Případ maršála Brauchitsche. Pátrání Bruno Solaříka

Za sovětské ofenzívy v prosinci 1941 se vrchní velitel Brauchitsch choval podivně. Daleko zvláštnější než to, co učinil, je ovšem to, co neučinil.

Záhadný velitel

Základem vojenské taktiky je manévr. Vůdce, který se v polovině prosince 1941 jmenoval vrchním velitelem pozemních sil, měl o tomto základu velmi mlhavé představy, takže zaujetí výhodných terénních pozic, prováděné manévrem dílčího ústupu, považoval mylně za ústup generální. Daný manévr proto zakázal a zhoršil tím už tak povážlivou situaci zmrzlého wehrmachtu při sovětské ofenzívě.

Jak známo, ve funkci vrchního velitele pozemních sil (OKH) nahradil Hitler muže, který podle něj prokázal svou neschopnost, polního maršála Waltera von Brauchitsch. Ta neschopnost se projevila především v tom, že Brauchitsch v rozhodujících chvílích Hitlerovi zatajoval zprávy z bojiště. To byl ostatně důvod, proč Hitler následně vydal všem velitelům wehrmachtu rozkaz tohoto znění: „Je povinností každého vojáka podle pravdy ohlásit nesplněné rozkazy a vlastní omyly.“

Co vlastně Brauchitsch před Hitlerem tajil? Přinejmenším před ním zjevně mírnil znění onoho dilematu, který před Hitlera postavili generálové ústy velitele skupiny armád Střed von Bocka, totiž že ústup i setrvání na místě mohou skončit rizikem naprostého zničení vojsk wehrmachtu u Moskvy. Ještě 22. prosince, dva dny po svém odvolání ze zdravotních důvodů, jednal nyní již bývalý velitel skupiny armád Střed v hlavním stanu s Hitlerem. Do deníku si pak von Bock zapsal: „Vůdce uvádí, že má hlášení mu nebyla předávána v té podobě, v jaké jsem je předkládal!“

To ale není ještě všechno. Brauchitsch totiž jaksi za Hitlerovými zády vydával podřízeným dosti zásadní instrukce, o kterých vůdci rovněž nic nehlásil. Jako zářný příklad dané praxe může sloužit Brauchitschova komunikace s velitelem 2. tankové armády Heinzem Guderianem. Je to, jak se říká, historie téměř detektivní.

 

Dostaveníčko v Roslavli

Jak k tomu vlastně došlo? Inu tak. Velitel 2. tankové armády Guderian, operující jižně od Moskvy, a velitel 4. armády Kluge, který na Guderianův úsek navazoval zleva, tedy západně od Moskvy, se už 14. prosince sešli v Roslavli právě s vrchním velitelem pozemních sil Brauchitschem. Na schůzce Brauchitsch jmenoval Guderiana, který byl velitelem 2. tankové armády, rovněž i velitelem sousední 2. pěší armády, protože obě uskupení se bránila sovětské ofenzívě ve stejném prostoru a dvojí velení bylo v té mrazivě zoufalé situaci vysloveně zhoubné. Z obou uskupení tak vznikla „provizorní armáda Guderian“.

Klugeho 4. armáda západně od Moskvy tou dobou nuceně ustupovala. Guderianovo vojsko bylo vysunuto daleko vpřed. Mezi jednotkami Klugeho a Guderiana proto vznikla trhlina. K jejímu zaplnění měl Kluge po poradě s Bockem poslat osm praporů, ale poslal jen čtyři. To bylo na zaplnění trhliny zoufale málo. Guderian to před Brauchitschem kritizoval a dožadoval se zbytku slíbené podpory. Kluge však hlásil, že nic víc k dispozici nemá. 

Guderian tudíž požádal Brauchitsche o povolení stáhnout se až k linii, tvořené řekami Suša a Oka u města Orel. Jak víme z minulých dílů, linie tam zbyla od října, kdy se na ní Guderian připravoval k poslednímu výpadu na Moskvu. Výhodou linie byl fakt, že se nacházela v dobře obhajitelném terénu za říčními toky. A právě na tuto linii Guderian neustále upozorňoval a jeho návrh byl opakovaně ignorován.

Tentokrát ale Brauchitsch Guderianovi ten ústup povolil.

