Boj Guderian - Bagramjan v -50 °C. Pátrání Bruno Solaříka
24.05.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Oberst Ludwig v. Eimannsberger – Oberst Ludwig v. Eimannsberger, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=14840347
Popisek: Heinz Guderian při cestě na východní frontu, 1943
Prosinec 1941. Němci narazili před Moskvou na nečekanou sovětskou protiofenzívu. Po severozápadním směru je teď na řadě přehled o směru jižním.
V našem příběhu jsme za posledních několik dílů opomíjeli Guderianův směr obchvatu Moskvy, vedený od města Orel na zbrojní středisko Tulu a dál na východ. Nyní se mu budeme věnovat o to zevrubněji. Musíme se proto, byť jen na chvíli, vrátit v čase ještě před období takzvané paniky v Moskvě, ba dokonce před zahájení operace Tajfun, tedy před přelom září a října 1941.
Blitzkrieg v rozpacích
Generál Guderian, proslavený bleskovou válkou ve Francii a obkličovacími operacemi v rámci operace Barbarossa, původně odmítal letní úder na Kyjev a místo toho žádal, aby wehrmacht táhl ještě v létě rovnou na Moskvu. V dané záležitosti se mýlil, protože v tom případě by Němcům zůstala v jižním boku obrovská formace Rudé armády, která by snadno mohla úspěšně napadnout týl vojsk, postupujících na Moskvu, a celou operaci tak zmařit.
Když už však obchvatem Kyjeva ztratil wehrmacht prakticky dva cenné měsíce, Guderian správně chápal, že pokračování operace, tedy pozdní postup na Moskvu, je v dané roční sezóně riskantní improvizací. Nyní už přece proti Němcům musí sehrát svou roli nástup deštivého podzimu a mrazivé zimy. Guderian by byl raději, kdyby teď tažení před očekávanou změnou počasí skončilo, vojska by se zakopala v dosažených pozicích a uchovala by si údernou sílu pro obnovení bojů na jaře 1942.
Když bylo místo toho z Hitlerovy iniciativy rozhodnuto zahájit operaci Tajfun proti Moskvě ihned na počátku října, nebyl Guderian nadšen. Úder sice překonal očekávání, ale při obchvatu Brjanska a Vjazmy, kde padly do zajetí statisíce rudoarmějců i s veškerou technikou, pomohl Němcům právě fakt, že Sověti, kteří věděli o nepřipravenosti wehrmachtu na zimní válčení, zcela logicky předpokládali konec větších operací pro danou sezónu a německou ofenzívou byli dokonale zaskočeni.
Křečovitě a trhavě
Němci si zvykli na vítězství dobývaná předsunutými tankovými formacemi, které operovaly velkou rychlostí, ale Guderian dobře cítil, že vzhledem k nadcházející změně počasí se neodvratně blíží konec podobných triumfů. Vzápětí se ukázalo, že se nemýlil. Už 6. října, sotva tři dny po zahájení Tajfunu, napadl na frontě první sníh. Ale to nebylo všechno. Téhož dne narazily Guderianovy tanky u Mcenska na silný sovětský protiúder, vedený 1. gardovým sborem Rudé armády s tanky KV-1 a T-34. V důsledku rozsáhlých ztrát musel tehdy Guderian svůj postup pozastavit a měl co dělat, aby hrozbu odvrátil přísunem dalších sil. Poté sice pokračoval v postupu a dospěl až do prostoru jihovýchodně od Moskvy, ale tažení už probíhalo křečovitě a trhavě, protože napadený sníh každý den zase roztál a proměnil cesty v blátivou kaši. Navíc už neexistovala žádná možnost nečekané změny směru, takže Sověti už útočný záměr Němců znali a šikovně jim postup ztěžovali.
Vzhledem k situaci začal Guderian ztrácet sebejistotu. „Včera jsem byl na pokraji zoufalství a u konce s nervy,“ psal domů manželce 21. listopadu. Nebylo divu. Vzhledem ke svým zkušenostem si dovedl v duchu přehrát dopředu víc tahů, než kolik si jich dovedlo představit vrchní velení pozemních vojsk, o Hitlerovi nemluvě. Bylo mu jasné, že za takových podmínek je obklíčení Moskvy před nástupem opravdové zimy už jen stěží proveditelné. „Už se blíží prosinec a boj ještě zdaleka není rozhodnut,“ psal znepokojeně do Německa.
