Němci prchají Rusí, Hitler cítí klid. Pátrání Bruno Solaříka
07.06.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Bundesarchiv, Bild 183-1987-0703-507 / unbekannt / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5346192
Popisek: Zasedání říšského sněmu v čele s Adolfem Hitlerem
Až čtvrtého dne po zahájení sovětské protiofenzívy rozhodl Hitler o ukončení blitzkriegu. V čem se jeho postoj nadále lišil od postoje jeho generálů?
O jedné otravné otázce
Jakmile Rudá armáda ve dnech 5. - 6. prosince 1941 roztočila kola generální protiofenzívy, nové sovětské síly ze Sibiře a Uralu byly na frontu přiváženy „dosud nepoznanou rychlostí a v těsném sledu“, jak si zapsal zaskočený velitel 2. tankové armády generál Guderian. A to nebylo všechno. Ani širší mezinárodní souvislosti neslibovaly nic dobrého. Vždyť po japonském útoku na americkou základnu Pearl Harbor vyhlásil Hitler o své vůli válku USA, což čím dál víc zkormoucený Guderian komentoval slovy: „Hospodářský a vojenský potenciál větší části zeměkoule se spojil proti Německu a jeho slabým spojencům.“
Samotný Hitler sice po nuceném ukončení éry blitzkriegu seznal, že vítězství uplynulo do nedohledna, ale přesto sám před sebou nasadil tu nejoptimističtější tvář. Předpověděl totiž v oněch dnech, že „jakmile si obě válčící strany uvědomí svou neschopnost zničit jedna druhou, výsledkem bude jednání o míru“ (!). Ve světle všeho, co Němci v SSSR stihli napáchat, byla tato představa naprosto absurdní. Ale na pozadí sovětské protiofenzívy, která svědčila o všem možném, jen ne o neschopnosti Rudé armády ničit nepřítele, vyznívá Hitlerova úvaha přímo komicky.
Deníkový záznam velitele skupiny armád Střed Fedora von Bocka z 8. prosince obsahuje jisté faktické přiznání. Přiznání, že Guderian o pravém stavu věcí informoval své nařízené opakovaně a v době, dokud byl ještě čas vyhnout se větším ztrátám. Bock si totiž o Guderianovi píše, byť v příznačně nadřazeném tónu: „Posté se ptá, zda je kritická situace známa i na nejvyšších místech.“
Takový dotaz, byť položený „posté“, byl ovšem rozhodně na místě, i když v danou chvíli připadal Bockovi už otravný. Vždyť dosavadní rozkazy k postupu kupředu (!) jasně prokazovaly, že negativní zprávy byly Halderem, Brauchitschem, Jodlem, Keitelem a koneckonců i Hitlerem z nějakého důvodu setrvale ignorovány. Byli o nich vůbec informováni? Taková otázka nemohla před nešťastným Guderianem nevyvstat. Bock pak svou nervní poznámkou („posté se ptá“) bezděky prokazuje, že on sám dané zprávy o krizi nahoru předával. Proto ho Guderianovo naléhání obtěžovalo.
Od Guderiana přes Bocka k Halderovi
Bockův nadřízený, náčelník generálního štábu pozemních sil Franz Halder, si 9. prosince zapsal: „Pročesává se týl za účelem získání všech myslitelných sil.“ Situace na frontě však byla ztížena tím, že když už byly v týlu nějaké posily pro ohrožené úseky „pročesány“ a vyčleněny, nedostaly se mnohdy na místo určení, jak to plyne z Bockova záznamu k témuž dni: „Nepřítel dokázal rozšířit své průlomy. … Posily, které měly být dopraveny letecky, nemohly odletět, protože počasí nedovolilo start. Prapor, poslaný dopředu na nákladních autech, se tam na zledovatělých silnicích nemůže dostat.“
Naskýtá se otázka: Informoval Bock svého nadřízeného Haldera o Guderianových žádostech a nářcích?
