Chtěl vůbec někdo druhou frontu? Pátrání Bruno Solaříka

Roku 1942 válčí Němci proti SSSR i Angloameričanům, ale o druhou frontu kupodivu nikdo nestojí, dokud na Východě nedojde k dalšímu zvratu.

Od druhé fronty k otázce hranic

V minulém článku jsem popsal překvapivé peripetie ohledně takzvané druhé fronty, jak se vyvíjely v roce 1941. Začalo to tím, že se Hitler chtěl v letech 1939-1940 za každou cenu vyvarovat válčení na dvou frontách. Druhá fronta však byla toužebným snem Britů, osamoceně bojujících proti Německu. Následně Hitler své přesvědčení sám porušil a zaútočil na SSSR, přestože stále pokračovala jeho válka proti Británii.

Nyní o druhou pozemní frontu prosil Stalin, jenže Churchill ji kvůli vlastní slabosti nedokázal na evropském kontinentu otevřít. A když se prostřednictvím ministra zahraničí Edena konečně sám pustil v dané věci do diplomatické sondáže, už se to nehodilo do krámu soudruhu Stalinovi, který po prosincovém vítězství nad wehrmachtem u Moskvy nabyl dojmu, že má vyhráno i bez ní. Tak jako tak Stalin věřil, že tentokrát s nabídkou druhé fronty přijdou sami Britové. Předpokládal jejich obavu, že jinak si Stalin zabere sám celou Evropu až po Biskajský záliv.

V době, když vrcholila první, beze zbytku úspěšná fáze sovětské protiofenzívy, ve dnech 16.-20. prosince 1941, navštívil Moskvu britský ministr zahraničí Anthony Eden. Šlo o předběžné jednání s cílem uzavřít plnohodnotnou spojeneckou smlouvu mezi Británií a SSSR. Týden před Edenovým příjezdem navíc vyhlásil Hitler válku USA, které se tak dostaly do pozice válečného spojence Británie, a proto se nyní případná smlouva proti Německu měla týkat všech tří velmocí. Eden samozřejmě očekával, že Stalin opět, v tom roce už počtvrté, vznese otázku otevření druhé fronty v západní Evropě, jenže Stalin o tom kupodivu vůbec nemluvil. Zajímalo ho už něco úplně jiného. Šlo o otázku budoucích hranic SSSR.

Co žádal soudruh Stalin

Proč se na pořad prosincového jednání vůbec nedostala otázka druhé fronty, už jsem tu zdůvodnil. Stalin zkrátka počítal s tím, že teď už si Rudá armáda poradí s wehrmachtem sama, tedy bez vojenské pomoci západních Spojenců. A protože předpokládal, že v blízké době se sovětská vojska povalí zpět k sovětským hranicím z let 1939 a 1940, považoval za aktuální učinit z jejich otázky základní bod jednání s Brity. Dodejme, že v prosinci 1941 šlo o výrazně předčasnou otázku, ale v Moskvě tehdy zkrátka panoval nadměrný optimismus.

Stalin proto Edena důrazně žádal o britské uznání hranic SSSR z června 1941 a doslova přitom prohlásil: „Naše vojska můžou v blízké budoucnosti opět obsadit pobaltské státy.“

Na celé věci je pozoruhodné, do jakého střetu zájmů tato diplomatická iniciativa zasahovala. Vždyť soudruh Stalin svou žádostí usiloval o kvadraturu kruhu. Británie, která nyní válčí po boku SSSR proti hitlerovskému Německu, měla vlastně uznat takové územní změny, kterých SSSR docílil v době, kdy byl v platnosti jeho pakt o neútočení a přátelství s hitlerovským Německem. S týmž hitlerovským Německem, proti němuž Británie válčila už tehdy!

Prosincové ochlazení

Konkrétně šlo, jak řečeno, například o sovětskou anexi pobaltských států Litvy, Lotyšska a Estonska z léta 1940, dále o přičmenění rumunské Besarábie a severní Bukoviny, ale především o zábor východních oblastí meziválečného Polska ještě z podzimu 1939. A to bylo pro Brity vpravdě nestravitelné sousto. Polsko bylo přece spojeneckým státem Británie, která na jeho obranu před dvěma lety vstoupila do války a jeho exilovou vládu nyní hostila v Londýně.

Když se Eden v dané otázce odmítl k čemukoli zavázat, upozorňoval ho Stalin, že dané územní změny byly provedeny „v souladu s vůlí obyvatelstva oněch území“. V polském případě měl na mysli fakt, že Sověti tehdy anektovali právě ta území Polska, kde žili především Ukrajinci a Bělorusové. Eden sice danou agendu neodmítl, na to by jako pouhý ministr neměl ani právo, ale už tím, že se od věci zjevně distancoval, zapříčinil Stalinovu nelibost. Vztahy mezi Británií a SSSR kvůli tomu citelně ochladly.

