Slovo, které Hitler chápal jinak než wehrmacht. Pátrání Bruno Solaříka

Není ústup jako ústup. Vždycky stojí za to, když si aktéři jakéhokoli podniku nejdřív navzájem ujasní význam termínů. Ne vždy se to podaří.

Líc a rub jednoho rozhodnutí

Dne 19. prosince rozhodl Hitler o novém vrchním veliteli pozemních vojsk (OKH). Stal se jím on sám. Svobodník začal následujícího dne oficiálně velet generálům a polním maršálům na celé frontě od Severního moře po moře Černé. Bylo přitom zřejmé, že jako „odborník od zeleného stolu“ neboli „štábní krysa“ má nový velitel pozemních sil ještě podřadnější znalosti o skutečném dění na frontě, než jím odvolaný generál Brauchitsch.

Hitlerovo převzetí vojenského velení východní fronty vyvolalo ve vojsku i v zázemí určité „morální“ posílení, což museli uznat i frontoví velitelé, kteří jinak Hitlerovy náhledy na válečné akce rozhodně nesdíleli. Například generál Tippelskirch, operující při skupině armád Sever, prohlásil, že v daném okamžiku bylo Hitlerovo rozhodnutí snad jedině možné, protože moskevské fiasko se díky tomu dalo svést na přírodní živly („generál Zima“) a neposlušné či neschopné generály (Brauchitsch), zatímco vůdce nejenže zůstal takříkajíc neposkvrněný, ale navíc se mohl v celém dramatu vyjímat coby „deus ex machina“, který v pravou chvíli sestoupil shůry a všechno zachránil. Řekněme, že se tím Hitlerovi podařilo zabránit přeměně operačního neúspěchu v morální porážku.

Tento krátkodobý efekt však s sebou nesl skrytá úskalí, jejichž dlouhodobý dosah byl zcela opačný. A byl to týž generál Tippelskirch, kdo to přiznal zcela stručně a jasně: „Následky tohoto rozhodnutí byly ničivé pro další vedení války a pro osud pozemního vojska.“

Proč? Protože superstratég Hitler neznal elementární zásady taktického manévru.

Z dálky mnohdy dokázal odhadnout, jaký strategický směr je důležitější. Například v létě 1941 přes protesty generálů správně uhodl, že místo pokračování v postupu na Moskvu je nutno nejdřív zlikvidovat obrovské sovětské uskupení u Kyjeva, protože jinak by toto uskupení nutně vpadlo útočníkům do boku, což mohlo skončit i obklíčením celé skupiny armád Střed.

Jenže sveřepým odmítáním zkušeností ze samotné fronty a neznalostí elementárních zásad vojenské taktiky pak náš stratég dokázal sebelepší záměry, dokonce i ty své, sám zmařit.

Téměř všichni historici mají navíc v dané věci tendenci slučovat dvě události, Hitlerovo rozhodnutí převzít velení pozemních vojsk na jedné straně a jeho rozkaz neustupovat čili „haltbefehl“ na straně druhé. Na frontě však obě události nejenže nebyly vnímány jako jeden celek. Byly chápány přímo protichůdně. A to nejen na úrovni velitelů, ale i v prostém mužstvu německých jednotek.

Řekněme to stručně. Převzetím velení získal Hitler především doma v zázemí psychologickou výhodu, ale „haltbefehlem“ ji přinejmenším u vojáků na frontě zároveň ztratil. Konkrétně šlo o Hitlerovu neschopnost či nevůli pochopit smysluplnost taktického ústupu do výhodnějších pozic.

Precedens

Jak známo, pod vrchním velitelem pozemních vojsk operovaly tři skupiny armád. Velení „moskevské“ skupiny armád Střed převzal po nemocném von Bockovi už 18. prosince dosavadní velitel 4. armády Günther von Kluge.

Nebyla to však první skupina armád, kde se změnil velitel. Předběhla ji „ukrajinská“ skupina armád Jih, kde její velitel, polní maršál Gerd von Rundstedt, sice v listopadu dobyl Rostov na Donu, známý jako brána na Kavkaz, jenže vzápětí musel město se ztrátami vyklidit. Byl to první větší ústup wehrmachtu ještě před zahájením sovětské protiofenzívy u Moskvy. Už zde, na březích Azovského moře, byli Němci přinuceni k obraně v terénně nevýhodných pozicích. Velitel skupiny armád Jih Gerd von Rundstedt tedy před Hitlerem vyslovil zcela logický a mezi vojáky běžný požadavek, aby směl ustoupit ještě o něco dál na západ, kde by mohl ve výhodnějších pozicích zaujmout účinnou obranu. Hitler se však kvůli tomu rozzuřil k nepříčetnosti a 1. prosince zbavil Rundstedta velení.

