Hitler versus Guderian. Pátrání Bruno Solaříka

Hitlerův dialog s generálem Guderianem z 20. prosince 1941 bývá hodnocen rozdílně podle toho, kdo z obou aktérů ho převyprávěl. Porovnejme obě verze.

Ve vlčím doupěti

Východní fronta se v prosinci 1941 proměnila z triumfu wehrmachtu v jeho katastrofu. Sovětská ofenzíva probíhala už dva týdny a vrchní velení wehrmachtu stále nevědělo, jak zareagovat. Teprve po těch dvou týdnech rozhodl Hitler, že vojska se mají s „fanatickým úsilím“ udržet takříkajíc „na místě“, a vydal pověstný „haltbefehl“, tedy rozkaz zastavit ústup. Minule jsme byli svědky toho, jak byl rozkaz plněn. Nebyl plněn vůbec, protože byl nesplnitelný. Názor frontových velitelů zněl v podání jednoho z nich takto: „Vůdcův rozkaz zastavit se a nepodnikat žádné úhybné manévry neodpovídá nijak realitě.“

Za vzniklé situace ponechal Guderian vedení faktického ústupu na velitelích svých armádních sborů a sám požádal velitele skupiny armád Střed von Bocka o svolení letět do Rastenburgu, tedy do „Vlčího doupěte“, k osobnímu pohovoru s Hitlerem. Podle svých slov chtěl Hitlerovi „osobně vylíčit stav své armády, protože žádné písemné ani telefonické výklady nepřinesly výsledky“.

Von Bock byl tehdy stižen záchvatem žaludečních křečí, které ho trápily víceméně po celou dobu tažení (a vzápětí zapříčinily jeho odstoupení z funkce), takže Guderiana prakticky nechal, ať si dělá co chce. Guderian vzpomíná: „Bylo mi jasné, že nebude snadné Hitlera o mých názorech přesvědčit. Tehdy jsem však ještě věřil, že nejvyšší velení je přístupné rozumným argumentům, když je přednese generál se zkušenostmi z fronty.“

Dne 20. prosince dorazil Guderian do Rastenburgu (na hranici mezi dnešním Polskem a Kaliningradskou oblastí Ruska) a se závistí frontového velitele, vystaveného arktickým mrazům, si prohlížel „pohodlný a dobře vytápěný Vůdcův hlavní stan“.

Pětihodinová rozprava mezi Hitlerem a Guderianem byla přerušena jen dvěma půlhodinovými přestávkami, večeří a zhlédnutím filmových týdeníků, které Hitler pravidelně sledoval.

Hitlerova verze dialogu

Hitler, který se tehdy čerstvě jmenoval vrchním velitelem pozemních vojsk (o tom si povíme příště), posléze vyprávěl sekretářkám a pobočníkům s přiměřenou chvástavostí, jak prý s Guderianem vyběhl. Jeho vyprávění je velice příznačné. Podle něj proběhl dialog nad mapami východní fronty takhle:

Guderian: „Můj vůdče, nejsme schopni se udržet, musíme ustoupit.“
Hitler: „Pane generále, kam si proboha myslíte, že můžete ustoupit? Jak daleko?“
Guderian: „To skutečně nevím.“

Tady se musíme zastavit. Jak věrohodný je vlastně takový průběh rozhovoru? Věc je v tom, že je zcela nevěrohodný. Vždyť to byl právě Guderian, kdo celé dva týdny navrhoval ústup na zcela konkrétní linii řek Suša a Oka, kde zbyla terénně výhodná opevněná linie ještě z přelomu září a října, kdy se tam wehrmacht připravoval k zahájení operace Tajfun.

Je tedy zřejmé, že tu ukázkovou bezradnost („To skutečně nevím“) Hitler Guderianovi takříkajíc přikreslil asi jako tykadla postavě na plakátu, aby před pobočníky a sekretářkami vyvstala patřičná karikatura „generála, co chce ustoupit a neví kam“, samozřejmě pro srovnání s žulovou velebností říšského fýrera, který ústup zakázal.

Hitlerův triumf pro sekretářky

Zpět k Hitlerově verzi dialogu. Fýrer prý pokračoval ve své triumfální tirádě: „Plánujete ustoupit padesát kilometrů? To si myslíte, že tam taková zima není? A to si představujete, že vaše problémy s dopravou a zásobováním tam budou o něco menší?“

I tady je na místě se chvilku zdržet. Z minulého dílu přece víme, že skutečnost byla přesně opačná. Byl to totiž naopak Hitler, kdo své rozhodnutí neustupovat vysvětloval pobočníku Schmundtovi slovy: „Nemohu vyhnat všechno na mráz jen proto, že skupina armád Střed má na několika místech průlomy.“ Přitom frontové úkryty prakticky neexistovaly a panoval v nich nejen stejný mráz jako všude kolem, ale navíc tam vysílené jednotky musely bojovat v terénně nevhodných liniích.

