Jak byl zbaven velení i Rychlý Heinz. Pátrání Bruno Solaříka
13.09.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Bundesarchiv, Bild 146-1973-139-14 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5482750
Popisek: Günther von Kluge
V prosinci 1941 nabraly na obrátkách změny ve velení wehrmachtu. Na jejich pozadí došlo ke konfliktu dvou významných velitelů: Klugeho a Guderiana.
Z vrchního velitele vrchním lovčím
Ve druhé polovině prosince 1941 došlo v důsledku sovětské protiofenzívy ke změnám ve velení wehrmachtu. Z funkce vrchního velitele pozemních sil (OKH) byl odstaven maršál Brauchitsch. Své odvolání musel vnímat jako důsledek mimořádně nešťastné shody okolností, protože příčinou nemilosti, do níž upadl, byl pokus generálů Bocka, Guderiana a spol. informovat Hitlera o reálné situaci na bojišti. Ten pokus byl dobře míněný, ale fakticky situaci jenom zhoršil, protože bezděky překazil Brauchitschovu snahu zajistit ústup wehrmachtu do výhodnějších pozic bez rušivých Hitlerových zásahů.
Nakonec však mohl Brauchitsch slavit cosi jako osobní triumf. Vzhledem ke svým dosavadním zásluhám nebyl za svou neloajalitu k Hitlerovi nijak potrestán, nýbrž byl vlastně odměněn tím, že byl uklizen do funkce vrchního lovčího na panství s loveckým zámečkem Tři trubky ve středočeských Brdech, kde se po celý zbytek války poklidně věnoval lovu zvěře a obdivování přírody, zato jeho generálové museli pokračovat v řízení válečných akcí na frontě, a navíc jim namísto naslouchání jeho chápavému velení připadl úděl poslouchat mnohdy netaktické rozkazy jeho intolerantního nástupce.
Na Brauchitschovo místo totiž rozkazem z 19. prosince překvapivě nenastoupil žádný generál ani maršál, nýbrž samotný vůdce Velkoněmecké říše Adolf Hitler. Už jen tato změna symbolizovala dosah katastrofy, která na východní frontě postihla dosud „neporazitelnou“ armádu nacistického Německa.
Mezera a vroubek
Další změna proběhla ve velení skupiny armád Střed. Po odchodu nemocného generála Fedora von Bocka povýšil Hitler 18. prosince do dané funkce dosavadního velitele 4. armády Günthera von Klugeho. A tím byl přímo zapříčiněn další konflikt ve velení vojskům.
Než jej vylíčíme, provedeme malou odbočku k setkání Guderiana s Hitlerem ve Vlčím doupěti z 20. prosince. Už tehdy bylo totiž zřejmé, že Guderian se u vůdce dostal do nemilosti, aniž tehdy věděl proč. Takhle po letech popsal, jak byl vůdcem přijat: „Když se ke mně Hitler blížil, aby mě pozdravil, s překvapením jsem si všiml strnulého, nepřátelského pohledu, jakéhosi zvláštního výrazu v jeho očích, který ve mně vyvolal dojem, že ho druhá strana proti mně poštvala.“
Druhá strana, to byli generálové Jodl a Keitel, „štábní krysy“ z vrchního velitelství wehrmachtu, ale byl to rovněž maršál Kluge, jehož 4. armáda sousedila na frontě s „provizorní armádou Guderian“, tedy s 2. tankovou a 2. pěší armádou. Klugemu se tehdy otevřela cesta blíž k Hitlerovi, protože byl, jak řečeno, povýšen do funkce velitele skupiny armád Střed.
Ještě jako velitel 4. armády měl Kluge před Guderianem jistý vroubek v souvislosti s mezerou, která při sovětské ofenzívě vznikla mezi jejich bojovými formacemi. A jak to tak bývá, rozhodl se jej zahladit nikoli omluvou, nýbrž protiútokem. Ten vroubek spočíval v okolnostech ústupu Klugeho a Guderianových formací, ústupu vynuceného sovětskou ofenzívou, a následně pak v Klugeho snaze hodit odpovědnost za ústup jen na Guderiana.
Jak víme, při ústupu byl Guderian v nevýhodě, protože jeho jednotky byly vysunuty daleko vpřed. Vzhledem k tomu, že ustupovat začal jak Guderian vpředu, tak i Kluge víc vzadu, nadále se mezi jejich bojovými svazky držela i ta výše zmíněná mezera, kterou ostatně sovětské velení záhy využilo a zasloužilo se o její hrozivé prohlubování.
K zaplnění mezery, kterého se dožadoval Guderian, dostal Kluge od Brauchitsche rozkaz přesunout do daného prostoru osm praporů, ale přesunul tam jen čtyři, což na onen úkol nestačilo. Aby mohlo dojít ke zcelení mezery, musel proto Guderian před hrozbou obklíčení ustupovat takříkajíc až na Klugeho úroveň, a to i poté, co už Hitler vydal svůj pověstný „haltbefehl“, který ústup zakazoval.
