Chyby Rudé armády pohledem sovětských generálů. Pátrání Bruno Solaříka
29.11.2025
Foto: Wikimedia Commons
Popisek: Dmitrij Danilovič Leljušenko
Postup sovětských vojsk u Moskvy na přelomu let 1941 a 1942 byl provázen nejen úspěchy, ale také množstvím nešvarů a kiksů na všech úrovních velení.
O všem se rozhoduje nahoře
Při postupu Rudé armády na město Klin jel generál Leljušenko v prosinci 1941 osobně na frontu, aby ověřil zprávu, že zprvu úspěšný útok jedné z jeho divizí se kdovíproč zpomalil. Na místě zjistil příčinu. Tanky T-34 jely vysokou rychlostí kupředu, jenže se tím vzdálily od vlastní pěchoty. Toho využili Němci a kulometnou palbou bránili sovětské pěchotě v dalším postupu, takže vzdálenost mezi ní a tanky se ještě zvětšovala a stroje zůstaly zranitelně trčet vpředu.
Leljušenko musel osobně napravit situaci tím, že nařídil ústup a přeskupení sil, načež zavelel k pomalejšímu, ale kompaktnímu postupu pěších pluků společně s tanky. Ofenzíva tím byla zachráněna. Na tento případ upozorňuji především kvůli zarážejícímu faktu, že tak samozřejmé organizační postupy, jako je součinnost druhů vojsk, bylo nutno vštěpovat velitelům i poté, co od začátku války uplynul už celý půlrok.
Takových překvapivých nedostatků, s nimiž řídili boj velitelé Rudé armády, bylo víc. Uveďme si další příklad. Náčelníkem štábu Jihozápadního frontu byl generálporučík Bodin, který byl výjimečně schopným organizátorem toho, co musel v předchozím případě napravovat generál Leljušenko. Byl zkrátka nadaný právě ve věci součinnosti jednotlivých druhů vojsk. Díky své schopnosti koordinovat akce tankových svazků a pěchoty měl významnou zásluhu na odražení 1. německé tankové armády generála Ewalda von Kleista u Rostova na Donu, což byla vlastně první velká porážka německých vojsk na východní frontě.
Na druhé straně však Boldin ztělesňoval typický nešvar sovětského vyššího velení z počáteční fáze války. Připravoval plány operací příliš detailně, do nejmenších podrobností. Například generál Bagramjan, který Bodinovi podléhal v bitvě proti jižnímu křídlu Guderianových tankových svazků pod Tulou, si ve svých pamětech stěžoval, že Bodin měl v oblibě fakticky o všem rozhodovat za podřízené vykonavatele.
Tento způsob plánování samozřejmě podrýval víru jednotlivých velitelů ve vlastní síly a brzdil rozvoj jejich taktických schopností. Velitelé tím byli vlastně vedeni k tomu, aby spoléhali jen na nařízení shora. Při samotné operaci pak stačila sebemenší změna situace oproti plánu, například přítomnost nepřítele v místě, kde ji plán nepředpokládal, a jednotky byly paralyzovány, protože návazné operace byly neproveditelné a k řešení nečekaného úkolu nebyly k dispozici žádné pokyny. Sebelepší koordinace druhů vojsk pak byla k ničemu.
Město na Slunečné hoře
Podobnou výtku vůči vyššímu velení vyjádřil ve své knize Povinnost vojáka maršál Rokossovskij, konkrétně v jedné z pasáží, které byly v prvním vydání vyškrtnuty cenzurou, ale zachovaly se v původním autorském strojopisu: „Někteří velitelé ve vysokých funkcích byli bohužel přesvědčeni, že jenom oni zvládnou všechno vyřešit správně.“ Tento nešvar, tedy potřebu velitelů řídit všechny detaily operací shora, pranýřoval Rokossovskij především kvůli rozporu, který příliš často vznikal mezi záměrem a reálným stavem věcí.
Jako příklad uvádí situaci ještě z doby před protiofenzívou, když se Rudá armáda bránila německému postupu na Moskvu. Vrchní velení Západního frontu tehdy vydalo rozkaz, aby Rokossovského jednotky zaujaly obranu před Němci obsazeným městem Solněčnogorsk severozápadně od Moskvy. Rokossovskij právě daný rozkaz prováděl, jeho jednotky se urychleně přesouvaly do terénně výhodných míst k zaujetí obrany, když vtom přišel z velení frontu nový rozkaz, který popíral ten první. Tytéž jednotky dostaly nyní nařízeno, aby naopak na okupovaný Solněčnogorsk ihned zaútočily (!).
Velitel Západního frontu Žukov zkrátka na mapě vymazal příčnou čáru a místo ní zakreslil šipku kupředu. Na reálném bojišti se ovšem taková změna nedala uprostřed plnění jiného úkolu provést tak „ihned“, jak bylo nařízeno. To Žukovovi nebránilo v tom, aby opakovaně telefonoval na Rokossovského štáb a neustále se divil, proč útok ještě nezačal. Nezbylo než jej urychleně zahájit bez patřičné přípravy.
V prvních hodinách byl útok úspěšný, ale téhož dne byly útočící jednotky zastaveny a vrženy zpět do výchozích pozic. Rokossovskij sice závěrem konstatuje, že dál na Moskvu v dané fázi Němci nepostoupili, ale z jeho popisu zjevně plyne, že bez toho zbytečného a nepřipraveného útoku by je Sověti zastavili s daleko menšími vlastními ztrátami, kdyby prostě dokončili prvotní rozkaz a setrvali v původně nařízené obraně.
