Jak Sovětům unikly Orel a Možajsk. Pátrání Bruno Solaříka
15.11.2025
Foto: Wikimedia Commons Von Mil.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=65475113
Popisek: Georgij Konstantinovič Žukov
Druhá fáze sovětské protiofenzívy u Moskvy se za úspěšných bojů přehoupla do ledna 1942. Zanedlouho však uvízla ve vleklých pozičních bojích.
Na cestě k Devíti křížům
Cyklus článků o sovětské protiofenzívě u Moskvy na přelomu let 1941 a 1942 jsem zahájil u severního úseku fronty, kde Rudá armáda postoupila od Kalininu ke Rževu a Volokolamsku. Minule jsme sledovali naopak jižní úsek, kde Sověti vyhnali Němce z města Kalugy a přeťali jednu z jejich zásobovacích tras z Běloruska. Tentokrát se pro úplnost posuneme ještě o něco víc na jih, a pak přeskočíme rovnou na ústřední úsek západně od Moskvy.
Jižně od osvobozené Kalugy leží strategicky významné město Orel, kam ustoupily pěší i tankové jednotky vedené generálem Guderianem. Génius blitzkriegu však byl mezitím právě za ten ústup zbaven velení, i když bez jeho perfektního provedení by zřejmě jeho 2. tanková a 2. pěší armáda přestaly existovat. Obě uskupení byla totiž před začátkem sovětského protiútoku vysunuta tak daleko na východ, a tudíž tak odtržena od hlavní linie fronty, že bez ústupu mohlo dojít k jejich úplnému obklíčení a zničení.
Od fronty byl Orel před zahájením sovětské protiofenzívy dosti vzdálen. Vzdušnou čarou činila ta vzdálenost úctyhodných 250 kilometrů. Tak daleko pronikly čelní svazky guderianových tankových divizí. Po první fázi sovětského protiútoku, v polovině prosince, urazila Rudá armáda 90 kilometrů na západ, ale Orel byl tudíž pořád ještě dost daleko od fronty, celých 160 kilometrů. To je asi jako vzdálenost po dálnici D1 z Prahy k Devíti křížům. A právě tuto vzdálenost měly podle rozkazu Stalinova hlavního stanu urazit sovětské jednotky ve fázi „pronásledování nepřítele“, která měla trvat do začátku ledna 1942.
Úkol měly splnit jednotky Brjanského frontu, svěřeného generálplukovníkovi J. T. Čerevičenkovi. Tento velitel se těsně předtím vyznamenal na jihu německo-sovětské fronty, když sice musel vyklidit azovský Rostov na Donu, ale vzápětí město úspěšným protiútokem získal zpět, a uštědřil tak Němcům vůbec první porážku jejich východního tažení.
Protiútok zubožené armády
Brjanský front jako takový byl při německém útoku na Moskvu zrušen a podřízen Jihozápadnímu frontu, aby se ústup jednotek Rudé armády dal frontálně koordinovat, ale v situaci, kdy měly tytéž jednotky samy útočit, nemohlo by velení Jihozápadního frontu v čele s maršálem Timošenkem operativně vést ofenzívu na frontě o délce dobrých 300 kilometrů. Na Timošenkovu žádost převelel Stalin ze sféry jeho velení do obnoveného Brjanského frontu generála Čerevičenka tři armády. Byla to záložní 61. armáda, a dále 3. a 13. armáda.
Záložní 61. vševojsková armáda generálporučíka Markiana Popova, čítající sedm pěších a dvě jízdní divize, byla utvořená zcela nově, ovšem na snížených stavech a z nepříliš vycvičených jednotek. 3. a 13. armáda už sice měly bojovou zkušenost, ale ta byla spíš hororová, než přínosná. Obě armády byly zle poničené předchozím německým postupem. Například 3. armáda pod velením generálmajora Alexandra Gorbatova měla tak obrovské ztráty, že je otázkou, jestli šlo po jejich sečtení nakonec ještě o armádu. Její početní stavy se totiž snížily o devadesát procent (!), na pouhých 10 000 mužů.
Za tu strašnou cenu však armáda dokázala zpomalit a vlastně zmařit postup Němců na Tulu, Rjazaň a Moskvu, protože Guderianovi nezbylo než pro její potlačení odloučit od hlavního směru svého útoku celé dvě tankové divize, a ty mu pak u Tuly osudově chyběly. Zubožená 3. armáda zastavila svůj ústup východně od města Jefremov.
Zatímco vysílení Němci už nedokázali postoupit ani o metr, 3. armáda zahájila přímo na frontové linii obnovu a doplnění stavů svých jednotek. Následně pak přešla do protiútoku a spolu s jižněji dislokovanou 13. armádou provedla Jeleckou ofenzivní operaci. Ta spočívala v obklíčení a zničení silného německého kontingentu z 2. armády wehrmachtu v zasněžených stepích kolem města Jelec.
