Hitler konečně rozhodl: Neustupovat. Pátrání Bruno Solaříka

Sovětská ofenzíva u Moskvy, prosinec 1941. Generálové nutí Hitlera, aby konečně rozhodl, jestli ustoupit nebo setrvat v pozicích. Jak to dopadlo?

Urgence za urgencí

Němci museli v prosinci 1941 ustupovat ze severních, centrálních i jižních pozic u Moskvy. Velitelé wehrmachtu už urgentně žádali, aby se Hitler k celé věci vůbec nějak vyjádřil, i když věděli, že už je to prašť jako uhoď.

Velitel skupiny armád Střed Fedor von Bock formuloval stanovisko frontových velitelů. Situace, jak víme, představovala dilema mezi dvěma odstíny černé. Nejdřív Bock promluvil o alternativě ústupu: „Pokud se vůdce rozhodne ustoupit, pak si musí uvědomit, že je velice nepravděpodobné, že se k nové linii dostane dost vojáků na to, aby ji udrželi, protože tam pro ně není nic připraveno a samotná linie není o nic kratší než ta původní. … Existuje vážné nebezpečí, že po dalším ústupu zůstaneme vzadu bez dělostřelectva.“

Vzápětí vykreslil alternativu setrvání v předních pozicích: „Bude-li naopak rozkázáno, abychom se drželi, pak mě trápí obavy, že jednotky možná někde ustoupí bez rozkazu. … Fronta se může každou chvíli zhroutit.“

Stručně shrnuto: Jak hájení pozic, tak stažení vojsk mohlo mít za následek kolaps armády. Do deníku, jak víme z minulého dílu, si přitom Bock zapsal: „Teď se dá vlastně jen na knoflících uniformy odpočítat, co je správné.“

Hitler měl o dění na frontě spolehlivé zprávy, ale nikdo ho dosud jasně nepřesvědčil, nakolik je situace děsivá. Vrchní velitel pozemních sil Brauchitsch, známý svou pasivitou, zřejmě neměl k reálnému vylíčení katastrofy odvahu a ostatním velitelům Hitler odmítal uvěřit, že je vážně tak zle. Nyní však, konkrétně 15. prosince 1941, byl konfrontován s výkladem svého pobočníka Schmundta, který předtím konzultoval situaci s Bockem, s Halderem i s Guderianem, pokaždé jaksi přes hlavu pasivního Brauchitsche.

I sám Brauchitsch ovšem projevil na poslední chvíli aktivitu a jel obhlédnout ústupovou linii. Usoudil, že linie zčásti existuje, především v prostoru, navrženém Guderianem na linii řek Oka a Suša, ale není samozřejmě všude celistvá a není pro ni dostatek záloh. Ujistil se tedy o tom, co už stejně znal od generálů, a fatalisticky proto zopakoval již dávno známé dilema slovy, že jak obrana stávajících pozic, tak ústup by mohly znamenat zničení vojsk. Pak rozhodil rukama a nakonec i on jel za Hitlerem, aby jej požádal o rozhodnutí.

Příliš mnoho zkratek

Náčelník generálního štábu pozemních sil Halder se mezitím obrátil na náčelníka generálního štábu celého wehrmachtu OKW, generála Alfreda Jodla. I on tedy v zoufalství porušil služební postup a obešel svého bezprostředního nadřízeného, velitele OKH Brauchitsche.

Zde se musíme pozastavit. Abychom v organizační struktuře wehrmachtu nezabloudili, nezbývá než tu poněkud podivnou strukturu aspoň elementárně osvětlit. Po celou dobu se totiž bavíme o organizaci se zkratkou OKH, a najednou se nám k ní připletla podobná, ale přece jen odlišná zkratka OKW. Už víme, že OKH znamená vrchní velitelství pozemních sil, to jest vrchní velitelství německé armády. Mimoto ovšem existovalo OKL (vrchní velitelství leteckých sil, tedy luftwaffe) a OKM (vrchní velitelství námořních sil).

Všechny tři jmenované složky, OKH, OKL a OKM, pak ovšem podléhaly vyšší vojenské autoritě, což bylo vrchní velitelství ozbrojených sil neboli celého wehrmachtu dohromady. To je ta pro nás nová zkratka OKW.

Náčelníkem operačního štábu OKW byl, jak řečeno, generálplukovník Alfred Jodl. Nad náčelníkem štábu jakékoli jednotky ovšem stojí její velitel a nejvyšším velitelem OKW byl polní maršál Wilhelm Keitel. Ten se pak jménem celých ozbrojených sil Německé říše zodpovídal přímo Hitlerovi.

