Sovětská protiofenzíva u Moskvy, zahájená 5. a 6. prosince 1941, zastihla německé jednotky nejen bez patřičné zimní výbavy…
…ale i vojensky notně pochroumané a oslabené. Velitelé wehrmachtu v poli však v prvních dnech stále sdíleli s vrchním velením iluzi, že jde jen o izolované protiútoky. Reálný obraz katastrofy se začal rýsovat jen veliteli skupiny armád Střed von Bockovi. Na rozdíl od velitelů, dislokovaných přímo na frontě, měl širší přehled o celé její linii, a na rozdíl od svých nadřízených si prostě nemohl lhát do kapsy.
Sen o stabilizaci
Nejveselejší byl nadále Hitler, nadšený z japonského vyhlášení války Spojeným státům. Poněkud bezdůvodně vyhlásil válku Washingtonu i jménem Německa, a přitom mu vůbec nevadilo, že Japonsko na oplátku nevyhlásilo válku Sovětskému svazu, takže Stalin mohl poklidně pokračovat v přesunu vojsk ze Sibiře a Dálného Východu k Moskvě. Jediné, co Hitlera ohledně východní fronty znepokojilo, byly prosakující zprávy o nedostatku zimního vybavení wehrmachtu, ale i s tím byl führer hned hotov. V době, kdy kvůli absenci nemrznoucích maziv už celé týdny selhávala německá technika, takže v podmínkách sovětské protiofenzívy zůstávaly jinak bojeschopné tanky a kanony na pospas postupujícímu nepříteli, prohlásil Hitler, jako kdyby celý problém vznikl teprve včera a mohl být plně vyřešen hned zítra: „Generál ubytovatel musí dodat nemrznoucí maziva tam, kde je jich zapotřebí.“
A to není všechno. Dva dny po zahájení sovětské protiofenzívy Hitler poklidně určil pro skupinu armád Jih další útok na čerstvě ztracený Rostov na Donu, aby bylo připraveno nástupiště pro útok na Kavkaz. Podobně megalomanský byl jeho rozkaz pro luftwaffe: Německé letectvo mělo ničivě (!) bombardovat Moskvu, Leningrad, Voroněž, Stalingrad a další města v zázemí SSSR, přestože reálně se převaha ve vzduchu právě překláněla na stranu Sovětů. Utišující i povzbuzující prostředky, kterými byl Hitler tou dobou už pravidelně dopován, zjevně fungovaly, nelze však říct, že by to bylo ku prospěchu německé věci…
Náčelník generálního štábu pozemních vojsk Halder musel po zahájení sovětské protiofenzívy chtě nechtě konstatovat, že tu něco nehraje, ale po dvou dnech porážek kdovíproč konstatoval stabilizaci fronty, a dokonce vyslovil předpoklad, že wehrmacht v nejbližších hodinách dokáže „převzít iniciativu do svých rukou“ (!). Zjevně tím prokázal, že ani on stále nechápe rozměry sovětských protiútoků, totiž jejich povahu frontální ofenzívy.
Přece jen však i Halder vnímal, že hrozba z druhé strany fronty je reálná. Dne 8. prosince 1941 si zapsal ohledně severního úseku moskevské fronty u Kalininu a Klinu: „Tento úsek fronty vnímám jako nejnebezpečnější, protože zde nemáme žádné jednotky ve druhé linii.“ Až dosud se riskantní dislokace vojsk bez podpůrné druhé linie vyskytovala u Rudé armády. Že se nyní totéž dělo naopak na německé straně fronty, byl důkaz postupujícího vysílení vojsk wehrmachtu před Moskvou.
