O Potěmkinově vesnici jménem Winterhilfe. Pátrání Bruno Solaříka
27.09.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Bundesarchiv, Bild 101I-215-0354-14 / Gebauer / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5410393
Popisek: Němci vysvobozují z příkopu zapadnutý Panzer IV Ausf. D
O vánocích 1941 pokračoval nápor Rudé armády na frontu skupiny armád Střed. A Hitler se konečně odhodlal k vyhlášení sběru šatstva pro armádu.
Jižní úsek skupiny armád Střed
Jakmile Hitler v prosinci 1941 jmenoval sám sebe vrchním velitelem pozemních sil (OKH), seznal ke svému zděšení, že všechny výhrady, které dosud vznášel vůči štábním i frontovým velitelům, může nyní vznést právě sám vůči sobě. Vůdcovy představy, že jakmile vezme věci do rukou, všechno půjde líp, se ukázaly mylné. Problémy s posilami i se zásobováním se Hitlerovým nástupem do funkce samozřejmě nevyřešily, a co bylo nejhorší, nepodařilo se ani zastavit ústup wehrmachtu od Moskvy. Hitlerovi nakonec nezbylo, než aby sám porušil svůj vlastní zákaz ústupu („haltbefehl“).
Poslední týden prosince 1941 se navíc vyznačoval dalším zhoršením frontové situace, a to na severním, centrálním i jižním úseku skupiny armád Střed. Sovětské průlomy se na mnoha místech začaly podobat obkličovacím kleštím wehrmachtu. Svými údernými divizemi ohrožovala Rudá armáda od severu i jihu dokonce i strategickou „dálnici“ Smolensk−Moskva.
Náčelník generálního štábu pozemních sil Franz Halder si zaznamenával v oněch dnech čím dál znepokojivější zprávy. Záznam z 27. prosince: „Největší znepokojení vyvolává fronta skupiny armád Střed. V důsledku nepřátelského průlomu v prostoru Trudki (východně od města Orel, asi 300 kilometrů jižně od Moskvy) bude nutno odsunout zpět pravé křídlo skupiny armád. … Bude nutno odsunout zpět 43. armádní sbor.“
Tento záznam se týká nejjižnějšího, stepního křídla skupiny armád Střed, kde Němce už třetí týden objížděly a zatlačovaly jízdní oddíly generála Bagramjana.
Uvedený 43. sbor, řečeno pro zajímavost, byl v rámci wehrmachtu utvořen po obsazení Československa a jeho původním posádkovým městem byl Lundenburg, pro nás jistě známější pod jménem Břeclav…
Severní a centrální úsek
Záznam z téhož dne, 27. prosince, se týká naopak nejsevernějšího úseku skupiny armád Střed, kde německá 9. armáda, obklopená sněhovými závějemi, vyklidila významné město Kalinin (Tver) a ustupovala směrem k městu Ržev (asi 200 kilometrů západně od Moskvy), tedy vlastně do těch míst, odkud před čtvrt rokem zahajovala operaci Tajfun: „Třemi početně silnějšími údernými skupinami zaútočil nepřítel na severovýchodní úsek fronty 9. armády.“ Další záznam z 28. prosince: „Nepřítel opět provedl velmi výrazný útok na frontě 9. armády. Na severním křídle postupuje pěti čerstvými divizemi. Zde se utvořila výjimečně hrozivá situace.“ A ještě jeden záznam z 30. prosince: „Velice těžká situace se utvořila na frontě 9. armády, kde velení, zdá se mi, dočasně ztratilo výdrž. Večer byl proveden další odsun jednotek 9. armády.“
Pokud jde o centrální úsek, držený 4. armádou, existovala zde citelná výhoda pro wehrmacht. Spočívala paradoxně v tom, že na tomto úseku nedošlo během závěrečné fáze operace Tajfun k žádnému postupu vpřed, protože, jak známo, účelem operace bylo Moskvu obklíčit ze severu a z jihu, nikoli útočit na ni čelně ze západu. Díky této okolnosti stály některé jednotky 4. armády setrvale v terénně výhodných liniích, které už byly dobře opevněné.
