Němci špacírují po konečné MHD na předměstí Moskvy, Gruzín v čele země volá Poláka... Pátrání Bruno Solaříka
12.04.2025
.jpg)
Foto: Wikimedia Commons By Thiede - https://audiovis.nac.gov.pl/obraz/2585/, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=79566867
Popisek: Německá vojska před Moskvou
Přelom listopadu a prosince 1941. Přes třicet stupňů pod nulou. Němcům přijíždějí na frontu tanky v pískově žluté krycí barvě, určené původně pro Afriku, samozřejmě spolu s vojáky v uniformách s krátkými rukávy. Sovětské jednotky jsou tou dobou doplňovány stepními jízdními divizemi ze střední Asie s jezdci, nezvyklými jízdě v lesích, a s koňmi, neokovanými pro náledí. Rudá armáda se potýká s ranařskými rozkazy z ústředí („zpátky ni krok“), které vedou k německým průlomům, zatímco Němcům, nevybaveným k zimnímu válčení, mrzne palivo, mazivo i končetiny. Blíží se rozuzlení. Kdo s koho?
Prázdné místo v novinách
Velitel 4. armády wehrmachtu generál Kluge konzultoval na přelomu listopadu a prosince vzniklou situaci s důstojníky, a dokonce i poddůstojníky Hoepnerovy 4. tankové skupiny, útočící na Moskvu od severozápadu. Hlavní město SSSR leželo míň než 40 kilometrů odtud. Moskva, to byla v tu chvíli nejen vidina vítězství, ale především iluze teplých ubikací a konce tažení. A byla pro tyto vojáky natolik blízko, že na základě diskusí padlo rozhodnutí přistoupit na naléhání berlínského vrchního velení a obnovit moskevskou ofenzivu.
V novinách, které měly vyjít 2. prosince, nařídil Goebbels ponechat prázdné místo pro spěšnou zprávu o pádu Moskvy. Celý svět napjatě očekával výsledek zápasu o hlavní město SSSR. Vydrží Rusové? Obhájí svou metropoli? Podaří se jim zastavit německá vojska?
Nutno poznamenat, že Němci už k úspěchu obkličovací operace měli dost málo sil. Nemohli přitom stáhnout žádné jednotky ani ze severu od Leningradu ani z jihu od Donbasu. Vždyť v listopadu je Rudá armáda donutila, poprvé od června, k ústupu. A to jak na severu u Tichvinu, tak i na jihu u Rostova na Donu. Novým útokem na Moskvu, zahájeným na začátku prosince, už tedy Hitler hrál vysloveně vabank. Byl to však závazný vabank.
Generál Blumentritt k tomu poznamenal: „Každému vojáku německé armády bylo v těch dnech jasné, že na výsledku bitvy o Moskvu závisí náš život nebo smrt. Pokud nám zde Rusové uštědří porážku, všechny naše naděje budou zmařeny.“
Na nejlepší cestě k obklíčení
Velitel pozemních sil (OKH) Franz Halder si 1. prosince zapsal do deníku: „4. armáda konečně dosáhla velkých úspěchů na svém severním křídle.“ Němci tam totiž právě prováděli svůj plánovaný obchvat města Dědovsk se záměrem dosáhnout moskevského předměstí jménem Krasnogorsk.
Úspěchy zaznamenala Klugeho 4. armáda i na svém jižním křídle. Německé jednotky tam postoupily na Golicyno, do vzdálenosti pouhých 30 kilometrů (!) západně od Moskvy. Dobře to vypadalo i na úseku severozápadním, kde postupovala Hoepnerova 4. tanková skupina, a ještě o něco severněji, kde operovala Hothova 3. tanková skupina. Halder si 1. prosince 1941 zaznamenal: „Jednotky 3. a 4. tankové skupiny postoupily za dosti těžkých bojů o něco víc kupředu.“
Hothova 3. tanková skupina přitom dosáhla kanálu Moskva−Volha, táhnoucího se od Moskvy na sever, a donutila sovětské jednotky stáhnout se až za něj. Rokossovskij vzpomíná, že „jižně od Dmitrova se nepříteli dokonce podařilo nevelkými silami kanál překonat“. Tím vlastně došlo k překročení linie, za níž by obkličování Moskvy už nepokračovalo jen ze severu, ale přímo ze severovýchodu (!).