Jak je to možné? Vlastně to bylo zcela pochopitelné. Brauchitsch v dané situaci prostě nemohl jednat jinak. Vždyť Kluge, přítomný na poradě spolu s nimi, právě hlásil, že nuceně ustupuje. Kdyby za takové situace musel Guderian zůstat na místě, mezi jeho „provizorní armádou Guderian“ a Klugeho 4. armádou by se utvořila ještě větší trhlina, než jaká tam už stejně vznikla. Guderian by se tak dostal pod přímou hrozbu obklíčení.

Ústředním výstupem ze schůzky v Roslavli byla následující pasáž Brauchitschova rozkazu: „Obě armády mají udržet postavení v prostoru Kursk−Orel−Plavskij−Aleksin, v nutném případě na řece Oka.“

Řečeno stručně a jasně: Brauchitsch Guderianovi konečně povolil, ba fakticky vlastně nařídil ústup na linii řeky Oka, čehož se Guderian, jak řečeno, dožadoval už celé týdny.

 

Porušení služebního postupu

Drastická situace však panovala po celé frontě skupiny armád Střed a z ústředí (OKW) nepřicházela žádná instrukce k provedení ústupových manévrů do terénně výhodných prostorů. Frontoví velitelé byli stále vázáni rozkazem držet pozice. Tito velitelé v čele s Guderianem i jejich nadřízený von Bock, který v dané věci jednal s Brauchitschem, proto začali pochybovat o tom, že Brauchitsch podává Hitlerovi skutečný popis drastické situace na frontě. Nedovedli si totiž představit, že by Hitler věděl o nutnosti taktických manévrů vzad a nenařídil by je.

Jak víme z předchozích dílů, odhodlali se tedy Bock, Guderian a spol. k zásadnímu prohřešku proti vojenským předpisům. Porušili služební postup. Konkrétně se uchýlili k tomu, že takříkajíc přeskočili Brauchitsche a požádali o konzultaci přímo Hitlerova pobočníka Schmundta.

Schmundt pak Hitlera informoval o jejich demarši a dosáhl Hitlerova rozhodnutí zavolat přímo Guderianovi. Když Schmundt tuto zprávu Guderianovi ohlašoval, informoval ho zároveň o tom, že Brauchitsch má být zřejmě Hitlerem brzy odvolán z funkce vrchního velitele OKH. (Došlo k tomu o tři dny později, 19. prosince.)

Guderian čekal na Hitlerův telefonát s nadějí. Ještě totiž věřil, že „dobrý král má špatné rádce“ („štábní krysy“ Keitela a Jodla na OKW, a s nimi též Brauchitsche) a že mu Hitler jednak schválí nutný ústupový manévr na řeku Oku, který mu už odsouhlasil Brauchitsch, a jednak že takové schválení ústupového manévru rozšíří na celou frontu skupiny armád Střed. Základem tohoto Guderianova očekávání byla víra, že Hitler je přirozeně obeznámen s elementárními zásadami vojenské taktiky.

Ale ouha! Místo schválení ústupového manévru do terénně výhodných pozic se Guderian v tom telefonátu z 16. prosince od Hitlera dozvěděl, že má… „vytrvat“. To byla předzvěst bezprostředně následujícího „haltbefehlu“ (zákazu ustupovat), který udělal Guderianovi i všem ostatním frontovým velitelům nesmyslnou čáru přes rozpočet.

Guderian k tomu navíc ve svých vzpomínkách dodává: „Co se týkalo ústupových manévrů, byly už na základě domluvy s Brauchitschem v Roslavli zahájeny a nedaly se jen tak zastavit.“

Jinými slovy tím Guderian přiznává, že ústup samozřejmě pokračoval, protože jinak to ani nešlo. Víme přece, že mezi jeho a Klugeho uskupením se už utvořila trhlina, která by se dodržením „haltbefehlu“ ještě rozšiřovala.

