Němec v SSSR v zimě 41: Hitler kaput! Pátrání Bruno Solaříka
28.06.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Neznámý – Image printed in the 60's from Polish Archive negative and distributed by the Archive, now in Marek Tuszyński's collection of WWII prints. Scan by Jarekt from 5 × 8 cm print., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=4011172
Popisek: Na začátku operace se Němcům podařilo získat značné množství nepoškozené sovětské výzbroje
Barbarossa se blíží k finále. Hitler to ještě nechápe, ale jeho generálové už vědí, že mají před sebou dilema. Obě řešení jsou přitom zdrcující.
Není odpoutání jako odpoutání
V minulém článku jsme provedli velký časový skok zpět, do června 1941, abychom si připomněli začátek operace Barbarossa. Nyní pro změnu učiníme velký skok kupředu, do prosince 1941, kdy uvedená operace, zpočátku až překvapivě úspěšná, pomalu končí neúspěchem.
V předminulém textu jsme byli svědky sovětské protiofenzívy, v jejímž důsledku došlo k ustřižení křídel skupiny armád Střed. Guderianovy dvě armády, 2. tanková a 2. pěší, byly na jižním křídle německé fronty zastiženy takříkajíc s kalhotami dole za městem Tula, tedy jihovýchodně od Moskvy. Dostávaly údery do žeber od Moskalenkovy a Bagramjanovy jízdy a musely chtě nechtě ustupovat, aby nebyly zničeny. Hitler sice v opožděné směrnici z 8. prosince schválil „odpoutání od nepřítele“, jenže takové drobné odstoupení by nic nevyřešilo, protože Sověti pronikali obchvatnými manévry jízdních jednotek už hluboko do německého týlu. Guderian se teď již zcela otevřeně a naprosto důvodně dožadoval schválení skutečného, výrazného ústupu.
Guderian konkrétně navrhoval 9. prosince stažení vojsk do pozice, která by byla zvýhodněna terénem. Šlo o linii řek Suša a Oka o 180 kilometrů zpět na západ. To je téměř vzdálenost mezi Prahou a Brnem. Nejde tedy o drobné „odpoutání od nepřítele“, jak se říká menším manévrům vzad. Jde o „odpoutání“ daleko rozsáhlejší.
Jak jsem ale naznačil, velký rozsah ústupu zde odpovídal stejně velkému rozsahu předchozího Guderianova postupu vpřed, který byl zkrátka rychlejší než na ostatních úsecích fronty.
Kyvadlo blitzkriegu
Pokud jde o Guderianem navrženou linii ústupu, mělo by její zaujetí výrazné přednosti. Před nedávnem, když se jeho jednotky teprve chystaly k nešťastnému „poslednímu výpadu“ na Moskvu, měly totiž právě na té linii své výchozí pozice. A ty byly vzhledem k tomu elementárně opevněné a zajištěné pro pobyt vojsk. Stačilo je oprášit od sněhu. Navíc se jednalo o terénně výhodnou linii, jejíž předpolí tvořily říční toky. Guderian počítal s tím, že obsazení a vylepšení této nedávno již použité linie by představovalo nejšetrnější řešení pro stabilizaci fronty přes zimu.
V důsledku tak rozsáhlého ústupu už by Guderianovy jednotky nestály jihovýchodně od Moskvy, konkrétně u měst Stalinogorsk a Jelec, nýbrž jihozápadně od ní, u měst Kaluga a Mcensk. Kyvadlo prosincového blitzkriegu by se tak vlastně vrátilo do své výchozí úvrati.
To všechno byla ovšem jen úvaha, pouhý návrh. Kromě Guderiana, který s ním přišel, jej přinejmenším vedl v patrnosti jeho nadřízený, velitel skupiny armád Střed Bock, i jejich společný nadřízený, náčelník generálního štábu pozemních vojsk Halder, který rovněž pochopil, že je zle. Následně šlo o to, jestli o návrhu konečně rozhodnou nadřízené instance jmenovaných velitelů. Anebo přesněji: Šlo o to, jestli nadřízené instance o reálné situaci na frontě vůbec vědí.
A leccos nasvědčovalo tomu, že nevědí. Nebo nechtějí vědět.
Proto se o možnosti německého spořádaného ústupu rozhodovalo fakticky v situaci, kdy ten ústup dávno probíhal, a to živelně, dřív než jej kdokoli stihl v té či oné podobě schválit nebo neschválit. Kdybychom se zde chtěli uchýlit k metafoře, řekli bychom, že v daném okamžiku rozhodoval o manévrech německých ozbrojených sil někdo jiný, než jejich velitelé. Rozhodoval o něm nepřítel.
