Konec blitzkriegu. Pátrání Bruno Solaříka
31.05.2025
Foto: Wikimedia Commons By Bundesarchiv, Bild 101I-265-0048A-03 / Moosdorf [Mossdorf] / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5410620
Popisek: Fedor von Bocka
Jižně od Moskvy začaly jednotky generála Guderiana dostávat v prosinci 1941 těžké údery do boků. Jak na to reagoval sám generál − a jak jeho nadřízení?
Tanky a morálka
Poté co si Guderian jako jeden z prvních německých velitelů připustil, že útok na Moskvu ztroskotal, informoval o tom svého bezprostředního nadřízeného, velitele skupiny armád Střed Fedora von Bocka. Plyne to z Bockova válečného deníku k datu 5. prosince: „Pozdě večer hlásí Guderian, že musí operaci zastavit, protože daleko předsunutý 24. sbor je ze všech stran ohrožen.“
Bocka to sdělení překvapilo. On sám, stejně jako jeho nadřízení až po Hitlera včetně, byl plný optimistických očekávání ohledně brzkých zpráv o dobytí Moskvy. Konkrétně u Guderiana však byl navíc uspokojen tím, jak se uvedený generál jen tři dny předtím vrhl do „poslední bitvy o Moskvu“ se záviděníhodnou vervou. My sice víme, že vnitřně už o výsledku „posledního výpadu“ pochyboval, ale navenek musel před podřízenými i nadřízenými nasadit masku rozhodnosti.
Bock si ten náhlý zvrat od optimismu k těžké skepsi vyložil jako podpásovku. Poznamenal si: „Po několika Guderianových úderech pod pás, jeho náčelník štábu ještě předevčírem posuzoval vyhlídky operace celkem příznivě, končím rozhovor souhlasem s návrhem, aby armáda pomalu ustupovala za úsek Donu…“
My ovšem víme, že Guderian prostě vycházel z reálného dění na frontě. Bockově skupině armád Střed zkrátka uštědřila „podpásovku“ Rudá armáda, nikoli Guderian. Ten jenom musel patřičně reagovat na změnu situace. Tlak sovětských protiútoků ostatně přinutil k zastavení postupu nejen velitele 2. tankové armády Guderiana, ale i velitele 4. tankové skupiny Hoepnera, operujícího vlevo od Guderiana, tedy na západ od Moskvy, a velitele 3. tankové skupiny Reinhardta, který bojoval na sever od sovětské metropole. Ti všichni tehdy oznámili Bockovi „fait accompli“, tj. informovali ho o stažení svých vedoucích oddílů do zálohy jako o hotové věci, kterou museli provést bez ohledu na rozkazy k pokračování útoku.
A to ještě nezačala sovětská generální protiofenzíva. Ta byla zahájena až několik hodin poté, ráno 6. prosince, a způsobila, že čerstvě stažené tankové jednotky wehrmachtu musely znovu vylézt ze zálohy, nikoli však již k útoku, nýbrž naopak k urychlenému frontálnímu ústupu, aby nedošlo k úplnému zničení předsunutých tankových svazků. Poprvé přitom bylo zničeno víc německých než sovětských tanků.
Při ústupu bylo nutno nechávat množství techniky a vybavení na místě. Navíc nebyl čas ani na to, aby byli evakuováni mnozí ranění nebo omrzlinami vyřazení muži. A to už byla pro wehrmacht zjevná hrozba pro udržení dosud poměrně vysoké bojové morálky.
