Jak Hitler porušil svůj vlastní zákaz. Pátrání Bruno Solaříka
20.09.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Bundesarchiv, Bild 101I-808-1238-05 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5413721
Popisek: Adolf Hitler v Reichstagu
Vrchní velení pozemních vojsk převzal Hitler razantně, ale prakticky ihned zjistil svou bezmoc, ať šlo o včasný přísun posil, nebo o udržení fronty.
Vyvrácení přízraku z roku 1812
Ve druhé polovině prosince 1941 odvolal Hitler z funkcí například vrchního velitele pozemních sil Brauchitsche a velitele 2. tankové armády Guderiana. (Dosavadní velitel skupiny armád Bock odstoupil ze zdravotních důvodů sám.) To ale nebylo všechno. Za neúspěch při dobývání Moskvy Hitler odvolal či potrestal celkem přes třicet generálů wehrmachtu, kteří byli až dosud naopak vyznamenáváni za oslnivá vítězství. Goebbels je samozřejmě obratem všechny prohlásil za „neschopné snést těžké vysilující napětí a tvrdé zkoušky charakteru“.
Opak byl pravdou, přinejmenším v Guderianově případě. Ve skutečnosti upadl Guderian do nemilosti především proto, že spořádaným ústupem nejen projevil velitelskou zodpovědnost, ale byl dokonce schopen dát v sázku i vlastní postavení, jen aby uchránil své jednotky před zbytečnými ztrátami.
Připomeňme, proč Hitler tak houževnatě trval na zákazu jakéhokoli ústupu, jak o tom svědčí jeho pověstný „haltbefehl“. Příčinou byl fakt, že namísto operační situace na frontě zohledňoval spíš příklady z dějin. V daném případě byl zkrátka posedlý strachem, aby jeho vojska nedopadla stejně, jako slavná Napoleonova armáda při ústupu z Ruska roku 1812. Pod vlivem této nutkavé obavy Hitler tvrdil, že pokud bude jednotkám wehrmachtu povoleno, aby se po celé linii stáhly zpět, může se takový ústup obrátit v bezhlavý útěk a zkázu celého vojska.
A co učinil Guderian? Naplánoval ústup v plném souladu s běžným operačním postupem, takže stahoval jednotky po částech kaskádovitě do zázemí tak, aby čelní jednotky na každé nové ústupové linii nadále zadržovaly postup nepřítele a umožňovaly ostatním jednotkám nerušené „odpoutání“ až do předem zvolených, terénně výhodnějších pozic. Prokázal tím, že i v tvrdých zimních podmínkách a za útoků nečekaně silnějšího nepřítele je armáda schopna provést pružný ústup beze ztráty velení a spojení.
Hitlerovu obavu, že jakýkoli ústup se obrátí v útěk, tedy Guderian spolehlivě vyvrátil.
A to se neodpouští.
Vůdce v zajetí ventilátorů
Jako nový vrchní velitel OKH si Hitler vymínil takové změny pravomocí, jaké mu vyhovovaly. Na jedné straně si osoboval právo dávat rozkazy tak hluboko po služební linii, jak bude chtít, ale na straně druhé uvalil zbytek agendy vrchního velitele na své bezprostřední podřízené, protože řada běžných povinností, spojených s danou funkcí, ho prakticky nezajímala.
Nejvíc tím trpěl náčelník generálního štábu OKH Franz Halder, kterému tak přibyla další odpovědnost. Halder musel podle všeho závidět svému dosavadnímu nadřízenému Brauchitschovi i podřízenému Guderianovi, kteří se po propuštění stáhli. Brauchitsch ustoupil do pozice vrchního lovčího v protektorátních Brdech a Guderian do pozice junkerského statkáře ve Vartské župě v obsazeném Polsku. Na rozdíl od nich musel Halder plnit Hitlerovy rozkazy, které často považoval za nesmyslné, ještě tři čtvrti roku, než byl v září 1942 konečně sám odvolán pro nesouhlas s Hitlerovou strategií postupu na Stalingrad a Kavkaz zároveň.
Po převzetí vrchního velení byl Hitler zavalen prací. Večerní čajová posezení v bunkru teď nikdy nezačínala před půlnocí. Jednou začalo takové posezení až ve dvě v noci, takže pobočníci, sekretářky a gauleiteři šli spát až asi před pátou ráno, aniž by je kdo zbavil běžných povinností, které museli plnit nazítří.