Znovu se vraťme k dialogu v Hitlerově verzi.

Hitler: „A pokud ustoupíte, hodláte s sebou vzít i těžké dělostřelectvo? Můžete je vůbec s sebou vzít?“
Guderian: „Ne, to nemůžeme.“
Hitler: „Takže to si plánujete, že je necháte Rusům? A jak si myslíte, že budete dál bojovat, když už vám žádné těžké zbraně nezůstanou?“

Tady máme k dispozici opět převrácený obraz reálné situace. Víme totiž, že to byli generálové v čele s Guderianem, kdo Hitlerovi opakovaně líčil dilema o dvou odstínech černi. Sami generálové zkrátka Hitlerovi trpělivě vysvětlovali, že v případě ústupu může dojít ke ztrátě množství těžkých zbraní, zatímco v případě setrvání na místě může dojít k rozvratu celé armády.

Závěr Hitlerova podání dialogu s Guderianem byl vysloveně teatrální.

Guderian: „Můj vůdče, zachraňte aspoň armádu bez ohledu na osud zbraní.“
Hitler: „Plánujete si ustoupit jen k hranicím Říše, nebo ještě dál? Kde se hodláte zastavit?“
Guderian: „Víte, můj vůdče, asi nebudeme mít na vybranou.“
Hitler: „Vraťte se co nejrychleji do Německa, ale osud armády nechte na mně. Armáda musí zůstat na frontě.“

Takhle tedy vypadala Hitlerova forbína, jeho soukromé představení pro sekretářky a pobočníky ve Vlčím doupěti.

 

Guderianova verze

A takhle vylíčil průběh rozhovoru jeho druhý účastník, generál Guderian, ve svých pamětech. Opona se zvedá:

Guderian Hitlerovi popsal svůj záměr stáhnout postupně svou „provizorní armádu Guderian“ (tj. 2. tankovou a 2. pěší armádu) do pozic na řekách Suša a Oka. Zdůraznil přitom, že před uvedenou linií řek není žádná pozice vhodná pro trvalé obsazení.

Nakolik je Guderianova verze rozhovoru pravděpodobná? Je naprosto reálná. Jak jsem uvedl výše, byl to právě on, kdo ústup na uvedenou linii permanentně prosazoval, a bylo by absurdní, aby na její vhodnost nepřevedl řeč nyní, když měl příležitost hájit ji před samotným vůdcem.

A teď se připravme na slovní přestřelku dvou mužů, z nichž každý je přesvědčen, že dění na frontě zná z vlastní zkušenosti. Posuďme sami, kdo z těch dvou byl o své empirické převaze přesvědčen větším právem.

Hitler Guderianův návrh smysluplného ústupu do terénně výhodnějších linií rázně odmítl a prohlásil: „No musíte se zahrabat do země a bránit každý čtvereční metr!“

Guderian: „Zahrabat se do země není možné, protože půda promrzla až do půldruhého metru hluboko a my se do ní s naším špatným nářadím nedostaneme.“

Hitler: „Tak si musíte těžkými polními houfnicemi vystřílet pozice v trychtýřích po granátech! My jsme to v první světové válce ve Flandrech také tak dělali.“

Guderian: „V první světové válce naše divize hájily úseky, široké 4 až 6 kilometrů, a k jejich obraně měly dva až tři oddíly s těžkými polními houfnicemi a poměrně hodně munice. Moje divize musí bránit frontu v šířce 20 až 40 kilometrů a na divizi mám 4 těžké houfnice s asi 50 náboji. Kdybych je chtěl použít k vystřílení trychtýřů, s každým dělem bych vyrobil 50 mělkých jamek velikosti umyvadla s černým flekem kolem, ale nikdy trychtýř! Ve Flandrech nikdy nebyl takový mráz, jaký teď zažíváme my. Kromě toho tu munici potřebuji na obranu proti Rusům. Nezarazíme do země ani zahrocené tyče pro telefonní vedení, dokonce i tyto díry musíme vyhloubit výbušninami. Odkud bychom měli vzít trhaviny pro vybudování pozic tak velkých rozměrů?“

 

O obětech smysluplných a nesmyslných

Hitler na tohle důkladné uvedení na pravou míru reagoval s typickou umanutostí ješitného dítěte. Bez ohledu na Guderianovy faktické poznámky, které vůdcovu flanderskou představu o „trychtýřích“ jednoznačně vyvracely, nadále tvrdohlavě trval na provedení svého rozkazu držet pozice, ve kterých se jednotky nacházejí.

