Hitlerův Silvestr 1941. Pátrání Bruno Solaříka
04.10.2025
Foto: Wikimedia Commons By Bundesarchiv, Bild 121-0723 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5416560
Popisek: Adolf Hitler
Na přelomu let 1941 a 1942 se lámaly i fráze říšských médií. Tirády o postupu od vítězství k vítězství nahradily zprávy o „krácení fronty“.
Předtucha versus meteorologie
Wehrmacht se při svém vítězném tažení Ruskem dostal v prosinci 1941 do situace dosud nepoznané, z dravce se stala lovná zvěř. Německý neúspěch v bitvě o Moskvu zapříčinilo podcenění dvou okolností: sovětských schopností odporu a nástrah polární zimy.
Když jsme u té zimy, je pozoruhodné, jak sám Hitler ve svých dochovaných výrocích prokázal nervozitu, kterou v něm vzbudila. Je přitom příznačné, že ty dochované výroky jsou protichůdné.
Po převzetí funkce vrchního velitele wehrmachtu řekl Hitler 20. prosince 1941 svým generálům za zády lazaretů a zákopů, přeplněných vojáky s těžkými omrzlinami: „Ruská zima je jen mýtus.“ Dá se předpokládat, že to byl typický Hitlerův způsob, jak zaplašit nežádoucí fakta. Porazit je slovem. Což mnohdy není nejúspěšnější metoda vedení boje.
Není divu, že v užším kruhu Hitler takové seběvědomí vůči „mýtu zimy“ neprojevoval. Goebbels si tehdy například zapsal do deníku své pozorování o vůdci: „Má fyzický odpor ke sněhu a mrazu.“ Jakpak by ne. Svému tajemníku Bormannovi se Hitler na přelomu roku 1941 dokonce svěřil sám: „Sníh jsem neměl nikdy v lásce. Vždy jsem jej nenáviděl, ale teprve nyní jsem pochopil proč. Byla to jasná předtucha.“
Dodejme jen, že meteorologické podmínky kontinentální zimy nebyly pro tehdejší zájemce o počasí žádným tajemstvím, takže ke zjištění, že v Rusku v zimě padá sníh, snad ani nebylo zapotřebí žádných předtuch. Němci však svou armádu na válku v mrazech nepřipravovali. Proč? Prostě proto, že jejich plán Barbarossa počítal napevno s porážkou „ruských podlidí“ ještě na podzim, konkrétně na přelomu září a října. Na vině je tu zcela zjevné podcenění sil a schopností nepřítele, způsobené jednak fušerskou prací německé rozvědky a jednak sebezničujícím pocitem nadřazenosti „vyšší rasy“. Tam lze hledat příčinu fiaska wehrmachtu u Moskvy, nikoli v „překvapivém“ mýtu ruské zimy, který se docela logicky změnil ve smrtící realitu.
Východopruský Madagaskar
Nadešel 31. prosinec 1941. Silvestrovská oslava u Hitlerů se konala ve východopruském Vlčím doupěti za účasti všech pobočníků a sekretářek. Taková sezení se v bunkru vlastně konala každonočně, ale toho večera se samozřejmě počítalo se slavnostní atmosférou.
Sám Hitler však dobře chápal, že není co slavit, a tak před očima všech těch reichsleiterů a kancelářských slečen zničehonic ve svém křesle usnul. Před půlnocí se sice probudil, ale namísto všemi očekávaného přípitku zmizel na tříhodinovou válečnou poradu.
Na poradě sebral ministr zahraničí Ribbentrop odvahu a opatrně se Hitlera otázal, zda by se měl připravit na případné jednání o mír se Stalinem, kdyby k tomu Japonci nabídli zprostředkování. Hitlerova odpověď byla jednoznačná: Jednání je vyloučeno, „neboť na Východě může být jen jasné rozhodnutí“. V tom se ovšem nemýlil, byť měl jistě na mysli jiné „jasné rozhodnutí“, než bylo to, které ho čekalo koncem dubna 1945.
