Jak Stalin otevřel sklady a obrátil směr války. Pátrání Bruno Solaříka
03.05.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Generál Ivan Stěpanovič Koněv byl jedním z autorů porážky nacistického Německa, jeho socha v Praze 6 nevyhrála souboj s dnešní dobou
Němci u Moskvy ztráceli sílu nejen kvůli fatální nepřipravenosti na válku v arktických mrazech, ale především kvůli sílícím sovětským protiútokům. Stále věřili, že obránci Moskvy vrhají do boje své poslední prapory a že o výsledku bitvy rozhodne „vzepětí posledních sil“ germánské vůle. Jenže nad ránem 5. prosince se z izolovaných sovětských protiútoků zničehonic rozvinula na severním úseku fronty hromadná protiofenzíva Rudé armády. Jak k ní Sověti získali vojáky a zbraně?
Z obrany rovnou do útoku
Protiofenzíva byla připravována v drakonickém tempu. Ještě na přelomu listopadu a prosince se strategické rezervy Rudé armády teprve přesouvaly z Uralu a Sibiře. Generál Leljušenko byl povolán na štáb Západního frontu 1. prosince, a teprve tam se dozvěděl o přípravě protiofenzívy, která měla začít už za tři dny.
V té šibeniční lhůtě bylo nutno naplánovat operaci, vydat rozkazy jednotkám, začlenit čerstvé divize, utajeně je soustředit a přesunout do výchozích pozic. Leljušenko přitom zdůrazňuje, že při přípravě útoku museli velitelé zároveň upevňovat obranu, protože bez ohledu na čím dál větší vysílení se Němci až do poslední chvíle pokoušeli útočit. Sověti přitom museli využít moment překvapení, protože jakékoli prodlení by prospělo jen nepříteli. Operačně nezbytná přestávka mezi obrannou a útočnou operací by představovala zrovna takové prodlení. Proto byla v rozporu s obecnými pravidly válečné taktiky dokonce i zmíněná přestávka zrušena. Přechod z obrany rovnou do útoku je nepochybně jeden z nejtěžších manévrů, jaké může operující vojsko dostat ke splnění…
Lovecké zkušenosti
Zvláštní péče byla věnována maskování a utajení. Veškeré přesuny jednotek probíhaly skoro výhradně v noci. Noc byla ovšem určena i pro zahájení samotné operace, a to z toho důvodu, že v okamžiku plánování měli Němci na frontě převahu v počtu tanků i letadel. Velitel 30. armády Západního frontu generál Leljušenko proto rozhodl, že je zapotřebí donutit nepřítele k boji nablízko − s použitím kulometů, samopalů, pušek a granátů. Jedině tak bylo možné dosáhnout toho, aby byly tanky a letadla prakticky vyloučeny z boje. Útok byl z toho důvodu určen na dobu před rozedněním, kdy bylo německé letectvo slepé a německé tanky se bez systému ohřevu motorů nemohly hnout.
Právě zde se projevily lovecké zkušenosti a výdrž rodáků od Uralu a ze Sibiře. Když jim Leljušenko navrhl útok v noci, odpovídali s poklidem, že z nočních lovů na divokou zvěř jsou zvyklí „neotloukat si potmě hlavy o stromy“. Každý z uralských a sibiřských vojáků měl také po ruce lahvičku s olejem a svitek koudele pro případ zamrznutí závěru pušky.
Velitelé rovněž promýšleli, jak proběhne noční útok v tichu, bez dělostřelecké přípravy a bez volání Hurá. Pro noční postup kupředu použil Leljušenko ze zkušenosti zauralských lovců mimo jiné zapálení dvou týlových ohňů, umístěných v rovnoběžce útoku, aby velitel při ohlédnutí viděl, jestli se neodchýlil stranou. Tuto metodu s uspokojením schválil samotný Stalin.