Guderian: „Pak to znamená přechod k poziční válce jako na západní frontě za první světové války. Navíc v nevhodném terénu. Potom zažijeme stejně nesmírné ztráty techniky i lidí jako tehdy, aniž bychom mohli vybojovat jakýkoli rozhodný výsledek. Kvůli téhle taktice už tuto zimu obětujeme výkvět důstojnického a poddůstojnického sboru, a následně pak další, kteří je vystřídají. A ta oběť bude bezúčelná a kromě toho nenahraditelná.“

Tato předpověď byla zcela přesná. Až do konce války se wehrmacht potýkal s nedostatkem velitelských kádrů, protože při nesmyslném držení předem ztracených pozic u Moskvy o tolik důstojníků, poddůstojníků i mužstva nevratně přišli.

Hitler ovšem v daném okamžiku bezostyšně zavedl řeč na obecné téma obětování života pro vlast: „Myslíte si, že granátníkům Fridricha Velikého se chtělo zemřít? Ti chtěli taky žít, a přesto měl král právo požadovat po nich, aby své životy obětovali. Já se také cítím oprávněn požadovat od každého německého vojáka, aby obětoval život.“

I zde byl Guderian schopen vrátit řeč do praktické roviny a uvést vůdcovu tirádu na pravou míru: „Každý německý voják ví, že ve válce nasazuje život pro vlast. A naši vojáci až dosud doopravdy dokázali, že jsou připraveni tu oběť podstoupit. Oběť je však možné požadovat jen tehdy, když má svou cenu. Tento pokyn ale rozhodně povede ke ztrátám, které nejsou v žádném poměru k výsledkům, jichž lze dosáhnout. Teprve v navrhovaných postaveních na řekách Suša−Oka najde mužstvo stavby a přístřešky proti nepřízni počasí…“

Všechno, co zde Guderian popisuje, tedy jeho vlastní i Hitlerovy repliky, působí zcela věrohodně. Je zřejmé, že je to jeho a nikoli Hitlerova verze jejich dialogu z 20. prosince 1941, co by mělo být vzato za bernou minci.

Všecko naruby

Na závěr jsem si nechal rozhodující trumf. Trumf, který prokazuje typ Hitlerovy mentality jaksi v kostce a na první pohled ani nepotřebuje komentář, snad kromě poznámky, že je tu opět všechno dokonale naruby. Nuže, zde je Hitlerovo zakončení sledovaného dialogu. Hitler promluvil ke Guderianovi jako mistr k učedníkovi:

„Vím, že vaše nasazení bylo velké a že jste hodně navštěvoval jednotky. Uznávám to. Ale jste příliš blízko událostem. Necháváte se příliš ovlivnit utrpením vojáků. Máte s nimi příliš velký soucit. Měl byste zaujmout větší odstup. Věřte mi, že se věci jeví jasněji, když se na ně pohlíží z větší vzdálenosti.“

Nejde tu o to, že by snad pohled zdálky neposkytoval přehlednější, takříkajíc panoramatický dojem oproti příliš detailnímu pohledu zblízka, při kterém člověk pro stromy nevidí les. Jistěže je pohled zdálky přehlednější. Problém je však v tom, že pokud onen panoramatický pohled odmítá byť jen přihlížet ke konkrétním údajům, získaným právě z detailních pohledů zblízka, může snadno dospět k radám typu Hitlerových „trychtýřů“, jež byly za daných podmínek neuskutečnitelné, a odtud pak k obětem, jež jsou v dané situaci zrovna tak velké jako zbytečné…

Hitlerův dialog s Guderianem zkrátka představuje nesmírně cennou sondu do fýrerova mentálního světa. Je zřejmé, že Hitler zkrátka nebyl přístupný logickým ani faktickým argumentům, protože byl sám předem (!) přesvědčen o tom, že věci rozumí líp. S takto předpojatým řízením je ovšem konečné vítězství ve válce (a nejen v ní) prakticky vyloučeno.

Příště se dozvíme, jak se Hitler personálně vypořádal s tím, že se mu zhroutil blitzkrieg. Napovím jen, že sebe samotného z funkce neodvolal.

Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945, Kenneth Macksey: Guderian – tankový generál

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,