Wehrmacht vůdci nevěří. Pátrání Bruno Solaříka

Řešení katastrofy u Moskvy se Hitlerovi vymyká z rukou. Sám si to nepřipouští, ale před svými veliteli i vojáky začíná ztrácet kredit.

O dobrém králi a špatných rádcích

Prosincová protiofenzíva Rudé armády u Moskvy je v plném proudu a vrchní velení wehrmachtu a pozemních vojsk konečně přešlo od bagatelizace událostí k jejich zděšenému přijetí. Ve vzduchu visela otázka, kdo je za kolaps až dosud triumfujících vojsk zodpovědný.

Samozřejmě to nemohl být nejvyšší ředitel celého podniku. Mezi generály i vojáky se všeobecně projevovala upřímná víra, že Hitler válečnému řemeslu rozumí, ale byl o situaci na frontě špatně informován. Bylo to jakési zrcadlení odvěkých lidových představ, že král je dobrý, ale má špatné rádce. Platilo to přinejmenším o období prvních deseti dnů sovětské protiofenzívy u Moskvy (5.-15. prosince 1941). Například velitel skupiny armád Střed Fedor von Bock si ještě 15. prosince zapisoval: „Je politováníhodné, že Vůdce, jak se ukázalo, nebyl dosud správně informován o vážnosti situace. … Vůdce se musí dozvědět, že se zde hraje vabank.“

Guderian se 16. prosince s týmž záměrem sešel s vůdcovým pobočníkem Schmundtem, který o jeho jobovkách konečně bez prostředníků informoval Hitlera. Toho večera napsal Guderian manželce do Německa: „Jsem rád, že se führer konečně dozvěděl, co se tady děje…“ K tomu dodal, jakou konkrétní naději do Hitlera vkládá: „A doufám, že se tím svým typickým způsobem porve s byrokratickou mašinérií ministerstva války, železnic a všemi ostatními…“

Bylo však zřejmé, že si Guderian už není jist, jestli Hitler rozhodne správně. Jeho nejistotu dokládá fakt, že si při čekání na Hitlerův telefonát zapsal: „Bůh ví, jak se z toho dostaneme.“ Minule jsme se seznámili s rozhovorem, který spolu vedli Hitler a Guderian ve východopruském Vlčím doupěti o málo později, dne 20. prosince 1941. Až do toho dne byl Guderian skutečně přesvědčen, že Hitler je o dění na frontě jen špatně informován, ale pokud mu ji vysvětlí on sám jako frontový bojovník, jistě ho přesvědčí o nutnosti ústupu do terénně příhodnějších pozic.

Mýlil se. Hitler se před ním nečekaně předvedl jako tvrdohlavý ješita, nepřístupný faktickým argumentům. Pohádce o dobrém králi a špatných rádcích byl konec.

O telatech a bramborách

Ani další polní velitelé nebyli ušetřeni vzrůstající deziluze z Hitlerova jednání. Připomeňme, že po dvou letech bezoblačných triumfů to bylo poprvé, co musel Hitler ve vojenském ohledu řešit důsledky negativního vývoje. A bylo čím dál zřejmější, že za příčiny onoho vývoje nese podstatný díl viny právě on. Jeho problém spočíval v tom, že do vedení válečných operací zasahoval na základě předpojatých úmyslů, bez ohledu na reálnou situaci.

A nešlo jen o deziluzi generálů a důstojníků. Guderian například vzpomínal, jak mu tehdy jeho sboroví velitelé sdělili, že vojáci začínají pochybovat o nejvyšším velení, kterému vyčítají, že nařídilo poslední zoufalý úder s naprosto chybným odhadem nepřítele.

Tady se zastavme a řekněme si to znovu: Vojáci začínají pochybovat o nejvyšším velení. Stručně přeloženo do lidské řeči to totiž znamená tohle: I prostí vojáci začali pochybovat přímo o fýrerovi! A to tu od roku 1933 ještě nebylo.

