Je to dobré, Rus už nemá zdroje z Donbasu, hlásil velitel německého štábu. Zapomněl na nerostné bohatství Sibiře a Kavkazu. Pátrání Bruno Solaříka
10.05.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Bundesarchiv, Bild 146-1971-070-61 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5482618
Popisek: Franz Halder na poradě štábu hlavního velitelství pozemních sil v Hitlerově přítomnosti (zleva: Keitel, von Brauchitsch, Hitler a Halder)
Na začátku prosince 1941 se situace německých a sovětských vojsk před Moskvou dostala do podivné rovnováhy před bouří: Němci už stáli na moskevských předměstích, ale ocitli se na pokraji sil. Sověti prováděli účinné protiútoky, ale měli málo vojsk a tanků. A v tu chvíli Stalin takříkajíc otevřel krám – a pustil na frontu celé armády dlouho shromažďovaných záloh včetně tankových jednotek. Začala protiofenzíva Rudé armády.
Deníky
Stojí za pozornost, jakým způsobem přicházely tyto nové události do vědomí velitelů blízko fronty a jejich nadřízených institucí v zázemí. Obrátíme se k deníkům z oněch dnů.
Z vyšších velitelů měl nejblíž k frontě velitel skupiny armád Střed von Bock. Jeho nadřízený, náčelník generálního štábu pozemních vojsk (OKH) Halder před ofenzívou příznačně nevěřil Bockovu tvrzení, že „Rus něco chystá“. Po úderu Rudé armády z 5. a 6. prosince zase zlehčoval Bockovo varování ohledně měřítek ofenzívy. V každém případě se sluší poznamenat, že ani Bock ani Halder nemohli v prvních hodinách a dnech mohutnost ofenzívy rozeznat, protože – stejně jako my dnes − neviděli do budoucna. Na rozdíl od nás před sebou samozřejmě neměli celé panorama své dobové současnosti v dějinném prostoru a čase. O to zajímavější je však, jak řečeno, vývoj jejich povědomí o stavu věcí. Při přehledu onoho vývoje budu víc než jindy užívat přímé citace, aby byl dojem ze situace plastičtější.
Nahoře i dole „klid“
Dne 6. prosince 1941, když se po prvním úderu na Kalininském frontu severně od Moskvy pohnuly i fronty Západní a Jihozápadní, Bock ve svém deníku zjevně nepochybuje o vážnosti situace: „Množí se nářky vojska na nepřátelskou převahu ve vzduchu. I na zemi útočí nepřítel s velkou přesilou.“ Zdůrazňuje přitom, že o zhoršení situace informoval Haldera.
Sám Halder si toho dne učinil záznam, z něhož naopak plyne, že Bockovým slovům nepřikládá patřičný význam. Ústup jednotek wehrmachtu samozřejmě označuje jemným výrazem „odpoutání od nepřítele“ a vůbec je poměrně klidný: „V důsledku nepřátelského útoku na severní křídlo 3. tankové skupiny vznikla nutnost odpoutání našich jednotek, rozmístěných na jih od Volžské přehrady. Na jiných úsecích fronty nic zvláštního.“
Těžko by se dala situace hodnotit rozdílněji, než jak to v daném časovém úseku činí Bock a Halder. Dalšího dne, 7. prosince, si čím dál nervóznější Bock píše: „Průlomy na severním křídle 3. tankové skupiny jsou nepříjemné.“ K jižnímu křídlu u města Tuly poznamenává: „2. armáda, která se navzdory všemu varování tlačí dále na východ (!), se zapletla do bojů se silným nepřítelem a utrpěla velké ztráty.“
Je tedy zřejmé, že někteří polní velitelé dokonce i po zahájení sovětské protiofenzívy doufali v úspěch konečného průlomu wehrmachtu na Moskvu. Řeklo by se, že polní velitel by měl mít naopak lepší znalost situace přímo v terénu. To je sice pravda, ale v terénu zas chybí širší přehled. Frontový vojenský činitel, v daném případě velitel 2. armády Schmidt, měl dojem, že na jeho úseku lze nadále postupovat kupředu, a sovětské útoky v některých bodech své linie považoval jen za lokální oživení situace.
Jeho nadřízený Bock sice v terénu nebyl, ale zato měl k dispozici hlášení ostatních frontových důstojníků, takže už věděl, že ze sovětské strany jde o frontální nápor. Proto Schmidta varoval, ale ten na varování nedbal. Zjevně podlehl uvedenému dojmu, že přímo v terénu musí vidět situaci líp. V okamžicích mohutnějších zvratů to ovšem přestává platit. Schmidt byl za svou svéhlavost vzápětí potrestán notným pochroumáním svých jednotek.