„Úspěch je zaručen“
Záznam jednoho zajímavého telefonátu prozrazuje, jak urychleně a riskantně bylo vše připravováno. Jakmile se velitel Kalininského frontu generál Koněv 1. prosince 1941 dozvěděl, že podle plánu, schváleného „nejvyšším“ alias „hospodářem“, tedy samotným Stalinem, má za tři dny zahájit protiofenzívu, hlásil do hlavního stanu generálu Vasiljevskému: „Některé divize mají sotva padesát procent dělostřelecké výzbroje. V rámci frontu prakticky nejsou tanky. Pro splnění vámi zadané operace žádám o posílení frontu dvěma pěšími divizemi a aspoň jednou tankovou brigádou.“
Vasiljevskij odvětil: „Jste povinen shromáždit doslova všechno, abyste mohl udeřit na nepřítele. Je výrazně oslaben. Věřte, že úspěch je zaručen. Soudruh Stalin povolil, aby k vám pro daný účel byla neprodleně převelena ještě jedna pěší divize. Pokud jde o tanky, vaši žádost budu nejvyššímu tlumočit. Odpověď dostanete později.“
Koněv: „Všechno, co shromáždím, mám v úmyslu aktivně využít, bezpodmínečně prorazit obranu a vyjít nepříteli v týl. Pro rozvinutí úderu do hloubky znovu žádám o informování hospodáře ohledně posílení jednotek o tanky.“
Vasiljevskij: „Ohledně tanků podám nejvyššímu veliteli neprodleně hlášení. Pokud jde o zahájení operace, doslova každá hodina je drahá.“
Koněv: „Chápu. Přijmu všechna opatření k urychlené přípravě.“
Akademie versus život
Poměry na bojišti byly i po zesílení sovětských jednotek pěchotou pořád na pováženou. Generál Leljušenko připomněl, že podle zásad vojenské vědy se má útočit s alespoň trojnásobnou převahou. Sověti už měli těsně před 5. prosincem čerstvě převahu nad Němci v pěchotě a dělostřelectvu, ale byla to převaha sotva dvojnásobná. A pokud šlo o tanky, před ofenzívou měli pořád převahu Němci, a to až sedminásobnou (!). Leljušenko k tomu v pamětech lakonicky poznamenal: „Při takovém poměru sil se útočit nedá. To nás kdysi učili na akademii. Jenže život často učí jinak…“
S těmi tanky to ovšem nebylo jenom tak. Jak jsme viděli, Koněv měl co dělat, aby se domohl posílení frontu aspoň jednou či dvěma pěšími divizemi. Jeho opakované žádosti o tanky byly přitom neustále odkláněny a odkládány. Na poslední chvíli však byly přece jen vyslyšeny. Halder už 4. prosince znepokojeně konstatoval, že byl zjištěn pohyb nové sovětské pěší brigády, a následně i brigády tankové…
Ofenzíva, chystaná jako útok prakticky bez tanků (!), měla vlastně už onoho 4. prosince začít. Vtom však začaly zničehonic putovat k frontové linii tankové posily. A ty musely být ještě vybaveny palivem. Proto začala operace o den později, v noci na 5. prosince.
Kde se ale ty tanky vlastně vzaly?
Skladník otevřel krám
Molotov, jak víme z minulých článků, po válce vzpomínal, že Stalin nedal jednotkám, bránícím se na frontě, ani prapor vojenských posil, vybavených tanky. K tomu Molotov dodal: „Přitom měl Stalin v té době pět kompletních armád, vyzbrojených novou technikou.“ Tumáš čerte kropáč. Molotov dále poznamenal: „Tehdy jsme si mysleli, že Stalin dělá chybu. Ale Stalin poslal tato vojska do akce právě ve chvíli, kdy byli Němci vysílení.“
Rovněž Rokossovskij hodnotí Stalinovo vyčkávání s respektem: „Podstatné zálohy uchoval hlavní stan pro rozhodující okamžik. A tím byl nakonec předurčen výsledek bitvy o Moskvu.“
Ještě před několika dny odsekával Stalin zoufalým velitelům s hrubostí skladníka: „Tankov nět.“ Nyní skladník otevřel krám a požadované zboží vydal. Tanky byly. Nikoli však k obraně, nýbrž k plnění jejich základního poslání: k útoku.
