Jak říšští důstojníci spáchali sebevraždu. Pátrání Bruno Solaříka
06.09.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Volax14 – Vlastní dílo, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=161646344
Popisek: Maršál Walter von Brauchitsch
Maršál Brauchitsch provedl v prosinci 1941 cosi, co vypadalo jako chyba. Ve skutečnosti spáchali chybu ti, co měli mít z jeho jednání prospěch…
Pohled ze dvou stran
V posledních dvou článcích jsme projednali případ maršála Waltera von Brauchitsche, a to nejdřív z hlediska jeho podřízených i nadřízených, a následně z jeho vlastního hlediska.
První pohled nám představil vrchního velitele pozemních sil (OKH) jako muže nerozhodného až zbabělého, který při sovětské protiofenzívě v prosinci 1941 z obavy před Hitlerovým hněvem zatajil vůdci skutečnou situaci na bojišti a změkčoval osten burcujících zpráv od podřízených velitelů z fronty. Konkrétně šlo o to, že údajně zamlžil frontové dilema, podle něhož může ústup stejně jako setrvání na místě dopadnout pro wehrmacht katastrofálně. Zároveň však odsouhlasil frontovým velitelům (Guderianovi dokonce formou rozkazu) přesun do výhodnějších pozic. Schválil tedy prakticky úhybné až ústupové manévry, vedoucí k částečnému odpoutání od nepřítele, a učinil tak doslova za Hitlerovými zády, aniž by se o tom Vůdci zmínil.
Ve druhém článku jsme náhle, až takříkajíc zákeřně, otočili úhel pohledu a prokázali jsme, že Brauchitsch, zkušený velitel zodpovědný za úspěchy všech dosavadních kampaní wehrmachtu (od anšlusu Rakouska a obsazení Československa přes porážku Polska, Francie a balkánských států až po úvodní triumfy letní a podzimní kampaně v SSSR), měl ve skutečnosti ke svému záhadnému jednání v prosinci 1941 pádné důvody, které neměly nic společného ani s neschopností ani se zbabělostí. Naopak šlo o chytré a odvážné balancování na ostří nože. Frontové dilema (ústup nebo setrvání na místě) před Hitlerem příliš nerozebíral proto, aby vůdce předčasně nevyburcoval k jeho vlastnímu zásahu do průběhu bojů. Důvodně totiž předpokládal, že takový Hitlerův zásah bude vzhledem k jeho vojevůdcovským kvalitám nutně připomínat procházku slona v porcelánu.
Přitom však vlastně není pravda, že by Hitlera vůbec o ničem neinformoval. Naopak se mu podařil až nadlidský triumf, když Hitlera vhodně volenými výrazy, vyhýbajícími se slovu „ústup“, přesvědčil o nutnosti stažení přehnaně vysunutých křídel skupiny armád Střed od severních i jižních přístupů k Moskvě. Dané svolení pak bravurně využil, když frontovým velitelům vzápětí odsouhlasil ústupové manévry širšího dosahu s cílem zaujmout pozice, výhodnější pro obranu.
Hovory se šílencem
A teď pozor. V jedné věci byl Brauchitsch nesrovnatelně poučenější než jeho podřízení Guderian, Bock a spol. Na rozdíl od nich se přece pravidelně setkával s vůdcem. A to už bezmála čtyři roky, konkrétně od února 1938, kdy byl jmenován do funkce vrchního velitele pozemních sil. S řadou Hitlerových kroků nesouhlasil, ale přitom detailně poznal Hitlerovu povahu, hrozící náhlými výbuchy vzteku s neodvolatelnými důsledky. Svou oponenturu proto projevoval vždy asi tak, jak běžně komunikuje psycholog s duševně nemocným. Při takové komunikaci, jak známo, je hlavní neodporovat, ale v rámci možností přesto dosáhnout svého.