Nervozita a zbrklost
Vyšší instance zkrátka až příliš snadno vydávaly nařízení a rozkazy bez ohledu na stav a situaci jednotek, které měly rozkazy plnit. Mnohdy také rozkazy shora nedržely krok s událostmi, takže ve chvíli, kdy byly doručeny patřičným jednotkám, už neodpovídaly nové situaci. Rokossovskij píše: „V důsledku leckterý rozkaz vyjadřoval spíš toužebné přání, které se neopíralo o reálné možnosti jednotek.“
Mnozí nadřízení včetně představitelů hlavního stanu vydávali „třeskutě halasné směrnice“, které neodpovídaly reálnému stavu na bojišti, a vedly proto znovu a znovu ke zbytečným ztrátám. Rokossovskij sice vyslovuje pochopení pro fakt, že v nesmírně těžkých bojích propadalo vrchní velení jisté nervozitě a zbrklosti, ale hned dodává: „Nezbytné kvality každého velitele představují jeho trpělivost a klid.“
Že místo trpělivosti a klidu převládá při vedení důležitých válečných akcí naopak právě nervozita a zbrklost, netřeba dodávat. Podíváme se nyní na celou situaci z jihého úhlu. Setrváme sice u úrovně velitelů armád a pohlédneme z ní opět směrem k nadřízeným instancím, ale pak zde hledisko obrátíme jednak do poměru vrchního velení k velitelům armád a jednak od velitelů armád k nižším složkám velení.
Vyjděme z uvedeného faktu, že vrchní velení včetně hlavního stanu při protiofenzívě požadovalo, aby útok probíhal nepřetržitě. Zadané úkoly však nebylo takříkajíc fyzicky možné plnit. Důsledek byl jasný. Začaly se množit případy nepřesných až lživých hlášení frontových, ba i armádních velitelů svým nadřízeným.
Zkreslování informací
Když se řada přehnaných hlášení o neexistujících úspěších takzvaně provalila, musel velitel Západního frontu Žukov vydat 24. prosince 1941 rozkaz č. 083, který obsahoval mimo jiné následující výrok: „Dochází k případům, kdy někteří velitelé a jejich štáby nelíčí bojové akce a povahu činnosti jednotek pravdivě. Buď z neznalosti reálné situace, nebo někdy i záměrně podávají lživá hlášení, zkreslující skutečnou situaci a reálné okolnosti bojů.“ Jeden z příkladů, uvedených v rozkazu, stojí za všechny ostatní, vesměs podobné a pohříchu dosti rozšířené:
„Štáb 43. armády sdělil, že v 7 hodin 22. 12. obsadil 51. pěší pluk Aristovo a smíšený pěší pluk Alopovo. Během dne byl dvakrát hlášen další postup těchto jednotek s tím, že dané obce ostřeluje nepřítel ze vzduchu. Jenže ráno 23. prosince se zjistilo, že dané obce obsazeny nebyly a místo postupu vpřed ustoupily (naše) jednotky zpět.“
V rozkazu se dále nařizuje, že „příslušníci velitelského sboru, podávající záměrně lživá hlášení“, mají být „vedeni k nejpřísnější odpovědnosti až po předání soudu“. Ovšem už samotný fakt, že bylo nutno takový rozkaz vydat, představuje varovný symptom událostí na frontě. Symptom skutečnosti, že sovětské jednotky byly po třech týdnech ofenzívy vyčerpané a nedokázaly plnit nejen extrémně obtížné, ale mnohdy prostě nesplnitelné (!) rozkazy shora. Mnozí velitelé, jak vidíme, pak rozdíl mezi úkolem a jeho plněním řešili záměrným zkreslováním informací.
Ledabylost a trest
Tam, kde nešlo o problém nesplnitelných rozkazů, spojený s psychickou i fyzickou vyčerpaností vojáků i velitelů, nýbrž prostě o neschopnost nebo ledabylost nižšího frontového velení, se velitelé armád mnohdy museli s potížemi chtě nechtě vypořádat na vlastní pěst, a to přísným, ba krvavým upevňováním kázně. Například v 5. armádě generála Govorova, operující na západním úseku moskevské fronty, došlo při překonávání řeky Ruza k prolomení ledu pod šesti tanky, které byly sice zachráněny, ale nadlouho byly vyřazeny z boje.
Vyšetřování ukázalo, že na vině bylo neprovedení rozvědky a absence naváděcí služby, tzv. regulovčíků. V hektické situaci hrozilo, že bez patřičné reakce se podobné případy začnou množit. Govorov proto nečekal na instrukce shora. Nechal na vlastní odpovědnost zastřelit náčelníka ženijní služby patřičné divize, přičemž velitele patřičné tankové brigády zbavil funkce. Na jiném úseku 5. armády byl zas velitel pěšího praporu vydán soudu za vyslání tanků do útoku bez zajištění jejich postupu dělostřeleckou palbou.
Kromě vyčerpanosti a často též nedostatečné schopnosti a zkušenosti se v takových útocích bez patřičné přípravy projevoval i typicky slovanský zvyk „zkusíme to takhle a třeba to projde“. A skutečně to mnohdy prošlo. Když to však neprošlo, Rudá armáda nesla přílišné ztráty. Drakonické tresty ze strany armádních velitelů pak padaly na hlavy riskujících velitelů jeden za druhým.
Kázeň se tím ovšem prokazatelně upevňovala. A to bylo při vší krutosti důležité nejen pro zmíněné armádní velitele, kteří by jinak mohli být za případné neúspěchy dřív nebo později sami tvrdě trestáni ze strany vrchního velení frontu i hlavního stanu celé Rudé armády, ale především pro elementární úspěch sovětské protiofenzívy u Moskvy.
Ivan Bagramjan: Tak načinalas‘ vojna, Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira), Ilja Moščanskij: Ošibka geněrala Žukova, Konstantin Rokossovskij: Soldatskij dolg
Vložil: Bruno Solařík