Podobné zprávy přicházely ze všech míst fronty. I sám náčelník generálního štábu pozemních sil Halder si 19. prosince zapsal do deníku: „Jednotky jsou apatické.“ A generál tankových vojsk Ferdinand Schaal tehdy se značným zděšením popsal, jakým způsobem jednotky „plní“ nesplnitelný rozkaz neustupovat: „Disciplína se začíná uvolňovat,“ líčil, „přibývají vojáci, kteří ustupují beze zbraně, vedou na provazu tele nebo táhnou sáně s bramborami. Trén, dosud zvyklý jen na rychlý postup vpřed, zachvátila psychóza hraničící s panikou. Bez zásobování a vystaveni mrazu prchají všichni bezhlavě zpátky.“

Dokonce i Brauchitsch a Halder, kteří se řadili k velitelům typu „mouchy snězte si mě“, byli poněkud vyvedeni z míry, když je Hitler 17. prosince, po vydání svého „haltbefehlu“, chtěl takříkajíc uklidnit. Situaci na frontě jim totiž osvětlil velmi pozoruhodnými slovy: „Naši frontu trápí jediná věc. Nepřítel má zkrátka víc vojáků než my.“ Jak řečeno, oba velitelé tím byli vyvedeni z míry. Proč? Protože tehdy už přece bylo všeobecně známo, že zdaleka nejde jen o nepřátelskou početní převahu, nýbrž především o nehoráznou nepřipravenost wehrmachtu na zimní válčení, jak to ostatně shrnuli Guderianovi sboroví velitelé na společné poradě: „Náledí ztěžuje veškerý pohyb. Rusové jsou na zimu zařízení a vystrojení a my nemáme nic.“

O štábních krysách

Vraťme se teď ještě k rozhovoru Guderiana s Hitlerem ve Vlčím doupěti z 20. prosince 1941. Mimo jiné tam totiž přišla řeč na otázku zásobování, a opět se jasně ukázalo, že vůdcovy předpojaté výpočty vedou do prázdna. Hitler se totiž dožadoval radikálního snížení počtu mužů v zásobovacích jednotkách, aby se tím uvolnily síly pro frontu. Což o to, počty vojáků v zásobovacích jednotkách byly opravdu nadmíru vysoké. To však byl prostý důsledek faktu, že místo vlaků, ohrožených partyzány, a motorových vozidel, nepojízdných kvůli mrazům, si jednotky musely vypomoci takříkajíc středověkými prostředky. Koňských povozů a saní, na které se vlezlo málo proviantu a materiálu, bylo samozřejmě zapotřebí daleko víc než nepoužitelných nákladních automobilů a vlaků. A jejich obsluha tudíž vyžadovala mnohonásobně víc lidí.

S požadavkem radikálního snížení počtu vojáků v těchto zásobovacích oddílech přišel ostatně Hitler tak jako tak pozdě. Guderian vzpomínal, jak obtížné bylo vysvětlit Hitlerovi jednoduchý fakt, že přesně to už on sám v posledních dnech provedl. Jinak by totiž vůbec neměl nové mužstvo odkud brát. Dodal ale, že víc už počty zásobovačů snižovat nemůže, protože tím by se celé zásobování dočista zhroutilo.

To ovšem uvádím jen na dokreslení koloritu Hitlerova dojmu, že všemu rozumí nejlíp. Daleko podstatnější pro budoucnost vedení válečných operací byla ještě jedna pasáž hovoru ve Vlčím doupěti. Guderian se totiž osmělil vystoupit se závažným požadavkem, který by nepochybně představoval významné zlepšení celkové i dílčí informovanosti vrchního velení o situaci na frontě. Při debatě s Hitlerem zkrátka Guderian navrhl, aby byli do generálních štábů vrchních velitelství pozemních vojsk (OKH) a wehrmachtu (OKW) dosazeni důstojníci, kteří mají se současnou válkou frontové zkušenosti. Řekl Hitlerovi:

„Z reakcí pánů z vrchního velitelství wehrmachtu jsem nabyl dojmu, že našim hlášením a zprávám nerozumějí správně, a proto vám je také správně netlumočí. Proto považuji za nezbytné, aby byli do generálních štábů vrchního velitelství pozemních vojsk a vrchního velitelství wehrmachtu zařazeni důstojníci se zkušenostmi z fronty. Proveďte výměnu stráží. V obou štábech tady nahoře sedí důstojníci od začátku války, tedy už déle než dva roky, aniž by kdy viděli frontu. Tato válka se od první světové války natolik liší, že činnost na frontě první světové války nedokáže zprostředkovat žádnou znalost fronty dnešní.“

