Němci jsou 20 km od Moskvy, Stalin v Kremlu v klidu přijímá státní návštěvu z Londýna. Pátrání Bruno Solaříka

Redakce německých novin si na začátek prosince 1941 musely na Goebbelsův pokyn rezervovat volné místo pro spěšnou zprávu o pádu Moskvy. Jednotky wehrmachtu postupovaly na všech třech směrech vpřed. Severně od metropole SSSR pronikli Němci 2. prosince do Krásné Poljany, z jejíhož vyvýšeného reliéfu začali z houfnic ostřelovat Moskvu. V dostřelu byl i Kreml. Pohledy do periskopických dalekohledů prozrazovaly německým vojákům, že Moskva je na dosah ruky.

Skladníkova odpověď

Moskva byla skutečně frontovou oblastí a vlastně už zákopovým pásmem. Z nádraží směřovaly náklaďáky s dělnickými a komsomolskými milicemi rovnou na frontu. Sibiřské prapory tam byly dopravovány vozy taxislužby a zabavenými auty státních a stranických funkcionářů. V rekvírovaných autobusech se na frontu vozila munice.

Německé jednotky byly sice dosti vyčerpané, ale totéž platilo o jednotkách Rudé armády. Maršál Koněv vzpomíná, že už bylo zoufale nutné „doplnit jednotky oslabené v bojích, získat a dopravit na bojiště zbraně, munici a další zaopatření. Bylo zapotřebí nashromáždit síly a prostředky pro rozhodující úder proti nepříteli.“ Jinak mohli Němci pomalu, ale jistě pokračovat v uzavírání obkličovacího kruhu kolem hlavního města SSSR.

Člen politbyra Molotov vzpomínal: „V té době všechny jednotky žádaly o posily. Operacím u Moskvy velel Žukov. Ale přes všechny jeho prosby mu Stalin nedal ani prapor a řekl mu, že se musí udržet za každou cenu.“

„Němci vykrváceli,“ řekl později Žukov Stalinovi, „musí však být vypuzeni ze svých pozic, jinak hrozí nebezpečí, že přisunou posily.“ Požádal Stalina o dvě armády a 200 tanků. Stalin mu odpověděl, že armády mít může, tanky však ne.

Po několika dnech Žukov svou žádost o tanky opakoval a Stalin odsekl s hrubostí kolchozního skladníka: „Tankov nět.“

Sovětské jednotky Moskvu udržely. Za tři týdny bojů ovšem ztratily 155 000 mužů.

 

Na Moskvu od severozápadu

Stojí za to prodírat se k Moskvě s použitím pozoruhodného bedekru, kterým je pečlivě vedený bojový deník velitele pozemních sil wehrmachtu (OKH) Franze Haldera. Moskevská epopej německé branné moci se tu vyjevuje sice jen v podobě lakonických zpráv o směrech postupu, ale právě v té stručnosti se skrývá přehlednost. Jako ve zrychleném filmu se tu dá vysledovat řekněme elastická povaha situace, jaká se na začátku prosince 1941 vyvinula. Situace, která byla pro dosud permanentně útočící wehrmacht významnou novinkou.

Nuže, dne 2. prosince, kdy Hoepnerova 4. tanková skupina zahájila přes lesy na severozápadním úseku fronty kolem Krásné Poljany konečný útok, si Halder zapsal: „Útočící křídlo skupiny armád (Střed) postupuje v důsledku těžkých bojů pomalu kupředu. Celkový závěr: Nepřátelský odpor dosáhl svého kulminačního bodu. Nepřítel už nemá k dispozici žádné nové síly.“

Následujícího dne, 3. prosince, pokračoval v záznamech o trochu rozpačitějším, stále však optimistickým tónem: „Zatím není jasné, jak daleko vpřed dokážou postoupit naše jednotky, útočící na křídle severně od Moskvy. … Před frontou 3. tankové skupiny leží minová pole a bažiny. Přesto nás neopouští naděje, že jednotky dokážou ještě trochu postoupit.“

