Co měl Brauchitsch za lubem? Pátrání Bruno Solaříka

Maršál Brauchitsch byl historiky označen za neschopného zbabělce. Stejný názor si na něj v prosinci 1941 učinil Hitler. Bylo to tak doopravdy?

Cesta k maršálské holi

Dnes se vrátíme k podivnému případu maršála Brauchitsche, který v prosinci 1941, během sovětské protiofenzívy, nedostatečně informoval Hitlera o situaci na frontě a podle mínění vůdce třetí říše i historiků druhé světové války se tím projevil jako neschopný zbabělec, který ohrozil německou frontu. Závěrem minulého článku jsem nastolil otázku, nakolik je ten závěr správný, a slíbil jsem, že rozuzlení bude překvapivé. Tak do toho.

Uvažme, kdo to vlastně byl, ten tehdy čerstvý šedesátník Walter von Brauchitsch.

Byl to takříkajíc dědičný voják, syn generála kavalérie, rytíře původem z polské šlechty, která se následkem germanizace Slezska už ve středověku stala německou. Za první světové války působil jako štábní důstojník na západní i východní frontě a byl vyznamenán Železným i Rytířským křížem.

V meziválečném období podporoval nacistickou politiku opětovného vyzbrojení Německa. Vrchním velitelem pozemních sil (OKH) byl jmenován v únoru 1938, takže měl takříkajíc na triku všechny operace hitlerovského wehrmachtu počínaje anšlusem Rakouska v březnu 1938, obsazením Sudet v říjnu téhož roku i okupací zbytku českých zemí v březnu 1939.

Za polskou (!) kampaň byl v září 1939 vyznamenán dalším Železným křížem a za francouzské tažení byl v červenci 1940 jako jeden z „dvanácti vyvolených“ jmenován polním maršálem.

Jako stratég a plánovač se účastnil i přípravy tažení proti Sovětskému svazu, a vedl pak wehrmacht v letní a podzimní éře závratných úspěchů při obsazování Pobaltí, Běloruska, Ukrajiny a středního Ruska až k Leningradu a Moskvě.

A najednou je Brauchitsch neschopný zbabělec?

Tady něco nehraje.

Připomeňme ještě další události z Brauchitschovy profesní kariéry. Nuže, od samého začátku měl Brauchitsch pochybnosti o Hitlerově soudnosti. Neschvaloval jeho meziválečné provokování sousedních států a nesouhlasil tehdy s žádným z jeho agresivních kroků, jako bylo třeba vojenské obsazení Porýní v rozporu s podmínkami Versailleské smlouvy.

Nesouhlasil ani s plánem útoku na Československo a později protestoval i proti plánu útoku na Francii. V obou případech dokonce spolu se svým náčelníkem štábu Halderem uvažoval o armádním převratu a Hitlerově svržení!

Tyto úvahy a přípravy jejich realizace byly ovšem pokaždé smeteny faktickými triumfy wehrmachtu, danými, pravda, spíš slabinami západních mocností, než přednostmi „německých zbraní“.

V každém případě Brauchitsch velmi dobře a velmi zblízka znal Hitlerovu povahu, věděl o jeho ničivých explozích vzteku, a držel se proto vždycky zpátky, aby s ním nepřišel do otevřeného konfliktu. Byl to typický ochránce svého „resortu“, který měl za to, že kdyby byl kvůli nějakému Hitlerovu záchvatu zbytečně odvolán, mohl by na jeho místo přijít někdo horší. Už kvůli vojsku, které mu bylo svěřeno, se tedy snažil nebýt „odejit“.

 

Změna hlediska

Nic naplat, na základě těchto znalostí se nám situace z prosince 1941 musí jevit poněkud jinak, než jako zjevný střet neschopného maršála s geniálním vůdcem.

Minule, jak je připomenuto zde v úvodu, jsem ovšem zdůraznil, že na základě znalostí o Brauchitschově zatajování důležitých informací před Hitlerem vyznívá teze o maršálově neschopnosti, ba dokonce zbabělosti, zcela logicky. A že tuto tezi zastávají snad všichni historikové druhé světové války. Tak jak to tedy je?