Střemhlavé skoky
Protiofenzíva byla pro Němce za takových podmínek hotovou katastrofou. Svědčí o tom vzpomínky generála Leljušenka, který tehdy v uvedeném kalininsko-klinském směru operoval jako velitel 30. armády. Takto líčí Leljušenko okamžiky, které zažil „ve znepokojivém tichu“ těsně před začátkem ofenzívy, v tichu, které záhy vystřídal sílící hluk:
„K půlnoci zaujaly jednotky výchozí postavení. V 6 hodin ráno 6. prosince, bez dělostřelecké i letecké podpory, přešla armáda v bílých maskovacích pláštích nehlučně do protiútoku. Zakrátko se zepředu začala čím dál častěji rozléhat střelba ze samopalů a kulometů. Nebe přeškrtávaly rakety. Za hodinu a půl začaly ze štábů divizí přicházet první bojová hlášení o úspěšném postupu vpřed. Na úsvitu armáda prolomila v hlavním směru nepřátelskou obranu na pět kilometrů do hloubky a dvanáct do šířky. Nepřítel byl nečekaným vývojem ohromen a ochromen. Nedokázal určit, co se vlastně děje, jestli jde jen o průzkum bojem, dílčí operaci nebo velkou protiofenzívu. Nemohl zjistit ani početnost útočících vojsk.“
Leljušenko pozoroval postup svých jednotek z předsunutých pozic, takže na vlastní oči viděl, jak „pod nepřátelskou kulometnou palbou uhánějí vojáci z Uralu v krátkých intervalech střemhlav“, nyní už za doprovodu tanků a během dne i s podporou letectva: „Využívají terénních vln a skokově se přesouvají od linie k linii.“ Baškirští kavaleristé před frontou sesedli s koní a postupovali v pěším pořádku stejně úspěšně, jako uralští a sibiřští střelci.
Od ústupu k útoku
Němci se kolem poledne začali vzpamatovávat a místy se pokoušeli o protiútoky, ale zastavit ani výrazněji zpomalit rychlý postup Rudé armády nedokázali. Leljušenko a příslušníci jeho štábu se rozhodli, že budou útočit ve dne i v noci, a to tak, aby nepřítel vzhledem k dělostřelecké palbě nemohl určit, že noční útoky jsou jen z poloviny tak silné, jako útoky denní. Němci tudíž museli udržovat všechny své jednotky frontálně v plné pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně. Tím se německá obrana ještě víc vysilovala. Průlom se o první noci zvětšil až na 35 kilometrů do hloubky a 25 kilometrů do šířky.
Velitel Západního frontu Žukov povzbuzoval Leljušenka k ještě rychlejšímu postupu. Situace byla příznivá, a tak Leljušenko nasadil jednak lyžařské jednotky a jednak kavalérii, přičemž každý jezdec za sebou vlekl sáně s dvěma až třemi pěšáky. Tyto „jednotky rychlého nasazení“ nepostupovaly čelně, vyhýbaly se vesnicím se silnými německými posádkami, přemisťovaly se po zdánlivě neprůchodných zasněžených cestách, a útočily pak rovnou na křídla a týl nepřítele. Ten se tak v obsazených obcích ocital v pasti, a pokud se nevzdal, byl obklíčen a zničen. Výsledek daného postupu, podporovaného navíc útoky rudého letectva, byl téměř okamžitý. Nepřítel začal ustupovat.