Opuštěná Hitlerova suita se mezitím zmítala v tichých rozpacích. Jedna ze sekretářek si pak zapsala do deníku: „V každém případě to bylo tak strašné, že jsem se ve svém bunkru rozplakala, a když jsem se vracela zpátky do jídelny, narazila jsem na chlapce z ochranky, kteří si okamžitě všimli, že jsem plakala, což mě znovu rozrušilo k slzám, načež se mě snažili uklidnit slovy i alkoholem, a to úspěšně. A pak jsme si z plna hrdla zazpívali námořnickou píseň Kotvíme u Madagaskaru a na lodi řádí mor.“
Silvestr se samozřejmě slavil nejen ve Vlčím doupěti. Například v jednom berlínském bytě se konalo ilegální setkání Hitlerových odpůrců. Jeden z účastníků si zapsal do deníku, co o půlnoci v úzkém kruhu přátel pronesl. Využil přitom srovnání nacistické propagandy z let 1933−1941 s „barnumskou reklamou“:
„Hitler, ten Barnum z pekla, slibuje jako pravý cirkusový ředitel něco, co jsme ještě neviděli. A tak se mu podařilo místo sedmi hubených let dosáhnout osmi. Přitom ten osmý rok už nebyl hubený, to už byla pouhá kostra potažená kůží, jak o tom svědčí na východě hory mrtvol, jejichž puch stoupá až k nebi.“
Další vyhazov
Vojenská situace byla vskutku na pováženou. Jistý důstojník OKW po válce vzpomínal na onen přelom roku takto: „Dodnes před sebou vidím situaci, jak se během následujících dnů a týdnů vyvíjela na mapách. Tam, kde celkovému obrazu doposud dominovala modř našich vojsk a jen vzácně se vyskytovala červená barva našeho nepřítele, nyní vyskočily od Leningradu až k Azovskému moři tlusté rudé šipky v každém sektoru fronty a svými hroty mířily na srdce Německa.“
Dne 2. ledna 1942 dorazil na velitelství 9. armády, ustupující v prostoru severně od Moskvy, Hitlerův rozkaz: „9. armáda již nesmí udělat ani krok zpět.“ Rozkaz však nemohl na běhu událostí nic změnit. Zdecimované německé armády bojovaly o přežití. Už 5. ledna se veškeré naděje na plnění „haltbefehlu“ ukázaly jako mylné. Neustálé „nepřítelem vynucené ústupové manévry“ vedly k denní ztrátě 800 až 1000 mužů.
A tak to pokračovalo i nadále. Dne 8. ledna žádal generál Hoepner o povolení smysluplného ústupu 4. tankové armády (severozápadně od Moskvy), a to z důvodů přerušení zásobovacích komunikací nepřítelem. Marně. Když se nedočkal svolení, nařídil ústup na vlastní odpovědnost, dokud byl ještě čas, a zbytek své tankové armády tím zachránil před naprostým zničením. Za nesplnění rozkazu neustupovat byl (stejně jako Guderian o tři týdny dřív) okamžitě odvolán z funkce. Navíc však byl zuřivým Hitlerem vyloučen z armády (!) se ztrátou všech práv na penzi (!).
Tou dobou došlo ještě k jedné změně na vysokém velitelském postu. Polní maršál Wilhelm von Leeb, velitel skupiny armád Sever, požádal v lednu o uvolnění z funkce, protože Hitlerovy zásahy do jeho velení byly na jeho vkus až příliš nekompetentní. Hitler jeho demisi přijal a jmenoval místo něj polního maršála Georga von Küchlera.
O větrné korouhvičce
Tak se stalo, že v průběhu pouhých šesti týdnů odvolal Hitler velitele všech tří skupin armád (Sever, Střed a Jih), operujících na východní frontě. Vesměs se jednalo o trest za to, že armády wehrmachtu nedokázaly plnit jeho pověstný „haltbefehl“, tedy zákaz ústupu. Jak jsem naznačil minule, korunu tomu Hitler nasadil tím, že jako novopečený vrchní velitel pozemních sil musel nakonec před silvestrem svůj haltbefehl porušit sám. Nyní, 15. ledna 1942, mu nezbylo než v tomto sebepopíračském trendu pokračovat. Musel sám vydat rozkaz k ústupu a povolil stažení skupiny armád Střed do „zimních postavení“.
Pamatujeme si z prosincových událostí, jak tvrdošíjně Hitler právě tento manévr odmítal. Například 22. prosince 1941, dva dny po svém odvolání, si dosavadní velitel skupiny armád Střed von Bock zapsal o svém jednání s Hitlerem: „Opakuji … svůj návrh z 1. prosince, aby se pro všechny případy vybudovalo obranné postavení, které musí být tak daleko od fronty, aby nebylo dotčeno současnými boji.“ Reakcí bylo samozřejmě Hitlerovo odmítnutí.
