Snění o druhé frontě. Pátrání Bruno Solaříka
13.12.2025
Foto: Wikimedia Commons By Bundesarchiv, Bild 146-1990-048-29A / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=8251049
Popisek: Adolf Hitler
Jednu z hlavních Hitlerových zásad představoval odpor vůči vedení války na dvou frontách. Pro jeho protivníky šlo zprvu naopak o nedosažitelný sen.
Ostrovy bez plotů
Diplomatická stránka válečných dějin je mnohdy zrovna tak pozoruhodná, jako jejich stránka vojenská. Přesvědčíme se o tom na příkladu, tvořícím obsah tohoto článku. Jak známo, Hitler byl zapřisáhlým odpůrcem válčení na dvou frontách najednou. Existence západní a východní fronty zároveň přece vylámala zuby císařskému Německu v první světové válce, v níž fýrer, tehdy ještě jako prostý frajtr, sám bojoval. V letech 1939-1940 proto Hitler úzkostlivě dodržoval smlouvu o neútočení se Sovětským svazem a soustředil se výhradně na boj proti západním Spojencům, Francii a Británii.
Po porážce Francie v červnu 1940 už proti nacistickému Německu stála jen osamocená Velká Británie. Německé ponorky likvidovaly britské obchodní lodě jednu po druhé. Britské ostrovy, životně závislé na zámořském obchodu, ztrácely další a další tuny lodního výtlaku, takže se Britům začalo nedostávat všech surovin. Kdybychom například porovnali fotografie z britských měst před válkou a po ní, dříve nebo později bychom si všimli docela nápadné změny. Tam, kde před válkou obklopovaly anglické školy, muzea i soukromé domy umělecky tvarované železné ploty coby symboly britského lpění na ochraně soukromého majetku a osobního prostoru, na poválečných snímcích nebyl žádný z nich k nalezení. Prakticky všechny byly v prvních letech britsko-německé války uřezány a přetaveny na surovinu pro válečnou výrobu.
Za dané situace se britský ministerský předseda Churchill už jen modlil, aby Německo stanulo před nutností bojovat opět na dvou frontách. Jinak by Británii zbývalo už jenom přistoupení na Hitlerovy podmínky a uzavření nějaké potupné dohody, která by se rovnala takříkajíc lepší kapitulaci. Britové sice měli za zády bohatou velmoc USA, jenže Američané se do horké války nijak nehrnuly, takže tu stále panoval extrémní nepoměr v pozemních silách osamocené Británie na jedné straně a silného Německa s jeho satelity na straně druhé.
Londýn se oddává fantaziím
A právě o pozemní síly šlo. Hitler totiž po neúspěšné letecké přípravě invaze na britské ostrovy přesměroval těžiště boje proti Britům na plán ovládnutí jejich kolonií na Blízkém východě a uchvácení jejich panství v Indii. V případě vpádu Němců do daného prostoru, tedy přes Libyi, Egypt a Suez do Sýrie, Iráku a Íránu, ba až do té Indie, by jim skrovné pozemní síly Britů prostě nemohly čelit. Proto se jedinou záchranou Britské říše jevila taková situace, kdy by silné pozemní síly wehrmachtu začaly být plně vázány jinde.
Jediná velmoc, která přitom připadala v úvahu jako potenciální nepřítel Německa takříkajíc z druhé strany, byl Stalinův Sovětský svaz. Bylo však vlastně nemístné na takovou možnost spoléhat. Sovětský svaz se totiž od počátku své existence nacházel v pozici nejen oponenta, ale dokonce nenáviděného a nenávistného nepřítele imperialistické Británie. Zato s Hitlerovým Německem měl Stalin od srpna 1939 platnou smlouvu o neútočení, a od konce září onoho roku dokonce i smlouvu o přátelství (!).