Zjevně ano. Halder, který byl v prvních dnech sovětské ofenzívy až příliš bohorovně klidný, už o svůj klid přišel, a to díky zprávám, které mu poskytoval Bock. Onoho dne 9. prosince si Halder píše: „Nepřítel zesiluje nápor na frontu 2. armády, kde došlo k průlomu silou jedné jízdní divize, a na východní úsek fronty 2. tankové armády. Není pochyb, že nepřítel na tento úsek přisunul čerstvé síly.“ Existuje dokonce i přímý důkaz, že Bock Halderovi Guderianova varování neutajoval. Obsahuje jej následující Halderův záznam, pořízený stále téhož dne právě po jeho konzultaci s Bockem: „Guderian mu (Bockovi) hlásil, že stav jeho jednotek vzbuzuje velké obavy a on neví, jestli zvládne úkol odrazit nepřátelské útoky.“
Na vlastní odpovědnost
Navíc je zřejmé, že Bock si nenechal pro sebe ani závažnou Guderianovu informaci o vzniklé „krizi důvěry“ frontových vojáků a velitelů vůči vrchnímu velení. Halderovi ji prokazatelně sdělil. Halder si totiž poznamenal: „Krize důvěry v jednotkách je velmi vážná. Snížila se bojová schopnost pěchoty.“ K tomu si Halder připsal, že uvedenou „krizi důvěry“ zakoušejí i další velitelé jeho armád, takže nelze mluvit o nějakém izolovaném Guderianově záchvatu paniky, jak si ještě před třemi dny myslel samotný Bock.
Ten už nyní nebyl sám, kdo takříkajíc vystřízlivěl a pochopil míru nebezpečí a nutnost ústupu. I Halder si totiž postěžoval na své nadřízené, fakticky tedy na velitele OKW (generálního štábu) Keitela, jeho náčelníka štábu Jodla, a tudíž i na samotného fýrera, který jmenované generály užíval prakticky jen jako konzultanty svých vlastních rozhodnutí. Plyne z toho, že ani Halder si zprávy o katastrofě nenechával pro sebe a hlásil je výš.
Zde je ona Halderova stížnost: „Nejhorší je, že OKW nechápe stav našich vojsk a zabývá se látáním děr, místo aby přijalo zásadní strategická rozhodnutí.“ A zásadním rozhodnutím měl být právě ústup, tedy dle Halderových slov „rozkaz o odvedení vojsk skupiny armád Střed na linii Ruza – Ostaškov“. To byl prostor na západním úseku fronty, asi 70 kilometrů západně od Moskvy u města Volokolamsk. Šlo o linii z konce října 1941, takže by se tím jaksi smazal celý postup wehrmachtu z listopadu a začátku prosince, ale zachránila by se základní síla vojsk.
Vzhledem k tomu, že velení OKW takový rozkaz stále ještě nevydalo a uchýlilo se zatím 8. prosince jen k formálnímu zrušení beztak již nesplnitelného rozkazu o postupu vpřed, museli velitelé zahájit ústup na vlastní odpovědnost. Dne 9. prosince psal Guderian domů: „Je jen dobře, že jsem 5. 12. z vlastního rozhodnutí ukončil boje, protože jinak by byla katastrofa neodvratná.“
Wehrmacht na pokraji vyčerpání
Šňůra průšvihů nebrala konce. Bock si zapsal 10. prosince: „Že nepřítel hodlá nadále útočit, je prokázáno odposlouchanými rádiovými depešemi.“ Největší obavy v něm vzbuzovaly úspěšné manévry jízdních jednotek generála Bagramjana do boků úderné formace, tvořené vojsky generálů Guderiana a Schmidta: „Zlé je to u 2. armády,“ píše Bock, „kde nepřítel převálcoval části 95. divize, a jednou jízdní a jednou pěší divizí prorazil naše linie. Zálohy armáda nemá, vojsko je k smrti vyčerpáno, a jak se zdá, byly části 95. divize úplně zničeny, takže tam dochází k těžké krizi.“
A opět lze prokázat, že se o dané krizi téhož dne dozvěděl od Bocka i náčelník štábu OKH Halder, který si zapsal: „Fronta 2. armády byla prorvána u Liven dvěma ruskými jízdními divizemi a 1. gardovou divizí.“
Dalšího dne, 11. prosince, pokračuje Bock v distribuci jobovek: „Příčiny průlomu u 2. armády se nedají hledat jen v tom, že Rusové nasadili velké síly, nýbrž především v selhání našich zcela vyčerpaných jednotek. 45. divize měla provést protiútok, ale pro nedostatek munice a sil toho již není schopna.“
Halder toho dne přiložil pod kotel špatných zpráv o Guderianově frontě dalších pár nevítaných polínek: „Byla zjištěna vykládka nepřátelských jednotek u Jelce. … Na frontě 2. tankové armády operuje [nová] 10. armáda nepřítele, čítající šest pěších a jednu jízdní divizi. … Situace 2. armády je kritická.“ V nastalé situaci nezbylo Halderovi než sloučit oba bojové svazky operující jižně od Moskvy, tedy Schmidtovu 2. pěší armádu a Guderianovu 2. tankovou armádu, do jednoho celku: „2. armáda je nově podřízena 2. tankové armádě.“ Halder tím mimochodem podal důkaz, že na své úrovni velení neměl žádné pochybnosti o schopnostech „panikáře“ Guderiana, když ho jmenoval velitelem obou uvedených armád, a tím ho vlastně povýšil.
