Kde brali Sověti nové a nové tanky? Pátrání Bruno Solaříka

Přelom let 1941 a 1942 přinesl řadu překvapení. Porážka wehrmachtu novými sovětskými tanky s sebou nesla především otázku, kde se ty tanky vzaly.

Věda versus realita

Úvodem dnešní seance vzpomeňme na výkřik nespokojeného Moskvana z října 1941, kdy se německý wehrmacht nezastavitelně blížil k Moskvě: „Dvacet let jsme neměli máslo, a teď nemáme pušky!“ Vzpomeňme též, jak tehdy Stalin odmítal žádosti svých generálů o tanky s prostořekostí skladníka: „Tanky nejsou!“

Pušky i tanky však byly. A úderem 5. prosince je Sověti vrhli nikoli po částech, nýbrž v mohutné koncentraci do protiofenzívy. „Neporazitelná“ armáda hitlerovského Německa pak utrpěla u Moskvy první porážku. Zprávy o neúspěchu wehrmachtu se začaly šířit v samotném Německu, především působením přívalu úmrtních oznámení z fronty.

Svět se ještě nevzpamatoval z očekávání neodvratného pádu Moskvy, když byl šokován zprávou zcela protichůdnou. Zprávou o krachu německé operace Tajfun.

Polorozpadlá fronta se sice v polovině ledna 1942 stabilizovala, ale došlo k tomu jen díky nezbytnému stažení, které Hitler celý měsíc zdržoval za cenu obrovských ztrát lidí i materiálu. Což mu samozřejmě nebránilo v tom, aby si nyní tu stabilizaci ihned připsal na svoje konto jako svůj „triumf vůle“. Goebbelsova propaganda přitom danou tezi rozšířila natolik úspěšně, že ji od konce války až dodnes opakují i ti nejserióznější historikové.

Například autor slavných Dějin druhé světové války Liddel Hart napsal: „Dnes je jisté, že Hitlerovo rozhodnutí nedovolit všeobecný ústup obnovilo důvěru německých vojáků a zabránilo tím jejich úplné záhubě.“

Opak je pravdou. Nebýt především Hoepnerovy a Guderianovy neposlušnosti, za kterou Hitler oba jmenované tankové velitele exemplárně zbavil velení, těžko říct, jestli by na německé frontě ještě zbyly nějaké divize, způsobilé k záchraně. Tak jako tak byly obě klíčové „panzergruppen“ (tankové skupiny) z velké části zničeny. Například Guderian zachránil z 1500 tanků jen 40 strojů!

Shrňme to. Kdyby byl Hitler prokázal aspoň minimální pružnost a víc by naslouchal radám svých velitelů v poli, je téměř jisté, že by bylo záchrany vojska a fronty dosaženo s nesrovnatelně menšími ztrátami.

 

Jeden šok za druhým

Překvapení, které Němcům připravila Rudá armáda, spočívalo už v tom, že měla k dispozici víc než jen první strategický sled vojsk, který Němci považovali za veškerý souhrn sovětských ozbrojených sil. V souladu s plánem Barbarossa tyto prvosledové jednotky obklíčili a zničili v prostoru mezi státními hranicemi a řekami Dněpr a Západní Dvina, tedy ještě v Pobaltí a na západě Běloruska a Ukrajiny. Místo fáze „rychlého pronásledování zbytků sovětských jednotek“ však u Smolenska a Kyjeva následovaly urputné boje s druhým strategickým sledem Rudé armády, s jehož existencí už plán Barbarossa vůbec nepočítal.

Wehrmacht sice nakonec zlikvidoval i ten druhý strategický sled, jenže ani poté nebyla cesta do hloubi SSSR volná, protože v prostoru Rževa a Vjazmy čekal na Němce ještě třetí strategický sled (!). To už bylo zcela mimo hranice chápání německých plánovačů, velitelů wehrmachtu i samotného Hitlera. Dokonce i tyto jednotky ovšem Němci obklíčili a zničili.