Takový nával povinností, spojených s funkcí vrchního velitele, Hitler zjevně nečekal. Dalo by se říct, že teď to byl nejspíš on sám, kdo v duchu spílal svému pobočníku Schmundtovi, tedy člověku, který mu převzetí funkce vrchního velitele navrhl. Jako by nestačilo, že už předtím trpěl vůdce pobytem v bunkru, kde ho celou noc rušil ze spaní hukot ventilačního systému a táhlo mu na hlavu. Teď k tomu přibyl hukot starostí s operačními otázkami fronty, kterým Hitler navíc rozuměl míň, než si myslel. Po celé týdny a měsíce nyní navíc neměl žádný soukromý život a jeho dosavadní každodenní návyky byly víceméně rozvráceny.
Co dodat? S notnou dávkou ironie lze změnu ve velení wehrmachtu komentovat slovy, že stejné nelíčené „nadšení“ z Hitlerovy nové funkce, jako on samotný, nepochybně sdíleli všichni v Hitlerově okolí.
Konzervy a čokoláda
Jako nový vrchní velitel musel Hitler v první řadě řešit nesčetné žádosti frontových velitelů o posily, munici a proviant. Nešlo přitom jen o potřebu doplnit frontu o masu prostých vojáků, ale i o prořídlé řady poddůstojnických a důstojnických pozic. Už 17. prosince si Halder zapsal, že Hitler „hodlá dočasně zavřít poddůstojnické školy a poslat posluchače na frontu jako doplnění poddůstojnického sboru“. Při poradě s Keitelem o tři dny později Halder zdůraznil: „Velice napjatá je situace s důstojnickým sborem. … Zálohy důstojnického sboru jsou vyčerpány. Nové zálohy důstojnického sboru budou připraveny až v dubnu.“
Hlavní byl ovšem, jak naznačeno, elementární nedostatek mužstva. Hitler začal slibováním přísunu posil za pomoci polního i dálkového letectva, aby pomoc mohla dorazit co nejdřív. Například ze základen východně od Krakova se měly letecky přepravit dva tisíce příslušníků SS a rozdělit mezi bojující armády po pěti stech mužích. (Vzpomeňme na Guderianovo zděšení, když mu Hitler 16. prosince tuto nepočetnou posilu slíbil jako kdovíjaký bonus.) Letecké přesuny se ovšem v situaci nepřátelské ofenzívy nedařily tak, jak si to Hitler původně představoval. Nařídil tedy, aby byly základní posily dopraveny po železnici, po které sice nedorazí co nejdřív, ale snad aspoň vůbec dorazí. Prohlásil, že pro začátek to klidně můžou být „obyčejní pěšáci vybavení konzervami na osm až deset dnů, alkoholem a čokoládou“. Tisíc vagonů munice a zásob pak mělo být co nejdřív dopraveno na velitelství skupiny armád Střed.
Ani železnice však nesplňovala Hitlerovy naděje. Halderovy opakované stížnosti v dané záležitosti odráží jeho záznam z 27. prosince: „Obtíže kvůli sněhovým závějím a zpomalení železniční dopravy.“ Už dva dny předtím si odvolaný von Bock zaznamenal po telefonátu s Halderem: „Situace na frontě je stále velmi vážná. Zdá se, že zvlášť špatná je na železnici.“
Přesuny posil ostatně i v této krizové situaci narážely na operační potíže, které všechno zpožďovaly. Teprve 30. prosince si Halder zapsal: „Generál ubytovatel Wagner hlásí převod ochranných jednotek z týlových prostorů skupin armád Jih a Střed pro jejich použití na frontě.“
Sváteční ústup
Situace na frontě byla doopravdy „stále velmi vážná“. Jak jsem to vylíčil minule, 23. prosince zahájila 4. armáda maršála Klugeho (mezitím povýšeného na velitele skupiny armád Střed) bez jakýchkoliv alternativ a za těžkých ztrát opožděný ústup. Stejně tak tehdy ustupoval Guderian s 2. tankovou armádou na jihu. Dne 24. prosince byly ustupující německé tanky ozdobeny vánočními stromky. Den poté došlo k obklíčení německé divize v prostoru obce Čerň, z něhož se divize sice vymanila, ale zakladatel německého tankového vojska, „rychlý Heinz“, byl za to, jak už víme, zbaven velení.