Na Moskvu od západu

O jednotkách Klugeho 4. armády, postupujících na Moskvu čelně od západu, si Halder 3. prosince poznamenal: „Na frontě 4. armády postupují útočící jednotky pomalu a s velkými obtížemi, ale přece jen kupředu.“

Téhož dne večer konzultoval Halder situaci s velitelem Skupiny armád Střed von Bockem, který měl k bojišti přece jen o hodně blíž. Po té konzultaci si Halder chtě nechtě musel zapsat sdělení, které se od včerejšího záznamu ohledně absence čerstvých sil na sovětské straně odlišovalo tím, že mu bylo vlastně bezmála protichůdné: „Už se blíží hodina, kdy budou síly (německých) jednotek vyčerpány.“

K tomu Halder dodal velmi znepokojivou podrobnost: „Nepřítel … na některých úsecích fronty místními protiútoky dosahuje úspěchů a obkličuje jednotlivé německé jednotky.“

Téhož dne večer, po příchodu nových zpráv z bojiště, už Halderův záznam odráží úplně jinou skutečnost, než jak se jevila pouhých 24 hodin předtím: „Bylo nutno odsunout zpět útočící jednotky 4. armády, které se prodraly vpřed, protože sousední jednotky nedokázaly postoupit do téže hloubky.“

A ještě pozdější záznam z téhož večera: „4. armáda ustupuje do výchozích pozic.“

 

Žádný podstatnější postup

Dalšího dne, 4. prosince, se Halderovi trochu spravila nálada. Jeho záznam z onoho dne zní takto: „Na ústředním úseku nepřítel ustupuje při vedení zadržovacích bojů.“ Jenže později téhož dne už tak veselo není: „Naše jednotky se takřka nehnuly vpřed.“ Nepříliš nadějně to šlo onoho dne i nadále: „…na frontě 4. armády už byla (německá) ofenzíva pozastavena.“

A ještě o něco později je už považováno za úspěch, že Němci alespoň neustupují: „Na frontě 4. armády, jižně od autostrády, naše jednotky při ústupu k Naro-Fominsku odrazily nepřátelské protiútoky.“

Čím blíž zkrátka postupovali Němci k Moskvě, tím měli větší ztráty a tím vypjatější byly boje. Zároveň se v rozporu s dosavadní představou o absenci nových sil Sovětů ukázalo, že lesy jsou plné rudoarmějců, kladoucích urputný odpor.

Dne 5. prosince si Halder zapsal: „Všude, kde se nepřítel snaží útočit, naše jednotky udržují své pozice.“ Nepřítel, který měl údajně vyčerpat své poslední síly, se tedy snaží útočit. A co Němci? Na tuto otázku odpovídá Halder záznamem z téhož dne: „Žádný podstatnější postup našich vojsk.“

Situaci později potvrdil maršál Koněv, který ve svých pamětech lakonicky konstatoval: „Dál už nepřítel nepostoupil. Naopak byl následnými protiúdery našich jednotek donucen přejít na tomto úseku k obraně.“

Na Moskvu od jihu

Za pozornost stojí i situace na jižním obchvatu Moskvy, kde operovala 2. tanková armáda generála Guderiana. Té se sice nepodařilo dobýt město Tulu, ale povedlo se jí město obejít, obklíčit ze tří stran, zabrat přitom Jasnou Poljanu, známou jako sídlo spisovatele Lva Tolstého (to je ta Poljana jižně od Moskvy, na rozdíl od Krásné Poljany severně od Moskvy), a proniknout severně od Tuly až k městu Kašira, ležícímu nikoli jihozápadně či jižně, ale přímo jihovýchodně (!) od sovětské metropole.

