Uralské kinžály versus německé tanky. Pátrání Bruno Solaříka
14.06.2025
Foto: Wikimedia Commons By Bundesarchiv, Bild 102-16108 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5481359
Popisek: Wehrmacht
Nejdál postoupil wehrmacht v prosinci 1941 ve dvou směrech: severně a jižně od Moskvy. A právě na oba výběžky se pak obořila sovětská protiofenzíva.
Na nepřítele nehleďte
Na východní frontě zmatek, ve Vlčím doupěti klid. To byl v kostce obsah minulého článku. Generálové Guderian, Bock a Halder začali v prosinci 1941 jeden po druhém zcela důvodně panikařit, zatímco Hitler, stále ještě na obláčku Barbarossy, řešil ve východopruském bunkru namísto války nehorázně odtažité církevní otázky a poučoval své reichsleitery o černošských fetiších. Blížila se však chvíle, kdy bude muset z fetišistického obláčku seskočit, pokud z něj nebude chtít spadnout.
Dnes uvidíme, proč se uvedený obláček začal povážlivě kymácet.
Ve městě Jelec jižně od Moskvy byly soustředěny divize wehrmachtu, určené pro obchvat hlavního města směrem k Rjazani daleko na jihovýchod od Moskvy. Situace se však změnila. Velitel skupiny armád Střed Fedor von Bock i náčelník generálního štábu pozemních vojsk Franz Halder už nepomýšleli na nic jiného, než na to, jak dostat vojska Guderianova „jeleckého“ svazku 2. tankové a 2. pěší armády z hrozícího obklíčení.
První známkou hroucení fronty byl fakt, že wehrmacht musel samotné město Jelec vyklidit. Velitel Jihozápadního frontu maršál Timošenko tehdy vybízel velitele jednotek Rudé armády ke spěchu, aby bylo možné co nejvíc Němců v lesostepní krajině za Jelcem obklíčit: „Nedržte velitele divizí na opratích,“ nabádal generála Bagramjana i svého zástupce generála Kostěnka, „dejte jim úplnou volnost. Ať se vlamují nepříteli do pozic, ať pronikají hluboko do týla.“ Kostěnkovu obavu, že nepřítel by ze zázemí mohl přisunout posily, vyřídil Timošenko slovy: „Na nepřítele nehleďte, jednejte směle.“
Obklíčení na jihu
A tak nechal Bagramjan svým kavaleristům volné opratě. Po válce vzpomínal, jak kvůli tomu musel řešit nečekaný problém se spojením. Jak známo, ztráta spojení hrozí na frontě katastrofickými důsledky a dochází k ní při ústupu. Nyní se však ukázalo, že může být typická i pro opačný případ, tedy pro útok. Bagramjan píše, jak zjistil, že nemůže navázat spojení s čelními jednotkami své jízdy, postupujícími rychle vpřed. Kostěnko, který v rámci Jihozápadního frontu velel celé „jelecké operaci“, opáčil: „No, už to začíná. Čím rychleji budou divize postupovat, tím častěji se bude přerušovat spojení.“ Bagramjan pak musel řadu rozkazů vydávat šifrovaně po rozhlasových vlnách, které byly plné německých rušiček, anebo dokonce letecky.
Postup proti německé 2. armádě vedl generál Moskalenko ze severu a generál Bagramjan z jihu. V hlubokém týlu nepřítele jejich jednotky nenápadně, ale důsledně zabíraly poslední přespolní a úvozové cesty, kterými mohli Němci z jeleckého prostoru ustoupit na západ.
Dne 13. prosince si velitel skupiny armád Střed Halder zapsal: „Jízdní jednotky nepřítele i s dělostřelectvem se už nacházejí daleko za linií fronty.“ Ale bylo to ještě horší. Toho dne totiž Moskalenkovi kavaleristé od severu a Bagramjanovi od jihu uzavřeli kruh obklíčení. Němci už neměli jedinou polní ani lesní cestu, kterou by mohli použít k volnému ústupu.
