Generál pod dělostřeleckou palbou. Pátrání Bruno Solaříka
06.12.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Canadian government employee – Library and Archives Canada does not allow free use of its copyrighted works. See Category:Images from Library and Archives Canada., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=18465329
Popisek: Georgij Žukov (uprostřed) a Konstantin Rokossovskij (vpravo) s britským velitelem Montgomerym (stojí zády) u Braniborské brány v Berlíně, 12. července 1945
Mezi válčením v minulosti a v nové době panuje jeden zásadní rozdíl, a ten spočívá v možnostech přísunu informací od jednotek k veliteli.
Odvaha a riziko
Dnešní seanci zasvětíme otázce přítomnosti vysokých velitelů v blízkosti fronty. Je logické, že nejspolehlivější způsob zjištění reálného stavu věcí u bojujících jednotek je osobní návštěva bojové linie nebo přinejmenším prostorů v její blízkosti. Někteří velitelé sovětských frontů a armád prokázali úctyhodné hrdinství, když se často pohybovali přímo na frontové linii.
To platí především pro Rokossovského a Koněva (a na druhé straně fronty například pro Guderiana). Rokossovskij při protiofenzívě u Moskvy v prosinci 1941 řídil přípravu operací přímo v terénu, především při postupu přes řeku Istru, odkud pochází jeho očité svědectví, jak se sibiřští vojáci přepravovali přes ledově studenou řeku, rozvodněnou po vyhození přehrady, improvizovaně na prámech ze slámy a kusech plotů. Podobně jednal Koněv. Když ve funkci velitele Kalininského frontu obdržel hlášení, že jedna z rot opustila pozici a bez rozkazu ustupuje, vyjel přímo na místo, osobně řídil boj, obnovil kázeň a pozici zachránil.
Generál letectva Golovanov svědčí, že byl při tom, když Stalin Koněvovi takové činy vyčítal s tím, že veliteli celého frontu nepřísluší osobně řešit otázky, které přísluší nanejvýš velitelům pluků. Podle Golovanových vzpomínek si Stalin Koněvovy odvahy cenil, nechtěl však o schopné velitele přijít tak lacino, aby padli někde mezi zákopy.
O transformátorech
Takové případy se totiž občas stávaly a vždycky šlo o nenahraditelné ztráty. Není asi třeba zdůrazňovat rozdíl mezi válčením řekněme za Napoleona, kdy by velitel nemohl řídit bitvu, aniž se jí přímo účastnil, a v éře moderního dálkového spojení. Ve válce, jako byla druhá světová, kde se střetaly milionové armády, měla osobnost každého vyššího velitele zásadní význam, který se přirozeně zvyšoval s jeho hodností a funkcí. Rozhodně se však takový význam nedal docenit někde pod přímou dělostřeleckou palbou, kde by mohl takový velitel řešit jen situaci daného úzkého úseku, nýbrž v bezpečném týlu, kde se stával jakýmsi transformátorem informací z celé řady bodů na frontě i v zázemí, schopným na jejich základě generovat řešení složitých problémů a vydávat potřebné rozkazy.
Za takových okolností byla ztráta každého takového „transformátoru“ bolestná. Jedné z nich se budeme věnovat blíže. Objektem našeho zájmu bude sovětský velitel s podivným jménem Dovator. To příjmení pochází od jména francouzského důstojníka z éry napoleonských válek. Byl to důstojník De Vautour, čti devotúr (s francouzským důrazem na poslední slabiku), který byl zraněn při ústupu Napoleonovy armády z Ruska. Útočiště mu tehdy poskytl běloruský šlechtický rod Višnjovských, kam se důstojník přiženil. Příjmení se časem proměnilo na Dovator (s důrazem na předposlední slabiku), v běloruštině čti Davátar.
O Alexandru Něvském
Nu a jedním z potomků toho zatoulaného napoleonského Francouze byl Lev Michajlovič Dovator. Narodil se roku 1903 ve Vitěbské gubernii, pracoval jako textilní dělník a v roce 1924 vstoupil do Rudé armády. Jako student Frunzeho vojenské akademie se ve druhé polovině třicátých let účastnil občanské války ve Španělsku, samozřejmě na straně republikánů. Byl vynikajícím jezdcem. Při natáčení Ejzenštejnova filmu Alexandr Něvský řídil Dovator vojáky zvláštní jízdní brigády lidového komisariátu obrany, kteří se účastnili natáčení davových scén filmu.
Po německém vpádu do SSSR byl Dovator jmenován velitelem operační jízdní skupiny, která pořádala nájezdy do týlu Němců u Smolenska a později, po dalším ústupu Rudé armády, pročesávala německý týl na řekách Lama a Ruza. O druhé z nich bude brzy řeč, protože to byla řeka pro Dovatora osudná.
Zpět k ústupovým bojům z podzimu 1941. Dovatorovi kavaleristé způsobovali týlu postupujících Němců těžké ztráty, takže německé velení proti nim muselo vyčlenit celé dvě divize. Německé velení dokonce vypsalo na Dovatorovu hlavu tučnou odměnu, zatímco velení Rudé armády ho jmenovalo generálmajorem.