Brauchitsch samozřejmě na rozdíl od ostřílených, ale vůči Hitlerovi stále naivních frontových generálů velmi dobře věděl, že Hitler není žádný „dobrý král“, kterému stačí poskytnout rozumné rádce, aby prozřel, zbavil se ve svém okolí „štábních krys“ a uznal nutnost taktického manévru „z širého pole za řeku“. Tak si to představoval například Guderian. Brauchitschovi bylo naopak víc než jasné, že pokud má být nyní, v prosinci 1941, děsivá situace na frontě stabilizována, bude naopak nejlepší řešit před Hitlerem otázku taktických manévrů nadále pokud možno mlhavě, bez konkrétních limitů. Jak výše naznačeno, věděl totiž, že jakmile by se do toho vůdce doopravdy vložil, při svém fanatismu by samozřejmě jakékoli manévry zakázal a nařídil by armádě nepružnou obranu v nevyhovujících prostorech.
A přesně to se nakonec stalo, byť nikoli Brauchitschovou vinou. Leč nepředbíhejme.
Chytrý plán
Zároveň byl Brauchitsch přirozeně natolik rozumný, aby věděl, že svůj názor na Hitlera nesmí narovinu sdělovat svým podřízeným generálům, protože by tím v každém případě riskoval, že se Hitler od někoho z nich dozví, co si Brauchitsch doopravdy myslí o jeho vojevůdcovských kvalitách. Nu a na druhé straně věděl, že taktický ústupový manévr, který frontovým velitelům schválil, zase nesmí předčasně a naplno ohlašovat samotnému Hitlerovi.
Stačilo totiž počkat řekněme týden, až se frontové jednotky skupiny armád Střed stáhnou na výhodné linie říčních toků (konkrétně řek Suša−Oka, Protva a Lama−Ruza). Hitler může mezitím ve Vlčím doupěti objasňovat svým reichsleiterům a sekretářkám budoucí vyřešení církevní otázky v Německu nebo problematiku sochařské výzdoby hraničního opevnění Říše na Uralu…
Teprve po skončení nutných ústupových manévrů bylo účelné ohlásit Hitlerovi dilema generálů, tedy volbu ústupu nebo setrvání na místě. Hitler samozřejmě zvolí setrvání na místě. Jednotky, stažené však již mezitím v tichosti a s Brauchitschovým souhlasem do terénně výhodných linií, se v nich následně udrží a fronta se ustálí. Vojáci a jejich frontoví velitelé budou rádi, že si včasným stažením ušetřili množství životů i techniky, a vůdce se může začít chlubit skvělým účinkem svého „haltbefehlu“. Vlk Hitler se nažere a koza wehrmachtu zůstane celá.
Takto jsme tedy rekonstruovali Brauchitschův plán. Uznejme, že to byl plán chytrý a kvalitní, který plně odpovídal potřebě zachránit armádu s co nejnižšími ztrátami jak na frontě, tak před tváří nekompetentního šílence z Vlčího doupěte.
Ale chyba lávky. Maršálovi udělal čáru přes rozpočet jistý šachový tah někoho třetího. Šachový tah, který byl nepochybně myšlen dobře, ale dopadlo to jako vždycky.
Tah koněm
Zopakujme si, že Brauchitsch musel v rozhodujícím týdnu zachovat určité mlčení jak vůči Hitlerovi, tak vůči frontovým generálům. Hitlera nesměl předčasně vyděsit rozsahem nezbytných ústupových manévrů a před podřízenými generály si prostě nemohl dovolit otevřenou kritiku Hitlerovy faktické nekompetence. Měl přirozeně obavu z udání. Důvodně přitom počítal s tou výhodou, že spojovacím článkem mezi oběma póly patřičné komunikace, tedy mezi generály a Hitlerem, je on sám. Sám sobě totiž mohl samozřejmě věřit, že se neudá, tedy že neprozradí nic předčasně nahoru ani dolů. Před indiskrecí zdola (ohledně rozsahu ústupového manévru) ho přitom logicky chránilo základní pravidlo služebního postupu, podle něhož podřízený důstojník nesměl takříkajíc přeskočit svého přímého nadřízeného a obracet se rovnou k vyšším instancím.