Od podpásovky k jobovce
Nejvýraznější ústup musel podniknout Guderian, a to prostě z toho důvodu, že se mu předtím podařilo nejvíc ze všech proniknout kupředu, až k městu Michajlov. To bylo pouhých padesát kilometrů od starobylého ruského města Rjazaň, které se při pohledu od západu nachází nikoli někde před Moskvou, nýbrž vlastně už takříkajíc za ní. Daleko v jihovýchodním zázemí Moskvy. Nyní tudíž Guderianovým jednotkám nejvíc ze všech hrozilo odříznutí od zbytku armády. Bock si 7. prosince zapisuje: „2. tanková armáda (Guderian) právě zakouší porážku u Michajlova. Předsunutý oddíl … ho musí vyklidit a nechává tam rozličný materiál.“
Přímým nadřízeným velitele skupiny armád Střed von Bocka byl náčelník generálního štábu pozemních vojsk Franz Halder. Ten byl ústupem tankových generálů překvapen ještě víc než von Bock, protože při vítězném postupu na Moskvu si až dosud žádné potíže nepřipouštěl. Téhož dne 7. prosince si chtě nechtě musel o probíhajícím ústupu zapsat, že „odpoutání jednotek“ na Guderianově směru „bude mít podle všeho velmi nepříznivé důsledky“. S údivem přitom konstatoval, že „nepřítel se na řadě úseků zaklínil do naší fronty“. Následujícího dne to bylo ještě horší, protože se začaly naplno projevovat důsledky bočních ataků, které zasazovaly vojskům wehrmachtu jízdní jednotky sovětského generála Bagramjana: „Fronta 2. armády,“ píše si Halder, „je v řadě míst prorvána nově přisunutými jízdními divizemi nepřítele. … Na Guderianově úseku je situace velmi obtížná.“
Samotný von Bock se ještě nevzpamatoval z údajné Guderianovy „podpásovky“, když mu Guderian volal znovu, tentokrát s ještě děsivější jobovkou. Týkala se, jak výše naznačeno, bojové morálky vojáků na frontě. Bock si 8. prosince píše: „Večer volá Guderian, líčí svou situaci v nejčernějších barvách, a přitom používá výroku, že mi nemůže zamlčet, že se šíří krize důvěry.“
Krize důvěry vůči komu? Vůči vrchnímu velení. Vůči Hitlerovi!
V dané situaci nezbylo Bockovi než svého nejlepšího tankového velitele burcovat ze zoufalství: „Rozhovor,“ píše si, „končím prohlášením, že nářkem se nic nepořídí, posily mu dát nemohu, buď se vyrveme, nebo se necháme zabít.“ Toho dne už zkrátka není příkazem dne postup kupředu, nýbrž únik z hrozícího obklíčení.
Onoho 8. prosince 1941 psal Guderian domů manželce, před níž si mohl dovolit silnější výrazivo: „Sám bych nevěřil, že je možné za dva měsíce takhle prosrat přímo skvělou válečnou situaci.“ Zopakoval přitom, co se mělo místo „posledního výpadu“ provést: „Kdyby včas padlo rozhodnutí zastavit se a zařídit se na zimu k obraně na vhodné linii, nemohlo se nic nebezpečného stát. Teď se nade vším na dlouhé měsíce vznáší velký otazník.“
O den později v dalším dopisu pokračoval: „Protivníka, rozlohu jeho země a záludnost klimatu jsme hodně podcenili, a to se teď mstí.“
Směrnice o konci blitzkriegu
Na pozadí této deziluze pokračovala komunikace mezi Guderianem a jeho nadřízeným von Bockem. V nastalé situaci Guderian otevřeně kritizoval, že wehrmacht nedostal možnost zajistit obrannou linii, což by bylo vhodnější, než tvrdohlavé trvání hlavního stanu na kontraproduktivním postupu dál k Moskvě. Dožadoval se svolení k tomu, aby tedy mohl svou armádu „zařídit na zimu na vhodné linii“ aspoň dodatečně, po velkých ztrátách, k nimž právě nyní dochází.
Jak na Guderianův návrh reagovalo vyšší velení?
Zprávy o podstatných obtížích na moskevské frontě se konečně dostaly k Hitlerovi. Jeho reakce byla pro něj typická. Podle Haldera tehdy prohlásil: „Rusové nikde neustoupí sami. Ani my si to nemůžeme dovolit.“ Ústup byl tedy podle Hitlera povolen pouze jako výsledek porážky v boji, nikoli však jako předběžné vyklizení pozic. Netřeba asi zdůrazňovat, že takové setrvávání v nevýhodných liniích bylo právě příčinou obkličovacích kotlů, do nichž několikrát během letní i podzimní kampaně upadly obrovské masy sovětských vojsk.
