O třech vojácích na jednu pušku. Pátrání Bruno Solaříka
22.11.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Montgomery_receives_Order_of_Victory_HD-SN-99-02756.JPG: US Office of War Informationderivative work: Rubin16 (talk) – Montgomery_receives_Order_of_Victory_HD-SN-99-02756.JPG, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=8837302
Popisek: Georgij Žukov, který velel v bitvách před Moskvou, u Stalingradu, u Kurska nebo o Berlín
Proč se sovětská ofenzíva u Moskvy v lednu 1942 vysílila? Jedním z paradoxních důvodů byl nikoli nízký, nýbrž příliš vysoký počet vojáků a zbraní.
Polovičatost úspěchu
V několika předchozích článcích jsme prošli všechny úseky německo-sovětské fronty kolem Moskvy, počínaje Koněvovým Kalininským frontem, přes Žukovův Západní front až po Brjanský front. Koněv s Leljušenkem posunul bojovou linii ke Rževu, Žukov s Rokossovským za Volokolamsk a Kalugu, a Čerevičenko s Bagramjanem k městu Mcensk, které představuje bránu k významnému dopravnímu uzlu Orel. Zároveň však nutno podotknout, že úspěch této druhé fáze sovětské protiofenzívy byl na všech směrech útoku jen polovičatý. Nepodařilo se totiž dosáhnout pravých cílů operace, tj. dobýt Ržev, Gžatsk, Možajsk a Orel. Stojí myslím za to vysvětlit si základní důvody, proč nebyly ani na jednom úseku splněny úkoly, které vojskům Rudé armády zadal hlavní stan v Moskvě.
Podcenění nepřítele
Především se dá mluvit o tom, čemu se říká „závrať z úspěchů“. Ve druhé fázi protiofenzívy (po 16. prosinci 1941) se zkrátka sovětské vrchní velení dopustilo podcenění nepřítele. Pokud jde o severní úsek ofenzívy, tedy o Kalininský front a pravé křídlo Západního frontu, Němci tam měli 3. a 4. tankovou armádu. Obě tyto armády za ztížených podmínek ustupovaly jednak do pozic na řekách Lama a Ruza, a jednak do linií za Naro-Fominskem. Za zády měly významné uzly Gžatsk a Možajsk. Sověti, kteří právě dokázali prolomit německé linie na řece Istra, nyní předpokládali, že Němci se na Lamě a Ruze jen pozastavili a chrání danou linii pouze svými zadními voji, zatímco jejich hlavní síly že ustupují až na vzdálenější linii Ržev−Gžatsk−Možajsk.
Přání zde však bylo otcem myšlenky. Bylo by to v souladu s plánem hlavního stanu, což zřejmě přispělo k víře velitelů, že se to skutečně děje. Ve skutečnosti se však Němci dokázali na uvedených liniích Lama−Ruza−Naro-Fominsk udržet se všemi silami a žádný další ústup neprováděli. Důvod byl banální. Za prvé byly zmíněné řeky výhodnou přírodní překážkou, jaká se dál na západ už nevyskytovala, za druhé měli Němci u Naro-Fominska, kde se fronta nehýbala, dva měsíce času na vybudování obranných postavení, a za třetí se všude v daném prostoru uchovala celá řada ženijních staveb, tedy zákopů, palebných bodů apod., které utvořily sovětské (!) jednotky Západního frontu ještě během obrany přístupů k Moskvě v srpnu až listopadu 1941. Bylo přitom zřejmé, že v dobře vyhloubeném zákopu se vojáci můžou postavit proti nepříteli, ať postupuje ze západu nebo z východu, takže sovětské zákopy byly neprodleně očištěny a obsazeny wehrmachtem.
Chyby vrchního velení
Sověti, jak řečeno, s koncentrací všech ustupujících vojsk wehrmachtu na daných liniích nepočítali, očekávali zde jen zadní voje, a proto se dopustili zásadního omylu, když Stalinův hlavní stan (Stavka) před zahájením druhé fáze ofenzívy předal Leljušenkovu 30. armádu ze Západního frontu na severněji položený front Kalininský. Cílem bylo obchvátit všechna německá vojska od severu. V důsledku však došlo naopak hned ke dvěma nepříjemnostem.