V jedné mayovce, kterou jsem četl jako kluk, se vyskytuje scéna, kdy trapper Sam Hawkins prosazuje nějaký nevalný plán s tím, že je přece logický. Old Shatterhand k tomu tehdy potměšile podotkl (cituju po paměti): „Vy se jmenujete Hawkins. To je něco jako Jestřáb. Jestřáb žere hraboše. Takže vy, Same, žerete hraboše.“ Na Hawkinsovu rozhořčenou výhradu Shatterhand opáčil: „Tady vidíte, že logický závěr nemusí být vždycky správný.“

Co s tímto praktickým zjištěním provedeme? Zkusme se zkrátka kromě logiky poradit také s fakty. Přesněji s jejich skladbou.

Jsou to táž fakta, s nimiž jsme pracovali minule. Nyní se však vžijme do situace, že Brauchitsch možná nebyl neschopný, nýbrž svým jednáním sledoval něco zcela rozumného, ba vychytralého. Podívejme se zkrátka na průběh událostí takříkajíc jeho očima.

Nejprve si z minulých dílů připomeňme údaje o tom, jak se Brauchitsch choval ve dnech prosincových zmatků po zahájení sovětské protiofenzívy.

Dne 14. prosince, kdy už uběhl celý týden od chvíle, co začali Sověti hnát Němce zpět, obdržel polní maršál ústupové návrhy frontových velitelů. Šlo o zcela konkrétní návrhy, které počítaly se zaujetím pozic na březích řek relativně nedaleko od probíhající fronty. Osobně vyjel do terénu a navrhované pozice obhlédl. Připomněl sice, že chybí zálohy a že linie není celistvá, ale především konstatoval elementární fakt, že „linie zčásti existuje“, a to především na řekách Oka−Suša, tj. v Guderianově jižní části fronty, ale i na řekách Protva a Lama−Ruza, tedy v prostorech západně a severozápadně od Moskvy.

O tom, že Brauchitsch své zjištění konzultoval i se svým náčelníkem štábu Halderem, svědčí cenný Halderův deníkový záznam z následujícího dne, tj. z 15. prosince: „Týlová linie je připravena. Vede po linii Kursk – Orel – Kaluga – Gžatsk.“

V důsledku svých terénních zjištění se Brauchitsch s návrhy svých frontových generálů, vedených velitelem skupiny armád Střed von Bockem, ztotožnil. Opět o tom svědčí cenný deníkový záznam, tentokrát z Bockova pera: „Vpodvečer přijíždí Brauchitsch, který mluvil s Klugem a s Guderianem. Dospěl k názoru, že pomalý ústup do zadního postavení, které skupina armád vytyčila na mapě, je nevyhnutelný.“

 

Triumf téměř nadlidský

Nyní se přesvědčíme, zda je přítomen vůdce. Totiž zda se o tom všem dozvěděl Hitler.

Základním argumentem pro Brauchitschovu zbabělost a neschopnost je přece tvrzení, že Hitlera o dění na frontě dostatečně neinformoval a o potřebných opatřeních že ho nepřesvědčil.

Je však oproti tomu zcela prokazatelné, že Brauchitsch Hitlera s náhledy frontových velitelů seznámil. A dokonce ho dokázal přesvědčit (!), že wehrmacht musí u Moskvy ustoupit z předsunutých částí fronty na severu i na jihu. Svědčí o tom další záznam, v němž von Bock 14. prosince shrnoval výsledek Brauchitschovy diskuse s Hitlerem: „Vůdce rozhoduje, že proti vyrovnání daleko vyčnívajících rohů u Klinu a Kalininu (na severu) nic nenamítá, rovněž ústup Guderianovy tankové armády (na jihu) považuje za nevyhnutelný.“

To jsou věci. A stačilo se na táž fakta podívat z jiného úhlu…

Jedna věc tu stojí za zdůraznění. Vzhledem k tomu, že ze samotného slova ústup dostával Hitler vzteklinu, nezbývá než uznat, že Brauchitschova úspěšná (!) intervence v dané věci ústupových manévrů představovala triumf téměř nadlidský.