O těch, kdo nosí špatné zprávy

Tím ovšem píchl do vosího hnízda. Hitler, tolik pyšný právě na své frontové zkušenosti z první světové války, odpověděl rozhořčeně: „Teď se nemůžu rozejít s lidmi ze svého okolí.“

Guderian opáčil: „S vašimi osobními pobočníky se rozcházet nemusíte, o to nejde. Je ale důležité, aby na rozhodující místa v generálních štábech přišli důstojníci s čerstvými zkušenostmi z fronty, a hlavně z války vedené v arktických mrazech.“

Hitler však celý návrh ostře odmítl. A teprve tímto odmítnutím debata Hitler – Guderian skončila. Když Guderian opouštěl konferenční místnost, slyšel, jak Hitler promlouvá k vrchnímu veliteli OKW Keitelovi, který byl zrovna jednou z oněch „štábních krys“ bez patřičných frontových zkušeností: „Tohoto muže jsem nepřesvědčil.“

Totéž mohl na oplátku říct samotný Guderian o Hitlerovi…

Nazítří ráno po rozhovoru s Hitlerem, tedy 21. prosince, učinil Guderian ještě jeden zoufalý pokus dosáhnout aspoň něčeho. Telefonoval generálu Jodlovi, kterému zopakoval, že současné metody určitě povedou k nenahraditelným lidským ztrátám, za které je těžké nést odpovědnost. Zároveň dodal, že jsou zapotřebí posily, a to ihned, aby si stávající vojska upevnila pozice víc vzadu a dál od nepřítele.

Bylo to marné. Vždyť i náčelník štábu OKW Jodl byl typická „štábní krysa“. Ve vzpomínkách Guderian k onomu poslednímu pokusu poznamenal: „Tento telefonát neměl žádný pozorovatelný efekt.“

Nyní už Guderian naplno chápal, jak zpozdilá byla jeho naděje z 16. prosince, kdy ještě očekával, že po získání přesných informací o frontě zjedná Hitler ve všem pořádek. Byla to výše zde citovaná naděje: „A doufám, že se (vůdce) tím svým typickým způsobem porve s byrokratickou mašinérií ministerstva války, železnic a všemi ostatními…“ Teď Guderian s údivem sledoval, že vůdce má spíš tendenci porvat se s těmi, kdo mu nosí špatné zprávy…

O podzimu a zimě

Proveďme si resumé. Guderian a ostatní polní velitelé navrhovali něco, co se Hitlerovi nelíbilo: ústup. Nešlo však o nějaký generální ústup kamsi ke Smolensku a dál, tedy až 500 kilometrů na západ, jak to později líčil a patřičně zesměšňoval Hitler. Návrh velitelů sice počítal s ústupem citelným, víceméně 50 až 150 kilometrů zpět, ale to nebylo v širých ruských poměrech nijak zvlášť citelné, a navíc nešlo o vyklizení velkých teritorií, nýbrž o čistě taktický, vojensky běžný manévr s účelem obsadit terénně výhodnější pozice, konkrétně na řekách Suša−Oka, Protva a Lama−Ruza. Halder si ještě 19. prosince zapsal do deníku: „Situace je velmi napjatá. Nepřítel za nocí útočí a v denní době sedí v úkrytech. Zítra se přísun nových sil neočekává. Závěr: Ještě je možnost odvézt jednotky z fronty po řece Protvě.“ Ani tehdy však Hitler neustoupil od nepružného „haltbefehlu“ a o den později prakticky vyhodil z Vlčího doupěte Guderiana, který ho přesvědčoval o tomtéž.