Teď už se jim před Moskvou bránily skutečně jen „zbytky sovětských vojsk“ spolu s domobranou, ale čas určený pro Barbarossu mezitím neodvratně vypršel, takže rozhodující bitva se musela konat v podmínkách arktické zimy, na kterou wehrmacht opět nebyl připraven, nemluvě o nečekaně včasném přísunu sovětských jednotek ze Sibiře a Dálného Východu.

 

Zásadní otázka

Ale ani to nebylo ještě všechno. Hlavní překvapení spočívalo v tom, jak početnou a kvalitní měli Sověti k dispozici techniku, a to nejen dělostřeleckou a leteckou, ale především tankovou. V hovoru s Goebbelsem z 9. prosince 1941 Hitler přiznal, že v daném okamžiku nedisponuje dostatkem zbraní, které by bylo možné nasadit proti sovětské tankové technice. A pak vyslovil tu hlavní otázku: „Je skutečně záhada, kde vlastně své tanky pořád vyrábějí.“

Už podruhé v tomto článku mi nezbývá než upozornit na jistou zpozdilost řady poválečných historiků. Ty tanky byly totiž záhadou i pro ně. Často se proto shodují, že za záchranu fronty v roce 1941 vděčil SSSR jednoznačně pomoci z Británie, USA a Kanady, které poslaly Sovětům postupně za celou dobu války na 10 000 (!) tanků různých typů.

Tanky byly severní cestou přes Murmansk i jižní trasou přes Írán skutečně dodány. Tyto stroje však z hlediska výzbroje a pancéřování nepředstavovaly pro německé tanky příliš vážného protivníka. Stvrzuje to odborník na dějiny tankové války Ian V. Hogg, který napsal:

„Je třeba poznamenat, že žádný z těchto tanků nebyl tak dobrý jako T-34, a jakmile byla ruská výroba schopná zabezpečit potřeby armády, byly britské a americké tanky staženy z frontové linie. Z psychologického hlediska bylo totiž nevhodné, aby vojáci dělnicko-rolnické armády používali kapitalistické tanky.“

Dobrá, „kapitalistické“ tanky tedy Rudou armádu sice významně podpořily, ale samy o sobě ji nezachránily. (Daleko větší službu prokázaly Sovětům spojenecké dodávky nákladních vozidel a munice, ale o tom jindy.) Nic naplat, nezbývá než zopakovat ústřední otázku:

Kde tedy Sověti vlastně pořád vyráběli své „socialistické“ tanky?

 

Evakuace

Ta otázka byla až palčivě závažná vzhledem k válečné devastaci celé západní části SSSR. Sověti ji museli vyklidit, a samozřejmě přitom museli opustit i továrny, které byly tradičně soustředěny především v oblastech, které teď nepřítel obsazoval. Během svého postupu zabral wehrmacht na 300 sovětských podniků s válečnou výrobou a nakonec padly do německých rukou celé nemovité těžební zdroje západního SSSR, protože po obklíčení bezmála tři čtvrtě milionu sovětských vojáků v kyjevském kotli se Němcům otevřela cesta k bohatým uhelným a rudným nalezištím Doněcké pánve.

Kupodivu to však neznamenalo krach sovětské válečné výroby. Děly se totiž prapodivné věci. Například 29. září 1941 obdržely závody těžkého strojírenství v Kramatorsku u Doněcka příkaz demontovat své dílny. V průběhu pěti dnů bylo veškeré jejich zařízení včetně jediných desetitunových lisů v SSSR naloženo za silného německého bombardování na vagony, přičemž 2500 techniků pochodovalo o posledním dnu evakuace pětatřicet kilometrů k nejbližší funkční železniční přípojce.

Zdaleka přitom nešlo o jediný případ. Naopak se jednalo o plošnou, hromadnou akci. Po vypuknutí války, mezi červencem a prosincem 1941 se zkrátka Sovětům podařilo evakuovat téměř 80 procent sovětských továren válečného průmyslu ze západních částí SSSR na východ. Přeprava továrního zařízení, která probíhala v podmínkách nepřátelského útoku s častými nálety, si vyžádala půldruhého milionu vagonů a na akci se celkem vzato podílelo na deset milionů lidí. Ve vyklízených oblastech přitom Sověti užívali taktiku spálené země, přičemž určité množství obyvatel bylo evakuováno na východ a zde mobilizováno k vojsku a do továren.

