Vůdce míní, fronta mění. Pátrání Bruno Solaříka
19.07.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Neznámý – Photographs available at www.audiovis.nac.gov.pl are public domain or the owner of the copyrights is the State Treasury of Poland, represented by the National Digital Archive and which grant free of charge licence for free use of the materials on all known exploitation fields., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=78840738
Popisek: Heinz Wilhelm Guderian
Hitlerův rozkaz neustupovat prý v prosinci 1941 zachránil situaci wehrmachtu na moskevské frontě. Bylo tomu tak? Nebo to bylo úplně jinak?
Nepružné rozhodnutí
V noci na 17. prosince 1941 podlehl Hitler tlaku svých generálů a chtě nechtě rozhodl o dilematu, jestli má wehrmacht u Moskvy ustoupit, nebo setrvat v pozicích. Rozhodnutí znělo „setrvat“. Hitlerův pověstný „haltbefehl“, jak jsem naznačil v minulém dílu, označuje řada historiků za záchranu situace. Podívejme se, jak ta záchrana vypadala v praxi.
Připomeňme si, že Guderian, Bock a další generálové varovali Hitlera před oběma variantami řešení. Při ústupu hrozí ztráta těžké výzbroje, při setrvání na místě hrozí rozdrcení pozemního vojska jako takového. Řekneme-li to takhle polopatě, je myslím zřejmé, jaké variantě dávali generálové přednost, i když vzhledem k pravidlům služebního postupu nemohli vůdci přímo radit. Ztráta určité části těžké výzbroje je dozajista bolestná, ale úplná ztráta bojeschopnosti jednotek by jistě představovala horší variantu.
Je ovšem otázkou, jestli frontoví generálové od Hitlera vůbec ještě něco očekávali. Sovětská ofenzíva přece trvala už deset dní a velitelé na frontě si tak jako tak museli poradit sami. Pod nepřátelským tlakem ustupovali a naději jim skýtalo jedině dosažení takové linie v blízkém zázemí, která by byla terénně a pozičně výhodnější, než dosavadní příliš vysunuté pozice, v nichž je Rudá armáda zastihla in flagranti.
Vůči schopnosti nadřízených instancí rozhodnout správně panovaly tou dobou na frontě už silné pochybnosti. Guderian si pozdě večer 16. prosince, těsně před Hitlerovým telefonátem o „haltbefehlu“, zapsal do deníku: „Lidé na vrchním velitelství pozemních vojsk a na vrchním velitelství wehrmachtu, kteří frontu nikdy neviděli, si o panujících poměrech nedokážou udělat představu. Pokaždé telefonicky vydají neproveditelné rozkazy a odmítají všechny prosby a návrhy.“
Guderianovo tušení se naplnilo, poté co mu Hitler zavolal, že z dilematu o „dvou odstínech černé“, jak jsem jej nazval, zvolil zrovna tu horší variantu, totiž „setrvat“. Jeden z Guderianových sborových velitelů pak ohodnotil fýrerovo rozhodnutí těmito slovy: „Vůdcův rozkaz zastavit se a nepodnikat žádné úhybné manévry neodpovídá nijak realitě a nebere v potaz naši nedostatečnou sílu.“
Hrozba obklíčení
Samotný Hitler se ovšem po vydání „haltbefehlu“ trochu upokojil a znovu zaujal svou obvyklou pozici faktického snílka. Důkazem budiž jeho představa, že rozkaz neustupovat je splnitelný. O tom, že jeho představy o dění na frontě byly mírně řečeno zarážející, svědčí jeho výrok k pobočníku Schmundtovi: „Nemohu vyhnat všechno na mráz jen proto, že skupina armád Střed má na několika místech průlomy.“ Co tím chtěl vlastně říct?
Ano, milý čtenáři, zní to neuvěřitelně, ale Hitler tím skutečně chtěl říct, že při ústupu by musely jednotky vylézt z frontových úkrytů „na mráz“. Divočejší absurditu pronést nemohl. Vždyť frontové úkryty prakticky neexistovaly a panoval v nich nejen stejný mráz jako všude kolem, ale navíc tam na vysílené jednotky permanentně útočila Rudá armáda, která s vervou využívala právě toho nerozumného rozhodnutí, že wehrmacht musel bojovat v nevhodném terénu s odkrytými křídly, zatímco nedaleko odtud by mohl k obraně zaujmout daleko příhodnější prostory v kompaktnějším uspořádání. Což by se ovšem odrazilo na mapě. A právě mapa s linií fronty co nejblíž k Moskvě byla Hitlerovi zjevně dražší než cokoli jiného.