Tyto události, ke kterým došlo vně našeho ústředního, „moskevského“ zájmového směru, připomínám proto, že už tehdy se naplno projevila výše konstatovaná Hitlerova neschopnost vnímat elementární zákonitosti pohybu vojsk na bojišti. K obraně je zkrátka zapotřebí zaujmout výhodné pozice. Jenže určité ústupové manévry, které jsou k tomu zapotřebí, považoval Hitler mylně za nepřípustné ustupování, které by se mohlo změnit v útěk.

A právě tak reagoval Hitler o dva týdny později, v polovině prosince, na srovnatelně logické požadavky velitelů na moskevské frontě. Ústup do výhodnějších pozic jim zakázal s tím, že by se mohl proměnit v útěk.

Napoleonův přízrak

Ve věcech vojenské taktiky nevycházel totiž Hitler z konkrétních podmínek na bojišti, nýbrž z obecných historických analogií. V daném případě se mu přímo nabízela podobnost s Napoleonovým tažením do Ruska. Před rumunským diktátorem Antoneskem později Hitler tvrdil, že wehrmacht se v prosinci u Moskvy nacházel na pokraji „napoleonské katastrofy“.

Hitler se zkrátka bál, že jeho jednotky, materiálně i psychicky nepřipravené k válčení v surových arktických podmínkách a zklamané z nesplnění slibu o rychlém vítězství, by se mohly fyzicky i morálně zlomit, a pak už by se nedaly zastavit. Ústup by se změnil v útěk a fronta by se zhroutila.

Skutečnost frontového boje však byla přímo opačná. Každý voják přece ví, že na chlumu za řekou se může bránit nesrovnatelně líp, než ve volné krajině. Hitler si to nenechal vysvětlit ani od generálů.

A tak museli vojáci strádat nejen mrazem a sovětskými útoky, ale i vědomím, že rozkaz „neustoupit ani o krok“ zbytečně kosí řady jejich spolubojovníků, kteří by za podmínek spořádaného ústupu za řeku mohli zůstat naživu. Nemluvě o tom, že je to právě živelný, nepřítelem vynucený ústup, co nakonec hrozí proměnou v útěk. A nepřítel skutečně jednotky wehrmachtu k ústupu nutil. Bez ohledu na to, že podle Hitlerova rozkazu ustupovat nesměly.

O voze a o koze

Zkusme celou věc pojmenovat ještě víc po lopatě. Omyl, který dodnes straší v historických publikacích, spočívá v nepochopení rozdílu mezi tím, jaký ústup chtěli provádět generálové na frontě a jaký si představoval Hitler.

Hitler si týlovou linii představoval jako opevněný a zálohami obsazený řetěz pozic, na který předsunuté síly ustoupí, pakliže nějaký existuje. Už ve svém „haltbefehlu“ vyslovil předpoklad, že „teprve poté, až na týlové pozice dorazí zálohy, bude možné pomýšlet na ústup do těchto pozic“. Pro rychlé vybudování takové linie skutečně nebyly žádné podmínky. Jenže o to tady vůbec nešlo.

Zápis v deníku náčelníka štábu OKH Franze Haldera z 20. 12. 1941 pak prokazuje, že ani po převzetí vrchního velení Hitler pořád nic nechápal. Záznam zní takto: „Vůdce promlouvá o nutnosti držet frontu. Každý voják musí bránit ten úsek, na kterém se nachází. Neustupovat z úseků, za nimiž nejsou připraveny obranné linie.“

Že takto učebnicově chápal týlovou linii i Halder, svědčí jeho poznámka na okraj Guderianových žádostí o povolení ústupu: „Utvoření týlových pozic je čirá fantazie.“

Frontoví velitelé však, jak výše naznačeno, měli na mysli prostě takovou terénní linii, která by byla výhodnější než „širé pole“. Už ve starověku ostatně patřilo k hlavním přednostem vojevůdců obhlédnout okolní terén a zvolit pro rozmístění vojska takovou pozici, která byla v dané situaci terénně výhodná. Ustoupit na takovou linii a udržet se na ní nebyla samozřejmě žádná fantazie, protože terén byl „připraven“ dávno předtím, než na něm začaly probíhat nějaké bojové akce. Nemluvě o tom, že šlo z hlediska běžné obranné taktiky přímo o holou nezbytnost.