Bagatelizace
Zatímco u polních velitelů, kteří operovali takříkajíc od Bocka směrem dolů, můžou iluze o pravém stavu věcí působit na pohled překvapivě, není samozřejmě nic divného na tom, že ještě víc podléhají mylným dojmům instituce, sídlící daleko v zázemí, tedy směrem od Bocka nahoru. Už 6. prosince Bock informoval velení pozemního vojska, tedy Haldera, „že ústup je nevyhnutelný“. A Halder, Bockův nadřízený, se zachoval stejně jako Bockův podřízený, polní velitel Schmidt. Získanou informaci prostě bagatelizoval. Z mentálního hlediska je přitom logické, že se vyhýbal špatným zvěstem a chytal se poslů lepších zpráv, jako byl třeba velitel vojenské logistiky generál Gercke. Dne 7. prosince si Halder píše: „Generál Gercke hlásil, že stav železnic v prostoru skupiny armád Střed se zhoršil vlivem mrazů, avšak vážné obavy nejsou na místě.“
V tomtéž duchu pak Halder pokračoval v budování vzdušných zámků, když se namísto problémů fronty věnoval abstraktním hypotézám a poznamenal si, že Rusko sice kupodivu netrpí nedostatkem továren, ale po německém záboru Donbasu má potíže se surovinami. Ta úvaha už sama o sobě prokazuje, že Halder nebyl ve své kůži, protože jinak by snad nezapomněl, že kromě Donbasu má Stalin k dispozici ještě Kavkaz a Sibiř. Z toho opomenutí mu pak „logicky“ plyne vítězoslavný závěr: „Lze snadno spočítat, jaký počet jednotek může nepřítel držet poté, co vyčerpá všechny své rezervy.“
Takové sebevědomé úvahy si Halder dovolil ve chvílích, kdy na frontě zuřily už druhý a třetí den sovětské ofenzívy.
O mrazu a kořisti
Bock, který na svém stanovišti u Smolenska shromáždil zprávy velitelů v poli, se ovšem téhož 7. prosince oddával už zcela jiným, daleko realističtějším úvahám. Úvahám na téma, co způsobilo „současnou těžkou krizi“. Důvody shrnul ve dvou rovinách – podnební a vojenské. K té první píše: „Malá odolnost lokomotiv a železničních zařízení vůči ruské zimě.“
Počasí bylo ovšem vskutku na pováženou. Útok Rudé armády byl veden za naprosto extrémních meteorologických podmínek. Z jednoho německého velitelství po druhém začalo přicházet volání o pomoc. Z Bockových záznamů vystupuje pomyslný generál Mráz v hmatatelných obrysech.
Zápis z 5. 12.: „K problémům na frontě přistupuje nesnesitelný mráz, více než 30 stupňů pod nulou, který nesmírně ztěžuje všechny pohyby i boj unavených a prořídlých svazků. Vlastní tanky selhávají, zatímco ruské jsou lépe vybaveny na zimu.“
– 6. 12.: „Odpoutání 2. tankové armády probíhá vcelku plánovitě. Protože však v krutém mrazu, až 38 stupňů pod nulou, motory často selhávají, nedá se zabránit tomu, aby část vozidel nezůstala ležet.“
– Téhož dne: „Ani dodávka zimního vybavení není v pořádku. Za prvé přichází pozdě, takže některé jednotky nemají ani dnes ještě zimní vybavení, a za druhé je jeho množství nedostačující a kvalita nevyhovující.“
− 7. 12.: „Dochází i ke ztrátám, které přináší krutá zima: jeden pluk hlásí úbytek 318 mužů v důsledku omrzlin.“
− 10. 12.: „V tomto okamžiku jsou všechna telefonní spojení přerušena sněhovou bouří.“
− 13. 12.: „Přísun pohonných hmot od konečné stanice železniční tratě k jednotkám je na zledovatělých silnicích nekonečně obtížný, a přitom na něm závisí každý pohyb.“
Mnohé tanky tehdy při ústupu skutečně zůstaly, kde byly, protože motory v teplotách, které nyní klesly už na 50 stupňů pod nulou (!), kvůli nepřipravenosti wehrmachtu na zimní boje už prostě nefungovaly. Lehká i těžká děla, jejichž zákluzový mechanismus ztuhl mrazem, nemohla střílet. Prsty, které se dotkly kovu, tam už zůstaly. Spojení mezi německými jednotkami se zhroutilo a vojáci kdysi neporazitelných tankových skupin bojovali o holé životy. Během šesti dnů se Sověti zmocnili 400 tanků a 300 děl.