A právě tady nečekaně vznikla osudná trhlina. Z předchozích článků už víme, o co šlo. Frontoví velitelé v čele s Guderianem a jimi vzburcovaný velitel skupiny armád Střed von Bock znepokojeně sledovali, že sice dostali od Brauchitsche svolení k ústupovému manévru, ale sám Hitler že kdovíproč mlčí. Proč je Hitlerovo mlčení tak znepokojovalo? Zdrojem problému byl fakt, že na rozdíl od Brauchitsche neměli dosud s Hitlerem takovou zkušenost, která by zpochybnila jejich zavilou důvěru v jeho vojevůdcovské kvality. Jeho mlčení si proto vyložili tak, že Brauchitsch zřejmě Hitlera nedostatečně informuje o dění na frontě. Jak teď už víme, měli v tom pravdu, ale netušili, že Brauchitsch se takhle chová nikoli ke škodě fronty, nýbrž naopak ve prospěch její včasné záchrany.
Brauchitsch, jak uvedeno, jim své důvody prozradit nemohl. Frontoví velitelé se tudíž ocitli v informačním vakuu. To se ve válce stává často a účastníkům událostí v takových situacích nezbývá než důvěřovat svému velení. V atmosféře vojenské katastrofy však frontoví velitelé zcela bezprecedentně ztratili smysl pro zavedená vojenská pravidla. Ze zoufalství sebrali odvahu a ústy von Bocka se 15. prosince obrátili na Hitlerova pobočníka Schmundta, který jim zprostředkoval přímou komunikaci s vůdcem.
A to byl kámen úrazu. Generálové tím prostřelili Brauchitschovu neprůstřelnou pojistku, na kterou maršál přirozeně spoléhal. Porušili služební postup. A provedli nenadálý tah koněm. Přeskočili Brauchitsche, a ještě ke všemu učinili ve skoku úhybný manévr od nadřízeného OKW rovnou k samotnému Hitlerovi. A bezděky tím vůdci prozradili, že se snad na frontě děje cosi, o čem on sám neví. Omylem udali svého dobrodince Brauchitsche.
Před bouří
Už samotný fakt, že se na něj v rozporu s pravidly služebního postupu obracejí frontoví velitelé, Hitlera nastražil. Byl z té náhlé demarše zmatený. Tím spíš, že se k němu od nich dostaly zvěsti o jakémsi „ústupu“ (!), k němuž přece sám nevydal žádný rozkaz. Ihned přitom projevil svou taktickou nepružnost, které se Brauchitsch tolik obával, a nechal se ve štábu slyšet, že včera sice souhlasil se stažením křídel skupiny armád Střed, ale důrazně nyní dodal, že tím měl přece na mysli jen drobné „odpoutání od nepřítele“ a žádný „ústup“! Bock pak jeho vyjádření na štábu tlumočil slovy: „Jinak se však nesmí nic vzdávat a nesmí se ustupovat, dokud nebude v zadních liniích připraveno alespoň to nejnutnější.“
A to byl konec. Bylo to totiž zjevné vyjádření několikrát už námi vyzdviženého faktu, že Hitler nechápal, co jsou v dané situaci „zadní linie“. Právě zde se rozvinulo ono nedorozumění, kdy si Hitler pod výrazem „zadní linie“ představoval uměle opevněné a zálohami obsazené prostory, které samozřejmě nebyly k dispozici, zatímco generálům a Brauchitschovi bylo zřejmé, že jde samozřejmě o linie terénní, kde „vše nejnutnější“, tj. řeky a návrší, je připraveno přírodou už miliony let.
Brauchitsch se o přeskočení své osoby dozvěděl jen jaksi mimochodem a hned mu bylo jasné, že se schyluje k bouři, totiž k průšvihu. Když se navíc Hitler opět projevil ve věci vojenské taktiky jako naprostý ignorant, nadcházel u Brauchitsche stav skleslosti, jaký zachytil Halder v záznamu z onoho 15. prosince: „Velmi vážná porada s vrchním velitelem pozemních sil (Brauchitschem) ohledně situace. Vrchní velitel mi připadá velmi skleslý. Neshledává už žádný způsob, jak by se daly jednotky vyvést z obtížné situace.“
Nebylo divu. Ten týden času, který byl zapotřebí k dokončení manévru vojsk do terénně výhodných pozic, byl nevratně ztracen, a ke všemu bylo zřejmé, že v nejbližších hodinách se dá očekávat Hitlerův ničivý výbuch hněvu.