Stalin, který moc nevěřil na kompromisy ani u sebe ani u jiných, zkrátka vnímal Edenovo zoufalé lavírování přímo jako výraz britské vůle po „rozpadu SSSR“. Odmítl proto pokračovat v jednání nad spojeneckou smlouvou s Británií. Nešťastný Eden odjel z Moskvy s prázdnou. Jednání byla přerušena. Sovětská strana podala oficiální vysvětlení, že se tak stalo „vzhledem k odmítnutí Anglie uznat západní hranice SSSR“.

V jednom pytli

Vstup USA do války představoval přirozeně další vyjednávací pole. Funkci sovětského velvyslance ve Washingtonu zastával od roku 1941 Maxim Litvinov, dobře známý ještě z předválečných let. Tehdy jako lidový komisař zahraničí SSSR prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti v Evropě, namířenou proti rozpínavosti nacistického Německa. Roku 1939 byl z komisařské funkce odvolán a nahrazen Stalinovým věrným pobočníkem Molotovem. Právě se totiž chystalo překvapivé sblížení s Hitlerem, a k tomu by se diplomat židovského původu Litvinov, zastávající antihitlerovskou pozici, samozřejmě nehodil. Nyní, po kardinální změně situace, se však skvěle hodil jako sovětský emisar v USA.

Po ukončení moskevské protiofenzívy a lednovém zahájení další útočné operace Rudé armády, známé jako zimní ofenzíva, poslal Litvinov 20. ledna 1942 do Moskvy dotaz, jestli má amerického prezidenta Roosevelta požádat o otevření druhé fronty. Jeho nástupce ve funkci lidového komisaře (ministra) zahraničí, a tudíž šéf Molotov mu odpověděl příznačně: „Víte, že náš návrh ohledně otevření druhé fronty byl už třikrát odmítnut. Nechceme narazit na odmítnutí počtvrté. … Počkáme, až nám snad tuto otázku předloží Spojenci sami.“

Příznačný je na Molotovově odpovědi především fakt, že všechny tři odmítnuté žádosti Moskvy o druhou frontu, o kterých jsem psal v minulém článku, byly předloženy pouze osamocené Británii. Prosincovým vstupem USA do války se však situace zásadně změnila. Litvinov z toho zjevně vycházel a považoval za správné takříkajíc obejít dosud odmítavý Londýn a místo toho zkusit štěstí ve Washingtonu.

Molotov však ve své odpovědi bohorovně hodil Británii a USA do jednoho pytle, a to zjevně z toho důvodu, že Moskva už o otevření druhé fronty nestála. Dokonce, jak víme, Sověti počítali s tím, že brzy budou mít o druhou frontu zájem sami Spojenci.

Neochota na obou stranách

V tomto svém předpokladu se Sověti nemýlili. Jejich zimní ofenzíva z ledna až dubna 1942 sice nedopadla tak skvěle, jak předpokládali, ale přesto došlo i nyní k dílčímu vytlačení německých vojsk o další kus od Moskvy na západ. Kreml měl tedy opět důvod k optimismu ohledně dalšího vývoje na frontách.

A právě tehdy, v dubnu 1942, pozval Roosevelt do USA úřadujícího lidového komisaře zahraničí SSSR Vjačeslava Molotova k podpisu dohody o otevření druhé fronty. Stalo se tedy, co Stalin předpokládal. Spojenci začali o otevření druhé fronty vyjednávat sami, z vlastní iniciativy.

Stalin však, stejně jako v prosinci, vzhledem k novým úspěchům Rudé armády už vůbec nepovažoval za nutné s druhou frontou spěchat. Místo toho provedl zvláštní zdržovací tah. Prohlásil totiž, že jakákoli dohoda SSSR s USA musí být podmíněna sovětskou dohodou s Británií. A my už z úvodu článku víme, že sovětskou podmínkou takové dohody bylo britské uznání sovětských západních hranic z června 1941, což byla pro Brity podmínka až na další nepřijatelná vzhledem k jejich závazkům vůči spojenecké polské vládě v londýnském exilu.

Britský ministr Eden se v prosinci 1941 odpovědi na danou podmínku vyhnul a nyní, v dubnu 1942, se na britském postoji nic nezměnilo. Pokud jde o Washington, ukázalo se, že Američané pro změnu vyslovili výhradu vůči uznání sovětské anexe tří pobaltských států.

Diplomacie a realita

Přes tyto rozpory byl Molotov pozván jak do Washingtonu, tak i do Londýna k podpisu odpovídající spojenecké smlouvy včetně jednání o druhé frontě, ale samozřejmě bez diskuse o hranicích.

