Strach a hněv Němců po krachu u Moskvy. Pátrání Bruno Solaříka

Na frontě přichází čas účtování. Neúspěch wehrmachtu v SSSR hodnotí němečtí generálové, zahraniční tisk i obyvatelstvo říše.

Tam a zpět

Operace Barbarossa skončila vítězným debaklem už v létě. Výraz „vítězný debakl“ užívám vzhledem k tomu, že mezi červnem a prosincem 1941 šlo sice o pochod od vítězství k vítězství, jenže každý další triumf vždy znovu prokazoval, jak moc se plánovači operace mýlili. Ukazovalo se, nakolik podcenili schopnosti Sovětů, pokud jde nejen o doplňovací kapacitu ozbrojených sil, ale i o nejmodernější techniku a schopnost vyrábět ji i v podmínkách napadení.

Operace Tajfun, která měla zajistit obklíčení Moskvy, byla už vlastně improvizací, k níž Němci přistoupili po zjištění, že na gigantické obklíčení centra Ruska od Leningradu na Severu a Kavkazu na jihu nemá wehrmacht dostatek sil. Tajfun, tedy operace za účelem likvidace „zbylých ruských vojsk“, představoval zkrátka ústup k daleko menší operaci, než byl původně plánovaný severojižní obchvat až k Volze, dobrých 800 kilometrů na východ od Moskvy a v dosahu uralského pohoří. Nyní mělo dojít už jen k sevření samotné Moskvy do smrtících kleští a ke zničení sovětské metropole.

Ze začátku byl Tajfun bezesporu úspěšný, jenže postup byl čím dál pomalejší. Na začátku prosince pak zaskočila sebevědomé Němce protiofenzíva Rudé armády, která všechny německé plány krutě zhatila. Po přílivu nadcházel odliv.

Znojemské účtování

Když nově jmenovaný velitel skupiny armád Jih Walter von Reichenau přistál na letišti v Poltavě, bylo 30 stupňů pod nulou. Podivil se, když uviděl své vojáky oblečené do pestrobarevných svetrů, perziánových kožichů a červených chránítek na uši. Obecně se dnes má za to, že šlo o šatstvo, shromážděné na základě zoufalých výzev německému obyvatelstvu, známých pod názvem winterhilfe. Jak víme z předminulého dílu, ve skutečnosti se posbírané šatstvo z Německa nedostalo oné zimy vůbec na frontu, a to vinou sabotáží na přeplněných železnicích. Němci si prostě civilní zimní ošacení nakradli v okupovaných městech a vesnicích.

Generál Raus, rodák z Olbramovic (Wolframitz) u Znojma a velitel 6. tankové divize, která začátkem prosince pronikla do Krásné Poljany, odkud se dal dalekohledem pozorovat Kreml, spočítal, jaký dopad měla prosincová sovětská protiofenzíva: „U divize, která sváděla boje za obzvláště těžkých podmínek, činily ztráty 80 procent pěchoty a děl, 100 procent tanků a těžkých zbraní, jakož i velké množství vozidel.“

Pokud jde o těch 100 procent (!) tanků, nejde o překlep. Raus mluvil z osobní zkušenosti. Pátého dne sovětské protiofenzívy, 10. prosince, totiž doopravdy přišel o poslední tank své divize. Zbytek jednotky zachránil jen díky včasnému ústupu, což bylo další porušení Hitlerova zákazu ustupovat, a u vojáků si tím získal přezdívku „Raus zieht heraus“, tj. „Raus tě z toho dostane“. Přesněji řečeno zachránil Raus jen žalostný zbytek své divize, a navíc se vzhledem ke ztrátě všech (!) tanků už absolutně nedalo mluvit o divizi tankové…

Podle statistik z února 1942 zahynul v SSSR od 22. června 1941 milion německých vojáků. Wehrmacht zde ztratil 3500 tanků a 75 000 vozidel, 180 000 koní, 7000 protitankových kanonů a 1900 děl, luftwaffe 3000 letadel.

Meč odplaty

Celkové ztráty wehrmachtu v důsledku sovětské protiofenzívy činily 23 procent. Každý čtvrtý voják tedy padl, byl zraněný nebo nezvěstný. Z těchto podstatných ztrát se německé pozemní vojsko už nikdy nedokázalo zotavit. Dvě třetiny jednotek nacistické armády už nikdy nedosáhly plných stavů.

