Koněv pronásleduje nepřítele. Pátrání Bruno Solaříka

Na příkladu Koněvova Kalininského frontu a jeho úspěchů i potíží se seznámíme s průběhem druhé fáze sovětské protiofenzívy u Moskvy.

Výsledky první fáze útoku

V řadě příspěvků o bojích u Moskvy v zimě roku 1941 jsem se věnoval především pohledu z německé strany fronty. Probrali jsme triumfální tažení wehrmachtu až na dostřel ke Kremlu, a následně pak šokující zvrat v podobě sovětské protiofenzívy. Přichází čas změnit trochu hledisko a hlavní, byť jistě ne výhradní pozornost věnovat tentokrát sovětské straně fronty.

Jde o to, že každá úspěšná protiofenzíva s sebou jako celek nese mnoho změn a peripetií, ale z vojenského hlediska lze především mluvit o jejím členění do dvou základních fází. První fází je průlom nepřátelské fronty. Druhou fázi pak představuje pronásledování ustupujícího nepřítele.

V případě sovětské protiofenzívy můžeme první fázi vymezit obdobím 5. - 15. prosince 1941. V těch deseti dnech sovětská vojska tří frontů (Kalininského, Západního a Jihozápadního) výrazně poničila úderné tankové skupiny wehrmachtu i jejich pěchotní jištění. Od výchozí linie dokázala Rudá armáda za tu dekádu postoupit od Moskvy vskutku velký kus na západ. Na severu od hlavního města činil postup útočících vojsk 60 kilometrů a na jihu od Moskvy dokonce 120 kilometrů. To byl cíl první fáze protiofenzívy, tedy průlomu nepřátelské fronty. Nepřítel měl být podle plánu odmrštěn co nejdál od Moskvy a záměr byl způsobit mu co největší ztráty. Obojí bylo beze zbytku splněno.

Prámy ze slámy

Významnou zásluhu na úspěchu první fáze měly jednotky povolané ze Sibiře a Dálného Východu. Pro ilustraci zde uvádím jen jednu epizodu, která je pro tehdejší situaci ve všech směrech příznačná. Epizoda pochází z knihy vzpomínek Povinnost vojáka, kterou napsal maršál Rokossovskij. Při prosincové ofenzívě velel jako generálporučík 16. armádě Západního frontu. V epizodě pojednává o úspěšném překonání řeky Istry asi 25 kilometrů západně od Moskvy, poté co na ní ustupující Němci vyhodili do vzduchu hráz Isterské přehradní nádrže:

„Před mýma očima Sibiřané A. P. Běloborodova za silných mrazů a pod nepřátelskou palbou překonali zuřící ledový proud. Použili k tomu všechno, co jim přišlo pod ruku, klády, kusy plotů, vrata, prámy ze slámy, nafukovací čluny, prostě všechno, co se udrželo na hladině. A na takovýchto improvizovaných plavidlech překonali Sibiřané tak těžkou překážku a obrátili nepřítele na útěk.“

Předěl

Z citace je zřejmé, že šlo nejen o fyzicky i psychicky náročnou operaci odvážných mužů, ale také že bylo při průlomu německých linií začasté nutno uchylovat se k vyložené improvizaci. Hlavní roli tu však hrál moment překvapení, protože Němci, ať prostí vojáci nebo generálové, jakož i další činitelé včetně fýrera, prostě s ofenzívní schopností Rudé armády nepočítali, natožpak v tom mohutném měřítku po celé linii fronty, v jakém pak probíhala.

A právě moment překvapení je ten fenomén, který už z podstaty věci prostě nemůže doprovázet druhou fázi ofenzívy, tedy pronásledování ustupujícího nepřítele. Nepřítel je naopak v dané fázi už dokonale informován o tom, že se na něj bude útočit, a dokonce i o tom, že útočník má k dispozici daleko větší síly, než se v Berlíně či na německé straně fronty původně tušilo.

Druhá fáze protiofenzívy má přesný termín zahájení. Byl to 16. prosinec 1941. K pronásledování ustupujícího nepřítele totiž toho dne vydal sovětský hlavní stan zvláštní rozkaz.

Po onom rozkazu byla operace zahájena silami všech tří sovětských frontů kolem Moskvy. Už dopředu si můžeme říct, o jaké časové rozmezí se tu jedná. Zatímco první fáze, tedy onen překvapivý průlom nepřátelských linií, trvala deset dní, pak druhá fáze zabrala něco přes tři týdny. Byla zakončena 7. ledna 1942.