Pokud jde o samotné OKW, vidíme i neozbrojeným okem, že tady něco nehraje. Na papíře to snad vypadalo dobře: OKW se mělo starat o strategické plánování, tedy o to, kam mají vojska postupovat, a OKH o operační záležitosti neboli o to, jak ten postup konkrétně provést. Jenže v praxi zde číhala přímo osudová úskalí.

Je totiž známo, že při provádění válečných akcí je nejdůležitějším článkem ozbrojených sil pozemní armáda. Ta potřebuje ke svému fungování přímou koordinaci s letectvem a námořnictvem. Hitlerovský systém jí však takovou přímou komunikaci upřel, takže Brauchitsch s Halderem jako velitel a náčelník generálního štábu OKH museli jakoukoli koordinaci druhů vojsk konzultovat nejdřív s velením OKW. To bylo nejen nepohodlné, ale vlastně i vojensky dost neohrabané.

Zbytečný mezičlánek

Ale to ještě pořád nebylo nic ve srovnání s tou nejhorší vadou celého systému. A ta spočívala v tom, že vrchní velitel ani náčelník generálního štábu pozemních vojsk vlastně po oficiální linii nemohli jednat přímo s nejvyšší rozhodovací autoritou, tedy s Hitlerem. Mezi ním a OKH vlastně překážel zbytečný mezičlánek v podobě OKW.

Jenom snadnost dosavadních triumfů v Polsku, Norsku, Francii a Jugoslávii tuto komunikační a rozhodovací neohrabanost celého systému úspěšně zakrývaly. Jenže při prvních potížích v prosinci 1941 se nevhodnost onoho koordinačního spletence provalila jedním rázem.

Další podstatnou nevýhodou dvoustupňového systému velení německých ozbrojených sil byl vedle zmíněné komunikační kostrbatosti fakt, že generálové v OKW, kteří trávili čas přímo v Hitlerově štábu, měli nutně jen mlhavé zkušenosti s válkou na frontě, a přitom zrovna oni měli právo projednávat všechny frontové záležitosti s Hitlerem. Generálové, operující v blízkosti fronty nebo přímo na frontě (OKH), museli tedy při urgentních potížích překonávat služební mezičlánek v podobě OKW, ale když už tam pronikli, stejně nemohli mít jistotu, že velitelé OKW, nezkušení ve frontových bojích, budou Hitlerovi tlumočit potíže bojujících jednotek správně. Což platilo zvlášť v případě, když se ke „štábním krysám“ Jodlovi s Keitelem obracel pasivní Brauchitsch. To pak bylo neštěstí dokonáno.

Nezmoknem i zmoknem

Zpět k našemu výkladu. Generál Jodl působil v praxi jako Hitlerův hlavní pobočník pro záležitosti pozemního vojska. Když mu Halder vysvětlil vážnost vzniklé situace, Jodl věc narychlo vyložil Hitlerovi a hned volal zpět Halderovi. Ten si 15. prosince zapsal, jak jeho jednání s Jodlem dopadlo: „Hovor s Jodlem, který prohlásil: Tam, kde může být fronta udržena, neustupovat. Tam, kde je fronta neudržitelná, ustoupit.“

To bylo, jako kdyby Jodl řekl: Kde neprší, nezmoknout, a kde prší, zmoknout.

Fakticky tak dostali generálové vlastně už podruhé v řádu dvou dnů stejný vzkaz shora, který prakticky jen kopíroval to, co se stejně na frontě už přes týden živelně dělo. Jak to na generály zapůsobilo, víme z Bockova deníku. Halder přečetl Bockovi Hitlerův rozkaz, který skutečně povoloval „omezené odpoutání…, pokud se tomu nedá zabránit [!], a zároveň požadoval, aby armáda „už neustupovala ani o krok“ s tím, že „mezery mají uzavřít zálohy“.

Bock na to Halderovi odpověděl stručně: „Mohu pouze hlásit, že už žádné zálohy nemám.“

Vzhledem k situaci nakonec Bockovi nezbylo než přisunout na frontu dva policejní (!) prapory, protože žádné vojenské zálohy už skutečně neměl.

Haltbefehl

Že dilema „ustoupit versus setrvat“ nelze vyřešit stávajícím kompromisem („někde ustoupit, někde setrvat“), bylo ovšem jasné úplně všem. Dokonce i Hitlerovi. Definitivní rozhodnutí, jak z onoho dilematu ven, nakonec Hitler pod tlakem tolika náhlých urgencí ze všech stran už přijmout musel.