Hejna vran
Živelný ústup s sebou přirozeně nesl ztráty materiálu a přísun zajatců. Všechny budovy nádražních skladů v osvobozeném Jelci jich byly brzy po „ustřižení křídel“ plné. Bagramjan vzpomíná, že nyní už se němečtí vojáci ani trochu nepodobali sebevědomým „nadlidem“, kteří před pár měsíci projížděli sovětskými pozicemi jako nůž máslem.
V jednom z předchozích dílů jsem citoval, jak se Bagramjan vpředvečer útoku setkal se zajatým německým kapitánem, který měl na hlavě přes brigadýrku přivázaný polštář, ukradený v nějaké z okupovaných vsí. To byla sama o sobě dost symbolická podívaná. Tentokrát se symbolika ještě prohloubila. Po bitvě spatřil Bagramjan jiného zajatce, který měl pod helmou cosi růžového. „Co to mají za nešikovné podhelmníky?“ ptal se pobočníka. „Růžová je přece v terénu zdálky vidět.“ Pobočník nadzdvihl zajatcovu helmu. Ukázalo se, že voják má kolem hlavy omotané dámské spodní prádlo. Bagramjan to ve vzpomínkách komentuje lakonicky: „Nic naplat, Němci ztráceli glanc.“
Generál Leljušenko popisuje podobné setkání se zajatci na severním úseku moskevské fronty, u města Klin. Leljušenko tam přivezl britského ministra zahraničí Anthony Edena, který byl tehdy právě na návštěvě v Moskvě a přál si vidět bojiště. Eden míjel zajaté německé vojáky a na vlastní uši od nich slyšel sousloví, které bylo v následujícíh letech čím dál populárnější, byť se na jeho doslovné naplnění muselo počkat až do jara 1945: „Hitler kaput.“
Obhlídku osvobozeného území na severním křídle fronty popsal Leljušenko těmito slovy: „Silnice byla v délce 10 až 15 kilometrů zavalena zničenou bojovou technikou Němců, mezi nimi ležely tisíce těl, poničené tanky, zprohýbaná děla, rozbité obrněnce a transportéry, to vše i se štábním inventářem a majetkem, nakradeným ve vesnicích.“
Nezávisle na něm popsal podobnou scenérii generál Bagramjan, který po ofenzívě navštívil dějiště popsaných bojů u Jelce na jižním křídle: „Naskytl se mi impozantní obraz. Celá silnice byla zavalena opuštěnými německými automobily, povozy, kanóny a tanky. Všude se v hromadách válely pušky, kulomety, minomety, bedny nábojů a sněhem zasypaná těla v šedozelených pláštích. Umrlcům se v tvářích zračil děs. Nad ostatky nešťastných dobyvatelů už kroužila celá hejna vran.“
Připomeňme, jak Hitler vyprávěl 13. prosince svým reichsleiterům, že jeho esesmani „jsou bez vyznání, a přece umírají smířeni“. S velkou dávkou pravděpodobnosti lze předpokládat, že by raději neumírali, natožpak s děsem v očích a tak blízko vysněného cíle…
Dilema
Jak víme, Guderian se dožadoval povolení k ústupu už skoro dva týdny. Nyní, po katastrofě na křídlech, si velitel skupiny armád Střed von Bock zapisuje, že také „Kluge, který se ještě 10. prosince vyslovil pro ‚udržení‘, se dnes kloní k ústupu. Rovněž Reinhardt, velitel tankové skupiny 3, píše, že se musí ‚konečně uvolnit‘.“ Vážnost situace odráží i další Bockův záznam k 14. prosinci 1941:
„3. tanková skupina (Reinhardt) žádá znovu okamžité odpoutání, zároveň však hlásí, že to nebude možné bez těžkých materiálních ztrát a že bez podpory pěchoty se nedokáže udržet ani na zadních pozicích. 4. tanková skupina (Hoepner) … hlásí, že se musí odpoutat, a to až za Ruzu. Původně zamýšlené postavení daleko vpředu se nedá hájit.“
Z toho plyne, že k žádosti o povolení výrazného ústupu se uchýlil už nejen Guderian na jihu, ale i velitelé úseku centrálního (Kluge) a severního (Rundstedt). Ustupovat tedy chce už celá skupina armád Střed. Bock a Halder nemohli takový „tlak zdola“ ignorovat, ani kdyby chtěli.