Zvláštní shodou okolností lze i na německé frontě spatřit oddělení dvou fází německé reakce na sovětskou ofenzívu, konkrétně tedy oddělení dvou fází německého ústupu. Tím předělem byl tentýž 16. prosinec. Hitler, jak víme z předchozích článků, si tehdy konečně uvědomil děsivou hloubku krize, v níž se po zahájení sovětské protiofenzívy ocitla celá skupina armád Střed. Vrchní velení wehrmachtu zkrátka právě toho dne seznalo, že nejde o dílčí útoky protivníka, nýbrž o dalekosáhlý strategický průlom, ohrožující samotnou existenci nejsilnějšího uskupení wehrmachtu. Téhož dne Hitler odvolal Brauchitsche s Bockem a vydal svůj bezzubý „haltbefehl“ o zákazu ustupovat.

Trojúhelník

Druhou fázi sovětské protiofenzívy zhlédneme nejprve v severní části fronty. To je téma tohoto článku. Konkrétně postup vojsk Kalininského frontu. Na mapě si bojiště, o kterém teď bude řeč, představme jako ostrý trojúhelník. Vrchol trojúhelníku představuje metropole SSSR Moskva. Jedna jeho strana o délce 200 kilometrů směřuje od Moskvy na severozápad. Druhá, rovněž o délce 200 kilometrů, vede od Moskvy na západ. Třetí strana trojúhelníku o délce 100 kilometrů, situovaná na západě daného úseku mapy, vede ze severu na jih.

První strana má následující parametry: 150 kilometrů severozápadně od Moskvy leží tehdy čerstvě osvobozené město Kalinin (Tver) a ještě o dalších 50 kilometrů stejným směrem město Toržok. Druhá má následující zeměpisné údaje: 100 kilometrů přímo na západ od Moskvy leží město Volokolamsk a dalších 100 kilometrů dál na západ je situováno město Ržev. Třetí, stokilometrová, pak vede od Toržoku na severu ke Rževu na jihu.

V tomto trojúhelníku tedy na dvou úsecích severozápadně od Moskvy probíhala druhá fáze sovětské protiofenzívy, která, jak řečeno, trvala od 16. prosince 1941 do 7. ledna 1942. Dnes se budeme věnovat úseku Kalininského frontu generála Koněva, tedy severnímu úseku daného trojúhelníku. Budeme sledovat postup vojsk Rudé armády od Kalininu a Toržoku jihovýchodním a jižním směrem na město Ržev.

Změna plánu

Nahlédněme ale i do budoucna. Příště se budeme věnovat pravému křídlu Západního frontu generála Žukova, postupujícímu ve směru od Moskvy západně na město Volokolamsk, ale už nyní, při řeči o Kalininském frontu, musíme upozornit na cosi, co se týká i frontu Západního. Jde o významnou změnu, kterou provedl hlavní stan v Moskvě, pokud jde o vymezení obou frontů. Nuže, Kalininský front sestával při první fázi protiofenzívy ze čtyř armád. Šlo o 22., 29., 31. a 30. armádu. Pravé křídlo Západního frontu, které na něj navazovalo, mělo rovněž čtyři armády, konkrétně 1. údernou, 20., 16. a 5. armádu.

Stalin s maršálem Šapošnikovem však nyní rozhodli, že k 16. prosinci se nejsevernější, tj. 30. armáda Žukovova Západního frontu, převelí pod Koněvův Kalininský front. Navíc byla k západnímu křídlu Kalininského frontu vyčleněna záložní 39. armáda generálporučíka Maslennikova, která měla od severu útočit na Ržev. Celý Kalininský front tím velice zvýšil svou důležitost. Měl totiž za úkol samostatně obklíčit a zničit německou 9. armádu, dislokovanou v prostoru mezi Kalininem, Toržokem a Rževem.

K tomu však musely dvě armády levého křídla Kalininského frontu (31. armáda a nově přičleněná 30. armáda) výrazně změnit směr tlaku. V první fázi protiofenzívy totiž útočily prakticky ze severu na jih, ale nyní měly přesunout těžiště útoku ve směru z východu na západ. Nápor Kalininského frontu na německou 9. armádu mezi Kalininem a Rževem pak měl vytvořit podmínky k útoku od severu do levoboku celé německé skupiny armád Střed.

Mapa versus realita

Brzy se však ukázalo, že Stalinovo a Šapošnikovovo převedení Leljušenkovy 30. armády, a tudíž patřičné oslabení Západního frontu, byla chyba. O tom, jak se projevilo oslabení Západního frontu, promluvíme příště. Dnes nás zajímá jen výše uvedený manévr 31. a 30. armády v rámci Kalininského frontu. Obě armády totiž nedokázaly provést přeskupení z jižního na západní směr v souladu s harmonogramem, takže zaútočily až tři dny po 16. 12. a denní rychlost jejich postupu přitom činila jen 3−4 km.