Poslední vzepětí vůle
Poslední, rozhodující útok na Moskvu byl určen na 2. prosince, ale Klugeho 4. armáda, sousedící s Guderianovou 2. tankovou armádou, musela útok posunout až na 4. prosince. Guderian na svém úseku přesto zaútočil v původním termínu. Náčelník generálního štábu pozemních vojsk Halder to následně pokládal za projev zbrklosti, ale Guderian zahájil útok prostě proto, že jeho jednotky, už připravené v hustě stěsnaných výchozích pozicích, by se mohly v případě prozrazení stát vděčným terčem pro sovětské dělostřelectvo a letectvo.
O útoku bez zimního vybavení měl Guderian nadále pochybnosti. Psal o tom ve svých pamětech: „Muži ve vrchním velení wehrmachtu a na vrchním velitelství pozemních vojsk ve vzdáleném Východním Prusku si přes veškeré zprávy nevytvořili žádnou představu o reálné situaci svých jednotek v zimní válce. Tato neznalost vedla k neustálému kladení nesplnitelných požadavků.“
Byl to už vynucený ústup wehrmachtu od Rostova na Donu z konce listopadu, co představovalo podle Guderiana „poslední zvonění“. Hitler ani vrchní velitelství pozemních vojsk však ten varovný signál buď neslyšeli, nebo nechtěli slyšet. Hitlerův rozkaz zněl jasně: Pokračovat v postupu „posledním vzepětím vůle“. A tak se Guderian a jeho důstojníci ve štábu 2. tankové armády nakonec podřídili: „Ještě jednou chceme vyhnat nepřítele z jeho pozic.“ Bylo to rozhodnutí takříkajíc z musu, protože ten útok byl dán rozkazem shora, ale o jakémsi posledním vzepětí vůle se snad mluvit dá. Guderianovi přitom nezbylo než přes vlastní pochyby dodávat odvahy svým podřízeným: „Když se nyní budeme snažit, ušetříme si mnoho utrpení, které by nás čekalo v nadcházejícím roce,“ řekl na štábní poradě své tankové armády.
Teplota však každou noc klesala už na nepředstavitelných 50 stupňů pod nulou…
Jízda místo tanků
Střih – a kamera se přesouvá na opačnou stranu fronty.
Proti Guderianovým jednotkám, především proti jeho pravému křídlu, tvořenému 2. armádou generála Schmidta, stála na sovětské frontě vojska Jihozápadního frontu. V jeho čele stál maršál Timošenko, starý kavalerista, který se těsně předtím osvědčil při výše zmíněném protiútoku u Azovského moře, kdy Rudá armáda obchvatem vyhnala Němce z čerstvě okupovaného Rostova na Donu.
Nyní se Timošenko urychleně přesunul do středoruské Voroněže, odkud měl z prostoru Kastornoje−Lipeck−Tambov vést jižní křídlo moskevské protiofenzívy Rudé armády. Popsaný prostor představuje jakési pomezí, příznačné přechodem terénu od lesního ke stepnímu typu. Upozorňuji na to vzhledem k výhodám, které to přinášelo pro nadcházející postup.
Pro jeleckou operaci měl sice Timošenko nepatrnou početní převahu v počtu mužů, jenže v dělostřelectvu měli Němci dvojnásobnou převahu a v počtu tanků byl nepoměr ještě větší, nemluvě o tom, že Guderianovy jednotky, jak víme, ještě stále postupovaly kupředu. Nezbylo tedy než vsadit na nečekaný a rychlý úder, provedený rozmáchlým manévrem. Timošenko přitom spoléhal na operace jízdních jednotek, zvlášť s přihlédnutím k zimnímu období, nedostatku tanků − a povaze terénu. Jeho plán útoku, který 30. listopadu schválil Stalin, počítal v prostoru Němci ukořistěného města Jelec s bočními údery do nepřátelských křídel s cílovým záměrem vpadnout Guderianovu uskupení do týlu. Na štábní poradě Timošenko prohlásil: „Jízdu použijeme jako nájezdové oddíly v týlu nepřítele. Je tu pro ni velmi příhodný prostor, znám to tu z občanské války.“
Operaci dostal na starosti generál Ivan Bagramjan, původem Armén, který s Ukrajincem Timošenkem rozpracovával už plán úspěšného protiútoku u Rostova na Donu.
