Operace Barbarossa: Chiméry a pro vojáky méně masa. Pátrání Bruno Solaříka

V prosinci 1941 pomalu končí operace Barbarossa. Jak to ale všechno začalo? Co se dělo v červnu toho roku, vpředvečer německého vpádu do SSSR?

Překlep a přeskok

Guderian se o plánu Barbarossa dozvěděl v listopadu 1941 a byl z něj zděšen.

Tuto větu jsem si po sobě přečetl při autorské korektuře dnešního článku a zděšen jsem byl pro změnu zas já. Jen si představte vzniklou situaci. Generál Guderian má za sebou výpad přes hraniční řeku Bug u sovětské pevnosti Brest, vítězné obkličovací kotle u Minska, Smolenska, Kyjeva a Brjanska, připravuje svou tankovou skupinu k poslednímu výpadu na Moskvu, a v tu chvíli… A v tu chvíli se dozví, že Hitler se teprve chystá (!) napadnout SSSR.

Který generál by v takovou chvíli nebyl zděšen, že?

Naštěstí se všechno včas vysvětlilo. Datace měla samozřejmě znít „v listopadu 1940“ a já jsem se prostě dopustil překlepu. V úvodu následujícího výkladu už uvedenou větu najdete ve správném znění.

V každém případě můžeme ten překlep vnímat jako předzvěst drastického přeskoku od našeho tématu, přeskoku, k němuž se právě rozbíháme. Namísto líčení situace z prosince 1941 totiž přeskočíme o celý půlrok zpět, do června 1941. Proč? Protože je to právě 84 let od chvíle, kdy celá operace Barbarossa začala, a to, myslím, za takové ohlédnutí stojí. Tím spíš, že i letos, stejně jako tenkrát, připadl 22. červen na neděli…

Na situaci těsně před onou nedělí, tedy před německým vpádem do SSSR, nyní pohlédneme očima právě těch generálů wehrmachtu, jejichž deníky a vzpomínky nás dosud provázely první porážkou onoho vpádu.

Vůdce doufá

A už je to tady. Jste svědky opravy překlepu v přímém přenosu:

Guderian se o plánu Barbarossa dozvěděl v listopadu 1940 a byl z něj zděšen. Ne proto, že se chystala válka Německa se Sovětským svazem, ale protože měla tato válka začít ještě před ukončením války Německa s Británií. Má se tedy začít válčit na dvou frontách. To ovšem byla nepochybně hlavní příčina porážky Německa v první světové válce. A především to byl předmět setrvalé Hitlerovy kritiky. A nyní, světe div se, k plánu války na dvou frontách přikročil právě sám Hitler!

Guderian k tomu jen suše konstatoval, že Německo bylo v roce 1941 připraveno na válku na dvou frontách ještě hůř, než v roce 1914.

O tom, že válka s Británií navíc zdaleka není vyhraná, svědčily události z doby bezprostředně před 22. červnem 1941. Kromě květnového výsadku na Krétě se Němci neměli moc čím chlubit. Kupříkladu ke dni 9. května 1941 si nadcházející velitel skupiny armád Střed Fedor von Bock zaznamenal, že při jeho inspekci u jednotek wehrmachtu „v noci Angličané bombardují Poznaň“. O měsíc později, 6. června, si Bock zapsal: „Tomu, že bitva o Atlantik Anglii zdolá, se podle všeho poté, co Amerika vstoupila energicky do hry, už bezpodmínečně nevěří. … Dá se tato válka vyhrát pouze zbraněmi? I když Anglii nepopadneme za krk, to znamená nezaútočíme přímo na ostrov?“ O několik dnů později Bock pokračoval: „Angličané a Svobodní Francouzi – generál de Gaulle – vpadli do Sýrie.“

Guderian ve stejné době nervózně sledoval, jak se Britům bez větších potíží podařilo vyhnat Italy z Habeše (Etiopie), kterou předtím, v roce 1936, s velkou pompou připojil k Itálii Mussolini, a jak porážejí černokošilaté válečníky rovněž v Libyi. Němcům se navíc nezdařil pokus o převrat v Iráku, takže i tato strategicky položená země zůstala v rukou Britů.