Řečnická otázka
Hlavní potíž však byla v tom, že polovičatá směrnice, vydaná 8. prosince Hitlerem a OKW, nařizující zastavení postupu a případné „odpoutání jednotek od nepřítele“, tedy jen drobné ústupové manévry, nebyla splnitelná. Slovo má opět Halder: „Postavení na frontě 2. armády je velmi vypjaté. Nelze provádět zásobování. Pozice u Tuly je těžká. Není možné odpoutat frontu 2. armády a 2. tankové armády tak, jak to nařídilo vrchní velení.“
Proč to vlastně nebylo možné? To uvidíme vzápětí.
Další den sovětské ofenzívy, 13. prosince 1941, vítá Bock stereotypní stížností: „Situace u 2. armády zůstává nanejvýš kritická. Skrovné posily přicházejí jen pomalu.“ O tomtéž úseku si toho dne píše Halder: „Jízdní jednotky nepřítele i s dělostřelectvem se už nacházejí daleko za linií fronty.“ A to je, oč tu běží. Bylo to vlastně stvrzení zpráv o výhodách, které v padesátistupňových mrazech skýtaly jízdní jednotky sovětského generála Bagramjana, schopné provádět obchvatné nájezdy hluboko v německém týlu. Za takových podmínek byly samozřejmě drobné „odpoutávací“ manévry k ničemu. V nastalé situaci se přímo vnucovala řečnická otázka: Kam se chcete „odpoutat“, když máte nepřítele nejen těsně před sebou, ale už i daleko v zádech?
Generál von Bock uzavřel výčet událostí 13. prosince obměnou vulgárního rčení, že čert se*e na větší hromadu: „Jako vždy v takových situacích se nakonec nedaří nic.“ A uvádí konkrétní příklady čerstvých incidentů a nešťastných náhod: „U Vjazmy se srazily dva vlaky a zatarasily trať pro beztoho již slabý přísun. Jeden vlak s pohonnými hmotami pro 4. tankovou skupinu přijel údajně prázdný. 7. sbor najednou hlásí nedostatek munice. A tak dále.“
Monolog v hlavním stanu
A nyní porovnejme frenetické pobíhání Guderiana, Bocka i Haldera od průšvihu k průšvihu a jejich snahu zachraňovat na vlastní odpovědnost, co se dá, s atmosférou v Hitlerově východopruském hlavním stanu. K témuž dni 13. prosince 1941 máme totiž k dispozici záznam z poledního posezení ve Vlčím doupěti, konaného za přítomnosti ministra zahraničí Ribbentropa, vrchního rasisty a reisleitera (říšského vedoucího) pro využití východních území Rosenberga, šéfa propagandy Goebbelse a dalších dvou říšských komisařů. Zde je přepis Hitlerova monologu, který na posezení zazněl:
„Válka skončí a mým posledním životním úkolem bude vyjasnění církevního problému. Teprve pak bude německý národ zcela zajištěn. Nestarám se o zákony víry, ale nestrpím, aby se velebníček staral o světské problémy. … Našemu lidu vnutila křesťanství teprve v šestém, sedmém, osmém století knížata, která držela s kněžoury. Předtím žil bez tohoto náboženství. Mám šest divizí SS, všichni jsou bez vyznání, a přece umírají smířeni. … Křesťanství je tím nejšílenějším výplodem lidského mozku, výsměchem všemu božskému. Černoch se svým fetišem je vysoce nadřazen tomu, kdo věří v zázrak převtělení.“
A to je nejspíš asi tak všechno, co bylo tehdy podle Hitlera zapotřebí učinit pro záchranu hroutící se východní fronty.
Ten nepoměr mezi rostoucím zděšením generálů, řídících válečné operace, a poklidným fýrerovým monologem ve Wolfschanze je do očí bijící. Věděl vůbec říšský kancléř, co přesně se na frontě už celý týden děje, když uprostřed krize, která se zhoršovala každou hodinou, neměl nic jiného na práci, než poučovat své reichsleitery o černošských fetiších?
Uvidíme příště.
Zdroje: Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), Monology ve vůdcově hlavním stanu 1941−1944
Vložil: Bruno Solařík