O péřovém polštáři
Pokud jde o poměr sil, nevyhovující pro vedení ofenzívy, jinde už jsem citoval lakonickou poznámku generála Leljušenka, operujícího na opačném, severním křídle moskevského prostoru: „Při takovém poměru sil se útočit nedá. To nás kdysi učili na akademii. Jenže život často učí jinak…“ Nezávisle na něm psal i Bagramjan: „Podle teorie vojenského umění se při takovém poměru sil útočit nedá. Jenže od podzimu 1941 musela Rudá armáda čím dál častěji vyvracet dosavadní kánony.“ A dodal oblíbený výrok věhlasného generála Suvorova: „Ve válce dělej to, co nepřítel považuje za nemožné.“
Přípravy před ofenzívou popsal Bagramjan ve svých vzpomínkách v bizarním slohu romantického realismu: „První paprsky chladného zimního slunce pokryly sněhobílou pokrývku polí růžovými odlesky, ale neměly sílu zahřát vojáky zmrzlé na kost, kteří se v pochodových kolonách shlukovali v prostoru, z něhož měli zaútočit na nepřítele.“
Bagramjan si všiml, že jak Guderian postupoval kupředu, vznikla mezi ním a dalšími německými jednotkami mezera, do níž se rozhodl vrazit klín.
Prvním sovětským krokem byl čelní útok na Jelec, který byl podle očekávání odražen. Němci tam ihned začali stahovat jednotky z jiných úseků, protože se domnívali, že jde o hlavní směr sovětského náporu. Bagramjan s uspokojením sledoval, jak se kvůli tomu bezděky oslabují německé pozice právě v prostoru, kam chtěl vést skutečný, obchvatný hlavní úder.
Vpředvečer ofenzívy zajaly sovětské hlídky nepřátelského důstojníka: „Německý kapitán,“ píše Bagramjan, „tak promrzl, že se třásl mrazem ještě i v útulně vytopené místnosti. Oblečen byl přímo impozantně. Boty z chromovité usně měl omotané ovčími kožkami a na důstojnické brigadýrce měl přivázaný péřový polštář.“ Bagramjanův kolega generál Kostěnko k Němci promluvil: „To se, kapitáne, v takovém ustrojení hlásíte i před vlastním velením?“ Němec si vyslechl přetlumočení otázky, pracně si odvázal polštář a vysvětlil, že jeho zajetí bylo příliš náhlé na to, aby se stihl vzpamatovat. Poté prozradil, že velení jeho jednotky před sebou nepředpokládá jiné sovětské jednotky než malé krycí oddíly. Právě proto tak neopatrně padl do zajetí.
O rozdílech nálad
Bylo zkrátka zřejmé, že Němci o Bagramjanově uskupení nevědí nic.
Sovětská ofenzíva nazítří začala. Nepřátelská linie byla na daném úseku prakticky anulována. Jízdní jednotky rozvrátily německou pěchotu, v jejím týlu seskočili kavaleristé s koní a v pěším pořádku odráželi snahy podpůrných jednotek Němců vyrvat své spolubojovníky ze vzniklého obklíčení.
Guderianovi, operujícímu na bezprostředně sousedním úseku, za takové situace nezbylo než rozhodnout o ukončení vlastního útoku, a dokonce i o stažení čelních jednotek zpět. Později vzpomínal: „V této válce mi zatím žádné rozhodnutí nepřipadalo tak obtížné jako toto.“
Z jeho deníku vyplývá, že nešlo jen o tíživost rozhodnutí, ale přímo o újmu na jeho sebevědomí. Z oné noci totiž pochází Guderianův záznam ze štábu v Jasné Poljaně, na který jsem upozornil v jednom z předchozích článků: „Náš útok na Moskvu ztroskotal. Všechny oběti a veškerá námaha statečných jednotek byly marné. Utrpěli jsme těžkou porážku.“
Při tom všem si Guderian znovu trpce postěžoval na „zřejmě výbornou náladu na vrchním velitelství armády i armádní skupiny Střed“. O dalším vývoji v nepřirozeně poklidných vyšších patrech velení wehrmachtu se dozvíme příště.
Zdroje: Ivan Bagramjan: Tak načinalas‘ vojna, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Kenneth Macksey: Guderian – tankový generál, Richard Portugaľskij, Aľbert Domank, Alexandr Kovalenko: Maršal S. K. Timošenko
Vložil: Bruno Solařík