To bylo nepřijatelné pro Stalina. Sověti, jak víme, nyní pod vlivem svých vojenských triumfů nepovažovali otevření druhé fronty za tak závažné, jako před prosincem 1941. A tak se stalo, že Molotov na nabídku cesty do Londýna odpověděl k velké lítosti britského ministra zahraničí Edena, že momentálně nemůže opustit Moskvu.

Stalin zjevně počítal se dvěma věcmi. Za prvé mu bylo zřejmé, že diskuse o druhé frontě je ze strany Spojenců spíš prostředkem nátlaku na SSSR, aby podepsal patřičnou dohodu za podmínek, výhodných pro Západ. Následně by se Spojenci podle Stalinova názoru stejně vymluvili, že ještě stále nejsou připraveni druhou frontu otevřít. Z toho bylo vidět, že měl Spojence docela dobře přečtené. Ti totiž pro rok 1942 skutečně neměli ani sílu ani vůli reálně provést vylodění na evropském kontinentu.

Za druhé pak Stalin počítal s tím, že následná letní kampaň Rudé armády poskytne Sovětskému svazu další podstatné vojenské úspěchy v boji proti wehrmachtu. Vycházel logicky z toho, že potom bude Moskva při budoucím jednání se západními Spojenci tahat za delší konec, zvlášť pokud se Rudé armádě ještě onoho roku 1942 podaří postoupit přímo k těm hranicím SSSR, o kterých se Sověti se Spojenci právě handrkovali. Dalo se předpokládat, že pak si Britové s Američany své výhrady vůči západním hranicím SSSR budou muset rozmyslet.

V tom optimistickém předpokladu ohledně brzkého vývoje na sovětsko-německé frontě se Stalin dokonale mýlil. V dubnu 1942, když de facto odmítal jednat s Londýnem a Washingtonem o spojenecké smlouvě, už se nejspíš viděl v Rize na pobřeží Baltu. Zjevně ho ani nenapadlo uvažovat o nadcházející nutnosti naopak hájit Stalingrad na břehu Volhy.

 

Moskva míní, Berlín mění

Je užitečné pohlédnout na situaci ještě z druhé strany konfliktu, tedy z hlediska Berlína. Němci přirozeně nevěděli o peripetiích spojeneckých diskusí kolem pozemní druhé fronty, ale najisto počítali s tím, že se o jejím otevření jedná. Při plánování své letní kampaně na rok 1942 proto vycházeli z toho, že je nutné porazit sovětské ozbrojené síly dřív, než budou USA s Británií schopny udeřit na Německo otevřením druhé fronty a vnutit mu reálný boj na dvě strany. Správně přitom předpokládali, že v roce 1942 si západní Spojenci do Evropy ještě netroufnou.

Generál německého dělostřelectva Walter Warlimont, který tehdy zastával funkci zástupce náčelníka operačního štábu OKW, po válce napsal: „V generálním štábu pozemních vojsk i ve štábu operačního velení ozbrojených sil byl válečný cíl na rok 1942 ve shodě se starým strategickým pravidlem spatřován v tom, že je zapotřebí vypořádat se nejdřív do jisté míry s jedním nepřítelem, než ten druhý stihne rozvinout všechny své síly.“

Dodejme, že Němci si při svém plánování kampaně na rok 1942 vlastně zopakovali plán na rok předchozí. I tehdy přece předpokládali, že se wehrmacht vypořádá se SSSR dřív, než se Západu podaří Němce jakkoli vojensky ohrozit. Nyní vsadili na tentýž předpoklad, byť s vědomím, že tentokrát mají už poslední příležitost.

Víme, že pokud jde o válečné plánování letní kampaně 1942, úspěch v ní nezaznamenali Sověti, nýbrž opět Němci, kteří si mezi květnem a prosincem 1942 na trochu jiném, jižnějším bojišti zopakovali své triumfy z předchozího léta a podzimu.

A to byl v onom roce poslední obrat v tahanici Sovětů a Spojenců o druhou frontu. Molotov, který se v dubnu 1942 přezíravě vymluvil, že nemůže opustit Moskvu, musel v létě téhož roku bez dalších okolků sbalit kufr a sednout do strategického bombardéru, aby se u kapitalistických strýčků začal dožadovat nejen další materiální pomoci, ale především samozřejmě čeho?

Ano, především samozřejmě otevření druhé fronty.

Vladimir Běšanov: God 1942 − učebnyj, David Reynolds – Vladimir Pechatnov (eds): The Kremlin letters (Stalin’s wartime correspondence with Churchill and Roosevelt), Walter Warlimont: Im Hauptquartier der deutschen Wehrmacht 1939−1945

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,