Tím ovšem absurdity nekončí. Připomeňme si znění Hitlerova „haltbefehlu“. Vojáci mají podle něj „s fanatickým úsilím“ ubránit „pozice, na kterých se právě nacházejí, bez ohledu na nepřátelské průlomy na křídla a do týlu našich vojsk“.
Strašnější nepochopení elementární vojenské taktiky si lze stěží představit. Vždyť ponechávat jednotky na místě bez ohledu na nepřátelské průlomy na křídla a do týlu musí mít nutně takový následek, který nese v každé učebnici vojenství přiléhavý název. Ten název zní: hrozba obklíčení.
Kde neprší, nezmoknout
Víme, že pro volbu neustupovat přesvědčili fýrera generál von Richthofen s maršálem Göringem. Z jejich noční návštěvy ve Vlčím doupěti se mimochodem zachoval velmi pozoruhodný záznam v Richthofenově deníku: „Byli jsme navštívit führera. Je to uzlíček nervů, ale jasně mu to myslí a je sebejistý.“
Vida, sebejistý uzlíček nervů! Když mohl generál wehrmachtu použít ohledně Hitlera tak nehorázné sousloví, muselo to setkání být opravdu nezapomenutelné.
K věci: Richthofen s Göringem vystrašili Hitlera představou, že jakmile by se začalo ustupovat, mohlo by to skončit panickým útěkem celé armády. Jejich varování Hitlera vyděsilo, a proto ho rázem přesvědčilo, takže si mohli gratulovat, protože přesvědčit Hitlera o čemkoli bylo v zásadě cosi jako snaha o kvadraturu kruhu. Jenže ani Richthofen, ani Göring, ani Hitler si přitom neuvědomili či nepřipustili, že pokud vojska setrvají v nevýhodných, poloobklíčených pozicích, může nakonec dojít právě k onomu panickému útěku, před kterým varovali, a to nejen bez těžkých zbraní, ale tentokrát i prakticky bez mužstva (!).
Zbývá zodpovědět otázku, jak na Hitlerův „haltbefehl“ reagovali frontoví velitelé a potažmo jejich jednotky. Odpověď je prostá. Ve skutečnosti probíhal vynucený ústup dál, jako kdyby žádný „haltbefehl“ neexistoval. Nešlo ovšem o to, že by snad velitelé chtěli jednat v rozporu s Hitlerovým rozkazem. Šlo o něco daleko banálnějšího. Ten rozkaz se prostě nedal splnit.
Navíc se velitelé potýkali s velkým problémem. Vždyť bez úlevného pokynu ustoupit do terénně výhodnějších pozic museli velitelé postupovat i nadále v duchu předchozí, dozajista nevyhovující praxe. A ta spočívala v taktice, formulované generálem Jodlem, „štábní krysou“ z vrchního velitelství ozbrojených sil (OKW): Kde to jde, setrvat na místě, kde to nejde, ustupovat. Minule jsem Jodlův recept připodobnil k výzvě „kde prší, zmoknout, kde neprší, nezmoknout“.
Obchvaty a průlomy
Reálnou situaci na frontě, vzniklou v důsledku nesplnitelnosti Hitlerova „haltbefehlu“, známe z deníku náčelníka generálního štábu pozemního vojska Franze Haldera. První záznam byl pořízen těsně před vydáním „haltbefehlu“, všechny ostatní až po něm. Rozdíly v chování vojsk před a po rozkazu jsou, nic naplat, nulové:
16. 12.: „Polní maršál von Bock podal telefonické hlášení o situaci a sdělil, že v prostoru 3. tankové skupiny (Hoepner u Volokolamsku) a 43. armádního sboru (Kluge u Kalugy) je situace velmi vratká. … Nepřítel z prostoru Jefremova a Jelce vrhá do boje čerstvé síly v prostoru průlomu. Guderian ustupuje.“
17. 12.: „Na frontě 9. armádního sboru (mezi Guderianovou 2. armádou a Klugeho 4. Armádou) se zjevně děje svinstvo. Část divizí zůstala na místě a jiné ustoupily. Nepořádek. Ztráta množství těžké výzbroje a dopravních prostředků. … V prostoru 2. tankové skupiny (Guderian) vyvíjí nepřítel zesílený tlak. Nadále vyvolává obavy průlom fronty u obce Dubny.“
19. 12.: „Nepřítel útočí na celé frontě. … Polní maršál von Kluge hlásí: V prostoru severně od obce Chanino postupují předsunuté jízdní jednotky nepřítele na Kalugu. … V prostoru jižně od obce Tarusy nám pronikly do týlu lyžařské prapory nepřítele.“
20. 12.: „Situace je nadále velmi napjatá. Na frontě skupiny armád Střed zaútočil nepřítel na pravé křídlo 2. armády a dosáhl jistých úspěchů. V prostoru průlomu fronty na západ od Tuly nám nepřítel pronikl do týlu a svými lyžařskými a jízdními jednotkami odtud pronikl do prostoru jižně od Kalugy.“
Už jen z těchto citací je zjevné, jak zpozdilá je teze řady historiků, že Hitler svým „haltbefehlem“ zachránil frontu.