Za prvé nemohl Koněv, velitel Kalininského frontu, plnohodnotně využít údernou sílu darované 30. armády, protože ji musel nejdřív kompletně přeformovat z jižního směru na směr západní, což stálo hodně cenného času a energie. Za druhé nemohl Žukov, velitel Západního frontu, zabránit popsanému ústupu Němců na svém úseku, a to právě proto, že byl zbaven nejsilnější armády svého frontu. Zdržení tam i onde samozřejmě nahrálo Němcům, kteří proto stihli stáhnout hlavní síly obou tankových skupin na linii
Ržev−Volokolamsk−Lama−Ruza−Naro-Fominsk. Na úseku Lama−Ruza navíc došlo k tomu, že tam proti sobě stanuly jednotky wehrmachtu, které byly nesrovnatelně silnější, než Sověti předpokládali, zatímco oni sami měli po odvelení 30. armády o mnoho slabší síly, než s jakými původně počítali. Ve druhé etapě protiofenzívy, trvající tři týdny, tedy armády pravého křídla Západního frontu postoupily pouze o 40 kilometrů na západ, což bylo skoro dvakrát míň než v první etapě, která přitom trvala jen deset dní. Překonat silnou německou obranu takříkajíc z chodu se nepodařilo vůbec, nakonec se postup Sovětů zastavil úplně a vojska přešla k pozičním bojům.
Království za kulomet
Podobně se Žukovovým vojskům „dařilo“ v přímém západním směru na Možajsk, ke kterému se nakonec fronta ani nepřiblížila, přestože jednotky prvního gardového jízdního sboru a dvou armád dokázaly Němce zatlačit od „podbřišku Moskvy“ v prostoru Kalugy, ačkoli zde Sověti neměli převahu. Dál na Juchnov a Možajsk už to ale nešlo. Důvod byl vlastně týž jako v předešlém případě. Němci zkrátka úspěšně využili sovětských obranných postavení z podzimu 1941, které stihli slušně obsadit a zajistit.
V daném případě je asi nezbytné zdůraznit základní výhodu obrany v takových pozicích. Stačí z nich vést palbu třeba jen jedním nebo dvěma kulomety, aby se tím zmařil nepřátelský útok celého pluku (!). Němci měli v ústředním, možajském pásmu sovětského útoku na každý kilometr fronty přes 10 kulometů, umístěných navíc v dobře maskovaných krytech a na terénně výhodných pozicích.
Sověti, kteří neočekávali, že se zde německý postup zastaví, si přitom nezajistili dostatek palebných prostředků pro spolehlivé potlačení nepřátelské obrany, tedy patřičný počet polních děl. Dělostřelectvo totiž kvůli závějím neustále zaostávalo za útočícími jednotkami, nemluvě o tom, že tak jako tak nebylo pro operaci vyčleněno v dostatečném množství. Ne snad proto, že by Sověti měli děl málo, ale proto, že vzhledem k atmosféře ofenzivní improvizace, kdy si navzájem překážely vlakové soupravy na přetížených železnicích, nedařilo včas distribuovat novou výzbroj do potřebných pozic. To se samozřejmě netýkalo jen kanonů, ale i ručnic a samopalů. Proto byly přicházející zálohy často beze zbraně, bylo nutno je vyzbrojovat přímo až na bojišti, kde přitom nebylo zbraní nazbyt.
Paradoxně pravdivá legenda
Což je mimochodem pozoruhodný moment, pokud jde obecné povědomí čtenářů o stavu sovětských zbrojních arzenálů v prvních měsících války i v průběhu protiofenzívy. V nespočtu sovětských vzpomínek a historických prací o začátku velké vlastenecké války se totiž čtenář dozvídá řadu vyprávění o tom, jak se Rudé armádě při bitvě u Moskvy oproti bohatě vyzbrojenému a mnohem početnějšímu wehrmachtu často nedostávalo vojáků a zbraní. V sovětské jednotce byla třeba k dispozici jen jedna puška na tři vojáky (!).
Je však dnes naopak prokázáno, že wehrmacht neměl ve skutečnosti nikdy za celou válku převahu nad Rudou armádou, a to ani v lidech, ani ve zbraních. Patří tedy ten příběh z obrany Moskvy, příběh o jedné pušce na tři muže, mezi sovětské legendy? Nikoli. Je zcela pravdivý. Problém pouze nebyl v tom, že by bylo málo mužů a zbraní, nýbrž v tom, že jich bylo přespříliš.
