Sibiřský Rus je ještě horší nepřítel, než Rus-Evropan, vzdechl Hitlerův generál. Jeho kolega u stolu pacifisty Tolstého obléhání Moskvy vzdal… Pátrání Bruno Solaříka

Začátek prosince 1941. Německá fronta obklopuje Moskvu ze tří stran, ale na rozdíl od dosavadního vývoje získává znepokojivě „elastickou“ povahu. Wehrmacht sice nadále postupuje, ale čím dál častěji musí čerstvě obsazené úseky vzápětí opouštět pod tlakem sovětských protiútoků. Stejný vývoj se pak na stejném nebo jiném místě opakuje. Tato novinka, která vystřídala dosavadní postup stále vpřed, způsobuje německým velitelům v poli i ve frontových štábech čím dál větší starosti.

Není mráz jako mráz

Generál Dmitrij Leljušenko komentoval situaci u Moskvy ze začátku prosince 1941 takto: „Nepřítel nedokázal probít naši obranu natolik, aby pronikl do volného operačního prostoru. Byl donucen vrhat své tankové a motorizované svazky do vleklých bojů.“

Kromě sovětských protiútoků zakoušel wehrmacht nepředstavitelné svízele, spojené s mrazem a nedostatkem zimního vybavení. Náčelník operačního štábu německých ozbrojených sil (OKW) Alfred Jodl opakovaně odmítal označovat sbírku zimního šatstva v zázemí (winterhilfe) za sbírku pro wehrmacht, zatímco muži v předních liniích si cpali pod uniformy novinovou cupaninu, aby se chránili před zimou, což bylo stěží co platné.

Chleba se musel sekat sekerou. Zamrzaly klikové skříně a voda v chladičích. Tankové motory nenaskakovaly, bloky motorů praskaly. Němci museli v noci zapalovat vzácný benzín v jámách pod zamrzlými agregáty letadel. Tankisté museli několikrát za noc startovat motory svých strojů, aby zabránili jejich úplnému zamrznutí, museli s nimi popojíždět dozadu a dopředu, aby pásy nepřimrzly k zemi a kola k pásům. Podobně bylo nutno chránit zákluzovou soustavu u děl, případně je nahřívat, aby olej uvnitř nezamrzl.

Věže tanků se musely ze stejného důvodu často otáčet. Zvláštní péči vyžadovala optika průzorů, u nichž hrozilo zneprůhlednění čoček a hranolů usazující se námrazou. Samopaly a kulomety selhávaly, protože zamrzal olej v závěrech. Rychlou nápravu nebylo možné zjednat, protože v Evropě, okupované Německem, neexistovaly potřebně upravené prostředky.

Sovětské jednotky byly naproti tomu vybaveny speciální zimní naftou, udržující jejich tanky v bojeschopném provozu, a kožešinovými pouzdry pro nabílo natřené samopaly. Závěry děl a kulometů ošetřovali netuhnoucím zimním olejem, a nemuseli se tedy obávat poruch při nabíjení…

Posily

Už v říjnu hlásil slavný sovětský špion Richard Sorge z Tokia, že Japonsko nehodlá napadnout SSSR, nýbrž USA. Sověti proto mohli začít přesouvat své jednotky z Uralu a Sibiře k Moskvě.

V jednom z minulých článků jsem popsal, jak se v moskevských lesích ocitla jízdní jednotka Turkitů ze střední Asie, která nebyla vůbec připravená k boji v mírném podnebním pásmu. Koně, neopatření zimním okováním, klouzali po náledí a stepní jezdci nebyli zvyklí operovat v lesích. Sověti se však učili rychle. Nyní se u Moskvy objevila jízdní divize z Uralu, tvořená Baškiry, kteří byli na lesnatou krajinu a zimní počasí se sněhem a ledem zvyklí z domova. Za nimi přijížděly vlaky se Sibiřany, vycvičenými pro boj v surových podmínkách tajgy a tundry.