Připomínám, že na jih od Moskvy se Guderianova 2. tanková armáda tou dobou nacházela za městem Tula, takže i zde začala být Moskva obkličována nejen z jihu, ale přímo z jihovýchodu (!). − Obkličovací kleště byly zkrátka na nejlepší cestě ke svému spojení. Ke spojení, k němuž mělo dojít na východ od Moskvy…
Není Poljana jako Poljana
Vraťme se do prostoru, ležícího severně od sovětské metropole. Jedna z divizí Hothovy 3. tankové skupiny zde dorazila k obci Krasnaja Poljana, ležící u železniční stanice Lobňa. Těžké boje, k nimž zde došlo, komentuje ve svých pamětech maršál Koněv: „Hlavní síly dvou tankových skupin nepřítele udeřily na Jachromu a Krásnou Poljanu a ocitly se tak pouhých třicet kilometrů od Moskvy.“
Aby nedošlo k nedorozumění, musím včas přispěchat s rozlišením dvou obcí, nesoucích nebezpečně podobná jména. Obcí, které navíc obě figurují ve výkladu ohledně obrany Moskvy z prosince 1941. Nuže, jde o to, že na sever od Moskvy leží obec Krasnaja Poljana (Červená Paseka), kde operovala Hothova 3. tanková skupina, zatímco na jih od Moskvy leží obec Jasnaja Poljana (Jasná Paseka), známá tím, že v ní ke stáru žil spisovatel Lev Tolstoj, přičemž v zimě 1941 zde operovala Guderianova 2. tanková armáda wehrmachtu. Nyní zapomeňme na jih a na Jasnou Poljanu, kde žil Tolstoj (bude o ní řeč až příště) a soustřeďme se na sever a na Krásnou Poljanu, kde žádný známý spisovatel nežil.
Náklad slavnostních uniforem
Obec Krasnaja Poljana, ležící u železniční stanice Lobňa, čítala sotva šest tisíc obyvatel, ale začátkem prosince 1941 o ní věděl z novin každý, kdo ve světě sledoval pohyb německo-sovětské fronty. Právě v prostoru Krásné Poljany se totiž německé jednotky přiblížily k Moskvě ze všeho nejvíc. Německé velení přitom přikládalo obsazení uvedené obce zvláštní význam v rámci plánu obklíčení Moskvy.
Proč byla tak malá a bezvýznamná obec pro Němce tak důležitá? Inu proto, že se zde krajina mírně zdvíhala, takže z Krásné Poljany byla Moskva ne snad jako na dlani, ale přece jen už na ni odtud bylo vidět. A to doslova.
Právě za silnicí u Krásné Poljany spatřili němečtí tankisté v okulárech nůžkových dalekohledů vzdálené obrysy Moskvy, utopené v mlze. Kronikář německé 2. tankové divize konstatoval 2. prosince 1941: „Z Krásné Poljany se dá dalekohledem sledovat život ruské metropole.“
A právě do Krásné Poljany byl tehdy dodán náklad slavnostních uniforem, v nichž měly jednotky wehrmachtu provést triumfální pochod po Rudém náměstí. Od Krásné Poljany k administrativnímu okraji města Moskvy to bylo pouhých 20 kilometrů. To byl onen nejzazší bod, kam wehrmacht na cestě k Moskvě dorazil…
Výškový rozdíl
Nešlo přitom jen o to, že se odsud dalo na Moskvu hledět z dalekohledů. Šlo především o to, že se odtud na ni dalo pohodlně střílet z děl. Krasnaja Poljana se nachází v nadmořské výšce 200 metrů nad mořem a moskevský Kreml, vzdálený asi 30 kilometrů odtud, je v oné nadmořské výšce situován o 40 metrů níž. Pro těžké dělostřelectvo by se vzhledem k danému výškovému rozdílu snad ani nedalo najít příhodnější místo pro ostřelování Kremlu a středu Moskvy z polních děl…
Zachoval se dopis jednoho z německých důstojníků, dislokovaných 2. prosince 1941 v Krásné Poljaně. Důstojník v něm píše: „Před deseti minutami jsem se vrátil ze štábu naší pěší divize, kam jsem vezl rozkaz sborového velitele ohledně posledního útoku na Moskvu. Útok začne za několik hodin. Viděl jsem těžké kanony, které budou navečer ostřelovat Kreml. Viděl jsem náš pěší pluk, jehož příslušníci mají jako první projít po Rudém náměstí. Moskva je naše, Rusko je naše… Mám naspěch. Povolal mě náčelník štábu. Ráno napíšu z Moskvy!“