Zač je toho Loket
Zmíněná 13. armáda generála Avksentije Gorodňanského byla rovněž těžce pošramocena, protože při operaci Tajfun ji Guderian na podzim 1941 obklíčil u Brjanska. Armáda se z obklíčení probila, ale stálo ji to moře krve, přičemž síly na její doplnění prakticky nebyly k dispozici.
V jelecké operaci tedy Němce porazily dvě sovětské armády, které by za normálnějších okolností měly být místo dalšího boje neprodleně převeleny do zálohy k zotavení a přezbrojení. Zatímco Gorodňanského jednotky i přes svou vyzáblost utvořily svými skromnými silami údernou skupinu, která urazila za pár dní 100 kilometrů, Gorbatovovy jízdní jednotky drze pronikaly nepřátelskými liniemi do týlu, kde s úspěchem likvidovaly německá posádková ležení. Mezitím operovala severněji odtud 61. záložní vševojsková armáda generála Popova, která dokázala postoupit až 80 kilometrů na západ ve směru na Orel.
Tyto nadlidské výkony však přesto nelze považovat za triumf. Vždyť úkol, který jednotky Brjanského frontu dostaly, vůbec nebyl splněn. Tím úkolem, jak řečeno, bylo dobýt město Orel a od tohoto významného dopravního uzlu postupovat dokonce dál, směrem na Kursk. Jak nyní víme, jednotky Brjanského frontu urazily ve směru na Orel úctyhodných 80 kilometrů. Jenže to byla jenom polovina stošedesátikilometrové cesty do Orla. Asi jako z Prahy k dálničnímu sjezdu na Loket. K Devíti křížům už prostě vehikl Brjanského frontu nedojel.
Omyl generála Žukova
Nyní provedeme slíbený přesun do centra moskevské fronty. Ani severní ani jižní křídlo Západního frontu neměly při protiofenzívě snadnou situaci, ale nejhorší podmínky čekaly právě na ústřední část Žukovova uskupení, konkrétně na 33. a 43. armádu, útočící přímo od Moskvy na západ. Němci se zde, v prostoru města Naro-Fominsk, opírali o předem připravenou obrannou linii, budovanou dva měsíce. Šlo totiž o jediný úsek, kde se fronta za celou dobu od poslední fáze operace Tajfun ani nehnula. Nestalo se to proto, že by tu byla obrana Rudé armády obzvlášť silná, nýbrž prostě proto, že drtivou většinu svých úderných svazků vrhli Němci na severní a jižní obchvat Moskvy s cílem jejího obklíčení.
Centrální fronta u Naro-Fominska se proto proměnila v jakýsi bod nula. Za ty dva měsíce tady Němci samozřejmě stihli vybudovat plně zařízené opěrné body se zákopy, které hloubili ještě před příchodem mrazů, takže zákopové linie měly plný hloubkový profil. Zákopy byly navíc klasicky opatřeny kryty a spojovacími okopy. Byly tu i protitankové a protipěchotní zátarasy, většinou standardně zaminované, a byl tu i dobře organizovaný obranný systém s dostatkem munice. Navíc tu bylo dislokováno mužstvo, které po většinu těch dvou měsíců skoro vůbec nebojovalo, a proto neslo nejmenší ztráty a mělo největší operační hustotu (jen 5,5 kilometru na divizi) z celé fronty skupiny armád Střed.
Velitel Západního frontu Žukov si toho všeho byl vědom. Při zahájení ofenzívy 5. prosince 1941 proto nařídil 33. a 43. armádě, aby se nevyčerpávaly čelními útoky. Místo toho měly prostě neustálou palbou zadržovat Němce v pozicích a bránit jim v možnosti přesouvat své jednotky na potřebnější úseky.
Ukázalo se však, že daný rozkaz nepočítal s nadměrnou kapacitou německých obranných linií na daném úseku. Ty mohly být i proti neustálému ostřelování drženy až překvapivě nepočetnými jednotkami. Němci proto během první fáze sovětské protiofenzívy dokázali provést přesně to, čemu chtěl Žukov zabránit. Převeleli z daného prostoru bez problémů celých šest divizí (!). V důsledku rostl německý odpor na křídlech severně a jižně od Moskvy. Čtyři divize totiž poslali Němci do severního směru Volokolamsk−Ruza, kde tím snížili útočné možnosti Rokossovského jednotek, a zbylé dvě přesunuli na jih do prostoru mezi Tulou a Kalugou, kde brzdili postup Kalužské operace Rudé armády.
Úspěch po neúspěchu
Činnost jednotek středu Západního frontu byla zkrátka příliš pasivní. Pro druhou fázi protiofenzívy proto Žukov nařídil v půlce prosince centru Západního frontu přejít do útoku, přece jen čelně (!) prolomit německou obrannou linii a koncem 19. 12. překonat řeku Nara, na níž leží zmíněný obranný bod Naro-Fominsk.