Shrňme to. Po spanilé jízdě německých tankových skupin po Pobaltí, Bělorusku a Ukrajině, která proběhla v létě 1941, bylo už v září zřejmé, že plán Barbarossa má velké časové zpoždění. Vždyť právě v září mělo tažení podle plánu vítězně skončit (!). Důvodem zpoždění byl fakt, že i přes strašlivé sovětské ztráty lidí i techniky v obkličovacích kotlích (Minsk, Smolensk, Umaň, Kyjev) dokázala Rudá armáda klást Němcům odpor účinněji, než předpokládal plán Barbarossa. Především se ukázalo, že i po obklíčení prvního sledu Rudé armády před řekami Západní Dvina a Dněpr měli Sověti v zázemí další dva strategické sledy vojsk, o kterých německá rozvědka před 22. červnem neměla tušení. Koncem září 1941 bylo už zcela jasné, že není možné zvítězit nad SSSR před příchodem podzimních plískanic a zimních mrazů.

A přesně tehdy měl Hitler šanci poslechnout varování Guderiana a dalších frontových velitelů, že na válčení v zimě, natožpak v ruské zimě, wehrmacht prostě nemá patřičné vybavení. Chyběly nejenom nemrznoucí oleje a zimní oblečení pro vojáky, což byla katastrofa sama o sobě, ale vzhledem k tomu, že se zimní kampaní se vůbec nepočítalo, chyběl dokonce i včasný přísun elementárního materiálu, jako jsou proviant, munice a pohonné hmoty. Rada vojáků zněla: Na terénně výhodných čarách vybudovat obranné linie, spořádaně do nich ustoupit, přečkat v nich zimu a mezitím připravit vše potřebné po pokračování polního tažení na jaře 1942.

Hitler na začátku října vojáky neposlechl a zavelel k okamžitému zahájení operace Tajfun, zaměřené k obklíčení a zničení Moskvy.

O hledání viníků

Druhá šance se naskytla kolem 1. prosince. I tentokrát navrhovali frontoví velitelé urychleně obsadit terénně výhodné pozice, dál už nepostupovat a čekat na jaro.

Hitler opět neposlechl a vojskům v letních uniformách nařídil za podmínek arktických mrazů provedení „posledního výpadu“, kdy se Němci sice dostali k Moskvě na dostřel polního dělostřelectva, ale na nic víc už neměli sílu.

Třetí možnost, jak ze situace vyjít s co nejmenšími ztrátami, bylo zahájení protiofenzívy Rudé armády 5. prosince. Vinou rozkazu k „poslednímu výpadu“ byli Němci zastiženi v terénně nevýhodných pozicích, prakticky takříkajíc „ve volném poli“, ale ještě i tehdy se dalo leccos zachránit okamžitým rozkazem k organizovanému ústupu do pozic v nedalekém týlu, na řekách Suša−Oka (Guderianova 2. tanková a 2. pěší armáda jižně od Moskvy), Protva (Klugeho 4. armáda západně od Moskvy) a Lama−Ruza (tankové a pěší armády severně od Moskvy). Hitler i tentokrát odmítl vojákům naslouchat a nařídil pověstný „haltbefehl“, tedy setrvat a bránit se v pozicích, které byly právě pro obranu terénně nevýhodné, což pak Němce stálo velké ztráty těžké techniky i lidských obětí. „Haltbefehl“ se prakticky nedal splnit, takže ústup do příhodnějších pozic probíhal samovolně, víceméně neorganizovaně, a tudíž s dalšími zbytečnými ztrátami. Přesněji řečeno: s osudovým snížením bojové síly wehrmachtu.

Je přitom přímo příznačné, jaký závěr z toho nakonec Hitler vyvodil. O svém vlastním pochybení samozřejmě ani neuvažoval. Guderianovy podnětné návrhy ohledně přijetí frontových velitelů do ústředí OKH a OKW zavrhl. A co bylo nejhorší, právě frontoví velitelé se v Hitlerových očích stali viníky. Lze to přesvědčivě doložit výrokem, který Hitler pronesl 17. prosince ke generálu letectva Richthofenovi. Ten jej zaznamenal takto: „Führer nahlas nadává na armádní velitele, kteří jsou zodpovědni za mnohé ze současných zmatků. Chystá se na velké změny ve funkcích.“

Nic naplat, někdo musel za katastrofu u Moskvy nést odpovědnost. A jak uvidíme příště, los padl (až na jednu výjimku) přesně na ty velitele, kteří Hitlera před tou katastrofou včas a opakovaně varovali.

A tak je to se vším.

Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945, Kenneth Macksey: Guderian – tankový generál

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,