Leljušenko ve svém popisu uvádí scénu, která bezděky symbolizuje náhlost přechodu Rudé armády od ústupu k útoku: Při protiofenzívě bylo na sousedním úseku nutno postavit a zprovoznit pontonové mosty přes kanál Moskva−Volha. Leljušenko konstatuje, že velitel daného úseku „si přitom jistě nejednou vzpomněl na pevný most přes kanál, který při ústupu před pouhými pěti dny vyhodili do vzduchu jeho vlastní ženisté“…
Konec ostřelování Moskvy
Velitel skupiny armád Střed von Bock tou dobou neúnavně burcoval z klidu své nadřízené, především tedy náčelníka generálního štábu Haldera. Ke dni 8. prosince 1941 si napsal: „Líčím situaci Halderovi a uvádím, že skupina armád není schopna odolat ani na jediném místě silnějším útokům Rusů. Halder se to snaží zmírnit, já na to nechci přistoupit.“
Z těchto řádků jasně plyne, že Halder stále nechtěl vidět a vědět, co se děje. Nakonec s ním otřásla až Bockova zpráva, že pokud se má fronta vůbec udržet, neobejde se to bez záloh. V tu chvíli totiž Halderovi nezbylo než Bockovi oznámit, že „velení pozemního vojska nemá žádný vliv na přísun posil ze západu“. To jest, že nadchází chvíle, kdy musí iluze ustoupit realitě. Vždyť přísun posil může povolit jedině Hitler, který je dosud v rauši… Po konzultaci s Bockem už Halder nahlížel na celou situaci o poznání seriózněji. Svědčí o tom jeho záznam, podle něhož začal Bockově jobovce konečně přičítat váhu: „Skupina armád by ani na jednom úseku fronty nebyla schopna zadržet mohutnou ofenzívu.“ Po dalších zprávách, které mu Bock toho večera zprostředkoval přímo z fronty, už Halderovi nezbylo než naplno přiznat: „Nepříteli se podařilo provést hluboký průlom na frontě 3. tankové skupiny. Východně od Kalininu nepřítel rovněž prolomil naši frontu.“
Pokud jde o onen průlom na frontě 3. tankové skupiny, Rudá armáda zde zaznamenala významný úspěch, o kterém svědčí tehdejší velitel 16. armády generál Rokossovskij: „Večer byli Němci i se svými tanky vytlačeni z Krásné Poljany a vrženi čtyři až šest kilometrů na sever. Útoku se spolu s vojsky 16. armády účastnily jednotky Moskevské obranné zóny.“ Ten stručný záznam ohlašoval velké vítězství. Vždyť právě z mírné vyvýšeniny, na níž stála Krásná Poljana, Němci po celý týden ostřelovali z dalekonosných děl přímo moskevské ulice a měli v dostřelu i Kreml. Dne 8. prosince tedy pozemní ostřelování Moskvy z německých houfnic skončilo.
První standarta
Halder si onoho 8. prosince večer po další konzultaci s Bockem zapsal nyní už s plným pochopením nastalé situace: „Pokud nedokážeme shromáždit zálohy, hrozí nám nebezpečí zničení.“
V nastalém chaosu si mnozí vojáci wehrmachtu začali připomínat bezhlavý útěk Francouzů před německým blitzkriegem v roce 1940. I nyní se všude válely přilby a odhozená výzbroj, ústupové cesty se černaly mrtvolami koní a rozbitými vozidly. Na ustupující německé jednotky se vrhalo nejen sovětské letectvo, ale střemhlav na ně nalétávaly i popletené německé (!) bombardéry, které podle slov jednoho z vojáků wehrmachtu „přiváděly celou zkázu k dokonalosti“.
Byly zde také dluhy ke splacení. Nelidské zacházení Němců se sovětským obyvatelstvem a s válečnými zajatci přinášelo své plody. Na jednom místě sovětští vojáci usekali obklíčeným esesmanům hlavy, z nichž poskládali ve sněhu runový znak SS. Na jiném místě honily sovětské tanky každého z prchajících německých pěšáků tak dlouho, dokud ho nepřejely. Šlo o excesy, ale ty byly víc než příznačné. Ve většině případů se ovšem věc omezila na prosté zajetí. Leljušenko vzpomíná: „Po zasněžených cestách moskevské oblasti se začaly táhnout kolony zajatců. Nešťastní vojáci, celí zmrzlí, s čepicemi převázanými šátky, mnohdy v letních uniformách, přes které si navlékli ukradené civilní kožichy, s nohama zafačovanýma v hadrech, kráčeli se svěšenými hlavami krajinou.“
Hned na začátku ofenzívy ukořistili Sověti bojovou standartu 36. motorizované divize wehrmachtu, která musela vyklidit čerstvě dobyté město Kalinin (před rokem 1931 a po roce 1990 Tver). Byla to první z mnoha německých slavnostních standart, které pak byly po čtyřech letech při vítězné vojenské přehlídce pohozeny ke zdi Kremlu...
Zdroje: Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), Dmitrij Leljušenko: Moskva−Stalingrad−Berlin−Praga, Zapiski komandarma, Konstantin Rokossovskij: Soldatskij dolg