Právě v těch hodinách Hitler, jak víme z minula, podával ve Vlčím doupěti svým reichsleiterům zasvěcený výklad o církevních otázkách:
Jízda v tísni
Obklíčení jednotek wehrmachtu u Jelni samozřejmě neznamenalo konec bojů. Obklíčení Němci se totiž všemi silami zuřivě vrhli proti jízdním sborům, které je obchvátily, ve snaze prorazit skrz ně ke svým zadním vojům. Tím došlo k pozoruhodné situaci: Bagramjanova jízda sice obklíčila Němce u Jelni, ale sama teď byla vlastně sevřena ze dvou stran. Od západu hlavní masou německých vojsk a od východu uvedenými jednotkami, usilujícími o průlom obklíčení, do něhož právě upadly. Bagramjan svým kavaleristům nemohl posílat munici a koním píci jinak než letadly, takže přísun zásob byl zcela nedostatečný.
Němci se v tu chvíli vzepřeli k poslednímu ráznému pokusu o průlom, který vedl velitel jedné z obklíčených divizí, generál Kochenhausen. Bagramjanovi kavaleristé čelili tlaku wehrmachtu na vyhladovělých koních a s vědomím, že oni sami musí šetřit každým nábojem. Za takových podmínek mohlo snadno dojít k tomu, že by Němci obkličovací kruh protrhli.
Sověti ale nápor ustáli, a dokonce se zmohli na několik protiútoků. Při jednom z nich byl generál Kochenhausen zabit a obklíčení Němci začali v panice manévrovat od vesnice k vesnici, aby nakonec zjistili, že jsou přece jen definitivně v pasti. Během 15. prosince byly jejich jednotky rozptýleny do izolovaných skupin a ničeny jedna po druhé.
Guderianovo uskupení 2. tankové a 2. pěší armády, snad nejmohutnější uskupení wehrmachtu, bylo zastaveno a vrženo zpět. U Jelce navíc ztratilo několik divizí, které padly do obklíčení Bagramjany a Moskalenkovy jízdy.
Obklíčení na severu
Podobně se vyvíjela situace na opačném konci moskevské fronty, na sever od sovětské metropole, u měst Kalinin (dnes už opět předsovětsky Tver) a Klin, kde mimo jiné operovala 30. armáda generála Leljušenka. Němci kladli útočníkům tvrdý odpor. Jednotlivé obce mezi Kalininem a Klinem přecházely z ruky do ruky a zpět.
Pozoruhodný je Leljušenkův popis situace, která se do značné míry podobala obkličovací operaci Bagramjanových vojsk na jihu, pouze s tím rozdílem, že zde byly víc než tam použity tanky, konkrétně typ T-34. Rudá armáda zabírala týlové komunikace Němců kolem města Klin. Jedna z ústupových cest však Němcům pořád ještě zbývala. Šlo o silnici, vedoucí jihozápadním směrem k městu Volokolamsk. A právě tuto silnici se Leljušenko rozhodl přetnout.
Své podání události zahajuje v pamětech lyricky: „Na úsvitu 14. prosince dosáhla teplota třiceti stupňů pod nulou, kolem se prostíraly bílé závěje a větve stromů byly pokryty sněhem.“ V dalším popisu se už obešel bez lyriky. V dalekohledu sledoval, jak se po oné poslední ústupové silnici vine od lesa na obzoru nekonečná kolona Němců: tanky, děla, automobily, povozy, pěchota. Nařizuje letectvu nálet na udané souřadnice, když vtom zjistí, že nemůže použít dělostřelectvo; zdrželo se na pochodu, protože se kdesi v týlu prodírá na koňských potazích závějemi. Kolona Němců už je čtyři kilometry dlouhá a čekáním na kanony nelze ztrácet čas, protože letadla už jsou v nebi a nelze je vrátit zpět.