Celkem lze tedy říct, že pokud jde o týlovou obrannou linii, frontoví či přífrontoví velitelé (Guderian, Bock aj.) mluvili o voze a „štábní krysy“ (Hitler, Halder aj.) o koze.

Každý si mele svou

Jak ta situace „o voze a o koze“ probíhala reálně na frontě, lze sledovat v deníkových záznamech staronového náčelníka generálního štábu pozemních vojsk Franze Haldera.

Záznam z 20. prosince 1941, tedy z toho dne, kdy se Hitler ujal velení pozemních vojsk a už čtyři dny platil jeho zákaz ústupu: „Chmurná situace v prostoru na jih od Kalugy, kam pronikla nepřátelská jízda.“

Záznamy z 21. 12. 1941: „Na frontě 2. armády (Guderian) je v důsledku nepřátelského průlomu nezbytné v některých úsecích odsunout jednotky. … Velmi kritická situace vznikla v prostoru jižně od Kalugy. … Na úsecích 4. armády (Kluge) provedl nepřítel silné útoky, místy úspěšné. Velitelé sborů hlásí, že jejich jednotky jsou vyčerpané a neschopné provádět protiútoky. … Na frontě skupiny armád Sever probíhá ústup v zásadě plánovitě.“

Přesto záznamy z onoho dne pokračují slovy: „Byl vydán rozkaz udržovat zaujaté pozice.“ A ještě téhož dne následuje stvrzující záznam: „Porada s vůdcem. Zdůrazňuje nutnost udržovat zaujaté pozice.“

Záznamy z 22. prosince 1941: „V důsledku nepřátelského náporu směrem na Tulu vůči severnímu křídku 2. armády jsme museli ustoupit. … Jednotky jižního křídla 4. armády jsou jihovýchodně od Kalugy obklíčeny nepřítelem. Situace na daném úseku je zvlášť obtížná. Není zatím známo, jak se vzniklé obtíže podaří překonat.“

A opět povinný dodatek z jiného světa: „Přesto nesmí být vydán rozkaz k provedení výrazného ústupu.“ A po dodatku opět návrat do reality: „Přinejmenším je však nutno vyklidit frontové výběžky.“

Další záznamy. 23. prosince: „9. armáda (severně od Moskvy) ustoupila v důsledku silných útoků nepřítele. Nepřítel nadále vyvíjí tlak od severu.“ 24. prosince: „Byl vydán rozkaz odsunout jižní křídlo 4. armády.“ 25. 12. 1941: „Pro skupinu armád Střed byl tento den mimořádně kritický. Nepřátelský průlom donutil jednotky 2. armády k ústupu.“

Kozel zahradníkem

Protože si Hitler neuměl představit jinou obrannou linii, než (chceme-li to trochu přehnat) řekněme Siegfriedovu nebo Maginotovu, a protože na takové linii by bylo zapotřebí postavit opevnění a shromáždit zálohy, což nebylo v dosažitelné době možné, jeho recept tedy zněl: Neustoupit ani o krok a získat tím čas při čekání na zálohy, sebrané z německých okupačních vojsk na Západě.

Reálná situace byla následující: Místo aby jednotky dílčími ústupovými manévry zaujaly terénně výhodné pozice, kde mohly samy, zatím bez záloh, poměrně v bezpečí čekat právě na příchod záloh, musely se nechat ničit v „širém poli“, takže hrozilo, že budou ještě před příchodem záloh zmasakrovány.

Jediné, co se v dalé situaci dalo dělat, bylo neuposlechnout rozkazu a aspoň jakžtakž spořádaně ustupovat do výhodnějších pozic. Přesně podle toho se ostatně frontoví generálové zařídili.

Konstatujme, že právě ono trapné nedorozumění ohledně definice „obranné linie“, nedorozumění způsobené vojenským diletantismem svobodníka Hitlera, tolik zkomplikovalo a zhoršilo již tak dost povážlivou situaci německých vojsk před Moskvou.

Jak prosté, milý Holmesi.

Zdroje: Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,