Účast uralských Baškirů a sibiřských Rusů v protiútocích udělala na Němce dojem. Guderian vzpomíná: „Některé úseky fronty zachvátila panika. To se stalo poprvé od počátku ruské kampaně a bylo to vážné varování, že naše pěchota vyčerpala svou bojeschopnost a k velkým operacím už nemá sílu.“

Podobně se vyjádřil generál Blumentritt: „Sibiřský Rus … má ještě větší výdrž, sílu a schopnost odporu, než evropský Rus. Zakusili jsme to na sobě už za první světové války.“

„Člověk tohle musel vidět,“ napsal Guderian, „kam oko dohlédlo, táhl se nekonečný ruský rubáš zametaný ledovým větrem, který pozřel každého. A lidé hodiny a hodiny pochodovali a řídili tanky a auta přes no man‘s land, aby dosáhli jen ubohých úkrytů, nedostatečně oblečení a napůl vyhladovělí. Jaký to byl kontrast mezi našimi vojáky a Sibiřany, dobře živenými, teple oblečenými a skvěle vybavenými pro zimní boj.“

Berlín zprávám nevěří

Základní chybou vrchního velení wehrmachtu, tedy samotného Hitlera, Brauchitsche a do jistého momentu i Haldera, byla domněnka, že se Rudá armáda před skupinou armád Střed „hroutí“. Přímo na frontě bylo sice zřejmé, že jde o nebezpečný přelud, ale „ti nahoře“ o tom prostě nechtěli slyšet. Vzpomeňme na telefonát mezi Brauchitschem a velitelem Skupiny armád Střed Bockem, v němž Bock zdůrazňuje, že wehrmacht už na rozhodující výpad k Moskvě prostě nemá sílu, zatímco Brauchitsch tvrdošíjně opakuje führerův dotaz, „kdy Moskva padne“. Ještě 1. prosince se Hitler zajímal hlavně o to, proč Klugeho 4. armáda neútočí na Moskvu čelně od západu, nýbrž nepřímým obchvatem k severu, přestože byl předtím několikrát informován, že na čelní útok nemá Kluge sílu.

Velitel Skupiny armád Střed Fedor von Bock (křestní jméno bylo po dědečkovi, který měl ruského kmotra) měl ze svého štábu ve Smolensku daleko blíž k frontě, než Halder s von Brauchitschem (původem z polské šlechty), Jodlem a Hitlerem v jejich vrchních štábech. Byl to on, kdo marně bombardoval nadřízené instance varovnými zprávami, že k uzavření Moskvy do obkličovacího kotle už wehrmacht nemá sílu. I on si vedl deník, z něhož je zřejmé, jak tvrdohlavě zoufalý byl onen poslední nápor na Moskvu.

Už dne 2. prosince 1941 si Bock zaznamenal, že útočící německá divize 4. armády pronikla hluboko do nepřátelských pozic, jenže se tam určitě neudrží, „protože zadní jednotky téže divize byly za útoku obklíčeny nepřítelem a musí být zítra zase vyrvány ven“. O den později si píše: „Zatím je útok ještě nařízen na celé frontě, ale … není daleko chvíle, kdy budou jednotky u konce svých sil.“

Odpovědí vrchního velení na jeho zprávy byl však rozkaz „rozdrtit nepřítele vzepětím posledních sil“.

Ztracené iluze

Veliteli OKH Halderovi na rozdíl od Hitlera a jeho „štábních krys“ Brauchitsche s Jodlem a Keitelem v těch dnech už nezbylo, než brát Bockova opakovaná varování zcela vážně. Sovětské protiútoky se stupňovaly. Po zprávách velitelů sborů, že průlom na Moskvu už nepokládají za možný, a po zjištění, že je dokonce nezbytné stahovat předsunuté jednotky zpět, odeslal Bock Halderovi další, vlastně už stereotypní hlášení, že pokračování útoku by bylo nesmyslné a bezúčelné, neboť „se blíží okamžik, kdy budou síly vojsk zcela vyčerpány“.

Dne 4. prosince Halder konečně přistoupil na zastavení všech ofenzivních akcí Skupiny armád Střed: „Pokud se polní maršál von Bock domnívá, že není žádná šance způsobit nepříteli velké ztráty ofenzívou severozápadně od Moskvy, poskytuje se mu právo ofenzivní operace přerušit.“

Nakonec si však ze situace vyvodil stále ještě dost optimistickou vyhlídku: „Ofenzíva 3. a 4. tankové skupiny bude obnovena 6. 12.“

Jenže obnoveno už nebylo nic. K 5. prosinci musely všechny německé tankové divize stáhnout vojska na bezpečnější obranné (!) pozice.

