Kdo řekne Hitlerovi pravdu? Pátrání Bruno Solaříka
05.07.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Oberst Ludwig v. Eimannsberger – Oberst Ludwig v. Eimannsberger, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=14840347
Popisek: Velitel 2. armády Heinz Guderian
Při komunikaci mezi veliteli wehrmachtu a nejvyšším velením v prosinci 1941 něco nehraje. Proč? Jak z toho ven? A co s tím mají co dělat knoflíky?
Střelba a mráz
K polovině prosince 1941 se na frontě schylovalo ke katastrofě. Wehrmacht živelně couvá na západ, zatlačován Rudou armádou. Dosavadní povolení k ústupu počítá jen s neznatelným manévrem, který nic neřeší, protože Sověti Němce obchvacují a pronikají jim do týlu. Velitel 2. armády Heinz Guderian, velitel skupiny armád Střed Fedor von Bock i náčelník generálního štábu OKH Franz Halder apelují na vyšší velení, aby konečně rozhodlo, jak postupovat dál a celkový stav věcí shrnuli do trefného dilematu: buď provést plnohodnotný ústup do vhodných pozic, nebo bojovat na místě. V prvním případě hrozí ztráta velkého množství těžkých zbraní, ve druhém úplné vysílení pochroumaných jednotek. V obou případech půjde o těžkou porážku.
Když se tento rozbor generálů dostal přes velitele OKH Brauchitsche konečně k Hitlerovi, ten sice rozhodl o ústupu, jenže měl na mysli pouze ten typ „odpoutání od nepřítele“, k němuž právě tou dobou tak jako tak docházelo samovolně. O plnohodnotném ústupu nechtěl ani slyšet, a tak vlastně zůstalo vše při starém.
Situace se přitom stále zhoršovala, jak to plyne například z Halderových poznámek za 14. prosinec 1941: „Kluge (4. Armáda) zítra rozhodne, jestli dokáže udržet frontu, na níž stojí. Další postup nepřítele vytváří hrozbu pro provoz na silnici Možajsk−Volokolamsk. … Od 3. tankové skupiny přicházejí velmi znepokojivá hlášení. Bude nutno evakuovat Kalinin.“
Podobně zní záznamy generála von Bocka z 15. a 16. prosince: „Kalinin bude dnes po vyhození mostů vyklizen. … Přichází volání o pomoc od 4. tankové skupiny. Za frontou je ruská jízda. … U 2. armády se jednotky probíjejí zpátky do zázemí. Nepřítel sem však přivádí další síly. Levé křídlo 2. tankové armády je i nadále zatlačováno zpět.“
Velitel zmíněné 2. tankové armády generál Guderian po válce vzpomínal: „Při (sovětském) průlomu byla obklíčena a částečně zničena 45. pěší divize. Náledí ztěžovalo jakýkoli pohyb. Omrzliny působily větší výpadky než nepřátelská střelba.“ A vzhledem k tomu, že nepřátelská střelba byla zdrcující, zdravotní stav vojska vlivem mrazivého počasí a absence zimního ošacení musel být strašlivý.
Co může být horší než fronta?
Jeden německý voják vystihl v dopisu domů, jak to tou dobou vypadalo na frontě: „To co se tady s námi stalo, se nedá popsat slovy. Rusové nás pronásledovali na zemi i ze vzduchu. Byli jsme rozprášení a obklíčení. Hnali jsme se zpátky, v jedné řadě na silnici jsme museli mít až čtyři pět aut naráz. Hodně, hodně vozidel jsme museli nechat za sebou. Já se svým společníkem jsme taky nechali mašinu stát a šlapali jsme dál pěšky bez jídla a bez spaní. A tak to šlo den za dnem. Teď jsme nabrali trochu sil a zaujali obranu. Zuří surové boje. Rusové na nás bez přestání útočí, aby nás odmrštili ještě dál. Nepřítel je vytrvalý a zuřivý. Rusové mají hrozně moc zbraní. Vyrobili jich neuvěřitelné množství. Jejich lidé bojují fanaticky, nezastaví se před ničím, jen aby nás zničili…“
K tomu všemu se připojovala hrozba v hlubším týlu – hrozba partyzánských operací. Jiný voják tehdy napsal z fronty domů velmi burcující charakteristiku situace: „Bojovat proti partyzánům je ještě horší než bojovat na frontě.“ Poté, co víme, že na frontě se rozpoutalo hotové peklo, těžko si můžeme představit, jaká byla nálada Němců při partyzánských akcích v zázemí.