Neznamená to však, že by Hitler zcela odmítal vidět reálný stav věcí. Poprvé za dobu „ruské kampaně“ proto připustil určitý vynucený ústup: „V zásadě není žádných pochyb ohledně zkrácení linie fronty. Nejprve je však nutné novou linii připravit, vykopat pěší zákopy, zřídit vytápění atd.“
Po poradě s Halderem, Keitelem a Jodlem pak 8. prosince konečně vyšla směrnice vrchního velitelství (OKW): „Předčasný příchod mrazivé zimy na východní frontě a s tím spojené potíže s přísunem zásobování si vynucují okamžité pozastavení všech velkých ofenzivních operací a přechod k obraně.“
Je zřejmé, že „okamžité pozastavení“ bylo jen planou rétorickou figurou, protože tehdy třetím dnem pokračovala sovětská protiofenzíva a žádný německý postup se už nekonal a konat nemohl. V každém případě však Hitler touto směrnicí přinejmenším dal najevo, že už chápe, co se stalo. Že éra blitzkriegu skončila.
Sen o „občerstvení“ a „ubytování“
Hitlerova směrnice dále stanovuje, že je nutno „poskytnout jednotkám odpočinek, umožnit jejich doplnění, a vytvořit tak předpoklady pro obnovu velkých ofenzivních operací v roce 1942“. Jinými slovy tím Hitler na poslední chvíli před hrozbou totální katastrofy uznal Guderianovy požadavky.
Ve jménu stabilizace pozic wehrmachtu Hitler nařídil, že všechny jednotky, bezprostředně nepotřebné v Německu a okupované Evropě, především jednotky tankové, mají být převeleny na sovětskou frontu bez ohledu na to, že se tím ochrana okupované Evropy „dočasně“ oslabí. Mimoto bylo určeno, že němečtí dělníci v Říši mají být hromadně nahrazováni zajatými rudoarmějci i sovětskými civilisty a mobilizováni do wehrmachtu. V důsledku byly z celého Německa urychleně sestaveny čtyři (a půl) záložní divize a poslány na frontu.
Shrňme to: Na zprávu velení skupiny armád Střed, že nelze zastavit sovětský útok, nebudou-li přisunuty zálohy a nedojde-li k ústupu, reagovala Hitlerova směrnice souhlasem se stažením tankových a motorizovaných divizí. Mělo však jít jen o nepatrné stažení, určené „k občerstvení a doplnění“ (?) a s obranou na zkrácených liniích s dobrým zásobováním a ubytováním (?!). Volba výrazů v zásadě prozrazuje, že vrchní velení v čele s Hitlerem nadále sveřepě odmítalo uznat, co se na frontě skutečně děje. O možnosti zajistit v dohledných dnech nějaké „občerstvení“ nebo „ubytování“ nemohla být řeč. Šlo jen o to, uniknout zkáze.
Vůdce a osud
Při diskuzi s Goebbelsem, k níž došlo nazítří po vydání směrnice OKW, Hitler jasně prokázal, jak se k celé věci staví takříkajíc mentálně. Projevil totiž brilantní schopnost proměnit v klad jakýkoliv zápor. Řekl Goebbelsovi zhruba tolik: Kdyby v říjnu nenastaly deště (které ovšem, řečeno mimochodem, nastat prostě musely!), němečtí vojáci by pronikli tak daleko vpřed, že by nyní nebylo možné vyřešit potíže se zásobováním. Skutečnost prý ukázala, „jak je nám osud nakloněn a jak nám svým zásahem brání v chybách, kterých bychom se bez něj bezesporu dopustili“. Ve skutečnosti se Němci reálně dopustili přesně toho, co bylo podle Hitlera zažehnáno. Pronikli příliš daleko dopředu, aniž měli dost sil svůj postup stvrdit a rozvinout.
Hitler si však dál vedl svou. Nynější nesnáze s počasím a zásobováním jsou prý také dobrá věc (!). Vynucují si potřebu určité přestávky, která byla tak jako tak nutná pro nashromáždění sil, zdrojů a zotavení vyčerpaných vojáků na jarní ofenzívu.
Jak se takovému mentálnímu nastavení říká? Nepochybně se jedná o přesvědčivý příklad umění obelhat sám sebe…
Zdroje: Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, V. I. Dašičev (ed.): Stratěgija fašistskoj Germanii v vojně protiv SSSR, dokumenty i matěrialy, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942)
Vložil: Bruno Solařík