Jiná však byla situace na křídlech této armády. Její jižní křídlo muselo ustupovat už od 6. prosince, což, jak víme z předchozích dílů, způsobilo hrozivou trhlinu mezi 4. armádou a předsunutou frontou „provizorní armády Guderian“, situované jižně od ní. Nyní se hroutilo i severní křídlo této armády. Jak víme, její dosavadní velitel Günter von Kluge byl mezitím povýšen do funkce velitele skupiny armád Střed, ale i v této pozici se staral hlavně o uvedenou 4. armádu. Svědčí o tom další Halderův záznam z 30. prosince: „Vůdce vedl po telefonu dramatické hovory s von Klugem. Odmítl jeho přímluvu za odsun jednotek severního křídla 4. armády.“
Netřeba asi dodávat, že i přes Hitlerovo odmítnutí se zde ústup přece jen konal.
O překrásné výstavě
Situaci na frontě zhoršoval fakt, že Rudá armáda vysazovala za frontou silné partyzánské jednotky. A přirozeně panovaly i nadále nesnesitelné mrazy, které sice byly stejně tvrdé pro obě strany fronty, jenže wehrmacht, jak známo, nebyl na rozdíl od Rudé armády vybaven zimní výstrojí a výzbrojí, nemrznoucími oleji a další zimní výbavou. Jako jednu z příčin problémů wehrmachtu na sovětské frontě si Halder už 19. prosince zapsal se záviděníhodnou upřímností: „Nebyla přijata opatření pro případ mrazů.“
K problému absence zimního vybavení se pojí pozoruhodný příběh. Nedlouho před sovětskou protiofenzívou probíhala v Berlíně výstava, kde byla předvedena opatření vrchního velení pozemních vojsk pro zimní zajištění vojenských ubikací na frontě. Guderian k tomu ve svých vzpomínkách ironicky poznamenal:
„Výstava byla překrásná a byly o ní zprávy i ve filmových týdenících. Z těch krásných věcí bohužel neměly jednotky nic. Kvůli pokračující mobilní válce se nedalo nic stavět.“
Hitler samozřejmě výstavu navštívil (pozval ho tam tehdejší vrchní velitel pozemních sil Brauchitsch) a byl samozřejmě přesvědčen, že vytápěné ubikace na frontě opravdu fungují, nemluvě o zimní výstroji a výbavě. Na výstavě totiž asi deset vojáků pózovalo ve skvělé zimní výstrojí. Těch několik kusů bylo ovšem všechno, co měla armáda k dispozici.
Kdyby nešlo o událost z německé války proti Rusku, jistě bychom v dané souvislosti mohli mluvit o Potěmkinově vesnici. Takhle nám nezbývá než označit danou výstavu za vesnici Brauchitschovu. S tím dodatkem, že prvním, kdo se na její kašírované kulisy nechal nachytat, byl Hitler.
Dvoje kamna od ministra zbrojení
Při této příležitosti je na místě vrátit se ještě jednou k věhlasnému setkání Guderiana s Hitlerem ve Vlčím doupěti, které se konalo 20. prosince. Došlo tam tehdy mimo jiné k následující výměně názorů, která Hitlerovi v dané věci konečně otevřela oči.
Guderian: „Žádám, abyste zvážil, že to nebyl nepřítel, kdo nám způsobil největší ztráty na životech, ale že abnormální mrazy nás připravily o dvakrát tolik mužů, než nepřátelská palba. Kdo viděl lazarety s omrzlými vojáky, ví, co to znamená. … Je samozřejmě mou povinností zmírňovat utrpení svých vojáků, jak jen můžu. Je to ale těžké, když muži dosud nemají žádné zimní oblečení a pěchota většinou pobíhá v letních kalhotách. Zimní boty, prádlo, rukavice, ochranné kukly na hlavu chybějí buď úplně, nebo jsou v žalostném stavu.“
Hitler (vztekle): „To není pravda. Generální armádní ubytovatel mi hlásil, že zimní šatstvo bylo odesláno.“
Guderian: „Samozřejmě že bylo odesláno, ale ještě nedorazilo. Přesně sleduji jeho cestu. Teď leží na nádraží ve Varšavě a kvůli nedostatku lokomotiv a ucpaným tratím nepokračuje dál. Naše požadavky ze září a října byly stroze odmítnuty a teď je příliš pozdě.“
Ze štábu OKH byl k diskusi přivolán generální ubytovatel, kterému přímo před Hitlerem nezbylo než Guderianovo tvrzení dosvědčit.