Rudá armáda měla za své protiofenzívy mnohem větší ztráty. Konkrétně dvojnásobné, ztratila dva miliony mužů! Sověti však měli také mnohem větší rezervy. Ve výcvikových táborech v sovětském zázemí byly cvičeny nové, ještě početnější jednotky mužů, než byly ty, které vzaly při moskevské ofenzívě zasvé, nemluvě o chrlení válečného materiálu nové generace v zauralských zbrojních komplexech.

Především teď museli Němci takříkajíc začínat od nuly, pokud šlo o jejich sebevědomí. To bylo otřeseno do základů a svědčí o tom samotní němečtí generálové. Poslechněme si alespoň některé z nich.

Generál Edgar von Buttlar (zajatý, mimochodem řečeno, na konci války Američany u Domažlic):
„V důsledku surových zimních podmínek a vytrvalého odporu Rusů, kteří doplnili své síly čerstvými jednotkami a dělníky moskevských továren, se zde ofenzivní možnosti německých vojsk definitivně vyčerpaly. Útok na Moskvu ztroskotal, vytčeného cíle se na rozhodujícím směru dosáhnout nepodařilo.“

Generál Tippelskirch:
„Útok na Moskvu, zahájený 2. října, byl zastaven, vojska nedosáhla svého cíle. Armádám postupujícím na jihu se podařilo jen dočasně obsadit Rostov na Donu, který musel být už koncem listopadu vrácen nepříteli. V jeho rukou nadále zůstával i Leningrad. Ke všemu se ruská vojska ukázala být natolik silná, aby spolu se zálohami, přisunutými z Dálného východu, přešla na ústředním úseku fronty z obrany do protiútoku. Meč odplaty byl tasen. ‚Rychlá operace‘, během níž mělo být Sovětské Rusko poraženo, zkrachovala.“

Zvrat

A do třetice generál Blumentritt. Ten se neomezil na shrnutí debaklu, ale konstatoval také určitou změnu v postoji mnoha Němců k „podlidem z východu“:
„Byla to těžká škola. Člověk, který zůstal naživu, po seznámení s ruským vojákem a ruským podnebím ví, co je válka. Po tomhle už se v boji nemá víc co učit. Stanula proti nám armáda, která svými bojovými kvalitami o hodně převyšovala všechny ostatní armády, s nimiž jsme se kdy na bojišti střetli.“

Pokud jde o celkové shrnutí situace wehrmachtu po prosinci 1941, stručně a jasně je ve svých pamětech provedl sovětský generál Leljušenko:
„Německá armáda, považována až dosud za neporazitelnou, byla zastavena na přístupech k Moskvě a obrácena na útěk právě v tu chvíli, kdy mnozí na Západě předpokládali, že osud sovětského hlavního města už je zpečetěn.“

To bylo na celé věci to nejpodstatnější. Západní pozorovatelé přece ještě začátkem prosince skutečně očekávali, že Moskva padne, a čekali jen na okamžik, kdy se tak stane. Proto se náhlý zvrat na východní frontě nezbytně odrazil i v mezinárodním měřítku. Moskevské porážky „neporazitelného“ wehrmachtu nebylo možné si nevšimnout.

Například washingtonský list Star napsal v prosinci 1941: „Ústup u Rostova a neúspěch u Moskvy představují vůbec první případ, kdy se hitlerovským armádám nepodařilo vyhrát kampaň, kterou samy zahájily. Dějiny vzdají Rusům čest za to, že nejen zastavili blitzkrieg, ale dokonce obrátili nepřítele na útěk.“

Propaganda

Zbývá jen zjistit, jak se v tom náhlém zvratu orientovala veřejnost doma v říši. A nutno říct, že v tom je celá věc jaksi nejpřekvapivější. Alespoň pro první fázi katastrofy. Propagandě se totiž podařilo počáteční fázi krachu před domácím publikem poměrně slušně zamaskovat!

Čím? Samozřejmě tím, co se dění na východní frontě prakticky netýkalo. Goebbelsovo ministerstvo propagandy zkrátka medializovalo ve veškerém německém tisku především japonský útok na Pearl Harbor ze 7. prosince (to bylo dva dny po zahájení sovětské protiofenzívy) a výrazné úspěchy Japonců na tichomořském bojišti.

Ze samé radosti nad zahájením japonsko-americké války ostatně Hitler i Mussolini vyhlásili válku USA, přestože Ocelový pakt Německa, Itálie a Japonska je ničemu takovému nezavazoval. Vůdce podle všeho tiše doufal, že Japonci na oplátku zahájí ze svého protektorátu Mandžukuo, ležícího na území Číny, vojenské operace proti sovětskému Dálnému Východu. Představitelé Země vycházejícího slunce se však opatrně omezili na nezávazné poděkování.