Situaci wehrmachtu, kterému těsně u Moskvy, na výšině Krasnaja Poljana severně od metropole, rychle docházel setrvačník, shrnul esesácký propagandista Paul Carell v příznačně melodramatickém tónu: „Všechno leželo na dosah, ale nemohli na to dosáhnout. Už neměli sílu.“

Také jižní obchvat Moskvy začal doslova prokluzovat. Výsledek Guderianova postupu shrnul v pamětech maršál Koněv: „Právě tehdy skončila éra, kdy německá NEPORAZITELNÁ armáda dokázala rychle postupovat kupředu. Nyní už naše jednotky odpovídaly na manévr manévrem a na úder protiúderem. Útok nepřítele na Tulu a Kaširu byl zmařen.“

O lese, který v noci chrápal

Dne 5. prosince 1941 si vrchní velení wehrmachtu konečně přiznalo, že před Moskvou opravdu stojí nové jednotky Rudé armády. Vyslovilo však přesvědčení, že na obou stranách byly vrženy do bojů „poslední prapory“, přičemž Rusové prý „nebudou schopni provést vážnější ofenzívu bez přisunutí větších posil“, takže „rozhodnutí může být dosaženo vyšším vzepětím vůle“.

Oproti takovýmto vzletným slovům ovšem stála na frontě nečekaná překážka v podobě zemitého soustředění síly. Žena, která tehdy bydlela poblíž Moskvy, vyprávěla: „Sibiřské jednotky stály těsně před bitvou přímo v našem lese. Byli to mladí chlapci s červenými širokými tvářemi a měli na sobě nové bílé kožíšky. Dokázali spát vestoje opřeni o strom. Jejich chrápání se rozléhalo po celém lese.“

Už 4. prosince si Halder na základě Bockova hlášení zaznamenává o severozápadním úseku: „Na úseku u kanálu Moskva−Volha, jižně od Jachromy, provedl nepřítel protiútok.“

To ale ještě nic nebylo. Hned nazítří, poté co se chlapci s širokými tvářemi probudili ze spánku vestoje, si Halder zapsal sdělení přímo burcující: „Plánovaná ofenzíva 3. a 4. tankové skupiny musí být zrušena. V prostoru východně od Kalininu protrhl nepřítel naši frontu.“

Prozření v Jasné Poljaně

Později téhož dne Halder dodal: „Von Bock hlásí: síly jsou vyčerpány. 4. tanková armáda už zítra (tj. 6. 12.) nedokáže útočit.“

Bodejť by to dokázala. Bock 5. prosince informoval Haldera, že „nepřítel vrhá do boje stále nové síly“. A krátce nato mu oznámil zvěst, která jako by už patřila do úplně jiného románu: „Jihovýchodně od Kalininu útočí Rus přes Volhu a … prolomil frontu do hloubky 10 kilometrů.“

Příznačně (tak trochu jako ze Švejka) k tomu dodal: „Podrobnosti zatím chybí.“

Tak výrazné prolomení fronty – to není jenom tak. Co se vlastně onoho 5. prosince stalo? Toho dne ve 3 hodiny ráno zaburácely na frontě tisíce sovětských těžkých děl. Po dělostřelecké přípravě se severně od Moskvy daly do pohybu celé čtyři armády (!). Nešlo tedy jen o jeden z řady výše popsaných dílčích protiútoků. Šlo o to, že u Kalininu zahájila Rudá armáda frontální protiofenzívu.

Guderian, operující s 2. tankovou armádou wehrmachtu jižně od Moskvy, se v noci 5. prosince ubytoval kousek od fronty, nedaleko Tuly, kterou nedokázal obklíčit ani dobýt. Vybral si pozoruhodný nocleh, usídlil se na statku Lva Tolstého v Jasné Poljaně. A za stolem, na němž byla sedmdesát let předtím napsána Vojna a mír, si zapsal do deníku: „Útok na Moskvu ztroskotal. Utrpěli jsme porážku.“

A to byl, jak uvidíme příště, teprve začátek…

Zdroje: Fedor von Bock: Mezi povinností a pochybnostmi − válečné deníky, Paul Carell: Operace Barbarossa (1991), Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), Ivan Koněv: Zapiski komandujuščego frontom, Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira)

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,