Diskusi o válčení v mrazech byl přítomen ministr zbrojení Todt, na kterého udělalo Guderianovo líčení takový dojem, že mu na místě věnoval dvoje kamna do zákopů. Pro celou frontu to, pravda, nebylo zrovna mnoho…
Přijetí Goebbelsovy nabídky
Jaký dojem učinil Guderianův popis situace na samotného Hitlera, víme hned ze dvou akcí. První, co Hitler učinil, bylo vydání pozoruhodného rozkazu. Hned onoho 20. prosince nařídil vojákům, že mají „zajatcům i obyvatelstvu bezohledně zabavovat zimní oblečení“. Netřeba však dodávat, že tato praxe se na frontě i bez vůdcova opožděného rozkazu provozovala počínaje prvním snížením teplot už někdy od října, jak o tom svědčí řada svědectví sovětských velitelů o zajatých německých vojácích, navlečených do dámských kožichů, atp.
Za druhé pak byla vzápětí zahájena pozoruhodná veřejná akce, kterou známe z řady válečných filmů, nejvíc asi ze seriálu Vlak dětství a naděje (viz ukázka níže). V jednom z dílů našeho cyklu jsem vysvětloval, jak to bylo s takzvanou zimní pomocí alias winterhilfe. My ji máme zafixovanou jako válečnou akci pro pomoc frontě, ale ve skutečnosti šlo o akci zcela mírovou, kterou nacisté organizovali v Německu už od začátku třicátých let. Šlo o podzimní sběr teplého šatstva pro nezaměstnané. Akce probíhala každoročně od 1. října, a to i po zahájení války. Její výtěžek byl však i nadále určen čistě pro německé chudé.
Až teprve zprávy ze začátku zimy 1941, že v nastalých ruských mrazech bojuje wehrmacht v letních uniformách, vedly Goebbelse k nabídce zorganizovat winterhilfe tentokrát pro armádu. Hitler však nabídku dlouho odmítal z obavy, že by její veřejné vyhlášení mohlo v Říši vzbudit mezi obyvatelstvem paniku.
Teprve po hovoru s Guderianem z 20. prosince Hitler ke svému zděšení pochopil, že mu vlastně nic jiného nezbývá, a Goebbelsovu nabídku přijal už bez ohledu na nebezpečí paniky v zázemí.
Panika kvůli pomoci, která stejně nedorazila
Na Vánoce 1941 se tedy konala zvláštní premiéra. Letitá tradice winterhilfe, rozjetá už i onoho roku opět čistě pro nezaměstnané, byla poprvé proměněna ve vánoční sběr teplého šatstva tentokrát pro německou armádu na frontě. Goebbels v dlouhém výčtu přečetl v rozhlasu seznam všech druhů ošacení, které se má odevzdávat. Dochoval se filmový týdeník, který byl promítán ve všech říšských kinech v týdnu po 7. lednu 1942. Celá třetina půlhodinové metráže je v týdeníku věnována zevrubné instruktáži zimní pomoci, počínaje výběrem vhodných šatů v jednotlivých domácnostech přes zástupy dárců, kteří nesou do sběrných budov kožichy, lyže a dokonce ozdobné krbové kožešiny s medvědími hlavami, a konče záběry, jak si vojáci na frontě přímo pod širým nebem oblékají obdržené dary a za mužného veselí si předčítají žertovné rýmované vzkazy, které do kapes kabátů vložili doma v Říši bodří dárcové.
Dodejme, že optimismus, který z týdeníku přímo čiší, byl v příkrém rozporu s reálnou situací, pro kterou bylo typické, že onen válečný sběr se k vojákům v dané zimní sezóně 1941/42 už prostě nedostal (!). A to z téhož důvodu ucpaných a partyzány napadaných železnic, kvůli kterým trčela první zásilka armádního zimního vybavení na nádraží ve Varšavě. Winterhilfe nedorazila, samozřejmě s potěmkinskou výjimkou té jedné nafilmované jednotky. Všechno to pestré pánské i dámské civilní odění, které měli vojáci wehrmachtu za oné zimy navlečené na letních uniformách, tedy pocházelo prakticky výhradně z loupeží v okupovaných městech a vsích Sovětského svazu…
Jednoho výsledku ovšem vánoční akce přece jenom dosáhla. Reakce německé veřejnosti na vyhlášení armádní winterhilfe samozřejmě naplnila Hitlerovy obavy, kvůli kterým ji tak dlouho odmítal, šokovaní občané Říše reagovali úžasem a hněvem. Lidí se zmocnil děs a znepokojení nad tím, že se velení říšské branné moci nepostaralo o základní potřeby pro bojující vojáky, vydané napospas nemilosrdné polární zimě.
Jaký měli u Hitlerů Silvestr 1941, se dozvíme příště.
Zdroje: Deutsche Wochenschau 7. 1. 1942, Youtube (ZDE), Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945
Vložil: Bruno Solařík