Hitler sám sobě velitelem. Pátrání Bruno Solaříka

Zhroucení blitzkriegu u Moskvy v prosinci 1941 vyžadovalo změnu v systému i osobách, zodpovědných za velení wehrmachtu. Neobešlo se to bez bizarností.

Pan Bock odchází

Minule jsme si popsali, jak se plán Barbarossa už v září 1941 zhroutil bez ohledu na impozantní triumfy wehrmachtu na východní frontě. Zhroutil se proto, že podle onoho plánu mělo být v září dobojováno, jenže před wehrmachtem se začaly zdvíhat další dva strategické sledy Rudé armády, o jejichž existenci neměli Němci až dosud tušení. Vzhledem k tomu, že na zimní válku neměl wehrmacht patřičné vybavení, naskýtala se dle frontových generálů možnost zaujmout obranu a držet ji do jara, kdy mohla začít další fáze německého tažení s dobře uchovaným komplexem ozbrojených sil. Hitler tuto variantu třikrát zavrhl (začátkem října, začátkem prosince a v polovině prosince). Důsledkem bylo vážné oslabení německé fronty, citelné ztráty výzbroje, a především těžké ztráty důstojnického sboru i mužstva.

Odpovědnost Hitler samozřejmě nehodlal přičíst sám sobě, už proto, že vůdce se přece nikdy nemýlí. Rozhodl se tedy odvolat některé z velitelů, když vtom mu jeden z nich nabídl rezignaci sám od sebe. To by Hitlera mohlo potěšit, nebýt toho, že důvod rezignace neměl s událostmi na frontě mnoho společného.

Jednalo se o velitele skupiny armád Střed Fedora von Bocka. Nešlo ovšem o to, že by na sebe odpovědnost za krach Barbarossy chtěl snad vzít samotný Bock. Důvod jeho odstoupení byl čistě zdravotní. Bockovi se totiž zhoršovaly žaludeční bolesti, kterými trpěl vlastně po celou dobu tažení. To zhoršení zřejmě představovalo důvod, proč Bock 17. prosince rezignovaně povolil Guderianovi cestu do Rastenburgu za Hitlerem, jinak by mu zřejmě takový krok do „jámy lvové“ rozmluvil. Do deníku si Bock zapsal už 13. prosince: „Bohužel jsem tělesně tak sebrán, že musím požádat Brauchitsche, aby pomýšlel na náhradu za mne, poněvadž nevím, jak dlouho ještě po loňské těžké nemoci vydržím.“

O tři dny později vyhlásil, že je nemocen a nemůže se dál aktivně účastnit tažení. Svou situaci konzultoval s vrchním velitelem pozemních sil (OKH) Brauchitschem. V Bockově deníku najdeme záznam, že Brauchitsch mu radí požádat o dovolenou ze zdravotních důvodů. Též náčelník štábu OKH Franz Halder si 17. prosince zapsal: „Von Bock vážně onemocněl. Je nutno ho vyměnit.“ Bock tedy vzkázal Hitlerovi přes jeho pobočníka Schmundta: „Je vám známo, že mé zdraví visí na vlásku.“ Dodal, že to není pohrůžka odchodem, ale konstatování faktu. Schmundt mu potom po konzultaci v hlavním stanu tlumočil Hitlerovu reakci, že vůdce ho plně chápe, nic mu neklade za vinu a cení si jeho „velkých zásluh“.

Co dál?

Ve funkci velitele skupiny armád Střed nahradil Bocka jeho dosavadní podřízený, velitel 4. armády Günther Kluge. Jen mimochodem konstatujme, že Klugeho pak ve velení 4. armádě nahradil generál Ludwig Kübler. Ten se ničím zvláštním v bojích nevyznamenal, ale vzhledem k povážlivým ztrátám ve velitelském sboru, způsobeným nepružnou obranou v terénně nevýhodných pozicích, stojí za zmínku, že Kübler byl generálem horského vojska (!). Jde o to, že na západ od Moskvy, kde 4. armáda operovala, se rozkládá typická „lautr rovina“, kde nejvyšší terénní bod na stovky kilometrů široko daleko, kopec se záhadným názvem „Zamri“, měří pouhých 310 metrů nad mořem. Z hlediska teorie relativity ovšem dodejme, že v rámci širých ruských rovin všude v centrálním Rusku představuje ta výška cosi „závratného“. Asi proto nese prakticky rovinatý prostor kolem ní důstojný zeměpisný název Smolensko-moskevská vrchovina.

Nuže, relativně vzato byl tedy generál horského vojska v té „vrchovině“ vskutku mužem na svém místě…

To tedy byla první, fakticky vlastně jen zdravotní výměna ve vyšším velení na východní frontě. A teď co dál? Nad velitelem skupiny armád Střed je přece ještě náčelník štábu pozemních sil (OKH) a jejich vrchní velitel.