Nebylo tedy divu, že i zdůvodnění vpádu do SSSR, které Hitler v říšském kancléřství přednesl v sobotu 14. června 1941 před veliteli skupin armád a tankových skupin, se točilo vlastně především kolem Británie. Hlavní teze, jak si ji zaznamenal von Bock, zněla takto: „Když bude Rusko sraženo k zemi, nemůže již Anglie získat na kontinentu žádného spojence – a jen na kontinentu může být Německo poraženo. Po porážce Ruska lze předpokládat, že Anglie další beznadějný boj vzdá. Vůdce doufá, že k tomu dojde již v prvních měsících po skončení operace na Východě.“

O lesích a štábech

Výhradně o Británii však přece jen nešlo. Jedna z významných vět Hitlerova zdůvodnění Barbarossy z onoho 14. června zněla takto: „Rusko představuje vážné ohrožení v zádech Německa – a my teď musíme mít záda volná.“

Německo musí mít volná záda, protože… Protože má v těch zádech spolehlivého spojence, vázaného paktem o neútočení? Nikoli, má v zádech „vážné ohrožení“! Jak je to možné? Bock v záznamu Hitlerova projevu pokračuje: „Před nějakým časem [Hitler] položil Rusku otázku, zda je ochotno jít s Německem. Rusko odpovědělo vyhýbavými protiotázkami, které zřetelně odhalovaly, že touží po posílení své moci.“

Šlo o jednání z listopadu 1940, kdy Molotov při přátelské státní návštěvě Berlína skutečně obešel Hitlerovy námluvy tím, že jako podmínku jejich přijetí vyslovil požadavky na sovětský vliv ve Finsku, Rumunsku, Bulharsku, a dokonce i v tureckých úžinách Dardanely a Bospor, spojujících Černé a Středozemní moře.

Tyto požadavky tehdy, v listopadu 1940, Hitlera velice roztrpčily a přesvědčily ho o nevyhnutelnosti brzké války se SSSR. Jeho projev k velitelům armádních a tankových skupin ze 14. června 1941 už dané rozhodnutí jen definitivně stvrdil.

Guderian, který byl na zmíněné poradě v říšském kancléřství rovněž přítomen, ve svých vzpomínkách napsal: „Shromáždění přijalo Hitlerův projev mlčky, a protože žádná diskuse nebyla plánována, přítomní se beze slova a ve vážné náladě rozešli.“

Asi se shodneme, že nadšení vypadá jinak.

Bylo zřejmé, že velitelé skupin armád a tankových skupin, jimž byl Hitlerův projev určen, museli pouhý týden poté realizovat plán Barbarossa přímo v polích, lesích a stepích sovětského vnitrozemí, zatímco nejvyšší představitelé wehrmachtu, jako byli Keitel, Jodl, Brauchitsch nebo Halder, byli nejen prakticky denně vystaveni Hitlerovu nakažlivému optimismu, ale především věděli, že se sami v žádných lesích a stepích trmácet nebudou.

Zpravodajské hry

Co vlastně Němci o SSSR věděli? Není od věci upozornit, že jejich informace byly mnohdy správné, ale takříkajíc špatně přečtené. Například Halder si 5. května 1941 zapsal postřehy nového německého vojenského atašé v SSSR plukovníka Krebse, který se právě vrátil z Moskvy: „Rusko udělá všechno, aby se vyhnulo válce. Dají se očekávat jakékoli ústupky s výjimkou rezignace na územní nároky.“

Jakékoli ústupky? V každém případě lze konstatovat, že Sověti se před Krebsem dokázali velmi dobře přetvařovat. Dnes totiž víme, že hlavním Stalinovým záměrem v období mezi dubnem a červnem 1941 bylo vnutit Hitlerovi právě představu, že SSSR žádnou válku nechce.