Leljušenkova 30. armáda, převelená ze Západního frontu, postupovala nejrychleji, jak mohla, ale oproti plánu to stejně bylo pomalu. Nedařilo se jí proto splnit úkol, totiž vpadnout do týlu německé 3. tankové skupiny, sousedící s 9. armádou wehrmachtu. Leljušenko totiž z nouze pokračoval v náporu svým levým křídlem, kde se nepřítel úspěšně bránil.

Leljušenko prostě nestihl převést včas zálohy na pravé křídlo, kde by byl úspěch směrem ke Rževu snadnější, a přitom už podle plánu musel začít útočit, takže mu nezbylo než udeřit tam, kde jeho jednotky v daném okamžiku byly, a ne tam, kde by byl úder výhodnější.

Natolik výrazné přesměrování armády, jaké předepsal Leljušenkovi hlavní stan, zkrátka působí na mapě hlavního stanu daleko jednodušeji než ve skutečnosti. Když už se nějaká mašinérie někam hne, těžko se s ní šíbuje jinam…

Navíc se zpozdil postup záložní 39. armády generála Maslennikova, která měla od severu útočit na Ržev, ale místo aby se k útoku přeskupila ke dni 22. prosince, jak to důrazně žádal hlavní stan, dosáhla svého přeskupení až koncem měsíce.

Úspěch

Velká síla, kterou Kalininský front soustředil, se však na bojišti přece jen prosadila. Německá 9. armáda se jižně od Toržoku opevnila v nejvýhodnějším možném bodě, totiž na vysokých březích horního toku řeky Volhy, konkrétně ve městě Starica, ležícím mezi Kalininem a Rževem. Sovětské jednotky (22., 29. a záložní 39. armáda) se hnuly vpřed, jak řečeno, sice se zpožděním, ale z prostoru Staricy nepřítele i přesto spolehlivě vyhnaly. Hlavním důvodem úspěchu byl dovedný manévr, kdy uvedené jednotky začaly město obcházet z týlu a zároveň směřovaly přímo na jižněji ležící Ržev. Němcům zde nepomohla ani výměna velitele daného úseku, kterým se stal významný generál Richthofen.

Přes všechny potíže tedy Kalininský front postupoval ve druhé fázi protiofenzívy úspěšně, byť jistě ne tak triumfálně, jak to naplánoval hlavní stan. K prvním dnům ledna 1942 Koněvův Kalininský front výrazně stížil situaci wehrmachtu v daném úseku. Němci museli ustoupit na Maslennikovově severojižním směru Toržok−Ržev o 50−60 km a na Leljušenkově západovýchodním směru Kalinin−Ržev dokonce o 90−100 km.

Varovné signály

Nebylo by však rozhodně na místě natírat situaci narůžovo. Kalininskému frontu, jak naznačeno, se totiž vlastně ani zdaleka nepodařilo splnit vytyčený úkol beze zbytku. Německou 9. armádu na levém křídle skupiny armád Střed se nepovedlo ani obklíčit ani rozdrtit. Stejně tak nedošlo k osvobození města Ržev, které se místo toho stalo na daném úseku hlavním opěrným bodem německé fronty. Masivní vpád do boku skupiny armád Střed se tedy nekonal.

Důvody byly zřejmé. Byl to nedostatek sil a prostředků, přesněji jejich včasného přísunu, dále pomalé přeskupování shromážděných sil do nově určených směrů útoku, vynucené i nevynucené organizační chyby velení, velice slabá dělostřelecká podpora operací a nedostačující soustředění tankové podpory pěchoty. Především však byly sovětské jednotky po úspěšném provedení první fáze protiofenzívy notně vyčerpané.

Příště se podíváme, jak probíhala druhá fáze protiofenzívy na pravém křídle Žukovova Západního frontu, tedy v přímém směru od Moskvy na západ. V každém případě je snad už nyní zřejmé, že nepůjde jen o výčet triumfů Rudé armády. Druhá fáze protiofenzívy zkrátka bez onoho momentu překvapení, příznačného pro fázi první, nemohla být tak úspěšná, jak se v sovětském hlavním stanu plánovalo. 

Zdroje: Dmitrij Leljušenko: Moskva−Stalingrad−Berlin−Praga, Ilja Moščanskij: Ošibka geněrala Žukova, Konstantin Rokossovskij: Soldatskij dolg

 

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,