Povšimněme si přitom časové shody maršálova přesvědčovacího manévru s událostí, považovanou za Brauchitschovu svévoli. Jak přece víme, doslova téhož dne, 14. prosince, totiž Brauchitsch sám za sebe povoluje Guderianovi ústup na řeku Oku.

Když se řekne „sám za sebe“, působí to vskutku jako svévole, neprojednaná s nadřízenou instancí. Nezapomeňme však, že Brauchitsch byl vrchním velitelem pozemních vojsk, a to už byla dost vysoká pozice na to, aby mohl to či ono nařídit či schválit „sám za sebe“. Z Bockova záznamu je navíc zjevné, že dané povolení bylo nikoli v rozporu, nýbrž naopak v souladu (!) s obecným Hitlerovým postojem z téhož dne, totiž s jeho uznáním nevyhnutelnosti ústupu, a že tedy vlastně ani nebylo formulováno svévolně, nýbrž bylo vydáno prakticky v důsledku (!) uvedeného vůdcova uznání. Uznání, které z Hitlera vypáčil právě Brauchitsch.

Potíž byla jen v tom, že samotný Hitler neurčil žádné limity ústupu. Nebylo však samozřejmě nic divného na tom, že po konzultaci s frontovými generály určil ty limity jejich vojenský nadřízený, v daném případě tedy, jak jsem důvodně připomněl, vrchní velitel pozemních sil.

 

Hra o čas

Zde přichází na řadu otázka Brauchitschova zatajení dilematu „ustoupit nebo setrvat“, které jsem onehdy označil za „dilema o dvou odstínech černi“.

Generálové přirozeně vycházeli z toho, že Hitlerovi nemůžou sami vnucovat to či ono řešení, a proto mu v souladu se služebním postupem dali na výběr: taktický ústupový manévr, nebo nemístné setrvání „v širém poli“. Bockův vzkaz k Hitlerovi zněl takto: „Vůdce musí rozhodnout, má-li se skupina armád probíjet dopředu i za tu cenu, že přitom skončí v troskách, anebo se má odpoutat od nepřítele – což s sebou nese stejné nebezpečí.“ Generálové přitom vykreslili situaci tak, aby bylo i bez vysvětlování zřejmé, že obě alternativy jsou riskantní, ale že setrvání na místě je přece jen nebezpečnější. Spolehli se přitom na Hitlerovu soudnost a doufali, že on sám moudře zvolí alternativu taktického ústupového manévru.

Brauchitsch si však dozajista ihned všiml, jak nešikovně generálové svou demarši formulovali. Nešikovně vzhledem k Hitlerově povaze, kterou osobně neznali. On na rozdíl od nich věděl, že výraz „odpoutat se od nepřítele“, tj. vlastně „ustoupit“, Hitler prostě nestráví a samozřejmě zvolí tu nejhorší variantu: setrvat v nevýhodných pozicích.

Když tedy Brauchitsch tlumočil Hitlerovi demarše generálů v jaksi upravené, zdánlivě zmírněné podobě, vůbec to neznamenalo, že by tím škodil frontě a generálům. Zatajoval Hitlerovi „pravý stav věcí“ naopak proto, aby měli generálové čas provádět potřebné ústupové manévry bez Hitlerových nutně škodlivých zásahů.

A aby generálům celou věc usnadnil, přesvědčil Hitlera o nutnosti vyklizení vyčnívajících rohů fronty, ale samotným generálům pak toto svolení vyložil prakticky jako povolení k taktickému ústupu po celé frontě skupiny armád Střed. Guderianovi a Klugemu přitom vydal k danému ústupu dokonce oficiální rozkaz.

Všechno zkrátka, jak výše naznačeno, nasvědčuje tomu, že Brauchitsch jako zkušený plánovač a stratég zastával prostě a jednoduše tentýž názor jako jeho frontoví velitelé, totiž že v situaci nepřátelské ofenzívy a nedostatku zimní výstroje existuje jediné řešení: ústup do terénně výhodnějších pozic.

Jenže do jeho chytré konstrukce, jak obejít Hitlera natolik šikovně, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, vstoupilo v nejnevhodnějším okamžiku cosi nečekaného, co celý plán zmařilo. Co to bylo, to si povíme příště.

Zdroje: David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa, Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,