Na druhé straně bylo zřejmé, že ani zjevný úspěch této snahy Stalinovi nepomohl, protože Němci, kteří se již pro vpád rozhodli, si ji vyložili spíš jako výraz slabosti než vstřícnosti. Dále totiž Krebs hodnotil před Halderem velmi nízko schopnosti sovětského důstojnického sboru, a poté pokračoval:

„Provádí se přezbrojení. Nová stíhačka. Nový dálkový bombardér. Letová příprava a schopnost jsou však nedostačující. Dálkové bombardéry jsou zřejmě soustředěny poblíž západních hranic. Vlaky s materiálem pro výstavbu opevnění směřují k hranicím. Větší soustředění vojsk nebylo (během Krebsovy jízdy vlakem) patrné.“

To je opět až příliš dvojsmyslné, než aby se tím mohli němečtí velitelé upokojit. Všechno je slabé a nedostačující, ale všechno včetně dálkových bombardérů je na cestě k hranicím… V každém případě platí, že němečtí velitelé se upokojit chtěli.

Totální podcenění

Von Bock si zapsal dne 20. června, pouhé dva dny před útokem: „Jakýsi pan von H., který se právě vrací z Moskvy, mě navštívil a líčí mi poměry na druhé straně hranic. Podle něho nemají vedoucí činitelé v Rusku žádné pochybnosti o tom, že bude válka.“

To je samo o sobě burcující, víme-li, že Němci své přípravy pečlivě tajili.

Záhadný pan H. však dle Bockova záznamu pokračoval: „Domnívá se, že jim (tj. sovětským vedoucím činitelům!) je jasná i porážka Ruska. Stalinovi však prý nebude možná nevhod, když bude poražen v evropské části Ruska. Stáhne se potom za Ural a bude vyčkávat, až Německo konečně podlehne spojeným demokraciím. Dostatek lidí i surovin k obraně země východně od Uralu, kdyby se Německo vůbec tak dalekosáhlé ofenzívy odvážilo, najde Stalin i na východě.“

Představa, jak se Stalin stáhne za Ural a vyčkává, až jeho nepřátele Němce porazí další jeho nepřátelé Britové s Američany, je natolik absurdní, že je pod veškerou kritiku.

Podstatné však je, že Bock si ji dva dny před zahájením Barbarossy zapsal jako pravděpodobnou možnost dalšího vývoje (!).

To samo o sobě totiž stačí pro pochopení situace, kterou lze charakterizovat slovy „totální podcenění protivníka“. A to není dva dny před zahájením války zvlášť moudrý postoj…

Deset týdnů

Jestli někdo podobně absurdním představám nepodléhal, byl to pragmatik Guderian. Jen on si povšiml, že Krebsův předchůdce ve funkci vojenského atašé Německa v SSSR, generál Köstring, Hitlera vážně varoval před průmyslovou výkonností, pevností a soudržností sovětského systému. A povšiml si rovněž toho, že Hitler Köstringovým zprávám zásadně nedůvěřoval. Guderian poznamenává: „Naopak (Hitler) dokázal přenést svůj neodůvodněný optimismus na své bezprostřední vojenské okolí.“

Tím také Guderian vysvětluje, jak se mohlo stát, že wehrmacht později neměl u Moskvy zimní oblečení a výbavu. Ve vrchních velitelstvích wehrmachtu i pozemních vojsk totiž neochvějně počítali s ukončením polního tažení před začátkem zimy.

Nad nenormálním optimismem Hitlera a jeho okolí si Guderian ostatně zoufal hned v listopadu 1940, kdy vyslovil o úspěchu Barbarossy závažné pochybnosti, motivované především nedostatečnou přípravou na tak závažnou operaci, která má začít tak brzy. V pamětech vzpomínal:

„Dosavadní úspěchy, hlavně překvapivě rychlá vítězství na západě, natolik omámily naše nejvyšší velení, že ze svého slovníku zcela vymazalo slovo nemožné. Všichni muži z vrchního velitelství wehrmachtu a z velitelství pozemních sil, s nimiž jsem hovořil, projevovali neotřesitelný optimismus a na žádné námitky nereagovali.“

Hitler ostatně 19. června, tři dny před vpádem, vyslovil před svědky přání, aby už těch nastávajících „deset týdnů“ měl za sebou. Proč právě deset týdnů?