Počet odvedenců do Rudé armády byl zkrátka na podzim 1941 tak obrovský, že dvojnásobně převyšoval tabulkové početní stavy pro válečné období. A zrovna tak dvojnásobně převyšoval možnosti lidového komisariátu obrany ohledně výcviku a včasné distribuce výzbroje pro takové množství branců. Celkem bylo za rok 1941 povoláno do Rudé armády na deset milionů (!) mužů oproti třem a půl milionům Němců a jejich spojenců. Právě tyto miliony bojovníků zastavily Němce u Moskvy.
V důsledku takového náporu posil byli ovšem mobilizovaní odvedenci i dobrovolníci domobrany vrháni zpočátku do boje prakticky bez výcviku a bez přidělení osobní zbraně. Platilo zde totiž poměrně přirozené pravidlo, že v případě přetížení silničních a železničních uzlů se kontingenty odvedených branců beze zbraní dokázaly přepravit do potřebných pozic třeba i pěšky, zatímco ručnice a samopaly nemají nožičky. Z tohoto všeobecného přetlaku, nikoli z nedostatku, tedy vznikl pravdivý příběh o jedné pušce na tři vojáky…
Nadlidský výkon
Celkem nutno konstatovat, že sovětské jednotky byly při druhé fázi ofenzívy především přetíženy novými úkoly bez patřičného odpočinku po úspěšném provedení fáze první. Úkoly, které na Rudou armádu kladla kremelská „stavka“, zkrátka vysoce převyšovaly možnosti jednotek. Bylo to patrné na všech úsecích bojové linie, a ze všeho najvíc snad na nově utvořeném Brjanském frontu, jehož vojska postupovala jižně od Moskvy na Orel a dospěla k němu jen na půl cesty. Na konci ofenzívy zde činil postup Sovětů k 8. lednu 1942 jen 5−25 km. I takto pomalý postup proti sílící německé obraně byl přitom vykoupen děsivými ztrátami. Například v pěti pěších divizích 3. armády zbylo po ukončení ofenzívy tak málo mužstva (asi osmadvacet tisíc mužů na divizi), že by to v plných stavech stačilo ne na pět, ale jen na dvě divize. Dělostřelectvo dané armády (asi 200 hlavní) by přitom nestačilo dokonce ani na jednu divizi. Navíc šlo do vysoké míry prakticky o divize domobrany, a ty měly plnit úkoly, určené ostříleným frontovým vojskům. Přitom musely jednotky Brjanského frontu postupovat na linii dlouhé 90 kilometrů!
Shrňme to. Ve snaze využít nepřátelského ústupu se hlavním kritériem sovětské ofenzívy stala urychlenost útoků se stávajícími silami. Bez ohledu na sílící počty záloh a zbraní v zázemí měly tudíž jednotky útočící Rudé armády ve druhé fázi ofenzívy slabé početní stavy, vojáci byli často nedostatečně vycvičeni a velitelský sbor se potýkal s nedostatkem útočných bojových zkušeností. O hororových podnebních podmínkách darmo mluvit, ostatně byly stejné pro obě válčící strany. Horší byl chronický nedostatek munice na frontě, způsobený výjimečně obtížnými podmínkami dodávek materiálu do předních linií po zasněžených cestách, a rovněž zaostávání dělostřelectva a z toho plynoucí nedostatečná palebná síla na frontě. Kromě toho už se ve druhé fázi ofenzívy přirozeně nemohl uplatnit faktor překvapení, který tak výrazně napomohl úspěchu fáze první.
To vše byly hlavní příčiny, proč se sovětská ofenzíva prakticky vyčerpala a nedosáhla původních cílů. Je vlastně s podivem, že za daných podmínek sovětská vojska vůbec dokázala vyvinout na Němce takový tlak, aby sama neustupovala, nýbrž postupovala kupředu. Výraz „nadlidský výkon“ je zde zcela na místě.
Zdroje: Bagramjan, Ivan: Tak načinalas‘ vojna, Vladimir Běšanov: God 1942 − učebnyj, Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Ilja Moščanskij: Ošibka geněrala Žukova
Vložil: Bruno Solařík