Poté co tohle víme, nám jistě bude daleko srozumitelněji znít výše citovaný výrok, kterým zástupce hlavního stanu Vasiljevskij přesvědčoval Koněva: „Jste povinen shromáždit doslova všechno, abyste mohl udeřit na nepřítele. Je výrazně oslaben. Věřte, že úspěch je zaručen.“ Ta poslední věta vlastně představovala onen příslib tanků, o které Koněv tolik usiloval, ale v zájmu utajení nesměl o jejich přísunu vědět až do poslední chvíle ani on sám.
Z hloubi Ruska
A to nebylo zdaleka všechno. Ke čtyřem armádám Kalininského frontu, které na sever od Moskvy zahájily ofenzívu už 5. prosince, se následujícího dne připojilo v rámci Západního a Jihozápadního frontu dalších deset armád (!). Rudá armáda měla nyní u Moskvy podporu letectva, nové lyžařské jednotky, nové odvedence, jízdu a vzdušné výsadkové jednotky. Před Moskvou se objevili další vojáci z Kavkazu, z íránských hranic a ze Sibiře.
Asi 400 000 vojáků Dálněvýchodní armády, tedy 34 divizí s 1000 tanky a 1000 letadly, bylo přepravováno od hranic japonského protektorátu Mandžukuo už od října. Tehdy, jak víme, sovětský špion Richard Sorge potvrdil z Tokia, že Japonsko nehodlá přepadnout SSSR, nýbrž USA.
Náčelník sovětského generálního štábu Šapošnikov, který v této funkci už v pozdním létě vystřídal Žukova, vypracoval plán protiofenzívy podle schématu tankových obchvatů, na jehož základě způsobili Hitlerovi generálové Rudé armádě tak krvavé rány v prvních měsících konfliktu. Žukov dostal rozkaz vrhnout na Němce před Moskvou čelně vojska Západního frontu, zatímco Koněvův Kalininský front a Timošenkův Jihozápadní front útočily tankovými formacemi ze severu a jihu.
Proti wehrmachtu, jehož 80 divizí nyní de facto představovalo bojovou sílu už jen asi 35 divizí, postupovalo nyní u Moskvy 100 sovětských divizí. Útoky všech tří sovětských frontů byly úspěšné. Jak uvidíme příště, Němci měli co dělat, aby se z úderu vzpamatovali. „Z hloubi Ruska se na nás vrhlo něco, o čem nikdo neměl ani tušení,“ vzpomínal po válce důstojník štábu vrchního velení německých ozbrojených sil Blumentritt: „Co se týče množství posil, s nimiž mohli Rusové vyrukovat, byli jsme ošklivě překvapeni. Své zdroje tajili až příliš dobře.“
Ve večerních hodinách dne 7. prosince 1941 oznámilo Sovinformbyro: „Naše vojska vedla boje s nepřítelem na všech frontách. Na řadě úseků Západního frontu odrazily naše jednotky zuřivé nepřátelské výpady, vlastními protiútoky způsobily nepříteli velké ztráty v technice i živé síle a postoupily kupředu.“
Postoupily kupředu!
Bylo to první hlášení, které informovalo Moskvany, že jsou zachráněni.
Zdroje: Günter Blumentritt: Schlacht um Moskau. Erinnerungen über die Heeresgruppe Mitte − in: Seymour Freiden, William Richardson (eds): The Fatal Decisions, Čujev, Felix: 140 besed s Molotovym − Vtoroj posle Stalina, Vladimir Dajnes: Maršal Koněv, Ivan Koněv: Zapiski komandujuščego frontom, Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira), Soobščenija Sovětskogo informbjuro 1 (ijuň – děkabr‘ 1941 goda)
Vložil: Bruno Solařík