Dělostřelba na Moskvu
O tom, co pro osud Moskvy znamenala německá přítomnost v prostoru Krásné Poljany, se na druhé straně fronty vědělo, a to přímo na nejvyšších místech. Generál (později maršál) Konstantin Rokossovskij, jehož pamětem jsme věnovali minulý díl (původně Konstanty Rokosowski, Polák ze zchudlé šlechtické rodiny, žijící v Rusku, který za 1. světové války opsal stejnou vojenskou trajektorii jako Jaroslav Hašek, od carských složek přes složky bílé až po kariéru u rudých) po válce vzpomínal, že byl v dané věci vyhledán a osloven samotným Stalinem:
„V noci … mi na moje velitelské stanoviště v obci Krjukovo zavolal nejvyšší velitel (Stalin). Zeptal se, jestli je mi známo, že v prostoru Krásné Poljany se objevily nepřátelské jednotky, a jaká opatření se přijímají k tomu, aby nebyly vpuštěny až do obce. Stalin především zdůraznil, že z Krásné Poljany můžou fašisti zahájit ostřelování hlavního města těžkým dělostřelectvem. Hlásil jsem, že o postupu předsunutých německých jednotek k severnímu okraji Krásné Poljany vím a že jsme tam převeleli síly z jiných úseků. Nejvyšší velitel mě informoval, že hlavní stan se rozhodl posílit daný úsek rovněž jednotkami moskevské obranné zóny.“
Nešlo to ovšem tak rychle, jak by si Stalin a Rokossovskij přáli. Dřív, než se sovětské síly začaly k obci soustřeďovat, začaly baterie německých předsunutých jednotek skutečně naostro ostřelovat předměstí a tramvaje Moskvy.
Na dosah
Téhož dne, 2. prosince, dorazil z Krásné Poljany průzkumný prapor wehrmachtu, v bouři a sněhové vánici, k obci Chimki. Nebyla to jen tak lecjaká obec, byla to už periferní čtvrť hlavního města Sovětského svazu, dokonce s konečnou stanicí jedné moskevské autobusové linky. Samotný Kreml, centrum Moskvy, stál necelých 20 kilometrů odtud. Po městě kolovaly poplašné zprávy, že němečtí motocyklisté pronikli dokonce až k parku v Sokolnikách, čtvrt hodiny jízdy od Kremlu…
Dělnická domobrana Moskvanů jen stěží vytlačila německý průzkumný prapor od mostu v Chimkách. Dle hlášení wehrmachtu se vyhrnula proti Němcům z továren s puškami, ale i s tyčemi, kladivy a dalšími nástroji, které jim zrovna přišly pod ruku.
Jednotky 3. tankové skupiny, doprovázené pěchotou, pronikly i na další moskevská předměstí. V dálce viděli vojáci kopule Kremlu. Lékař, přidělený k pěchotě 106. německé divize, která právě zaujímala pozice přes hlavní silnici z Klinu do Moskvy, vzpomínal:
„Šli jsme tiše po silnici ke kamenné vozovně. Kolem nás se nic ani nehnulo. Zastavili jsme se a zírali na dřevěná sedadla, na nichž dříve sedávali Moskvané a čekali, až tramvaj cestou z Moskvy zacinká. Na jedné stěně byla připevněna stará dřevěná police. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl hrst starých tramvajových lístků. Rozeznávali jsme písmena azbuky, o nichž jsme již tehdy věděli, že znamenají MOSKVA. Pomalu jsme zamířili zpět k autu… Sníh teď začal padat trochu hustěji.“
Major pěšího praporu pozoroval z půdy selského stavení u hřbitova ve svém periskopickém dalekohledu život na moskevských ulicích.
Všechno leželo na dosah.
(Příště si řekneme, jakou měřitelnou hodnotu může mít časoprostorová jednotka „jeden dosah“ – vzhledem k daným okolnostem…)
Zdroje: Paul Carell: Operace Barbarossa (1991), Franz Halder: Kriegstagebuch (1939−1942), Robert Kirchubel: Operace Barbarossa, I. S. Koněv: Zapiski komandujuščego frontom, Konstantin Rokossovskij: Soldatskij dolg
Vložil: Bruno Solařík