Tankograd a spol.

Bylo to výjimečné vzepětí. V prvních třech letních měsících války bylo sovětskou železniční sítí, jež převážela na západ půl milionu vojáků, na zpáteční cestě dopraveno zařízení 1523 továren do volžské oblasti, na Ural, na Sibiř, do Kazachstánu a do střední Asie. Tímto způsobem byly z větší části zachráněny i hlavní sovětské továrny na výrobu tanků.

Samotné tovární stavby ve městech Charkov a Ždanov (Mariupol) sice padly Němcům přímo do rukou a Kirovský tankový závod v Leningradu se spolu s celým městem na Něvě nacházel v německém obklíčení, avšak téměř veškeré zařízení všech uvedených tankových veletováren bylo Sověty včas odvezeno i s dělníky z dosahu fronty. V Čeljabinsku na jihovýchodním Uralu tak vznikla nová gigatovárna nazvaná Tankograd.

Během dvou měsíců začala vyrábět tanky KV-1. Další komplex továren, soustřeďující evakuované průmyslové kapacity do Nižního Tagilu, dostal název Uralmašzavod a zahájil výrobu tanků T-34. Dodejme podstatnou okolnost, že wehrmacht si přesunu a zprovoznění sovětského průmyslu nebyl vědom…

Přestěhované i nové továrny na východě byly uvedeny do chodu v nepředstavitelně krátkém čase. Dne 8. prosince vyrobila charkovská tanková továrna, přemístěná na Ural, svých prvních 35 tanků T-34, jen deset dní poté, co poslední inženýři vyjeli na ploužících se nákladních vagonech z Charkova. Němcům přitom na obsazeném území mnoho nezbylo. Když například německý nástup po překvapivé likvidaci kyjevského kotle přerušil evakuaci v Doněcké pánvi, zbylé provozuschopné továrny v dosahu vyhodili Sověti do vzduchu.

O Uralu a žehličkách

To ovšem stále ještě není všechno. Byly tu přece také vzdálené průmyslové komplexy, vybudované během pouhých deseti předválečných let. Němci sice věděli, že je Sověti za Volhou a Uralem staví, ale považovali to vzhledem ke krátké době výstavby za okrajový jev, který pro zajištění potřeb fronty nepadá na váhu.

Teprve v srpnu 1941 odhalil sporadický letecký průzkum luftwaffe, že ten „okrajový jev“ sestává jen v Povolží z mamutích zbrojních továren, jejichž měřítko se zcela vymykalo všem předpokladům západních, a tedy i německých odborníků. To byl důvod, proč sovětská výroba i přes obrovské ztráty na ústupu nezkolabovala.

Němci tedy nejenže včas nevěděli o rozsahu a úspěšném provedení evakuace sovětského průmyslu z ohrožených oblastí, ale neměli ponětí ani o zauralských komplexech, vybudovaných už před válkou. O komplexech, bez jejichž výroby vagonů apod. by ostatně nebyla možná ani zmíněná evakuace. A v tom to celé vězí. V tom, že Němci o tom všem vlastně nic moc nevěděli.

A to opět ještě není všechno. Díky evakuaci průmyslu a existenci zauralských komplexů totiž došlo k tomu, že porovnáme-li sovětskou výrobu prvního, mírového pololetí 1941 s druhým, válečným pololetím téhož roku, zjistíme, že za tu dobu nejenže nepoklesla, nýbrž naopak vzrostla (!). A to navíc přímo skokově, například u moderních tanků víc než dvojnásobně. V prvním pololetí jich bylo vyrobeno 1800, zatímco ve druhém 4750!

Za celý rok 1941 vyrobil obranný průmysl přes 6500 moderních tanků, 12 000 bojových letadel, asi 16 000 děl a minometů atd. Pro srovnání: Němci, kteří přišli na východní frontě ve druhé polovině roku 1941 o 2700 tanků, nedokázali vyrobit za celý rok 1941 víc než 1500 nových kusů.