Jednotky 33. armády se pod velením generálporučíka M. G. Jefremova skutečně dokázaly v prvním náporu přepravit na druhý břeh Nary severně od Naro-Fominska, jenže byly německým protiútokem téměř vzápětí odraženy a vrženy zpět. Nebylo divu. Čelní útok na dobře připravené pozice nepřítele snad ani nemohl dopadnout jinak. Žukov se zde dopustil takříkajíc dvojchyby, když nejdřív povolil jednotkám až přílišnou pasivitu, a následně jim naopak nařídil nesplnitelnou zteč. Ta zbytečně pohřbila množství sovětských vojáků. Až do Vánoc zde pak zuřily poziční boje jako v první světové válce. Ani jižnější 43. armáda nepostoupila o víc než čtyři kilometry a rovněž zůstala trčet v zákopových bojích.
Po Vánocích se zde však situace Rudé armády citelně zlepšila, a to díky postupu jižně odtud, popsanému v minulém článku, tj. díky ofenzívě na město Kalugu. Severně odtud vznikla u Němců mezera, kam neprodleně pronikly jednotky 49. armády generálporučíka Zacharkina, postoupily o 50 kilometrů a hrozily, že provedou obchvat německé 4. tankové armády z jihu. V takovém případě by Němcům byly všechny zákopové linie u Naro-Fominska k ničemu. Museli proto v prostoru vzniklé mezery rychle ustoupit ještě o dalších 20−30 kilometrů, aby zkrátili frontovou linii a dostali se takříkajíc na roveň s vyklizenou Kalugou.
Díky tomu obnovila svůj útok sovětská 33. armáda a obchvátila Naro-Fominsk ze severu i jihu. Pod hrozbou úplného obklíčení Němci město k 26. prosinci vyklidili.
Malojaroslavec
Žukov samozřejmě nařídil „pronásledování ustupujícího nepřítele“ ve směru jednak na hlavní opěrný bod skupiny armád Střed ve městě Možajsk, které chránilo strategickou zásobovací trasu přímo z Německa přes Minsk a Smolensk k Moskvě, a jednak na město Malojaroslavec, kde končila druhá hlavní zásobovací trasa z jižního Běloruska k Moskvě. (Třetí trasa do Kalugy, jak víme, byla pro Němce ztracena.)
Vzhledem ke zhroucení německé fronty u Kalugy se jednotkám 43. armády podařilo postoupit právě k městu Malojaroslavec a 2. ledna 1942 je dobýt. Naskýtá se tu mimochodem jedna historická paralela, nebo vlastně antiparalela. Na podzim roku 1812 totiž ruská armáda porazila u hradeb téhož města Malojaroslavec vojsko císaře Napoleona, které právě vyklidilo vypálenou Moskvu a chtělo si zde vynutit cestu z Ruska jihozápadním směrem. Po porážce u Malojaroslavce nezbylo Napoleonovi, než ustupovat od Moskvy přímo na západ po hlavní smolenské silnici, kterou Francouzi při předchozím postupu na Moskvu sami vydrancovali tak, že už na ní nezbyly žádné zásobovací kapacity, takže z ústupu Francouzů se stal hladový útěk.
Na přelomu let 1941 a 1942 šlo tedy opět o Malojaroslavec, jenže tentokrát se Němci nechtěli smolenské silnici vyhnout, nýbrž ji naopak nechtěli za nic na světě ztratit, protože se chtěli nadále držet co nejblíž k Moskvě. Smolenská silnice pro ně v tomto ústředním směru znamenala hlavní zásobovací tepnu. Proto Němci Malojaroslavec vyklidili, ale Možajsk museli udržet stůj co stůj. A to se jim taky podařilo. Hlavní úsilí 4. pěší a 4. tankové armády soustředili na obranu přístupů ke smolenské autostrádě v prostoru východně od Možajska a poslali jsem víc než třetinu všech narychlo sehnaných posil, které dorazily ke skupině armád Střed z Německa.
Další úspěch napůl
V důsledku vzniklé situace se 33. a 43. armáda Sovětů domohly jen obsazení města Borovsk jižně od Možajska, k čemuž došlo 4. ledna 1942. Následně postoupily jednotky Rudé armády ještě o 10−25 kilometrů dál, ale pak se už musely zastavit. Za prvé se v části fronty pořád uplatňovala výše popsaná mohutnost německých zákopových linií u vyklizeného Naro-Fominska, a za druhé zde zapůsobil zmíněný přísun německých posil z okupované Evropy.
K 7. lednu 1942 tedy sovětská ofenzíva na západním směru od Moskvy skončila, aniž dosáhla hlavního cíle, Možajska. Nic naplat, opět máme co dělat s „úspěchem napůl“, podobně jako na všech ostatních úsecích druhé fáze sovětské protiofenzívy. V příštím článku se proto souhrnně pozastavíme nad příčinami onoho faktu, že v druhé fázi útoku u Moskvy byly úspěchy Rudé armády o dost skromnější, než ve fázi první.
Zdroje: Vladimir Běšanov: God 1942 − učebnyj, IljaMoščanskij: Ošibka geněrala Žukova
Vložil: Bruno Solařík