Partyzáni tehdy skutečně zintenzivnili svou činnost: přerušovali provoz na silnicích i polních cestách, ničili spojovací kabely, vyhazovali do povětří muniční sklady a vůbec drželi Němce v neustálém napětí. Sám Halder si tehdy zaznamenal: „Značně se snížil počet vlaků přijíždějících na frontu. Důvodem jsou zjevně partyzánské diverze. Ve městě Velikije Luki shořela lokomotivová a vagonová depa.“
Znepokojení generálové
Apel generálů, že při plánovitém ústupu dojde ke ztrátě dopravních prostředků a těžkých zbraní, se samozřejmě naplnil ještě výrazněji při probíhajícím ústupu živelném. Bock si zapsal: „Zle to vyhlíží na pravém křídle 4. tankové skupiny kde byla linie prolomena a 267. divize musela nechat na místě dělostřelectvo. 78. divize je, jak se zdá, odříznuta. 3. tankové skupině sedí nepřítel hluboko v zádech a pouze s velkou námahou se daří udržovat v boji volnou ústupovou silnici.“
Líčení stvrzuje Halder: „Nálada v jednotkách je zjevně pokleslá. Velké ztráty vojenského a dopravního vybavení. Citelný nedostatek paliva i potravin. Velké ztráty dopravních prostředků.“
A to není všechno. Halder navíc poukázal na fakt, že Hitlerem povolený mikroústup na „nové linie“, samozřejmě nepřipravené a v nevhodném terénu, vůbec nic neřeší: „Na novou linii odstoupíme s již oslabenými jednotkami. Lze pochybovat, že by taková linie mohla být udržena v případě výrazné nepřátelské ofenzívy.“
A ještě jednou Bock k témuž tématu: „Důvod, proč je nejisté, zda se jednotky udrží v novém, ale nepřipraveném postavení, je jasný: pro nedostatek pohonných hmot a po zledovatělých silnicích nedostanu zpátky nejen motorizované oddíly, ale ani děla s koňskými potahy, protože koně to nedokážou.“
Z toho všeho plyne, že Hitlerovo povolení kosmetických ústupových manévrů do nevhodných pozic sice vypadalo pořád docela dobře na mapě generálního štábu wehrmachtu, po které vůdce tak rád jezdil prstem, ale vlastně jen stvrdilo faktickou situaci posledních týdnů, kdy vojskům nezbylo než ty nevhodné pozice opět živelně opouštět pod dalšími nápory Rudé armády.
Přitom, jak jsem právě uvedl, byly ztráty techniky i vyčerpání vojáků při živelném ústupu od pozice k pozici ještě hrozivější, než by byly při včasném, řízeném ústupu do pozic takříkajíc „předem připravených“, jako byla například linie na řekách Suša a Oka, kterou navrhoval Guderian. Tam by se sice jednotky udržely, ale na mapě by byl rozsah ústupu až příliš patrný na to, aby se s tím Hitler dovedl smířit.
Něco tu nehraje
Generálům nezbylo než znovu požadovat konzultaci s nejvyšším velením. Dne 15. prosince 1941 si Halder zapsal: „Velmi vážná porada s vrchním velitelem pozemních sil (Brauchitschem) ohledně situace. Vrchní velitel mi připadá velmi skleslý. Neshledává už žádný způsob, jak by se daly jednotky vyvést z obtížné situace.“
Právě velitel pozemních sil, polní maršál Brauchitsch, se nyní dostává do centra naší pozornosti. Důvod je zřejmý. Jak řečeno, nutnost ústupu uznal. Na druhé straně však o něm bylo známo, že je dost pasivní. Když už něco prohlásil, bylo to většinou jen přitakání Hitlerovým důvodům a rozkazům. Vzpomeňme, jak týden před událostmi, mezi 5. a 10. prosincem, hlásil zneklidněný Guderian, že mezi jeho veliteli i vojáky zavládla „krize důvěry“, vyvolaná rozkazy postupovat stále vpřed, i když k tomu už nebyly ani síly, ani povětrnostní podmínky. Když se o oné krizi dozvěděl od Bocka a Haldera sám Brauchitsch, telegrafoval velitelům jednotlivých armád a 10. prosince jim podle Bockova svědectví sdělil, že „je stejně jako vůdce o situaci dokonale informován, že se však na vojsku musí žádat, aby ze sebe vydalo vše“. Takové konfekčně hitlerovské vyjádření jistě onu krizi důvěry nikterak nerozptýlilo, spíš naopak.
Důležitá je ovšem ta pasáž, kde Brauchitsch tvrdí, že je o situaci „dokonale informován“, a stejně tak že je informován i Hitler.
Pokud jde o Brauchitsche, jeho slova o tři dny později potvrdil von Bock, který si zapsal: „Přijíždí Brauchitsch. Projednávám s ním situaci. Je dokonale informovaný…“ Není však zřejmé, nakolik to sdělení o dokonalé informovanosti platilo i o fýrerovi. Z Hitlerovy reakce, kdy bylo následně místo plnohodnotného ústupu povoleno jen vyklizení již spontánně vyklizených (!) pozic, přece jasně plynulo, že tu něco nehraje.