 

Utajený rozkaz

Jedna okolnost byla přitom zarážející. Frontoví generálové neprobírali s Brauchitschem nutnost ústupu zpříma a osobně, takže jim náhlý Hitlerův „haltbefehl“ připadal prostě jako jobova zvěst a nic víc. O poznání dramatičtěji to však viděl Guderian. Jak jsem výše uvedl, on přece s Brauchitschem přímo a osobně jednal, konkrétně 14. prosince v Roslavli. Nuže, pro Guderiana bylo nejpřekvapivější, proč se mu pak Hitler ve svém telefonátu z 16. prosince vůbec nezmínil o Brauchitschem povoleném ústupovém manévru na řeku Oku. Později Guderian vzpomínal: „Oprávněně jsem předpokládal, že vrchní velitel pozemních vojsk (Brauchitsch) bude o tomto zmocnění informovat Hitlera. Pozdější události však zpochybňují, že se tak stalo.“

Jinými slovy: Brauchitsch tedy Hitlerovi podle všeho zatajil nejen vyostřené dilema generálů, že ústup i setrvání na místě hrozí porážkou, ale dokonce i zcela konkrétní zmocnění Guderianovy „provizorní armády“ k taktickému ústupovému manévru na řeku Oku.

Bylo tomu skutečně tak. O čtyři dny později, 20. prosince, se Guderian, jak víme, sešel v Rastenburgu se samotným Hitlerem. První, co učinil, bylo, že vůdci vylíčil situaci své „provizorní armády“ a zcela otevřeně mu popsal svůj záměr dokončit její stahování do pozic na řekách Oka−Suša.

Proč jednal tak otevřeně, když už po „haltbefehlu“ věděl, že Hitler si ústup nepřeje? Byl totiž stále ještě přesvědčen, že Brauchitsch Hitlera informoval o zmocnění daný ústup provést. O to větší bylo Guderianovo překvapení, když Hitler nejenže se o tom zmocnění nezmínil ani slovem, ale navíc zprudka vykřikl, jako kdyby o tom slyšel poprvé: „Ne, to zakazuji!“

Na to mu Guderian hlásil, že stažení už bylo zahájeno, že před uvedenou linií řek není žádná pozice vhodná pro trvalé obsazení a že aby se přes zimu udržel, jiná volba než ústup na Oku mu prostě nezbývá.

A právě v reakci na toto konstatování začal Hitler, jak víme z dřívějška, blouznit o nutnosti „zahrabat vojska do země“, tj. utvořit linie zákopů a okopů tam, kde jednotky právě stojí. Nato se od Guderiana dozvěděl, že půda je zmrzlá na půldruhého metru, a že dokonce ani trychtýře po dělostřelbě by vzhledem k tomu nebyly hlubší než lavóry. Přesto Hitler tvrdohlavě odmítal o smysluplném ústupu slyšet a rozloučil se s Guderianem víc než nevraživě.

Jedna věc je z tohoto příběhu jasná: Brauchitsch zmocnil Guderiana k ústupu na Oku, ale Hitlera o tom vůbec neinformoval.

 

Logický závěr

Zopakujme si údaje o Brauchitschově podivném chování.

Vrchní velitel pozemních sil Hitlera nedostatečně informoval o vyhroceném dilematu, které pro něj formulovali frontoví generálové. Šlo o dilema „o dvou odstínech černi“, jehož obsahem bylo varování, že jak ústup, tak i setrvání na místě hrozí wehrmachtu katastrofou.

A navíc Brauchitsch, jak jsme právě viděli, zatajil vůdci zásadní informaci, že osobně zmocnil frontové velitele k taktickému ústupu do výhodných pozic, přičemž Guderiana a Klugeho k tomu dokonce zavázal oficiálním rozkazem.

V obou případech se dá předpokládat, že Brauchitsch se prostě obával Hitlerova výbuchu vzteku, a informoval ho proto o nevábných skutečnostech liknavě, případně ho o nich dokonce neinformoval vůbec.

Z toho, co bylo právě popsáno, lze dosti jasně vyvodit, že Brauchitsch tím projevil přinejmenším svou netečnost, jestli ne přímo neschopnost, a že tím flagrantně ohrozil frontu.

A skutečně to z daných údajů vyvozují snad všichni historikové druhé světové války. Je přitom pozoruhodné, že se tím vlastně bezděky ztotožňují se závěrem, který si tehdy o Brauchitschovi učinil Hitler. Proto přece Brauchitsche odvolal, a zaujal dokonce jeho místo vrchního velitele pozemních sil.

Závěr o Brauchitschově zbabělosti a neschopnosti, jak naznačeno, je zcela logický. Nakolik je však ten zcela logický závěr správný?

Právě tato otázka se stane tématem příštího pokračování našeho „případu Brauchitsch“. Už teď můžu slíbit, že rozuzlení bude překvapivé.

Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945, Kennet Macksey: Guderian – tankový generál

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,