Kluge versus Guderian
V dané situaci se projevil mentální rozdíl mezi Guderianem a Klugem. Oba velitelé věděli, že nátlak Sovětů nutí wehrmacht k ústupu děj se co děj a že lepší než ústup živelný by byl samozřejmě ústup řízený a koordinovaný. V tom se od sebe oba důstojníci nelišili. Rozdíl mezi nimi spočíval jinde. Guderian, známý pod přezdívkou „rychlý Heinz“, si osoboval právo vlastního pohybu. Vedlo ho k tomu sebevědomí zkušeného strůjce blitzkriegu, který mnohdy právě rychlou změnou manévru bez předběžné konzultace s velením dosáhl významných úspěchů. Proto i nyní ustupoval v souladu s aktuální operační situací, jak se hodinu od hodiny vyvíjela na frontě.
Zato Kluge si žádný vlastní postup ani ústup nedovolil a pokynu ke spořádanému ústupu se jen dožadoval, což u Hitlera, jak už víme, prakticky nemělo šanci. Svědčí o tom deník náčelníka generálního štábu OKH Franze Haldera. Jeho záznamy mimochodem dobře reflektují Hitlerovo převzetí funkce vrchního velitele OKH, tj. funkce Halderova přímého nadřízeného. Halder totiž v deníku s příznačnou hbitostí přebírá Hitlerův náhled i slovník.
Dne 20. prosince 1941, před Hitlerovým setkáním s Guderianem ve Vlčím doupěti, si Halder zapsal: „Řada rozhovorů s von Klugem. Jeho opakované přímluvy za ústup byly (Hitlerem) odmítnuty. Guderian, odhodlaný k plánovitému ústupu, dostal protirozkaz.“ O den později odráží Halderův deník zjevný fakt, že rozkazy nejsou zaklínadla, takže pod tlakem skutečnosti prostě mnohdy nefungují. První záznam referuje o živelném ústupu na Klugeho úseku: „Kluge postupně podléhá požadavkům svých podřízených jednotek.“ A ještě je tu voluntaristicky bezzubý dodatek: „Nezbytně se musí víc zatvrdit.“ Guderianův spořádaný ústup je ovšem charakterizován ještě nevybíravěji: „Guderian zjevně zcela ztratil nervy.“
Ta údajná „ztráta nervů“, to je samozřejmě Halderův výraz pro spořádaný ústup, probíhající sice v rozporu s vůdcovým rozkazem, ale zároveň v souladu s reálnou operační situací na bojišti. K tomu připojil Halder opět příkrý dodatek: „Připravuji rozkaz k vůdcovu podpisu, že Guderian odpovídá za udržení linie od Oky po ústí řeky Žizdra.“
Připomeňme, že tou dobou už byl Kluge povýšen z funkce velitele 4. armády na pozici velitele celé skupiny armád Střed. Přesto se ze setrvačnosti staral především o svůj dosavadní úsek, jak o tom svědčí Halderovy zápisky. Záznam z 23. prosince: „Opakované telefonáty s von Klugem, který chce odsunout jižní křídlo 4. armády. Vůdce si to nepřeje.“ Záznam z 24. prosince: „Neustálé telefonáty s von Klugem: víc se stará o 4. armádu než o likvidaci průlomu na frontě 2. tankové armády.“
Zrození Brjanského frontu
Vzhledem k faktu, že nyní už Kluge jako velitel skupiny armád Střed velel nejen 4. armádě, ale i 2. tankové armádě, byl tento jeho macešský vztah ke Guderianově uskupení zcela nekorektní. To mu ovšem nestačilo. Jakmile se stal Kluge Guderianovým nadřízeným, začal ho za pokračující ústup kritizovat, jako kdyby on sám, coby dosavadní velitel 4. armády, neustupoval jakbysmet. Když Guderian argumentoval nutností zacelit uvedenou mezeru ve frontě, Kluge nyní v hitlerovskou umanutostí trval na tom, že Guderian musí prostě udržet svůj „sektor“ a o víc se nestarat. Dílčí ústupové pohyby mu povolil, ale bezpodmínečně si vyhradil právo je nejdřív schválit, samozřejmě po poradě s Hitlerem.
Guderian pochopil, že takovým způsobem prakticky ztrácí manévrovací schopnost, a otevřeně Klugemu sdělil: „Potřebuji volnou ruku a nemůžu žádat o dovolení každého posunu divize.“ To byl sice zcela legitimní postoj zodpovědného velitele, ale pro Klugeho už to byla jen další záminka k nespokojenosti s bývalým kolegou.
A pak přišla záminka, která byla rozhodující, a přitom dokonale bizarní, záminka naruby, dalo by se říct. Dne 24. prosince oddělil sovětský hlavní stan od Jihozápadního frontu část vojsk, z nichž byl utvořen nový Brjanský front pod velením generálporučíka Markiana Popova. Téhož dne jednotky Brjanského frontu rozšířily výše uvedenou mezeru mezi 4. (doposud Klugeho) a 2. (Guderianovou) armádou wehrmachtu a metodou blitzkriegu dobyly město Lichvin jižně od Kalugy.