Realita: ústup
Shrňme si tedy, že prakticky nebylo vůbec možné, aby vojska wehrmachtu splnila Hitlerův rozkaz „bojovat tam, kde jsou“. Guderianův sborový velitel Liebenstein o rozkazu prohlásil: „Navzdory všem stížnostem a hlášením ti nahoře nepochopili, že jsme příliš slabí na to, abychom se sami, bez čerstvých posil, ubránili.“ A že čerstvé posily nebyly v danou chvíli vůbec k dispozici, netřeba snad dodávat.
Ztráty vysoce narůstaly a hrozilo nebezpečí, že bez včasného ústupu bude brzy úplně zničeno samotné jádro německých vojsk u Moskvy. Snaha jednotek bojovat tam, kde jsou, se prostě nejen míjela účinkem, ale dokonce představovala pro wehrmacht cosi jako hrozbu sebezničení.
Žádný velitel nemohl riskovat obklíčení svých jednotek, takže v situaci, kdy nepřítel neustále prováděl „průlomy na křídla a do týlu našich vojsk“, zkrátka a dobře neexistovalo jiné řešení, než bylo další a další vynucené ustupování.
Guderian si 17. prosince povolal všechny velitele svých armádních sborů, aby se znovu informoval o stavu jednotek. O oné poradě si zapsal: „Záleželo na tom, abychom zachovali bojovou sílu jednotek, dokud přísun čerstvých sil neumožní úspěšnou obranu.“ Jeho velitelé totiž potvrdili své předchozí výroky, že se silami, které jsou k dispozici, není možné se trvale ubránit na východ od již existující linie na řekách Suša a Oka. Tedy na východ od té linie, na kterou se Guderian chtěl stáhnout hned po zahájení sovětské protiofenzívy, ale Hitler mu to opakovaně zakázal – naposledy „haltbefehlem“.
Opět Borodino
Guderian proto zachraňoval svou „provizorní armádu“ (tj. svazek 2. tankové a 2. pěší armády) tak, že Hitlerův zničující rozkaz setrvat na místě doslova ignoroval. V ústupu pokračoval nejen vynuceně, ale rovněž vědomě a cíleně, protože právě to byl jediný způsob, jak zabránit tomu, aby se ústup proměnil v útěk.
Jeden tankový sbor stáhl Guderian k nejbližšímu okupovanému městu Orel. Důvod sdělil ve svých pamětech sám: „…abych mu dopřál krátký oddech a měl pak k dispozici operativní, mobilní sílu.“ Ostatní jednotky pak sešikoval kaskádovitě do týlové hloubky a 19. prosince, tři dny po Hitlerově protiústupovém rozkazu, zahájil postupné stahování tankových sborů i pěchoty přesně na tu linii Suša−Oka, kterou od začátku navrhoval.
Nutno přitom dodat, že ještě před Guderianem nuceně ustupovala i Klugeho 4. armáda, která s jeho „provizorní armádou“ sousedila, protože byla Rudou armádou silně napadena na pravém křídle a místy odražena do zázemí takovým způsobem, že mezi Klugem a Guderianem došlo k onomu čím dál širšímu průlomu, o němž se ve výše citovaných deníkových záznamech zmiňoval náčelník štábu Halder.
Obranná linie ve výhodnějším terénu, na kterou Hitler odmítl nařídit ústup, byla tedy připravována za velkých obtíží přesně tam, kde ji navrhovali jeho generálové, a to bez ohledu na jeho „haltbefehl“.
Sovětská ofenzíva mezitím takříkajíc nerušeně pokračovala. Dne 19. prosince hlásilo Sovinformbyro postup Rudé armády k Volokolamsku a Možajsku na hlavní silnici západně od Moskvy. V osvobozeném prostoru ležela mimo jiné vesnice s nic neříkajícím jménem Borodino… Jak přesně se Hitler orientoval v situaci na frontě, si předvedeme příště, a to na příkladu jistého výživného dialogu, který v důsledku právě popsaných událostí vedl s Guderianem ve Vlčím doupěti dne 20. prosince 1941.
Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), David Irving: Hitlerova válka a válečná stezka let 1933−1945, Kenneth Macksey: Guderian – tankový generál, Soobščenija Sovětskogo informbjuro 1 (ijuň – děkabr‘ 1941 goda)
Vložil: Bruno Solařík