Buvolí pozdrav: Servus, jižní Moravo, jsem zpět

Foto: Se svolením CHKO Pálava

Popisek: Dva pálavští staronovousedlíci

DOBRÉ ZPRÁVY: „Jé, mamí, ta kravička je nějaká divná." „Neremcej, Pepíčku, a utíkej". I s tímhle se nově může kdejaká rodina setkat při výpravě do Chráněné krajinné oblasti Pálava, kde se usídlili noví nájemníci. Buvoli.

Kdybyste dnes usedli do vlaku směr Jižní Morava, čekalo by vás představení hodné uvážlivého potlesku. Na scénu přírodního divadla, kde dosud vystupovaly pouze ovce v roli spořádaných dam, kozy jako nezbední komici a krávy jako těžkopádní herci první garnitury, právě vtrhl nový protagonista, buvolí hvězdné angažmá. A musíme uznat, že ukradl scénu všem.

Představte si idylickou scenérii Pálavy. Vinohrady, slunce, vzduch vonící po muškátu a trochu té nauzey z příliš mnoha vína v žaludku. Turista v kraťasech si v klidu fotí vinný sklípek. Najednou se ozve tiché zaburácení. „To budou asi divočáci,“ pomyslí si. Ale pak to přijde. Pohled, který zmrazí úsměv na rtech a jazyku navodí chuť mědi. Mezi klasy a trávou se tyčí mohutná, tmavá silueta. Není to kráva, která se zapomněla odlíčit. Není to hipík na stáži, který objevil kouzlo volného výběhu. Je to buvol. Ano, čtete správně. Buvol. Domácí. Na jižní Moravě. Jako by někdo postavil pyramidu uprostřed Václaváku a začal vybírat vstupné.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (zkráceně AOPK, neboli „Odvážní tvůrci českého safari“, to nám sice neštymuje se zkratkou, ale co už s tím) ve spolupráci se ZOO Sedlec totiž přišla s geniálním nápadem: Paleta pálavských spásačů se musí rozšířit! A tak vedle ovcí, koz, krav a oslů, kteří si tu dosud hráli na spořádané krajinotvůrce, nastoupila těžká buvolí artilérie.

Pavel Dedek z AOPK to vysvětluje s vědeckou vážností, která by ovšem nezahanbila ani ředitele cirkusu: „Rozmanitost pasených zvířat je důležitá. Každé z nich totiž pase trochu jinak.“ Přeloženo z úředničtiny do češtiny: Ovce jsou jako baletky – jemné a precizní. Kozy jsou jako komici vaudevillu – skáčou, kde nemají, a ochutnají i oponu. Ale buvol? Ten je herec charakterní. Ten nejenže spase trávu, ale díky své „důstojné váze“ také patřičně naruší zapojený drn. Jinými slovy, když buvol projde přes louku, louka to pozná. A my také.

A proč zrovna buvol? Protože je to prostě švihák mokřadů! Zatímco běžná kráva by se v bažině bořila jako turista v polobotkách po prvním jarním dešti, buvol se prochází s grácií. Jeho široké paznehty fungují jako sněžnice, ale pro bláto. Je nenáročný, nevybíravý a má jednu zásadní zálibu: válení v bahně. Ano, čtete správně. Jeho pracovní náplní je být tak trochu špinavec.

Tato, na první pohled neřest, je však pro slanisko nesmírně cenná. Když se buvol vyválí, vznikne dokonalá bahnitá lázeň. Z rozšlapané a rozválené půdy se pak lépe odpařuje voda, která s sebou na povrch vynáší rozpuštěné soli. Buvol se tedy vlastně stará o to, aby bylo slanisko pořádně slané. Je to takový živý solný setřásač. Kdo by to byl řekl, že nejlepším přítelem vzácných slanomilných rostlin je tvor, který vypadá, jako by právě utekl z natáčení filmu o Divokém západě?

Na Slanisku u Nesytu se nyní prohání dvě jalovice a jeden mladý býček. Jsou to prý „pálavští“ buvoli z karpatské linie, což znamená, že jsou otužilí. Zvládnou středoevropskou zimu s nadhledem, který by jim mohl závidět i nejeden český chatař, když mu v krbu čadí morké dřevo a za nehty leze mráz. Mohou se pást celý rok. Představte si tu scénu: Vánoce na Pálavě. Sníh, ticho, a uprostřed závějí stojí buvol a s pohledem plným filozofického klidu žvýká suchou trávu. To není pohlednice, to je realita.

A tady přichází ta největší perlička. Tito buvoli nejsou žádní nováčci. Jejich předkové přišli do Evropy zhruba v 9. století, tedy ve stejné době, kdy na Velkou Moravu dorazili Cyril s Metodějem. Zatímco soluňští bratři přinesli písmo a víru, buvoli přinesli… no, především svou impozantní přítomnost. A zatímco Cyrilometodějská mise skončila, buvolí anabáze pokračovala. Rozšířili se z jihu až do středu Evropy. V Maďarsku jsou doma. A teď jsou, po tisícileté odmlce, zpátky na Moravě. Je to jako návrat starousedlíka. Možná bychom mu měli nabídnout sklenici slivovice.

Národní přírodní památka Slanisko u Nesytu je se svými sedmi hektary největším slaniskem u nás. Je to místo, kde rostou vzácné krásky jako hadí mord maloúborný, hvězdnice panonská nebo solenka Valerandova. A teď má své buvolí bodyguardy.

Vložil: Kamil Fára