Že by Brauchitsch nevylíčil Hitlerovi situaci v reálných barvách? V čím dál horší situaci na frontě si tuto otázku začali klást Halder, Bock, Guderian a další. Pochopili zkrátka, že Hitler podle všeho nemá dostatečné povědomí o reálné situaci. Někde nad Halderovou pozicí komunikace zadrhávala. A nad Halderem stál výše uvedený vrchní velitel OKH, polní maršál Walter von Brauchitsch. Ten dlouho setrvával v pozici mrtvého brouka. Teprve nyní, jak víme z minulého dílu, informoval Hitlera o neúspěších na frontě a poznamenal, že pomalý ústup do zadního postavení, které skupina armád vytyčila na mapě, je nevyhnutelný. Ničeho však „nahoře“ nedosáhl – a nyní, po inspekci fronty, je tedy, jak si zapsal Halder, „velmi skleslý“.
Nesmělý maršál
V důsledku se 15. prosince nespokojený Bock obrací nikoli už na Brauchitsche, nýbrž na Hitlerova osobního pobočníka pro armádu, přednostu personálního oddělení wehrmachtu Rudolfa Schmundta. Přeskočil tím vlastně svého nadřízeného, a ke všemu vůči němu de facto vyjádřil pochyby. Zeptal se totiž Hitlerova pobočníka Schmundta takříkajíc na rovinu, „jestli Brauchitsch vylíčil Vůdci celou vážnost situace a předal mu mé hlášení o tom, že se nedá mávnout rukou nad nebezpečím rozdrcení (!) skupiny armád Střed, kdyby se musela bít vpředu.“
A Bockovo tušení se naplnilo. Schmundt mu totiž odpověděl, „že o žádném takovém hlášení vůdci nic neví“.
Tumáš čerte kropáč.
To byl překvapivý, leč pádný důkaz faktu, že vůle ke komunikaci směrem nahoru stoupala, byť pomalu, po linii Guderian – Bock – Halder, ale u náčelníka generálního štábu OKH Haldera ta linie končila, protože jeho nadřízený, vrchní velitel OKH Brauchitsch, se vůči Hitlerovi choval řekněme víc než nesměle. A nešlo přitom o to, že by sám nedokázal vyhodnotit situaci: víme přece od Bocka, že o ní byl „dokonale informován“, a dokonce víme i to, že plnohodnotný ústup uznal po konzultaci s Halderem a Bockem za nezbytný. Jedno je zřejmé: Brauchitsch podle všeho nedokázal podat Hitlerovi situaci přesně tak burcujícím způsobem, jakým mu ji tlumočili generálové v poli.
To však přese všechno neznamená, že bychom měli pochybovat o Brauchitschově schopnosti či ochotě osvětlit Hitlerovi po pravdě, jak situace vypadá, pokud jde o samotné pohyby na frontě a jejich předpokládaný vývoj. Nedá se zkrátka říct, že hlavní odpovědnost za Hitlerovu nedokonalou informovanost o skutečném dění na frontě nesl pouze a výhradně nesmělý Brauchitsch. Konstatujme prostě, že sám Hitler vzhledem ke své povaze především nechtěl slyšet, co mu bylo sdělováno, pokud bylo dané sdělení v příliš velkém rozporu s jeho spanilými jízdami prstem po mapě. A to je v případě nejvyššího velitele ozbrojených sil bojujícího státu vskutku na pováženou.
Prašť jako uhoď
V každém případě bylo generálům jasné, že čas běží a někdo už Hitlera z jeho kartografické mánie probrat musí. Když to nedovedl Brauchitsch, nebylo divu, že generálové se 15. prosince obrátili na Schmundta s žádostí, aby on sám, Schmundt, předal Hitlerovi jejich hlášení. Hlášení formuloval von Bock. Opět v něm opakoval základní dilema, jehož řešení se asi dalo nejlíp vyjádřit úslovím Prašť jako uhoď:
„Existuje vážné nebezpečí, že po dalším ústupu zůstaneme vzadu bez dělostřelectva. Bude-li naopak rozkázáno, abychom se drželi, pak mě trápí obavy, že jednotky možná někde ustoupí bez rozkazu.“
Nejprůkaznější je pak závěr, který si Bock po konzultaci se Schmundtem učinil ohledně onoho dilematu, jestli držet frontu nebo ustoupit. Ten závěr zní následovně:
„Posouzení pro a proti je momentálně nadmíru těžké. Teď se dá vlastně jen na knoflících uniformy odpočítat, co je správné.“
Nechme nyní velitele skupiny armád Střed počítat knoflíky. Příště uvidíme, kolik jich napočítal Hitler.
Zdroje: Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halde: Kriegstagebuch (1939−1942)
Vložil: Bruno Solařík