Na chvilku se do těch dnů vrátíme, protože se v nich skrývá zajímavá ukázka toho, čemu se říká „názorová pružnost“. Generál Franz Halder, náčelník štábu skupiny armád Střed, si totiž na dané téma zapsal dva krásně protichůdné záznamy. První je z 15. prosince, kdy ještě úřadoval vrchní velitel OKH von Brauchitsch, který se snažil takříkajíc „zakrýt svým tělem“, tj. utajit před Hitlerem spořádaný ústup vojsk do terénně výhodných postavení. Halder, ovlivněný tehdy informacemi generálů o možnosti takový ústup spořádaně provést, si onoho 15. prosince zapsal: „Týlová linie je připravena. Vede po linii Kursk – Orel – Kaluga – Gžatsk.“
Mezitím však Hitler Brauchitsche vyhodil z funkce a ústup zakázal, protože si popletl pozice terénně výhodné s pozicemi „předem připravenými“. Nuže, v tu chvíli se Halder přeorientoval a zcela v Hitlerově duchu, byť v rozporu s „terénní“ realitou, si 19. prosince zapsal: „Jednotky byly (Brauchitschem) informovány o takzvaných týlových liniích. Takové linie však nejsou a nemohou být zřízeny.“ Tak svižné otočení větrné korouhvičky během pouhých čtyř dnů je jistě vzorným příkladem hbitosti, ale hroutící se frontě to určitě nepomohlo.
Frontové postřižiny
Pokročme opět kupředu do ledna 1942. Nutno říct, že fronta se nakonec zastavila. Severozápadně od Moskvy se ustálila na linii řek Lana a Ruza, zatímco jihozápadně od Moskvy stanula přibližně na linii řek Oka a Suša. Čtenáři mého seriálu si jistě vzpomenou, že ty názvy už slyšeli. Ano, byly to přesně ty terénně výhodné čáry, do nichž chtěli své jednotky včas stáhnout Guderian a ostatní frontoví velitelé.
Nyní, prakticky po uplynutí celého měsíce, do nich vojska dorazila i přes všechny Hitlerovy zákazy provést ústup spořádaně. Ovšem s tím rozdílem, že například u Rževa nebo u Kalugy bylo kvůli oněm zákazům nutno ustoupit ještě o notný kus dál.
Především však to napůl neuspořádané ustupování, vynucené Rudou armádou bez ohledu na Hitlerovy rozkazy, způsobilo nesrovnatelně vyšší ztráty, než kdyby vrchní velení včas přistoupilo na žádosti frontových velitelů. Nejtypičtější na tom bylo, jak to celé dopadlo. Guderian, Hoepner a další, kdo jádro svých sil „svévolně“ zachránili včasným a spořádaným ústupem, za to byli, jak výše uvedeno, potrestáni vyhazovem. Zato Hitler, který svými amatérskými zásahy způsobil zmatek a zvýšení ztrát, si mohl před neinformovanými pozorovateli (a těch byla v Německu většina) přisvojit triumf konečného zastavení ústupu. Jinými slovy: Generálové nakonec frontu stabilizovali, ale chlubit se tím začal člověk, který ji málem zničil.
Jeden z průvodních důsledků zimní skrumáže wehrmachtu spočíval v tom, že si říšský tisk poměrně rychle osvojil způsob, jak tu skrumáž podat domácímu publiku co nejbezbolestněji. Tehdy se v novinách poprvé objevila zpráva tohoto znění:
„V průběhu přechodu z útočných operací na poziční válku zimních měsíců byla na různých úsecích východní fronty provedena plánovaná ZKRÁCENÍ FRONTY.“ Tento informační obrat projevil výjimečnou trvanlivost. Jeho obměny se v příštích letech opakovaly s železnou pravidelností až do konečného zkrácení fronty kolem Hitlerova berlínského bunkru.
Tomuto obratu se obratem samozřejmě smála i celá okupovaná Evropa, díky autorům, jako byl Bohumil Hrabal, přežil Hitlerovy propagandisty o celá desetiletí a vstoupil i do dějin světové kultury:
Zdroje: Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945, Ian Kershaw: Hitlerův mýtus
Vložil: Bruno Solařík