizi, nýbrž byla asi poloviční, a to už k udržení fronty stačilo.
Na začátku sovětské protiofenzívy byla kupříkladu vojska 3. i 4. německé tankové armády (tehdy ještě nesly název „tankové skupiny“) vysunuta kupředu do dlouhého oblouku kolem západního a severního okraje Moskvy. Ten oblouk měřil bezmála 300 kilometrů. Po ústupu na linii řek Lama−Ruza se z oblouku stala prakticky rovná čára o délce pouhých 140 kilometrů. Linie fronty se tedy na úseku obou tankových skupin zkrátila skutečně na polovinu. V souladu s tím, jak řečeno, se o polovinu zvýšila operační hustota tankových armád.
Kdo vlastně nedostal šanci k zotavení?
Došlo tak k poměrně svéráznému paradoxu. Nepřítel, který za první dva týdny sovětské protiofenzívy utrpěl značné ztráty, byl následně o dost silnější (!), jakmile zaujal obranu na kratší frontě, vedoucí podél řek Lama a Ruza. Napomáhala mu zde i povaha terénu výhodného pro obranu, do něhož bylo rozmístěno dostatečně silné dělostřelectvo.
Do daného prostoru byly následně přisouvány jednotky i technika z Německa i z méně aktivních úseků východní fronty. Úsilím velitele záloh F. Franka byly v Německu utvořeny pro východní frontu nové čtyři (a půl) divize. Dalších pět divizí mělo být přemístěno ze západní Evropy a čtyři z Balkánu, kde měli nadále udržovat pořádek Bulhaři a Italové. Dále bylo nařízeno posílit frontové letectvo.
V tomto světle už není příliš divu, že se Rudé armádě nepodařilo linii Lama−Ruza prolomit. Proti dobře opevněným jednotkám, posíleným čerstvými zálohami, koneckonců bojovali vyčerpaní sovětští vojáci bez patřičného doplnění, a hlavně bez oddechu. Potřeba velení Rudé armády nenechat Němcům čas na zotavení tedy vedla k nepříjemně protichůdnému důsledku. Čas na zotavení zkrátka nebyl poskytnut především vlastním sovětským jednotkám.
To mělo značný vliv na způsob provedení nové sovětské „zimní ofenzívy“ z ledna a února 1942. Operace sice neskončila krachem, který v prosinci 1941 postihl hitlerovskou ofenzívu proti Moskvě, ale nedalo se ani mluvit o úplné úspěšnosti celé akce. Příště se ostatně přesvědčíme, že povahu ofenzívy předznamenaly už potíže při jejím plánování.
Zdroje: Vladimir Běšanov: God 1942 − učebnyj, Ilja Moščanskij: Ošibka geněrala Žukova
Vložil: Bruno Solařík