V listopadu 1940 totiž generál Halder odhadl, že po osmi až deseti týdnech polního tažení wehrmachtu bude Rusko poraženo a dojde k jeho politickému zhroucení. To by znamenalo, že k vojenské porážce Ruska dojde nejpozději kolem 7. září 1941.

A Hitler s tím vpředvečer vpádu počítal jako s předem daným faktem. Což nepatří zrovna k projevům smyslu pro realitu…

Mohlo by toho být víc, ale bude toho míň

Nadcházely dny bezprostřední přípravy. Halder si 20. června zapsal: „Rozvinutí sil probíhá podle plánu. Počasí je příznivé. Úroveň vody v řekách je pod běžným stavem.“ A o den později, 21. června, si už jen poznamenal: „Smluvený signál Dortmund, ohlašující provedení operace, byl vyslán.“

Nad celou operací, kterou Hitler a jeho okolí očekávali jako osudový úder, však visel temný stín. Jde o to, že Německo se v době příprav útoku na největší stát světa potýkalo s příliš mnoha potížemi. O probíhající válce s Británií, která se pro Německo a jeho spojence nevyvíjela zrovna optimálně, už zde byla řeč. Ale to nebylo všechno.

Například Bock si při inspekci jednotek u východních hranic rajchu zaznamenal v polovině května: „Vojáci všude působí svěžím, spokojeným dojmem, pouze na otázku o stravování dostávám všude odpověď: Dobré, ale mohlo by toho být víc!“ K tomu si Bock připsal: „A to se mají od 1. června zmenšit porce masa!“

To zní samo o sobě přímo symbolicky, uvážíme-li, že plánované zmenšení porcí masa pro mužstvo wehrmachtu se časově prakticky shodovalo s plánovaným vysláním téhož wehrmachtu do další války.

A to není všechno. Poté co se porce 1. června skutečně snížily, Bock pokračuje: „Naše vyživovací situace v mase a tuku je obtížná, v zimě je třeba očekávat další snížení přídělů masa.“

Dodejme, že v zimě bude wehrmacht čelit daleko horším potížím, než je snížení porcí masa pro mužstvo, ale to ještě Bock nemohl – nebo spíš nechtěl − tušit.

O ztrouchnivělé chalupě a Bludném Holanďanovi

Je pozoruhodné, že i největší z optimistů, samotný Hitler, těsně před vpádem zakolísal. Večer 19. června totiž před generálem Rundstedtem poznamenal, že na Rusku je něco hrozivého. Něco, co mu připomíná strašidelnou loď z opery Bludný Holanďan. „O Rusku naprosto nic nevíme,“ řekl. „Možná to bude jedna veliká mýdlová bublina, ale je docela možné, že to dopadne úplně jinak.“

Úplně jinak…

Záchvěv skepse však brzy pominul. Hitlerovo definitivní zhodnocení situace znělo takhle: „Stačí kopnout do dveří a celá ta ztrouchnivělá chalupa se sama zřítí.“ K tomu Hitler Rundstedta ujistil, že při detailním promýšlení situace nepřišel na nic, co by dalo nepříteli možnost překonat Německo.

A tak se nad ránem v neděli 22. června rozlehlo po celé délce německo-sovětských hranic hřmění dělostřelecké přípravy. Pak začala pěchota wehrmachtu vyvracet hraniční sloupy. Realizace plánu Barbarossa byla zahájena.

Jak to dopadlo, už víme. Kolosální zhroucení Rudé armády, nedozírné obkličovací kotle, dělostřelecké ostřelování Kremlu, ale nakonec nečekaná sovětská zimní protiofenzíva u Moskvy.

K ní se příště vrátíme. Konkrétně tam, kde jsme minule přestali, k otázce, jak se Hitler v polovině prosince 1941 konečně rozhodl ohledně dalšího postupu, přesněji řečeno ústupu wehrmachtu. Prvního z celé řady ústupů „do předem připravených pozic“.

Zdroje: Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), Paul Johnson: Dějiny 20. století

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,