Dne 1. prosince, v předvečer „posledního výpadu“, si Halder zapsal: „Guderian přeskupuje své jednotky k zítřejší ofenzívě na nepřítele severně od Tuly.“

O dva dny později, 3. prosince, si už poznamenal o hodně temnější zvěst: „Nápor nepřítele ze směru od Kaširy nutí (německou) 17. tankovou divizi k ústupu. Nepřítel na ni útočí z východu, severu i západu. Zatím není jasné, jestli naše ofenzíva dokáže aspoň částečně zlepšit situaci v prostoru severně od Tuly.“ Téhož dne večer se situace wehrmachtu přece jen zlepšila, jak o tom svědčí nový Halderův záznam: „…Guderianovy jednotky postupují u Tuly úspěšně.“

Jinak tomu však bylo následujícího dne, 4. prosince: „Zesílil odpor nepřítele před sbory, operujícími na severním a jižním křídle 2. armády. … Na východním křídle 2. tankové armády klid, na severním protiútok nepřítele.“ (Z toho by E. M. Remarque asi titul své nejslavnější knihy už neudělal…)

 

Do výchozích pozic

Jak vidíme, čtenářům Halderova deníku by se mohlo celkem důvodně zdát, že Guderianovy jednotky snad operují doslova na houpačce.

Záznam ze 4. prosince k večeru: „Není žádný důvod přerušovat útočné operace na frontě Guderianovy tankové armády.“ To sice znělo optimisticky, jenže přímo na frontě bylo zjevně hůř. Náčelník Guderianova štábu si onoho 4. prosince zapsal do deníku: „Věže tanků jsou naprosto zamrzlé, vojáci trpí omrzlinami, dělostřelecká palba se stává nepravidelnou, protože střelný prach se v takových mrazech vzněcuje jinak.“ Guderian se v souladu s plánem operací snažil dokončit obklíčení Tuly a pokračovat přitom v tažení na Kaširu, ale Rudá armáda ho posléze donutila, jak si zapsal Halder, „ustoupit do výchozích pozic“ (!).

Moskva, Kreml

Na frontě tedy Němci začínali pociťovat čím dál silnější obavy z dalšího vývoje. Nic to však neměnilo na faktu, že v Krásné Poljaně, sotva dvacet kilometrů od severního okraje sovětské metropole, se ještě stále pevně držely jednotky 3. tankové skupiny wehrmachtu, jejíž dělostřelci pozorovali v dalekohledech dění na moskevských ulicích a pálili na město z houfnic.

Namísto paniky však v Moskvě panoval čilý ruch při kladení protitankových překážek. A v samotném Kremlu, který byl rovněž na dostřel, se právě v oněch dnech 3. − 4. prosince 1941 konala, světe, div se, státní návštěva polské exilové vlády, jejíž zástupci v čele s generály Sikorským a Andersem dorazili do Moskvy z Londýna. Setkání se ze sovětské strany účastnili Stalin, Molotov, Berija, Mikojan, Kaganovič, Malenkov, Ščerbakov a Ždanov, dále admirál Kuzněcov a generálové Žukov a Vasiljevskij.

Stalin mluvil při neformální večeři o společném zápasu proti Německu až do vítězného konce. Ani on ani ostatní sovětští zástupci nejevili žádné známky nervozity, naopak působili sebevědomě a energicky. Jestli se dalo mluvit o nějakých projevech obav, šlo podle Anderse nikoli o strach z německé přítomnosti těsně u Moskvy, nýbrž o respekt členů politbyra a vojáků vůči jejich nejvyššímu veliteli Stalinovi: „Bylo zjevné,“ vzpomínal Anders, „že číhají na každé jeho gesto, každé slovo, a že jsou připraveni splnit za každou cenu jakýkoli jeho rozkaz.“

Čím to bylo, že tváří v tvář hrozbě německého ostřelování z dalekonosných děl se vládcové SSSR chovali v Kremlu tak bezstarostně?

Uvidíme příště.

Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), Ivan Koněv: Zapiski komandujuščego frontom, V. A. Něvěžin: Zastoľnyje reči Stalina

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,