Dále na jih odtud leželo důležité město Mcensk, které hájilo strategickou křižovatku města Orel na západ od něj a samo bylo chráněno německou frontou na východ od něj, situovanou kolem obce s příznačným názvem Čerň.
Křivé obvinění
Aby nedošlo k rozvratu fronty po ztrátě Lichvinu, nařídil Hitler držet Čerň za každou cenu. V noci na 25. prosince však podnikla vojska Brjanského frontu překvapivě mohutný čelní útok právě na uvedenou obec a pronikla i za ni. Jednotky německé 10. pěší (motorizované) divize byly přitom v Černi obklíčeny.
Když o tom Guderian neprodleně podal hlášení svému novému nadřízenému Klugemu, ten ho fakticky obvinil ze lži. Osočil „rychlého Heinze“, že prý dozajista o své vůli nařídil vyklizení obce, a proto že tam pronikli Rusové. Obrátil tím věci dokonale naruby. Guderian se proto rázně ohradil slovy, že naopak plnil Hitlerův rozkaz držet Čerň za každou cenu, a právě proto že zde byly jednotky nakonec obklíčeny. To bylo odvážné, byť bez pochyb zbrklé prohlášení. Vždyť Guderian zde po pravdě ukázal na pravého viníka obklíčení 10. divize, na samotného Hitlera! Klugeho to muselo namíchnout, tím spíš, že pravdivé verzi o obklíčení divize nevěřil.
Ale to ještě nebylo všechno. Ještě během onoho 25. prosince se totiž jednotkám 10. divize podařilo obkličovací kruh prorazit, dosáhnout hlavní frontové linie na linii řek Suša−Oka, a ještě s sebou přivést stovky zajatců. To byla sama o sobě jistě dobrá zpráva, jenže Kluge si událost vyložil opět po svém, totiž jako potvrzení předchozího podezření, že Guderian město o své vůli vyklidil, žádné obklíčení že se nekonalo a jednotky že nyní prostě dokončily onen nepovolený ústup z Černi. Tvrzení o opaku přitom odmítl, mylně obvinil Guderiana z „falešného hlášení“ o onom obklíčení a na závěr telefonátu prohlásil: „Budu o vás informovat vůdce.“
Z armádního velitele junkerským statkářem
To už bylo na Guderiana příliš. Neprodleně podal na štáb Klugeho skupiny armád Střed telegrafické hlášení, že po takovém zacházení už nadále není ochoten vést svou armádu a že žádá, aby byl zbaven velení.
Mezitím ovšem o Guderianovo odvolání požádal Kluge, a to přímo vrchního velitele OKH, tedy samotného Hitlera. Konkrétně věc vyhrotil do dilematu, že s Guderianem odmítá dál spolupracovat a jeden z nich dvou že musí odejít. Věděl předem, jak se Hitler, tolik zvyklý na poslušnost podřízených bez odmlouvání, rozhodne.
Všimněme si na okraj jednoho bizarního detailu. Zatímco pravý důvod nespokojenosti Hitlera s Guderianem spočíval v jeho spořádaném ustupování namísto kontraproduktivně strnulého držení pozic, rozhodující roztržka proběhla právě v okamžiku, kdy Guderian, byť se sebezapřením, onen rozkaz strnule držet pozice poprvé splnil (!). Tím víc bije do očí absurdita popsaného konfliktu…
Hitler se po Klugeho vylíčení Guderianova „falešného hlášení“ samozřejmě rozčílil a k 26. prosinci zbavil Guderiana velení stejně, jako to o deset dní dřív učinil s Brauchitschem. Halder to ve svém deníku odráží tentokrát už očima svého nového přímého podřízeného Güntera von Klugeho, tj. s patřičným zkreslením reálné situace: „Guderian nepovažuje za nutné poradit se s velením skupiny armád a ustupuje na linii Oka−Suša. Velení skupiny armád vzhledem k tomu žádá, aby byl Guderian odvolán. Vůdce požadavek přijímá.“
A bylo to. Heinz Guderian, jeden z průkopníků motorizovaného způsobu vedení válečných akcí, který slavil triumfy v Polsku, Francii i v SSSR, byl potupně přeřazen do velitelské zálohy. Rozhodující boje, které dosud sám vedl, nyní sledoval už jen jako divák. Konkrétně jako junkerský statkář (!) na území Vartské župy (Warthegau), které mezi válkami vzhledem k místnímu polskému osídlení připadlo Polsku a nyní bylo určeno k urychlenému poněmčení.
Do chovu a šlechtění dobytka se prý sedlák Heinz pustil se stejným nasazením, jaké dosud věnoval vedení válečných operací.
Na rozdíl od Brauchitsche byl Guderian v únoru 1943, po Stalingradu, ze sedlácké idyly vyrušen a znovu povolán do služby ve funkci hlavního inspektora obrněných vojsk. Ale to už je docela jiná historie.
Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945, Kenneth Macksey: Guderian – tankový generál
Vložil: Bruno Solařík