Vlasov a Rokossovskij bojují ruku v ruce. Pátrání Bruno Solaříka
01.11.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Neznámý – http://www.pseudology.org/people/Ortenberg_DI.htm, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3084354
Popisek: Žukov během obrany Moskvy na podzim 1941
Postup pravého křídla Žukovova Západního frontu zahnal Němce až na řeky Lama a Ruza, dál už to ale nešlo. Ofenzíva se zastavila uprostřed skoku.
Čestný titul za urážku
Druhá fáze sovětské protiofenzívy u Moskvy, fáze „pronásledování ustupujícího nepřítele“, trvala od 16. prosince 1941 do 7. ledna 1942. Minule jsme probrali postup Koněvova Kalininského frontu od Kalininu a Toržoku na město Ržev, a to s cílem rozdrtit německou 9. armádu a vpadnout do levoboku celé německé skupiny armád Střed. Výsledek operace je známý, armády Kalininského frontu zaznamenaly přesvědčivý úspěch, ale nedokázaly splnit celý úkol. Německá 9. armáda nebyla rozdrcena, nýbrž jen ustoupila ke Rževu.
Dnešní kapitola se týká Žukovova Západního frontu, přesněji jeho pravého křídla, sestávajícího z 1. úderné, 20., 16. a 5. armády. Víme z minula, že původně mělo pravé křídlo frontu o armádu víc, avšak hlavní stan v osobách Stalina a maršála Šapošnikova rozhodl o převelení Leljušenkovy 30. armády pod Kalininský front. Pro Žukova to znamenalo ne snad zásadní, ale přece jen citelné oslabení jeho úseku.
Pro zajímavost se pozastavme u velitele 1. úderné armády. Byl jím tehdejší generálporučík Vasilij Ivanovič Kuzněcov. Přebíral 1. údernou armádu ve velmi žalostném stavu, což navíc platilo i o něm samotném, protože na setkání se Stalinem, který mu armádu předal, byl převezen přímo z nemocnice. Nemoc mu zřejmě snížila sebezáchovný práh, a díky tomu mluvil hodně na rovinu. (Následující scénu zaznamenal generálův syn.)
Na otázku, jestli je se svým jmenováním spokojen, generál Kuzněcov Stalinovi odpověděl: „Spokojenej jsem, jenomže ta armáda je jak po kupírování, dyť má jenom lyžařský prapory, jedinou divizi… A kterej vůl zrušil sbory?“
Šlo o to, že úderná armáda měla být podle sovětských standardů vševojsková, takže měla kromě pěchoty zahrnovat tankové a mechanizované sbory, ale kvůli nedostatku času a prostředků ji Stalin v poslední fázi německé ofenzívy proti Moskvě vrhl na frontu bez nich.
Právě generál Kuzněcov řídil o tři a půl roku později útok na berlínský Reichstag. Stalin se ho posléze při slavnostním přijetí v Kremlu jakoby mimochodem zeptal: „A pamatuješ, jak jsi mně onehdy řekl, že jsem vůl?“ Následně byl Kuzněcov vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.
Další trojúhelník
Zpět k bojům na daném úseku. Západní front měl přesné úkoly, jejichž plnění začalo 17. prosince 1941. Námi sledované pravé křídlo Západního frontu, které z jihu přiléhalo na levé křídlo minule popsaného Kalininského frontu, mělo za cíl dosáhnout linie Zubcov−Gžatsk. Na mapě si můžeme podobně jako v předchozím článku představit ostroúhlý trojúhelník s vrcholem v Moskvě a dlouhými stranami k oběma uvedeným městům. První z nich, Zubcov, je město 180 kilometrů západně (s mírným sklonem k severu) od Moskvy. Ze Zubcova to bylo už jen 20 kilometrů do zmíněného Rževa, kde se pochroumaná 9. armáda wehrmachtu bránila Koněvovu Kalininskému frontu. Na polovině cesty Moskva−Zubcovo leží přitom na řece Lama významné město Volokolamsk, o kterém tu ještě uslyšíme.
Druhá dlouhá strana trojúhelníku, město Gžatsk, leží 150 kilometrů západně od Moskvy (s mírným sklonem k jihu), v půli cesty do Vjazmy. (Poznamenejme jen na okraj, že v obci Klušino kousek od Gžatska se sedm let před německým vpádem narodil první člověk, který vstoupil do vesmíru, takže místo města Gžatsk byste na dnešní mapě našli město Gagarin.)
Krátká strana trojúhelníku: Vzdálenost mezi oběma cílovými body, městy Zubcovo a Gžatsk, činí severojižně asi 80 kilometrů.
Cílová linie Zubcov−Gžatsk by v případě splnění bojového úkolu (k čemuž nedošlo) ležela až 120 kilometrů západně od čáry Klin−Istra, dosažené k polovině prosince, tedy během první fáze protiofenzívy.