Osudné rozhodnutí
Po zahájení sovětské protiofenzívy v prosinci 1941 se Dovatorova skupina, přejmenovaná na Druhý gardový jízdní sbor, účastnila útočných operací v prostoru města Solněčnogorsk a u Isterské přehradní nádrže severozápadně od Moskvy. Následně se Rudá armáda i s Dovatorem vrhla směrem k řekám Lama a Ruza. Tentokrát zde Dovator neoperoval v německém týlu, nýbrž v rámci čelního frontálního útoku. Těm bojům, probíhajícím ve druhé fázi sovětské protiofenzívy, jsem se věnoval v jednom z předchozích článků, kde jsem konstatoval, že byly zvlášť krvavé, protože Němci zde soustředili velké síly a měli k dispozici řadu výhodných terénních linií.
Štáb Dovatorova jízdního sboru se 19. prosince 1941 pohyboval po lesní cestě v blízkosti fronty. V prostoru obce Zachrjapino narazil na silnici mezi městy Volokolamsk a Ruza. Dovator vyjel s velitelem jedné z divizí sboru M. P. Tavlijevem na kraj lesa a spatřil, jak se v prostoru obce Ďjakovo pohybuje trén a pěchota Němců. Nařídil Tavlijevovi, aby rozvinul divizi, zajistil dělostřeleckou podporu a zahájil obchvat nepřítele. Jednu jízdní rotu poslal přímo do útoku na Zachrjapino a sám vedl celou divizi na blízkou obec Palaškino. Rozvědčíci mu před vesnicí hlásili, že nepřítel ji začal vyklízet.
A tady učinil generálmajor Dovator osudovou chybu. Správně odhadl, že k vyklizení bude Němcům stačit necelá půlhodina, což byl právě čas, po který se on sám k obci blížil. Když dorazil k řece Ruza, vydal se přes zamrzlou řeku po uježděné trase, po níž předtím Němci na ústupu převáželi své zásoby a jednotky na saních.
Masakr na poli
Chyba, jak z vyprávění vyplývá, spočívala v tom, že Dovator si po hlášení své rozvědky v oné následující půlhodině už nic dalšího neověřoval a najisto počítal s tím, že Němci obec stihli zcela vyklidit. U osmatřicetiletého generálmajora se tak zřejmě, přinejmenším podle mínění Dovatorových životopisců, projevila povaha jeho napoleonských předků, v níž se prý spojuje hrdá neohroženost s jakýmsi fanatismem bytí. Podle mě šlo prostě o to, že Dovator už podobnou zkušenost s obsazováním prostorů vyklizených nepřítelem opakovaně zažil, na svou zkušenost se spolehl a nechtěl nějakým dodatečným ověřováním, které však bylo jeho štábní povinností, ztrácet čas.
Na druhém břehu Ruzy se Dovator s ostatními veliteli rozjel k lesíku, za kterým se už v otevřené krajině rozkládala vesnice Palaškino. Nic nenasvědčovalo, že by tam zůstali nějací Němci. Jakmile však skupinka vyjela z lesíka do volného pole, z krajních domů vsi se rozlehla kulometná palba. Prakticky ihned byl zasažen Dovator, hned po něm jeho pobočník Tejfman, který se vrhl za ním, pak velitel divize Tavlijev s velitelem jízdní roty Karasevem a po nich i další důstojníci, kteří se snažili své velitele odtáhnout.
Až za soumraku dorazil k vesnici velitel 3. jízdního sboru I. A. Plijev a spatřil těla padlých velitelů. Teď už byli Němci pryč, takže těla mohla být odnesena z bojiště. Dva dny po události byl Dovator posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Jeho fakticky zbytečná ztráta však byla nenahraditelná.
Fámy a skutečnost
V daných souvislostech se leckomu může vybavit otázka, která je dodnes předmětem celé řady zvěstí a fám. Jde o otázku, jestli navštívil frontu sám Stalin. V dané věci existují dvě extrémní verze. Autorem první z nich je Nikita Chruščov, který se stal po Stalinově smrti jeho nástupcem a dělal, co mohl, aby svého předchůdce veřejně co nejvíc snížil. Chruščov například tvrdil, že Stalin řídil vojska podle globusu a že celou válku zbaběle proseděl v kremelském protileteckém krytu.
Opačná verze byla populární v letech bezprostředně po válce, kdy byl Stalin vykreslován div ne jako frontový velitel a mnozí malíři se vyřádili na plátnech, kde podezřele urostlá Stalinova postava pózuje na pokraji lesa hned vedle baterie polních děl, zatímco na pozadí parkuje u smrčků nablýskaná černá limuzína, vhodná snad přece jen pro pevnější vozovky, než je rozježděné bláto úvozových cest v čele frontové linie.
Obě krajní verze, které se původně střídaly jedna po druhé, dnes žijí svým vlastním životem jaksi vedle sebe. Skutečnost je proti nim poměrně prozaická. Stalin byl během války na frontě prokazatelně několikrát, z toho v době bojů o Moskvu z konce roku 1941 asi třikrát. Konkrétně tehdy pobýval v prostoru Solněčnogorska, Zvenigorodu a Volokolamska. Vždy se však jednalo o pobyt ve víceméně bezpečném týlu bojujících jednotek. Kdyby se byl nejvyšší velitel ozbrojených sil státu pohyboval za válečného stavu přímo v prostoru bojů, flagrantně a neodpustitělně by tím popřel výše uvedenou zásadu vedení moderní války, podle níž je velitel užitečný jako „transformátor“ informací do rozkazů, a nikoli jako prostý voják na vartě.
Zdroje: Pavel Fjodorov: Geněral Dovator, llja Moščanskij: Ošibka geněrala Žukova, Kontantin Rokossovskij: Soldatskij dolg
Vložil: Bruno Solařík