Bombardéry se blíží, nálet začíná. Leljušenko dává rozkaz k pozemnímu útoku ze zálohy i bez dělostřelectva, jen za pomoci podpůrných kanónů pěchoty. Vyjíždějí tanky s vojáky na korbách, některé přímo vpřed, jiné do stran. Ve stopách tankových pásů vybíhá do útoku pěchota.
Habeš a Ural
Bylo zapotřebí nahradit efekt dělostřelby rázností pěšího útoku. A zde se zúročila zkušenost uralských a sibiřských jednotek, jejichž příslušníci uvykli nejen surovým podnebním podmínkám, ale i lovecké vášni.
Tady na okamžik odbočím. Hodí se mi tu takříkajíc do krámu, že jsem kdysi četl deníky československého cestovatele, rodilého Brňana Adolfa Parlesáka, který v roce 1936 zažil italský vpád do Habeše (Etiopie). Ocituji z nich jeden příznačný fragment. Parlesák popisoval, jak Habešané, neuvyklí boji proti tankům, neměli vůči těmto moderním strojům patřičný respekt, takže před nimi neutíkali. Naopak jim běželi vstříc: „Někteří jsou již těsně před prvním tankem – a nyní lezou na hřbet ocelové obludy. Otevřeným poklopem vrážejí svá dlouhá kopí dovnitř tanku. První tank stojí nehnutě a brzo umlkly i jeho kulomety.“
Nu a podobně se v popisovaném útoku chovali uralští lovci vůči tankům wehrmachtu, jak o tom svědčí sám Leljušenko: „Někteří vojáci vyskakovali na tanky, otvírali poklopy a pobíjeli nepřátelské tankisty s pomocí granátů, střelby z pušek a samopalů, ale i za použití bajonetů, kinžálů a ženijních lopatek.“
Teprve v průběhu boje, kdy už se Němci v panice rozbíhali do okolních závějí, dorazilo opožděné dělostřelectvo a dokončilo dílo zkázy. Na silnici a všude kolem ní se po boji válely tisíce těl zabitých Němců mezi poničenými tanky, děly, minomety, obrněnci a automobily.
Sovinformbyro
Ve městě Klin se tak Němci ocitli v úplném obklíčení. I zde se zuřivě snažili probít k hlavním silám, ale jejich pokusy byly i tentokrát marné. Po 24 hodinách boje, nad ránem 15. prosince, Rudá armáda očistila Klin od nepřítele.
Od začátku sovětské protiofenzívy u Moskvy uplynulo teprve deset dní. Situace na frontě se za těch deset dní změnila k nepoznání.
Už večer 13. prosince, právě když vedl Hitler ve východopruském bunkru svůj nepatřičný monolog o otázkách církve, vydala vládní tisková kancelář SSSR, známá pod názvem Sovinformbyro, následující zprávu: „Dne 6. prosince 1941 přešly naše jednotky do protiútoku proti křídelním uskupením nepřítele. V důsledku naší ofenzívy byla obě tato uskupení poražena a spěšně ustupují. Zanechávají za sebou techniku, výzbroj a nesou obrovské ztráty.“
Následujícího dne, 14. prosince, hlásila do celého světa agentura Reuters, že sovětská vláda se vrátila z Kujbyševa (dnes opět Samary) do Moskvy.
A vrchní velitelé wehrmachtu, jak uvidíme příště, se pořád ještě hádali o tom, jakým způsobem má wehrmacht zahájit (!) ústup…
Zdroje: Ivan Bagramjan: Tak načinalas‘ vojna, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), Kenneth Macksey: Guderian – tankový generál, Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira), Adolf Parlesák: Habešská odyssea, Richard Portugaľskij, Aľbert Domank, Alexandr Kovalenko: Maršal S. K. Timošenko, Soobščenija Sovětskogo informbjuro 1 (ijuň – děkabr‘ 1941 goda)

Vložil: Bruno Solařík