Andrej Andrejevič
Fáze pronásledování, jak řečeno, započala 17. prosince. Armády pravého křídla Západního frontu se daly do pohybu. Na řadě míst probíhal německý ústup neuspořádaně, Němci nechávali na místě zbraně, techniku i dopravní prostředky. Týkalo se to úseků, kde se velitelé neodvážili obcházet Hitlerův zákaz ústupu, takže jednotky se nuceně nechaly na místě zmasakrovat, a pak už zbylí vojáci jen prchali.
Zato v hlavním směru, mezi Moskvou a silnicí na Volokolamsk, německé velení v úseku 3. tankové armády i přes Hitlerovo naléhání postupovalo v souladu s pravidly spořádaného ústupu. Krylo jej silným zadním vojem a hlavní síly mezitím s co nejnižšími ztrátami odvádělo do pozic, připravených na řekách Lama a Ruza. (Strůjce mistrného ústupu Hoepner byl pak za nesplnění rozkazu neustupovat zbaven Hitlerem velení.)
Sovětům se přesto podařilo překvapivým obchvatem ze dvou stran dostat Němce na Lamě pod hrozbu obklíčení. Šlo o společnou akci 1. úderné a 20. armády. Po třech dnech ofenzívy, 20. prosince, museli Němci nejen vyklidit město Solněčnogorsk, ležící 50 kilometrů západně od Moskvy, ale za stálého ustupování na trase dlouhé dalších 50 kilometrů jim nakonec nezbylo než spěšně odsunout i svůj zadní voj, ustoupit na západní břeh Lamy a v rozporu s původním plánem ponechat 1. úderné a 20. armádě svůj hlavní oporný bod v daném úseku, město Volokolamsk, ležící bezmála 100 kilometrů od Moskvy.
Za dobytí Volokolamska pochválil velitele obou armád sám Žukov, který ocenil jejich dobrou přípravu a organizační schopnosti. Velitele 1. úderné armády Kuzněcova už známe. Velitelem 20. armády byl generálmajor Andrej Andrejevič Vlasov. Nejde o shodu jmen. Byl to právě ten Vlasov, který později upadl do německého zajetí a jako kolaborant formoval pro boj proti bolševikům, takzvanou Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA), jejíž část (ovšem bez Vlasova) se v květnu 1945 poněkud paradoxně zapojila do osvobozování Prahy.
Vzhledem k Vlasovově zradě v německém zajetí se samozřejmě jeho zásluhy v bojích o Moskvu v sovětských, ale i ruských zdrojích zamlčují a mluví se prostě o bojích 20. armády, jako kdyby jí snad nikdo nevelel. My se přidržíme objektivního hlediska a konstatujeme, že kromě bojů o Kyjev, kde se projevil jako schopný velitel, se Vlasov zasloužil též o osvobození obce Krásná Poljana, odkud Němci ostřelovali Kreml, a že jeho jednotky zde zastavily další postup Hoepnerovy 4. tankové armády, která se už těšila na přehlídku v Moskvě.
Rozmary generála Zimy
Jižněji postupovaly jednotky 16. armády generála Rokossovského (který později taky udělal paradoxní kariéru, jako ruský Polák se po válce stal ministrem obrany PLR), která po hrdinném překonání rozvodněné řeky Istry přeskočila až k řece Ruza jižně od Volokolamska. Pronikla sem tedy podobně rychle, jako 1. úderná a 20. armáda k Volokolamsku na řece Lamě. Zde však Rokossovskij narazil na tvrdošíjný odpor a nedokázal se posunout dál.
Rovněž 5. armáda generálporučíka Govorova, postupující jižně od Rokossovského, se zde střetla s dobře organizovanou dělostřeleckou, minometnou a kulometnou palbou nepřítele. Přirozená překážka, tvořená zmíněnou řekou Ruzou, zde byla doplněna překážkou umělou, totiž městem Ruza, což bylo už od 16. století ruské pevnostní předpolí Moskvy. Němci z města učinili významný opěrný bod, plnící funkci předmostí řeky Ruza.
Všechny pokusy jednotek 5. armády prorazit obranu Ruzy skončily nezdarem. Německá obrana zde totiž byla už předem dobře připravená. A mimo jiné právě v tomto prostoru se Rudá armáda naplno střetla s potíží, která až dosud trápila naopak Němce. Šlo o to, že při obraně mohli Sověti posílat lehké lyžařské oddíly do týlu nepřítele, který se svou těžkou technikou tonul v závějích. Jakmile však přešli do útoku Sověti, samozřejmě by si s lehkými lyžařskými oddíly nevystačili.