Paradoxně zde nyní Sovětům prospěla tradice vyrábět zavedené modely čehokoliv na jednou seřízených montážních linkách stále dokola. Zatímco v produkci spotřebního zboží či zastaralé civilní techniky to vždy znamenalo další a další zaostávání za průběžně modernizovaným spotřebním průmyslem Západu, pak v případě strojů a zbraní, obzvláště pak tanků T-34 a KV-1, jejichž parametry naopak překvapivě neměly na celém světě konkurenci, byla tato srovnatelně laciná velkovýroba na běžícím pásu hotovým požehnáním.

Shrňme to: Nejmodernější tanky světa byly nyní sovětskými továrnami doslova chrleny zrovna tak, jako předtím i potom ty nejpodřadnější žehličky.

 

O jednom projevu

Dobře, víme nyní, že Sověti dokázali něco stěží představitelného, když za války odvezli většinu svých závodů a provozů za Ural, kde navíc měli už před válkou k dispozici nové megatovárny. Kde se však sovětský průmysl takovýchto měřítek vůbec vzal? K nalezení odpovědi nám může napomoci jeden pozoruhodný výrok.

V roce 1931, deset let před hitlerovským vpádem do SSSR, prohlásil Stalin na První všesvazové konferenci pracovníků socialistického průmyslu: „Ti, kdo zůstávají pozadu, jsou biti. Ale my nechceme být těmi, kdo jsou biti. Ne, nechceme! Dějiny starého Ruska záležely mimo jiné na tom, že Rusko bylo za svou zaostalost ustavičně bito. … Takový je už zákon vykořisťovatelů – bít zaostalé a slabé. … Chcete snad, aby naše socialistická vlast byla poražena a ztratila svou nezávislost?“

Za touto řečnickou otázkou pak následovalo jádro projevu: „Opozdili jsme se za vyspělými zeměmi o 50 až 100 let. Musíme tuto vzdálenost urazit za deset let. Buď tak učiníme, nebo nás rozdrtí.“

Nebyl to jen tak ledasjaký projev, uvážíme-li, že jej pronesl šéf totalitní státostrany. Nikoli. Ten projev byl vlastně rozkazem. První krok k jeho splnění už tehdy probíhal. Šlo o neuvěřitelně krvavé zajištění základny průmyslového rozvoje, tedy zemědělské velkovýroby, známé pod názvem kolektivizace.

Následně byl v desetiletí 1931−1941 galejnickou prací milionů otroků a nadšenců, za nepředstavitelně drastických obětí a nespočetných lidských tragédií, modernizován a podstatně rozšířen průmysl starého Ruska. V rámci této industrializace byly navíc v Magnitogorsku, Kuzněcku a Novo-Tagilsku postaveny zcela nové hutní továrny, v Čeljabinsku a Novosibirsku průmyslové komplexy, ve Volchovu a Dněpropetrovsku továrny na výrobu hliníku, v Kuzněcku a Karagandě zřízeny nové doly a na jihozápadním Uralu, v Baškortostánu, vzniklo u ropných nalezišť „druhé Baku“ se třemi desítkami chemických továren.

 

Nic víc a nic míň

Od počátku tažení byli Němci šokováni primitivními životními podmínkami v SSSR. Chudý venkov, páchnoucí dřevěné chalupy zamořené hmyzem, přeludná velkoměsta, plná potěmkinských novostaveb s nefungujícími přívody elektřiny i vody a s toaletami ve křoví.

Na druhé straně musel wehrmacht čelit největším a nejmodernějším obrněným silám na světě. Bylo čím dál jasnější, že otrokářské pětiletky staroegyptské značky GULAG učinily ze SSSR obrovskou moderní zbrojní továrnu. Nic víc, ale nic míň.

Dvacet let neměli Rusové máslo, a teď měli tanky. Pro Západ typické podcenění schopností sovětského průmyslu bylo jednou z hlavních příčin porážky hitlerovského Německa ve druhé světové válce.

Zdroje: Ian Vernon Hogg: Historie tanku, Paul Johnson: Dějiny 20. století, Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Josif Vissarionovič Stalin: Otázky leninismu

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,