Náčelníkem štábu byl Halder, ale Hitler na něj nesáhl. Zjevně proto, že u něj jakožto dosti poslušný vykonavatel nevyvolal žádné emoce, které by bylo zapotřebí ventilovat. Jako typický ctižádostivý voják se totiž naučil profesionálně skrývat své výhrady. Přitom však nezapomínal na své povinnosti, pokud jde o co nejobjektivnější informování o situaci na frontě, a proto bylo i Hitlerovi zřejmé, že Halder je zkušený a schopný velitel, bez kterého se jen těžko může obejít. Tím spíš, že v něm zrálo jisté rozhodnutí, po jehož realizaci by byl bez Haldera vůbec jako bez ruky. Za chvíli se dozvíme, jaké rozhodnutí to bylo.

Ovšem pokud jde o funkci hlavního velitele, který celou východní frontu řídil, tam byla změna přímo nutná, už proto, že frontovým vojákům i německému obyvatelstvu se nějaký viník předhodit musel.

Jinak

Poté co Hitler vydal svůj pověstný rozkaz neustupovat („haltbefehl“), ve Vlčím doupěti se 17. prosince 1941 radili představitelé vrchního velitelství wehrmachtu (OKW), co dál. Hitler mezitím odjel do Berlína, proto nebyl na poradě přítomen. Byl tam však přítomen generál Lossberg. Byl to právě on, kdo v roce 1940 vypracoval plán Barbarossa. Ten nesl původně název „plán Fritz“. Inspirací zde byla domácká varianta křestního jména nejstaršího generálova syna Friedricha. I středověký císař s přídomkem Rudovous (Barbarossa) byl Friedrich. Právě tímto oslím můstkem tedy vznikl definitivní název plánu útoku na SSSR.

Leč k věci: Generál Lossberg, který mohl nést obouznačné přízvisko „otec Fritze“, na poradě OKW tvrdil, že nastal čas předat strategické vedení války některému z uznávaných expertů, jako je například generál von Manstein. Ten se bojů v SSSR přímo účastnil (postupně de facto v rámci všech tří skupin armád, které do země vstoupily), a právě proto lze Lossbergův návrh označit za velmi podnětný nápad. Vzpomeňme ostatně na pasáž z minulého dílu, kde při poradě s Hitlerem navrhoval (o tři dny později) něco podobného Guderian, když chtěl, aby byli na vrchní velitelství OKW a OKH přijati důstojníci se zkušenostmi nikoli z první světové války, která byla nyní už nevratně passé, nýbrž z právě probíhajících bojů.

Víme, jak Hitler Guderianovi odpověděl. Návrh ostře odmítl s vysvětlením, že se nehodlá rozejít s lidmi ze svého okolí. Není tedy divu, že ani generál Lossberg se svým srovnatelným návrhem nepochodil. Náčelník generálního štábu OKW Jodl, který se právě vrátil z porady s Hitlerem, totiž účastníkům porady polohlasně sdělil: „Führer se už rozhodl vyřešit problémy s velením jinak.“

Nu dobrá, jenže… jak jinak?

Komu Hitler důvěřoval nejvíc?

Ještě dva dny se nic nedělo. Konečně dne 19. prosince si Hitler povolal vrchního velitele pozemních vojsk (OKH) Brauchitsche. Poměrně ostře mu oznámil, že ho odvolává z funkce, a teprve potom dodal skoro neslyšným hlasem: „Zůstaneme přáteli.“

Když Brachitsch tlumočil zprávu o svém odvolání vrchnímu veliteli své nadřízené instance OKW, polnímu maršálu Keitelovi, maršál se ho zeptal: „No a co bude dál?“

„Nevím, zeptejte se ho sám,“ odtušil Brauchitsch rezignovaně.

Keitel se nemusel ptát. Hitler si ho toho dne povolal a přečetl mu štábní rozkaz následujícího znění: „Vrchní velitel musí vést armádu v duchu nacionálního socialismu. Neznám ani jednoho velitele, který by byl schopen tuto funkci vykonávat tak, jak bych si to přál já. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl převzít velení armády sám.“

Komu vůdce důvěřoval nejvíc? Vůdci, jak jinak.