Potřebovali rovněž těžkou techniku a nezbylo jim než ji přesouvat stejně hlubokými sněhovými závějemi, jako předtím Němci. To se přirozeně nedařilo. Zvlášť dělostřelectvo se k cílovým pozicím dostávalo pozdě, jestli vůbec. Proto bylo zapotřebí postupovat především po zpevněných komunikacích. A tam se pochopitelně dobře opevňovali Němci. Velitel 16. armády Rokossovskij se o tomto málo známém paradoxu zmínil ve svých pamětech:
„Hluboký sněhový příkrov a silné mrazy nám ztěžovaly manévrování mimo silnice s cílem odříznout nepříteli ústupové trasy. Takže němečtí generálové by vlastně měli být vděční za surovou zimu, která jim napomáhala ustupovat od Moskvy s menšími ztrátami, namísto aby se vymlouvali, že se ruská zima stala příčinou jejich porážky.“
Druhá strana mince
V místech, kde se Němci opevnit nestihli a ustupovali dál, dokázali často Sověty aspoň co nejvíc zpomalit. V předešlých článcích jsem několikrát upozorňoval na hromady techniky, kterou s sebou Němci nemohli odvézt. I to působí na pohled prostě jako důkaz sovětského triumfu a nic jiného.
Například sovětská historiografie se při popisu situace omezovala na výklad tohoto typu: „Všechna pole a všechny silnice Moskevské oblasti byly přeplněny výzbrojí, dopravními prostředky a další technikou, kterou nepřítel zanechal při ústupu na místě.“
Celá věc však měla z hlediska Rudé armády i svou stinnou stránku. Na tuto druhou stranu mince ve svých pamětech opět upozornil Rokossovskij:
„Aby se nepřítel mohl odpoutat od našich jednotek, které ho pronásledovaly a napadaly, zanechával nepřítel na místě všechno, co mu překáželo v útěku. Čím dál častěji jsme cestou naráželi na úseky, zahlcené technikou a nejrůznějším materiálem, který tu Němci nechali. Bylo tu všelicos, stovky tanků a samohybných děl spolu s bednami munice. A to všechno bylo zaminované stejně jako úbočí po stranách takových závalů.
To samozřejmě zpomalovalo postup vojsk. Nezapomínejme, že tehdy neexistovala speciální technika na pokládání pontonů v polích, natož v hlubokém sněhu. S pomocí dosti primitivních prostředků naše ženijní jednotky spolu s pěchotou sotva stíhaly pročišťovat silnice a o budování nových nemohlo být ani řeči. Ve snaze urychlit tempo útoku jsme široce používali lyžařské jednotky. Ty však byly přirozeně příliš slabé na to, aby mohly zadržet nepřítele na takovou dobu, která by umožnila příchod našich hlavních sil.“
Úspěch napůl
Při zpomalení až zastavení postupu pravého křídla Západního frontu nelze zamlčet ani chybu generála Žukova, který mu velel. V rozkazu k 17. prosinci totiž nařídil ofenzívu po celé délce daného úseku, takříkajíc po celé frontě. Teprve 22. prosince si osvojil reálnou situaci na bojišti, a v souladu s ní konečně nařídil průlom nepřátelské obrany naopak jen na úzkém úseku fronty. O tento průlom se pak snažila Vlasovova 20. armáda spolu s 1. údernou armádou generála Kuzněcova na volokolamském směru. Právě tam se totiž Západní front stihl nejvíc zakousnout do nepřátelské obrany, a to, jak víme, dokonce i s osvobozením samotného Volokolamska.
Potřebný čas byl však už ztracen, vojska byla předchozím útočením po celé frontě vyčerpána, nepřítel se za řekou Lamou stačil zkonsolidovat, a tak se plánovaný průlom dál na Gžatsk nezdařil, i když boje 1. úderné a 20. armády trvaly osmnáct dní, až do 6. ledna 1942. Jmenované jednotky dokázaly na západním břehu Lamy obsadit jen nevelké předmostí, ale dál už se ani nehnuly. Obě strany přitom nesly obrovské ztráty.
Na úseku pravého křídla Západního frontu tedy došlo sice k pronikavému úspěchu, ale ten vedl přese všechno k podobně polovičatému výsledku, jako v prostoru Kalininského frontu. Cílové linie Zubcov−Gžatsk, ležící 120 kilometrů západně od linie fronty Klin−Istra z poloviny prosince, se ani zdaleka dosáhnout nepodařilo. Postup byl doslova poloviční, činil jen asi 50−60 kilometrů dál na západ. Důsledkem bylo po celé délce sledované části fronty přesně to, za co se zřejmě modlili němečtí generálové. Fronta se ustálila a započalo údobí poziční války.
Zdroje: Vasilij Kuzněcov: Peremilovskaja vysota, Ilja Moščanskij: Ošibka geněrala Žukova, Konstantin Rokossovskij: Soldatskij dolg
Vložil: Bruno Solařík