Pachatelem je oběť
Brauchitsch dobře věděl, jak reagoval Hitler o dva týdny dřív na zcela srovnatelnou situaci, k níž došlo na jihu u Azovského moře. Jak víme, velitel Skupiny armád Jih Gerd von Rundstedt tehdy musel pod náporem Rudé armády vyklidit čerstvě dobyté město Rostov na Donu a žádal o povolení ustoupit spořádaně ještě o kus dál, konkrétně do výhodné obranné pozice. Hitler se tak rozčílil, že Rundstedta zbavil velení skupiny armád Jih. A Brauchitsch, který samozřejmě už tehdy jednal s Rundstedtem o tom taktickém manévru separátně, aby jej Hitler svou nerozumnou neústupností nepřekazil, si vysloužil od Hitlera výtku za nepřesné informování o tamní situaci.
Nyní, o dva týdny později, nebylo těžké si představit, kdo je tentokrát na řadě. Dne 19. prosice, jak už víme z předchozích dílů, si Hitler Brauchitsche zavolal, ostře mu oznámil, že ho odvolává z funkce vrchního velitele pozemních sil (OKH), a téměř neslyšně, zjevně jen formálně, dodal: „Zůstaneme přáteli.“ Když se pak velitel OKW Keitel zeptal Brauchitsche, čerstvě převeleného do zálohy, co podle jeho názoru bude dál, odpověděl mu Brauchitsch už zcela rezignovaně s odkazem na Hitlera: „Nevím, zeptejte se ho sám.“
Jako oficiální příčina Brauchitschova odvolání byly uvedeny zdravotní důvody. Na rozdíl od reálných problémů s trávením, kvůli nimž byl odvolán velitel skupiny armád Střed Bock, šlo u Brauchitsche snad spíš o formální zakrytí faktického vyhazovu, ale jisté zdroje uvádějí, že v onech dnech absolvoval Brauchitsch skutečně srdeční záchvat. Nebylo by divu. Jen on sám přece věděl, jaký byl jeho skutečný úmysl. Jen on chápal, že záchrana wehrmachtu s co nejmenšími ztrátami se nyní ruší a že ústup do pozic, výhodných pro obranu, bude probíhat chaoticky, namísto aby byl dokončen spořádaně.
A především jen on sám věděl, kdo mu v jeho záměru doslova podrazil nohy. Nebyli to nějací jeho konkurenti či protivníci ve štábu, kteří by ho snad chtěli záměrně poškodit. Učinili to naopak právě ti frontoví velitelé, jejichž jednotky měly být jeho jednáním uchráněny zbytečných ztrát. A toto zásadní poškození svých vlastních zájmů spáchali, jak naznačeno, zcela bezděky. Omylem. Stručně řečeno: Pachatelem je oběť.
V důsledku, jak víme, se Hitler chopil velení pozemních sil sám a svým „haltbefehlem“ ihned prokázal svou nekompetenci. Až nyní si dosud zavilí Hitlerovi obdivovatelé Guderian, Bock a spol. uvědomili, že mají co dělat s taktickým dumkopfem, ale na zabránění těžkým ztrátám už bylo pozdě. Slon vstoupil do porcelánu. Namísto boje v pozicích, výhodných pro obranu, bylo nyní nutno krvácet „v širém poli“. Stalo se, co o Hitlerově převzetí vrchního velení wehrmachtu prohlásil generál Tippelskirch: „Následky tohoto rozhodnutí byly ničivé pro další vedení války a pro osud pozemního vojska.“
A to je závěr naší třídílné detektivky o případu maršála Brauchitsche. Od příště se na prosinec 1941 podíváme opět z širší perspektivy.
Zdroje: David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa, B. H. Liddel Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík