Vyhnání Němců z města Kalugy. Pátrání Bruno Solaříka
08.11.2025
Foto: Wikimedia Commons Mil.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=78944626
Popisek: Georgij Konstantinovič Žukov a Ivan Stěpanovič Koněv
Jižní křídlo Žukovova Západního frontu zlikvidovalo Guderianův výpad z Kalugy do Tuly a poslalo kyvadlo fronty zpět, z Tuly do Kalugy.
Od severu k jihu
Minule a předminule jsem popsal průběh sovětské protiofenzívy, jak ji severně od Moskvy provedly jednotky Kalininského frontu pod velením generála Koněva a vojska pravého křídla Západního frontu generála Žukova. Koněvovy jednotky, vedené proti německé 9. armádě mimo jiné generály Maslennikovem a Leljušenkem, postoupily o 50−100 kilometrů na západ k městu Ržev. Vojska pravého křídla Západního frontu pod velením generálů Kuzněcova, Vlasova, Rokossovského a Govorova zahnala Hoepnerovy tankové svazky 50−60 kilometrů na západ k městům Volokolamsk a Ruza. Němci zaznamenali nesmírné ztráty, ale nakonec využili terénně výhodných linií u Rževa na vyvýšeném břehu horní Volhy a u Volokolamska za řekami Lama a Ruza. Začátkem ledna 1942 se Koněvovy a Žukovovy jednotky severně od Moskvy vysílily a musely ofenzívu ukončit. Na daném úseku započalo období pozičních bojů.
V tomto a příštím článku se přeneseme ze severních končin moskevské oblasti do končin jižních. Na jih od Moskvy operovalo na frontě, dlouhé od severu k jihu celých 300 kilometrů, levé křídlo Žukovova Západního frontu společně s pravým křídlem Timošenkova Jihozápadního frontu. Na jejich styku byl převelením a doplněním vojsk utvořen 24. prosince ještě Brjanský front pod velením generála Jerjomenka.
Dnešní vzpomínkovou seanci věnujeme levému křídlu Západního frontu. Bojiště si můžeme představit jako severojižně protažený obdélník, jehož východní strana má délku 130 kilometrů a je tvořená linií fronty ve stavu k polovině prosince 1941. Severním koncem dané úsečky je město Serpuchov, ležící 80 kilometrů jižně od Moskvy, a jižním pak město Stalinogorsk (dnes Novomoskovsk), vzdálené od Serpuchova zmíněných 130 kilometrů. Centrum dané linie tvoří nedávno ještě poloobklíčené město Tula.
Západní strana obdélníku představuje cílovou linii, kam měly jednotky levého křídla Západního frontu dorazit. Vzdálenost od výchozí do cílové linie ofenzívy činí od východu na západ 80−120 kilometrů. Na cílové linii leží na severu město Malojaroslavec a na jihu město Lichvin (dnes Čekalin, podle sovětského rozvědčíka, kterého tu Němci zajali a popravili). Ústředním bodem, ležícím asi 90 kilometrů západně od starobylého ruského města Tuly, je hlavní cíl operace – další starobylé ruské město Kaluga (kde šest let předtím zemřel zakladatel světové kosmonautiky K. E. Ciolkovskij.
Zacharkin a Boldin
Námi zde sledované levé křídlo Západního frontu sestávalo ze tří armád, šlo o 49., 50. a 10. armádu, a z jednoho jízdního armádního sboru. Dne 16. prosince dostaly tyto jednotky rozkaz k provedení druhé fáze protiofenzívy, tj. fáze pronásledování nepřítele a osvobození města Kalugy.
Nyní přehlédněme vojska levého křídla Západního frontu, a to ve směru od Moskvy k jihu. U města Serpuchov se nacházela 49. vševojskováarmáda generála Ivana Zacharkina, hrdiny carské armády z první světové války a pak rudoarmějského dobrovolníka z války občanské. Tato armáda se dostala k Serpuchovu tak, že během německé operace Tajfun se po stopadesátikilometrovém ústupu od Vjazmy ocitla u města Malojaroslavec, které musela rovněž vyklidit a stáhnout se ještě padesát kilometrů dál. Před Serpuchovem už ale vysílené Němce zastavila a dál neustupovala.
Jižněji byla dislokovaná 50. armáda generálporučíka I. V. Boldina. Ten měl za sebou dramatické zážitky. V prvních dnech války totiž čelil Němcům v prostoru Grodna jako zástupce velitele Západního frontu generála Pavlova (později učiněného obětním beránkem a zastřeleného za neschopnost zastavit Němce na hranicích SSSR), probil se z obklíčení u Minska, byl pak jako hrdina přijat Stalinem v Kremlu a poslán na frontu, tam byl znovu (!) obklíčen u Vjazmy, probil se z obklíčení i tentokrát a byl jmenován velitelem námi zde sledované 50. armády.
Bělov a Golikov
Samostatně operoval mezi Serpuchovem a Rjazaní jízdní sbor generálmajora P. A. Bělova. Byl to jeden z nejslavnějších jízdních svazků Rudé armády za druhé světové války. Zastavil Guderianovy jednotky při německém postupu od Tuly na Kaširu, ležící jen 100 kilometrů jižně od Moskvy, a byl za to vyznamenán přízviskem gardový. Protože dosud takové označení žádná jízdní jednotka neměla, nesl nyní jméno První gardový jízdní sbor. Pro ofenzívu byl rozšířen o dvě pěší divize, tankovou brigádu a minometný pluk kaťuší. Působil pak pod názvem „operační skupina generála Bělova“ a během bojů byl posílen ještě o další tři jízdní divize. To všechno svědčilo o tom, že hlavní stan v Moskvě vkládal do uvedeného uskupení zvláštní naděje. Právem.
Dál na jih byla soustředěna 10. armáda. Ta byla nově utvořená na podzim 1941 u Rjazaně a určena k zastavení Guderianovy 2. tankové armády, která měla mimo jiné právě do Rjazaně namířeno, aby tak obklíčila Moskvu z dalekého jihovýchodního zázemí metropole. V čele 10. armády stanul Filipp Ivanovič Golikov. Jeho dosavadní kariéra je pozoruhodná. Před německým vpádem totiž zastával funkci náčelníka výzvědné správy generálního štábu Rudé armády. Byl tedy hlavním sovětským rozvědčíkem. Správně tehdy informoval sovětské vedení, že Němci chystají útok na SSSR ke dni 22. června 1941. Po začátku války se stal vedoucím sovětské vojenské mise v Londýně a zajišťoval odtud angloamerickou pomoc Sovětskému svazu arktickou trasou přes Archangelsk. Na podzim byl povolán zpět do SSSR a stanul v čele zmíněné 10. armády.
Mezera
Obě severněji položené armády, 49. a 50., postupovaly na západ ke Kaluze velmi pomalu. Důvodem byl fakt, že Němci považovali daný prostor za jakýsi „podbřišek“ Moskvy, v němž se chtěli udržet už proto, že v Malojaroslavci, městě severně od Kalugy, se scházejí trasy důležitých jihozápadních zásobovacích tras z Běloruska k Moskvě, a to jednak z Bobrujska přes Spas-Děmjansk a Juchnov, a jednak z Gomelu přes Brjansk a právě přes Kalugu. Přesto 49. armáda generála Zacharkina v souladu s plánem osvobodila město Tarusa a pokračovala dál na Aleškovo, což bylo menší město severně od Kalugy. Nalevo od Zacharkinovy 49. armády pak postupovala 50. armáda generálporučíka Boldina, jejíž trasa byla ztížena faktem, že vedla přímo po hlavní autostrádě Tula−Kaluga, kde Němci kladli tuhý odpor na úzkém úseku kolem silnice, zatímco okolní závěje postup Sovětů nesmírně zpomalovaly.
Na druhé straně však jistá skutečnost představovala pro Sověty významnou výhodu. Tou výhodou byl fakt, který jsem osvětlil v předchozích článcích. Šlo o to, že při nejzazším německém postupu na Moskvu se Guderianovy tankové jednotky odpoutaly od Klugeho 4. armády, takže se mezi oběma bojovými svazky utvořila v prostoru města Tuly mezera. Při útoku nijak zvlášť nevadila, ale jakmile se vysílení Němci museli zastavit a Sověti přešli do nečekané protiofenzívy, začala vzniklá mezera ohrožovat celistvost německé fronty. Kluge neměl k jejímu zacelení dost sil a Guderian byl vázán na vlastním směru.
Když pak Guderian nařídil ústup svých hlavních sil jihozápadním směrem k městu Orel, poslal do mezery své levé křídlo, konkrétně svůj 43. armádní sbor. Ten sice mezeru překlenul, ale vlivem sovětského tlaku, prováděného výše zmíněnou 50. armádou generála Boldina, byl následně od hlavních Guderianových sil odtržen. Jediným výsledkem snahy zacelit zmíněnou mezeru byl tedy jakýsi přeskok 43. sboru od Guderianovy 2. armády ke Klugeho 4. armádě, ale mezera byla okamžitě obnovena Boldinovým průlomem a brzo se roztáhla do šířky 30 kilometrů.
Němá groteska
V mezeře tedy, jak řečeno, operuje Boldinova 50. armáda, ale čím hlouběji do ní proniká, tím víc si obnažuje levý bok. Vzniká tak cosi jako sovětská mezera v mezeře německé (!). Guderian si toho všimne a částí svých sil napadne levý bok 50. armády z jihu, od města Lichvin. Boldinovi nezbývá než zavelet, aby 50. armáda za dané situace přešla k obraně.
Vypadá to jako Guderianův triumf. Německá mezera však stále není úplně zacelena. Toho využije „operační skupina generála Bělova“, tedy nám již známý První gardový jízdní sbor. Bělov rychle postoupí k řece Oka a ocitne se jižně u Lichvinu.
Právě odtud těsně předtím napadla část Guderianových jednotek Boldinovu 50. armádu. Nyní se však tyto jednotky samy dostávají pod Bělovův jízdní úder z týlu, takže to chvíli vypadá jako scéna z němé grotesky, kdy utíkajícího pána stíhá druhý pán, ale tomu je zas v patách třetí pán.
A podle toho to taky dopadlo. Němcům samozřejmě nezbylo než nechat 50. armádu na pokoji, protože teď kvůli Bělovovu bravurnímu vpádu do zad měli sami co dělat, aby neupadli do obklíčení, a museli zahájit ústup. Boldin se svou 50. armádou obnovil ofenzívu a 26. prosince osvobodil Lichvin, zatímco Guderian byl kvůli nepovolenému ústupu zbaven Hitlerem velení.
Překvapení jménem Popov
V posledních dnech prosince dorazila Zacharkinova 49. armáda k cílovému městu Aleškovo a ohrozila tím Kalugu od severu, zatímco Boldinova 50. armáda, postupující podél řeky Oky, zahájila obchvat Kalugy z jihu až jihozápadu.
A teď pozor. Přestože, jak řečeno, dochází k obchvatům Kalugy až v posledních dnech roku, německá posádka města čelí sovětským útokům už od 21. prosince! V Kaluze se tedy bojuje už celý týden před příchodem sovětských vojsk! Jak je to možné?
Inu tak. Pro osvobození Kalugy byla totiž v rámci Boldinovy 50. armády utvořena mobilní skupina zástupce velitele této armády, generála Vasilije Stěpanoviče Popova, který se právě vyléčil z těžkého zranění, utrpěného při obraně Smolenska. Tato „Popovova operační skupina“ čítala jednu pěší, jednu tankovou a jednu jízdní divizi. Proč o ní dosud vůbec nebyla řeč? Za prvé proto, abych vás s ní v pravou chvíli překvapil. A za druhé proto, že ani Němci o ní tehdy při jejím tažení od Tuly až ke Kaluze vůbec nevěděli. Postupovala totiž obtížným lesnatým terénem důsledně mimo osídlené prostory. Bez prozrazení urazila za tři dny, od 18. do 20. prosince, až 90 km (!). Večer 20. prosince se ocitla na řece Oka jižně od Kalugy. Ráno 21. prosince ukořistili Popovovi muži most přes Oku, vpadli přímo do Kalugy a zahájili boj s posádkou města.
Další úspěch napůl
Moment překvapení zapůsobil na Němce mocným dojmem. Nechtěli ale tak silný opěrný bod vyklidit, tím spíš, že fronta byla stále ještě daleko, a tak sem 22. prosince přisunuli jednotky, narychlo sehnané z několika okolních divizí. Součástí posádky byl navíc silný pluk SS. Němci rychle uzavřeli přístupy přes Oku, kudy Popovovi muži do města vnikli, a tím jeho skupinu obklíčili.
S tím ovšem plán Sovětů počítal. Šlo jim právě o to, aby před příchodem hlavních sil bez ohledu na vlastní obklíčení co nejvíc vyčerpali silnou, leč zaskočenou obranu Kalugy. V takto obtížných podmínkách bojovala Popovova skupina až do konce prosince, a to dosti úspěšně. Neodbytně se blížila k centru města a 28. prosince držela v rukou většinu městských čtvrtí (!).
Konečně 30. prosince udeřily na Kalugu hlavní síly, které konečně dorazily k městu, tj. 49. armáda ze severu a 50. armáda z jihu. Obě armády prolomily obklíčení Popovovy skupiny a vlastně už tím bylo město jedním rázem osvobozeno. Vyklizením Kalugy navíc Němci ztratili jednu ze dvou výše zmíněných zásobovacích tras z jižního Běloruska. Z města ustoupili severozápadním směrem k Juchnovu, ležícímu na té druhé, zbylé trase.
Přes uvedené úspěchy je nutno závěrem uvést dvě poznámky. Za prvé byl sovětský postup na daném úseku (stejně jako na všech ostatních) draze zaplacen velkými ztrátami, převyšujícími ztráty Němců, a za druhé nebyl cíl operace splněn v úplnosti. Původní Žukovův záměr totiž počítal s tím, že bude přerušena i ta druhá německá zásobovací trasa z jižního Běloruska k Moskvě. Jenže z prostoru města Juchnov, které na ní leží, se už Němci vytlačit nenechali. I zde se tudíž dá mluvit o sovětském „úspěchu napůl“…
Zdroje: Vladimir Běšanov: God 1942 − učebnyj, Ilja Moščanskij: Ošibka geněrala Žukova
Vložil: Bruno Solařík