Rozhodnutí měl oznámit telefonicky přímo generálům v poli, tedy veliteli skupiny armád Střed Bockovi, veliteli 2. tankové armády Guderianovi a veliteli 4. armády Klugemu. I sám fýrer tedy v rozporu se služebním podpisem hodlal obejít Brauchitsche.

Guderian, který se o nadcházejícím telefonátu dozvěděl od Hitlerova pobočníka Schmundta, na něj 16. prosince netrpělivě čekal a při tom čekání si zapsal do deníku: „Můj starý ischias mě opět trápí. V noci nespím a můj mozek mučí úvahy o tom, jak mám pomoci svým mužům, kteří jsou bezbranní v tomto strašném počasí. Je to strašlivé, nepředstavitelné.“

Bockovi, a poté frontovým velitelům Guderianovi s Klugem telefonoval Hitler 16. prosince. O telefonátech Bockovi a Guderianovi máme dokumentární svědectví. Bock si 16. prosince zapsal: „Hitler dospěl k závěru, že za daných okolností nemá žádný smysl ustupovat do nepřipraveného a v takovém spěchu ani nevybudovatelného postavení, a přitom opouštět dělostřelectvo a materiál. Za několik dnů bychom byli v téže situaci, ale bez těžkých zbraní a bez dělostřelectva. Je možné jen jedno rozhodnutí, a to je neustupovat ani o krok, mezery ucpat a vydržet.“

Guderian se ve své vzpomínce na onen telefonát, vedený ve velice špatné kvalitě spojení, trpce pousmál nad tím, jak mizivou podporu mu Hitler slíbil (a nesplnil, mimochodem řečeno): „Této noci podle očekávání zavolal Hitler. Vyzval nás, abychom vytrvali, zakázal ústup a přislíbil letecký přísun posil – pokud se nemýlím, tak 500 mužů!“

To bylo tedy Hitlerovo rozetnutí dilematu „ustoupit nebo setrvat“. Zvítězila alternativa „setrvat“. Pro onen rozkaz o zastavení ústupu se proto vžilo označení „haltbefehl“.

K tomuto definitivnímu rozhodnutí přiměli Hitlera o den dřív generál Wolfram von Richthofen spolu s vrchním velitelem letectva (OKL) Hermannem Göringem, a to následujícím argumentem: „Kdyby jednou armáda zahájila ústup, mohl by se změnit v panický útěk.“ A to byl nakonec ten nejpádnější důvod, argument strachem ze zhroucení úplně všeho. Toto varování Hitlera přece jen probralo.

Vůdce není ve své kůži

Generálové, kterým Hitler osobně volal, považovali za svou povinnost připomenout mu rizika daného rozhodnutí. Je zajímavé, jak na to připomenutí Hitler reagoval.

Bock v onom telefonátu Hitlerovi opáčil, že rozkazy neustupovat ihned vydá, ale přitom mu sdělil: „Je mou povinností hlásit, že v této situaci by mohla být fronta skupiny armád někde roztržena.“

Na to Hitler odpověděl: „Toto riziko už musíme na sebe vzít.“

Kluge Hitlera varoval, že vyčerpaní vojáci nemusí rozkazu uposlechnout. Hitler mu odpověděl: „Pokud je tomu tak, pak je to konec německé armády.“

Bylo zkrátka zřejmé, že Hitler po vydání „haltbefehlu“ rozhodně nebyl ve své kůži…

Svůj rozkaz ze 16. prosince Hitler samozřejmě formuloval i písemně. Zde je jeho znění: „Jakýkoli větší ústup je nepřípustný, protože by vedl k úplné ztrátě těžké výzbroje a dalšího vybavení. Velitelé armád, velitelé svazků a všichni důstojníci musí osobním příkladem donutit jednotky, aby s fanatickým úsilím ubránily pozice, na kterých se právě nacházejí, bez ohledu na nepřátelské průlomy na křídla a do týlu našich vojsk. Pouze taková metoda vedení válečných akcí umožní získat čas, nezbytný k tomu, aby byly z Německa a ze Západu přemístěny posily, k čemuž jsem již vydal rozkaz. Teprve poté, až na týlové pozice dorazí zálohy, bude možné pomýšlet na ústup do těchto pozic.“

Mnozí historikové tvrdí, že uvedený rozkaz byl iniciativní a inovativní, a zdůrazňují, že Hitler jeho vydáním zachránil situaci. My jsme díky našemu rozboru naopak viděli, že byl k rozhodnutí prostě přinucen strachem z proměny ústupu v panický útěk.

Příště si řekneme, do jaké míry se jednalo o záchranu situace.

Zdroje: Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942)

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,