V novém nařízení zdůraznil Hitler nutnost houževnaté obrany do posledního náboje s tím, že smějí být prováděny jen „nepřítelem vynucené ústupové manévry“. Dále nařídil zlikvidovat průlom na severním křídle 4. armády, která však měla dost svých starostí s obranou a neměla žádné síly, schopné podobné operace. Mezera mezi 4. a 2. armádou byla stále otevřená, jak o tom svědčí Halderův záznam z 28. prosince: „Průlom na řece Oka nadále zůstává předmětem naší zvláštní starosti.“ Hitlerova představa, že by vojska mohla provádět jen „nepřítelem vynucené ústupové manévry“, opakovaně narážela na reálnou situaci, kdy frontoví velitelé museli nařizovat i ústup „dobrovolný“, aby předešli úplnému zničení svých jednotek. Důkazem je například Halderův záznam z 28. prosince: „4. armáda odsouvá zpět jednotky 13. armádního sboru.“
Sovětské útoky se přitom neomezovaly jen na centrální úsek se zmíněnou mezerou, která ohrožovala levé křídlo 2. armády. Vojska sovětského Jihozápadního frontu tlačila i na její pravé křídlo. „Nepřátelská pěchota za podpory tanků včetně těžkých zaútočila na jižní křídlo 2. armády,“ dosvědčuje Halderův záznam z téhož dne. O den později shrnuje Halder kritickou situaci v dané části fronty a přiznává, že kromě obchvatů ze severu a jihu útočí Sověti na „provizorní armádu Guderian“ i čelně, konkrétně vojsky nově utvořeného Brjanského frontu: „Proti 2. armádě a 2. tankové armádě se uplatňuje nepřátelská převaha. Hluboký průlom severně od Mcenska a na severním křídle 2. tankové armády. Hlavní síly nepřítele postupují bez překážek ve směru na Juchnov.“
Osud „haltbefehlu“
Popsaná situace přesně vystihuje trapný osud Hitlerova „haltbefehlu“. Zopakujme si, co se v daném úseku dělo: Guderian žádal povolení ke spořádanému ústupu na linii řek Suša−Oka, a když se povolení nedočkal, prováděl ústup o své vůli, což ho stálo funkci. Zachránil tím ovšem jádro svých jednotek. Jeho kolega, velitel 4. armády Kluge, však ustupoval neuspořádaně, tedy v souladu s Hitlerovým požadavkem provádět jen „nepřítelem vynucené ústupové manévry“. V důsledku se ústup 4. armády podobal útěku a vedl k utvoření oné mezery mezi 4. a 2. armádou, kterou využili Sověti.
To celé nakonec vedlo k opačnému důsledku, než jaký si sliboval Hitler. Namísto držení linie Suša−Oka musely Guderianovy i Klugeho jednotky v severní části daného úseku ustoupit tak daleko na západ od ní, že tím byly ztraceny i německé pozice kolem města Kaluga jihozápadně od Moskvy. A dokonce byl ohrožen i prostor západně odtud, který byl už životně důležitý pro přísun posil na frontu wehrmachtu. Halder to po poradě s Hitlerem shrnuje lapidárně: „Bude nutno vyklidit úsek fronty u Kalugy a severně odtud i oblouk vysunutý vpřed. Je to nutné proto, aby se uvolnila část jednotek a byla vržena proti nepřátelským silám, které pronikly přes Oku.“
Jinými slovy: Hitlerův „haltbefehl“ nejenže nezastavil ústup německých vojsk od Moskvy, nýbrž se naopak „zasloužil“ o to, že bylo nutno ustoupit ještě dál, než by to vzhledem k situaci bylo nutné. A ústup wehrmachtu od Kalugy, jak o tom svědčí právě uvedená citace, navíc prokázal, že svůj „haltbefehl“ nakonec nedokázal dodržet ani sám jeho strůjce – novopečený vrchní velitel pozemních vojsk Hitler.
Zprávy: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, FranzHalder: Kriegstagebuch (1939−1942), David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945
Vložil: Bruno Solařík