Churchillovi nezbývalo než zoufale doufat, že pakt Molotov−Ribbentrop je jen účelovou dohodou mezi dvěma až dosud zapřisáhlými protivníky a že Stalin snad využije Hitlerovy zaneprázdněnosti v severní Africe a pošle mu Rudou armádu do zad. Vzhledem k výraznému podcenění vojenských možností SSSR se ovšem taková představa jevila i samotným Britům jako spíš fantastická než reálná. Podobně nepravděpodobná byla možnost, že by Hitler o své vůli popřel své přesvědčení a napadením SSSR že by sám zahájil válku na dvou frontách.
Sblížení Británie a SSSR
Od března 1941 se však k Britům začaly dostávat indicie, že se k té nepravděpodobné variantě schyluje. S neskrývanou nadějí proto několika různými kanály varovali Sověty před Hitlerovým záměrem. Nečinili tak samozřejmě proto, aby německému útoku na SSSR zabránili, to by byli sami proti sobě. Churchillovi šlo jen o to, aby se Sověti stačili připravit a nezhroutili se příliš rychle, asi jako třeba o rok dřív Francie. Pak by totiž Británie místo zisku v podobě kýžené války na dvou frontách musela opět o samotě čelit Německu, které by po triumfu v SSSR bylo ještě o několik řádů silnější než dosud.
Jakmile k německému útoku na SSSR v červnu 1941 skutečně došlo, Britové začali Stalinovi ve vlastním zájmu poskytovat pomoc, samozřejmě s USA za zády. Na začátku září 1941 zahájili Spojenci dodávky vojenské pomoci za podmínek lend-lease, tj. na dluh. (Byl splacen až v roce 2006.) Každý měsíc dostávali Sověti ze Západu stovky letadel, tanků, nákladních automobilů atp. Nutno ovšem dodat, že tyto dodávky dopravních prostředků, zbraní atd. se v plném rozsahu uplatnily až od roku 1942, tedy po sovětském vítězství u Moskvy, a činily vcelku sotva několik procent reálných potřeb Rudé armády. Nic to nemění na faktu, že tváří v tvář hitlerovské hrozbě došlo jaksi z objektivních důvodů nejen k usmíření, ale dokonce ke spojenecké koordinaci doposud zapřisáhlých nepřátel, Británie a SSSR.
Moskva prosí o druhou frontu
Pokud jde o druhou frontu, role se nyní jedním rázem obrátily. Wehrmacht pronikal střemhlav do hloubi SSSR, takže teď to byla právě Moskva, kdo zoufale vyhlížel možnost vzniku druhé pozemní fronty proti Hitlerovi. V létě 1941 se už Stalin osobně dožadoval od Spojenců jejího otevření. Konkrétně navrhoval severní Francii, kde k ní nakonec opravdu došlo, jenže až o tři roky později. Rovněž upozorňoval na možnost udeřit na Němce v arktické oblasti, tedy invazí do okupovaného Norska.
Dne 18. července 1941 psal Stalin Churchillovi: „Nejjednodušší by bylo utvořit takovou frontu právě nyní, když jsou Hitlerovy síly soustředěny na Východě a když Hitler ještě nestihl upevnit pozice, které na Východě obsadil.“
Podruhé Stalin marně žádal o otevření druhé fronty o šest týdnů později, 3. září, když německé jednotky obkličovaly obrovské uskupení Rudé armády u Kyjeva.
Ve slavném projevu z 6. listopadu, v předvečer vojenské přehlídky na Rudém náměstí k výročí revoluce, Stalin veřejně vložil vinu za neúspěchy Rudé armády na Británii: „Jedna z příčin neúspěchů Rudé armády spočívá v absenci druhé fronty v Evropě proti německo-fašistickým vojskům. … Situace je nyní taková, že naše země vede osvoboditelskou válku sama, bez jakékoli vojenské pomoci.“
Proč vlastně Churchill Stalinovi nevyhověl? Stručně řečeno proto, že nemohl. Na žádosti z července, září i listopadu 1941 Stalinovi pokaždé odpověděl, že utvoření druhé fronty je v dané chvíli neproveditelné. Nebyla to přitom žádná výmluva. Provedení takové operace vyžadovalo obrovské materiální zdroje, nesmírné množství transportních a speciálních lodí, získání převahy na moři i ve vzduchu a drtivou převahu v živé síle i technice. Británie však tou dobou, tedy ve druhé polovině roku 1941, ztratila v ponorkové válce už na 2000 lodí a měla na britských ostrovech k dispozici jen 39 divizí, přičemž loďstvo by bylo schopno přepravit přes La Manche jen šest z nich.