Ve formě denního rozkazu následovalo o den později provolání pro vojáky a důstojníky wehrmachtu a SS, které Hitler sestavil s pobočníkem Schmundtem: „Boj naší vlasti za svobodu se blíží ke svému vyvrcholení. Stojíme tváří v tvář rozhodnutím, jež hýbou světem. Největší tíha boje spočívá na armádě. Proto jsem se k dnešnímu dni rozhodl převzít velení armády osobně. Jako voják a účastník mnoha bitev první světové války s vámi hluboce sdílím odhodlání zvítězit.“

Všimněme si, že přímo v tomto Hitlerově provolání je vlastně přítomen základní argument, proč by funkci vrchního velitele armády přebírat neměl. Ne nadarmo ho Guderian doslova téhož dne při setkání ve Vlčím doupěti varoval: „Tato válka se od první světové války natolik liší, že činnost na frontě první světové války nedokáže zprostředkovat žádnou znalost fronty dnešní.“ Za pozornost ostatně stojí i trefná Guderianova výtka na adresu důstojnického osazenstva vrchních velitelství wehrmachtu (OKW) a pozemních sil (OKH): „V obou štábech tady nahoře sedí důstojníci od začátku války, tedy už déle než dva roky, aniž by kdy viděli frontu.“ Nebyl vlastně typickým představitelem takových činitelů právě i sám Hitler? No jistě že byl.

Zbytečný mezičlánek

Nic naplat, Hitlerovo rozhodnutí bylo samozřejmě konečné a neměnné. Řečeno po lopatě: Dne 20. prosince 1941 převzal svobodník Hitler vrchní velení německého pozemního vojska. Byl s tím ovšem jistý administrativní problém. Problém poněkud bizarní povahy.

Připomeňme si, že součástí nepříjemností s řízením východní fronty byl nesmyslně dvojstupňový systém velení. Nad vrchním velitelstvím pozemního vojska (OKH), které až doteď řídil vrchní velitel Brauchitsch se svým štábním náčelníkem Halderem, stálo ještě vrchní velitelství celého wehrmachtu (OKW) v čele s maršálem Keitelem a jeho štábním náčelníkem Jodlem. Nadřízené OKW mělo určovat strategické cíle. Podřízené OKH je mělo operačně realizovat. Ve skutečnosti však strategii německé účasti ve druhé světové válce určoval tak jako tak samotný Hitler, přičemž veškerou činnost na východní frontě řídilo OKH a žádné vedení ze strany OKW zde nebylo zapotřebí.

Z toho nutně plynulo, že role nadřízeného OKW se dala srovnat řekněme s pozicí telefonní spojovatelny. Ovšem s tím rozdílem oproti skutečné spojovatelně, že „štábní krysy“, které zde vládly, se místo zjednodušování komunikace mezi OKH a Hitlerem zabývaly tím, že tuto komunikaci de facto brzdily. A to nejen svou pomalou a nekompetentní reakcí na vzniklé potíže, ale vlastně už samotnou pozicí OKW coby zbytečného mezičlánku.

Když byla mimochodem tato pozice po začátku druhé světové války kritizována vojenskými odborníky, kteří požadovali delegování rozhodujících pravomocí na reálně bojující OKH, Hitler se jim postavil a ponechal onen mezičlánek se zkratkou OKW ve zbytečně nadřízené pozici.

Teprve první vážné zakymácení celého systému, způsobené zhroucením plánu Barbarossa a sovětskou zimní protiofenzívou, způsobilo změnu, kterou tentokrát inicioval sám Hitler.

Vůdce sobě

Tu změnu však Hitler iniciovat musel. Nic jiného mu nezbylo, děj se co děj. Proč? No kdyby totiž ponechal věci tak, jak jsou, tak by se jako velitel OKH zcela automaticky stal podřízeným důstojníkem velitele OKW Keitela a jeho štábního náčelníka Jodla (!). Nu a Keitel s Jodlem by měli nad sebou samozřejmě nadále samotného vůdce. Tedy opět Hitlera.

A to by bylo přece jenom „zu viel“. Česky řečeno „cu fíl“. Bylo by to zkrátka už priveľa.

Konečně tedy došlo k reorganizaci nesmyslného mezičlánku.

Od nynějška bylo vrchní velitelství pozemních sil (OKH) jediným orgánem, zodpovídajícím za východní frontu. Proto, jak jsem naznačil výše, si Hitler coby nový velitel OKH raději ponechal ve funkci náčelníka generálního štábu OKH Franze Haldera. Mohl tak do nové funkce vplynout s pomocí člověka, který v OKH působil od začátku, a leccos tudíž věděl o jeho fungování.

Vrchní velitelství wehrmachtu (OKW) v čele s Keitelem a Jodlem ovšem nebylo zrušeno. Došlo však ke změně jeho kompetencí. Od nynějška se OKW staralo výhradně o vojenskou ochranu okupované Evropy a o průběh operací v severní Africe a okolí, zkrátka kdekoli jinde, jen ne na východní frontě.

Tak došlo k tomu, že jedna bizarní situace byla zažehnána… a druhá nastolena. Hitler se ke svému štěstí nestal podřízeným svých podřízených (Keitela a Jodla), ale zato se stal podřízeným sebe sama. Jako vrchní velitel OKH se nyní zodpovídal přímo vůdci. To jest sobě (!).

O tom, jak to bylo dál s personálními změnami na pozicích frontových velitelů a jak vnímali výsledky zimní kampaně doboví současníci, se dozvíme příště.

Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,