Kdyby tisíc bubnů a píšťal
Bock ovšem chápal, že důvodem „současné těžké krize“ není jenom samotná zima: „Rus zničil téměř všechna železniční a silniční zařízení na hlavních tratích a silnicích natolik, že fronta nemá ani to nejnutnější k přežití a k boji. Munice, pohonné hmoty, zásoby, zimní výstroj – nic z toho se až k frontě nedostává.“
Celkově Bock charakterizuje vojenskou rovinu „současné těžké krize“ takto: „Podcenění síly odporu nepřítele a jeho lidských a materiálních záloh. V překvapivě krátké době postavil Rus své rozdrcené divize opět na nohy, na ohroženou frontu poslal čerstvé divize ze Sibiře, Íránu a Kavkazu a své ztracené dělostřelectvo se pokouší nahradit četnými raketomety.“
Situaci na frontě si Bock nemohl idealizovat, ani kdyby chtěl. Ve dnech 7.−8. prosince píše: „Ztráty (německých důstojníků a poddůstojníků jsou strašlivě vysoké a v současné době se dají nahrazovat ještě obtížněji, než ztráty mužstva. Velitelské roty, stavební skupiny a oddíly protiletadlového dělostřelectva – vše, co se dá sehnat – je vrženo proti nepříteli. Slabé posily ještě nedorazily, protože silnice jsou zledovatělé a ucpané. Motorizovaný ženijní učební prapor, který měl odjet do Německa, je zadržen a rovněž vržen dopředu (na frontu).“
Bockovy záznamy potvrzuje šéf tehdejší vojenského zpravodajství, generál Reinhardt: „Vrhali jsme do boje stavební jednotky, spojaře, štábní personál, a dokonce vojenské hudebníky – prostě všechno, co bylo ještě k dispozici a mohlo posílit jednotky, čelící nepřátelským náporům a průlomům.“
Strojvedoucí v rauši
Jak jsem prokázal výše, Bockův nadřízený Halder situaci stále ještě bagatelizoval. To ovšem ještě nebylo nic proti tomu, na jakých obláčcích se v počátku sovětské ofenzívy vznášel jejich společný velitel, slyšící na oslovení „Majnfýrer“.
Halder si 6. prosince poznamenal, že Hitler prováděl na štábní poradě analýzu poměru sil: „Naši převahu nad nepřítelem podle něj prokazuje fakt velkého počtu válečných zajatců atp. Dosavadní úkoly nadále platí.“ Připomeňme, že „dosavadní úkoly“ samozřejmě spočívaly v obchvatu a obklíčení Moskvy…
Bock o den později píše: „Dnes (mi) bylo předáno Vůdcovo sdělení, obsahující požadavek skrýt za vlastní frontu trať Staryj Oskol – Jelec – Jefremov jako důležité příčné spojení.“ „Skrýt za vlastní frontu“, to znamená postoupit kupředu. Jinými slovy Hitler pokračoval v úkolování wehrmachtu útočnými (!) úkoly. A to shodou okolností přesně v tom místě, kde právě – viz výše – dostala Schmidtova 2. armáda co proto.
Vzhledem k situaci pak čtenáře jistě nepřekvapí, že zatímco u Moskvy se hroutila fronta, Hitler měl úplně jiné zájmy. Zatímco Bock i Halder si 7. prosince zaznamenávali nezávisle na sobě jen ve zcela lakonické formě, tedy coby vedlejší téma, že „Japonsko zaútočilo na americké a anglické výsostné území“ (Bock), resp. že „Japonsko zahájilo válečné akce proti Americe“ (Halder), prostovlasý Hitler běžel oné půlnoci s onou zprávou o japonském přepadení Pearl Harboru nadšeně přes prostranství Vlčího doupěte za svými pobočníky Keitelem a Jodlem. „Teď už není možné,“ jásal, „abychom válku prohráli. Nyní máme spojence (Japonsko), který nebyl za poslední tři tisíce let ani jednou poražen, a dalšího (Itálii), který sice prohrával neustále, ale vždycky se nakonec octl na správné straně.“
Uznejme, že bránit se nepřátelské ofenzívě s takovým mašinfírou v čele nebyla podle všeho žádná legrace…
Zdroje: Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, I. V. Dašičev: Stratěgija fašistskoj Germanii v vojně protiv SSSR, dokumenty i matěrialy, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942)
Vložil: Bruno Solařík