A zas je všechno jinak
A vtom došlo ohledně problému druhé fronty k dalšímu obratu. Na polích kolem Moskvy se Rudé armádě podařilo v prosinci 1941 vyvrátit mýtus o neporazitelnosti německé armády. Sovětská vojska dosáhla zásadních úspěchů. Rudá armáda nejenže odmrštila nepřítele o 150 až 300 kilometrů zpět na západ, ale navíc mu způsobila značné ztráty v živé síle a obzvlášť v technice, nemluvě o závažném otřesu sebevědomí Němců.
Po vítězství Rudé armády v bitvě u Moskvy se situace změnila i v diplomatickém ohledu. Stalin totiž o druhou frontu vysloveně ztratil zájem. Jasně to vyplývá z jeho jednání s britským ministrem zahraničí Anthony Edenem, který kvůli tomu ve dnech 16. až 20. prosince pobýval v Moskvě. Sovětský vůdce nyní otázku druhé fronty, o kterou mu ještě měsíc předtím tolik šlo, zkrátka vůbec nenastolil.
Bylo zřejmé proč. Stalin totiž zjevně nabyl dojmu, že se vrací rok 1812 a on že teď požene Němce bez přestávky až do Berlína. Zřejmě se mu ta analogie líbila. Vždyť v učebnicích by se pak mohlo psát, že velký následník geniálního Kutuzova, zaštítěný neporazitelnou marxleninskou metodikou, vylákal Hitlera k Moskvě, kde rozdrtil jeho nejlepší jednotky, a následně zničil celou jeho velkou armádu. Bylo by to sice v rozporu se skutečností, protože Stalin původně se žádným ústupem Rudé armády, natož k samotné Moskvě, vůbec nepočítal, ale znělo by to skvěle.
Hladce a obrace
V prosinci 1941 prostě Stalin zjevně předpokládal, že teď už je schopen dorazit Hitlera i bez pomoci Spojenců. Měl za to, že po osvobození SSSR a vstupu Rudé armády na území okupované Evropy budou Spojenci brzy sami spěchat s otevřením druhé fronty v obavě, aby Stalin brzy nezabral sám celou Evropu až po Bretaň a Pyreneje.
Taková byla tedy situace ohledně druhé fronty. Vždycky o ni usiloval ten, kdo byl v daném okamžiku slabší. Když byla válka Německa na dvou frontách konečně ustavena, a to paradoxně péčí samotného Hitlera, „první“ frontou se stala bitva o Sovětský svaz, jenže teď nedokázal Churchill tu „druhou“, britskou frontu kvůli vlastní slabosti otevřít. A když se prostřednictvím ministra zahraničí Edena konečně sám pustil v dané věci do diplomatické sondáže, už se to nehodilo do krámu soudruhu Stalinovi, který nabyl dojmu, že už má vyhráno i bez ní.
Dodejme jen, že Sověti se nemýlili v předpokladu ohledně toho, že západní Spojenci otázku druhé fronty tak jako tak nastolí znovu. Skutečně tak učinili, konkrétně v dubnu 1942, a byli znovu odmítnuti (!). Ale to už je téma na příště.
Zdroje: Vladimir Běšanov: God 1942 − učebnyj, Paul Johnson: Dějiny 20. století, David Reynolds, David – Vladimir Pechatnov (eds): The Kremlin letters (Stalin’s wartime correspondence with Churchill and Roosevelt)
Vložil: Bruno Solařík