Problém, jak to naznačil už Reinhardt, když mluvil o těžkých materiálních ztrátách, byl v tom, že nejen živelný, ale i spořádaný ústup s sebou za daných okolností musel přinášet další nezbytné ztráty vojenského materiálu, jako je třeba těžké dělostřelectvo.
Halder vlastně už 8. prosince, v reakci na tehdy ještě osamocené volání Guderianovo, konzultoval celou věc s Bockem. Vzniklému dilematu pak propůjčil první slovní vyjádření: „Pokud přijmeme rozhodnutí ustoupit, ztratíme přitom velké množství výzbroje a vybavení. Jestli však nepřítel zahájí velkou ofenzívu, lze její následky jen stěží odhadovat.“
Dva odstíny černé – to by asi bylo nejstručnější vystižení daného dilematu.
Nyní už bylo neodkladně nutné konzultovat situaci i ve vyšších patrech velení. Halder byl náčelníkem generálního štábu německých pozemních sil (OKH). Každý náčelník štábu ovšem musí poslouchat velitele daného vojenského uskupení. Halderovým přímým nadřízeným byl šedesátiletý polní maršál Walter von Brauchitsch, vrchní velitel pozemních sil. Z ústupového návrhu, který mu tlumočili velitelé v poli i samotný Halder, rozhodně nebyl nadšen, ale po jeho zevrubném zdůvodnění mu nezbylo než se s ním ztotožnit, jak o tom svědčí von Bock v záznamu z 14. prosince:
„Vpodvečer přijíždí Brauchitsch, který mluvil s Klugem a s Guderianem. Dospěl k názoru, že pomalý ústup do zadního postavení, které skupina armád vytyčila na mapě, je nevyhnutelný.“
O voze a o koze
Samozřejmě při tom nemohlo chybět vyjádření onoho dilematu, které jako první vyslovil Halder. Tentokrát jej ve svém frontovém štábu shrnul Bock po konzultaci s maršálem Brauchitschem: „Vůdce musí rozhodnout, má-li se skupina armád probíjet dopředu i za tu cenu, že přitom skončí v troskách, anebo se má odpoutat od nepřítele, což s sebou nese stejné nebezpečí.“
Opět ty dva odstíny černé…
Bock s Brauchitschem se poté konečně spojili s Hitlerovým pobočníkem pro wehrmacht, který celou věc vyložil führerovi. Ten byl samozřejmě dalek toho, aby byl z předložených zpráv nadšený. Postup kupředu, který byl tak jako tak nemyslitelný, sice už nevynucoval, ale na rozdíl od Brauchitsche, nemluvě o Halderovi, Bockovi, Guderianovi a spol., nedokázal rozhodnout o tak rozsáhlém ústupu, jaký navrhovali velitelé. Onoho 14. prosince si Bock zapsal:
„Vůdce rozhoduje, že proti vyrovnání daleko vyčnívajících rohů u Klinu a Kalininu nic nenamítá, rovněž ústup Guderianovy tankové armády považuje za nevyhnutelný. Jinak se však nesmí nic vzdávat a nesmí se ustupovat, dokud nebude v zadních liniích připraveno alespoň to nejnutnější.“
Z toho je zřejmé, že nutnost většího ústupu Hitler nadále ignoroval. Vždyť nově povolený ústup z „daleko vyčnívajících rohů“ stejně jako ústup Guderianových tanků už proběhl. Samozřejmě bez povolení, čistě pod tlakem útočící Rudé armády. Hitlerův výstup z diskuse vlastně dost názorně reprezentuje rčení „o voze a o koze“.
Pokud pak jde o přípravu zadních linií, bylo jasné, že se Hitler nedozvěděl (anebo nechtěl dozvědět?) o Guderianově návrhu, který jsem citoval v začátku tohoto článku, tedy o návrhu ustoupit na terénně výhodnou linii řek Suša a Oka, opevněnou a zajištěnou pro pobyt vojsk ještě před posledním skokem k Moskvě.
Shrňme to. Dnešní seance nám prokázala, jak těžké je domáhat se svolení k nepopulárním krokům. Nejdřív Guderianovy obavy bagatelizoval von Bock, potom Halder, následně Brauchitsch, a když se jeden po druhém přesvědčili, že jiná cesta než ústup neexistuje, zmařil plán spořádaného ústupu sám Hitler.
Příště uvidíme, jestlipak konečně dojde i jemu, že sen o moskevském triumfu se prostě rozplynul.
Zdroje: Ivan Bagramjan: Tak načinalas‘ vojna, Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira),Monology ve vůdcově hlavním stanu 1941−1944
Vložil: Bruno Solařík