Japonský vstup do války měl pro státy Osy nepochybně nejen vojenský, ale i psychologický význam. Nejvyšší představitelé Německa, ale i obyčejní Němci si ze vzniklé situace odvodili, že Spojené státy budou nyní nadlouho zaměstnány vlastními potížemi a nebudou schopny dostatečně podporovat Británii a Sovětský svaz, nemluvě o oddálení hrozby otevření druhé fronty v Evropě. Němci měli zkrátka pocit, že ke konečnému řešení „ruské otázky“ mají nyní víc času, než se původně zdálo, takže nějaké zdržení u Moskvy nebrali nijak tragicky.

Údiv

Ani Goebbels však o katastrofě u Moskvy nedokázal utajit úplně všechno. Občanům například přicházely domů dopisy rodinných příslušníků z fronty, a přestože v říši samozřejmě řádila válečná cenzura, nedalo se zachytit všechno. Stačí snad, uvedeme-li pasáž z jednoho dopisu německého poddůstojníka domů:

„Cítím se teď prachbídně v tom hrozném Rusku. Prožil jsem za tu dobu děsné věci. U průplavu Moskva-Volha jsme narazili na strašlivý odpor Rusů a nálety ruských letadel. Nikdy jsem je neviděl v takovém množství jako tady. Rusové nás pořádně obšlapovali. Pod náporem Rusů jsme museli zahájit ústup. Na ten radši nevzpomínám. Co se tady s námi dělo, se ani nedá popsat slovy.“

Vžijme se do mentální situace takového německého občana kdesi v rajchu, ať už v bavorském Mnichově, nebo třeba v sudetském Reichenbergu (tj. Liberci). Stále ještě je takový typický Němec nadnášen dojmem triumfálních hlášení z podzimu. Například 9. října 1941, kdy započala operace Tajfun, se v německých novinách objevily titulky tohoto znění: „Východní tažení rozhodnuto – bolševismus vojensky zničen!“ A teď si představme, co do takové atmosféry vnese dopis, z něhož jsem uvedl ten surově lakonický fragment.

Do německých rodin ostatně neputovaly jen dopisy, nýbrž také čím dál častější úmrtní oznámení od vrchního velení wehrmachtu. Důsledky byly nabíledni. Už 15. prosince hlásil Sicherheitsdienst, že německé obyvatelstvo si připomíná výroky šéfa Říšské tiskové služby, který přece svého času prohlásil, že bolševismus utrpěl rozhodující porážku, a lze tedy jen stěží očekávat, že bude schopen bojové činnosti většího rozsahu. „V tomto kontextu,“ uvádí hlášení tajné služby, „vyvolává vzestup počtu padlých v posledním období o to větší údiv.“

Hněv

Předminule jsem upozornil, jak na Němce zapůsobilo oficiální Goebbelsovo prohlášení, že letošní sběr zimního ošacení (winterhilfe) bude určen nikoli pro místní chudé jako obvykle, nýbrž pro německé vojáky, bojující na východní frontě. Následoval už nejen údiv, ale přímo hněv nad tím, jak mohlo vrchní velení nechat vojáky v letních uniformách napospas arktickým mrazům.

To byl vlastně konečný skluz stavu veřejného mínění z válečného rauše do všeobecného novoročního vystřízlivění. I německé sdělovací prostředky musely chtě nechtě změnit repertoár. Místo pyšných hlášení o dalších dobytých městech začaly německé posluchače znervózňovat zprávy o tom či onom „zkrácení fronty“.

Ty „zkracovací“ zprávy měly děsivý dopad. I přes svůj neutrální tón totiž fakticky potvrzovaly doposud jen neoficiální zvěsti nejen o nějakém „zdržení“ v postupu na Moskvu, ale naopak přímo o ústupu wehrmachtu od Moskvy zpět na západ.

V nově vzniklé atmosféře si tudíž i nejloajálnější říšští občané začali uvědomovat, že rovněž to vyhlášení války Americe, které bylo zrovna halasně oslavováno, vlastně neskýtá ani tak radostná očekávání, jako spíš další temné perspektivy. Perspektivy dlouhotrvající války s většinou světa.

Do toho samozřejmě pokračovalo britské bombardování německých měst. Němci si museli zvykat, že protiletadlová obrana nezranitelné Říše je kupodivu děravá jako cirkusová klec.

Barnumská reklama režimu byla zkrátka a dobře u konce s dechem.

Zdroje: David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945, Ian Kershaw: Hitlerův mýtus, Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira)

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,