Stalinův polský generál vzpomíná na chaos v Rudé armádě. Pátrání Bruno Solaříka
05.04.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: Canadian government employee – Library and Archives Canada does not allow free use of its copyrighted works. See Category:Images from Library and Archives Canada., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=18465329
Popisek: Georgij Žukov (uprostřed) a Konstantin Rokossovskij (vpravo) s britským velitelem Montgomerym (stojí zády) u Braniborské brány v Berlíně, 12. července 1945
Po zamrzlé krajině se Němci derou k Moskvě. Velitelé jednotek i jejich nadřízení už chápou, že führer zřejmě přecenil jejich i své síly, ale nejvyšší velení se stále ještě shání po kýžené zprávě, kdy konečně Moskva padne. Sveřepost tuhne v mrazu a mráz ve sveřeposti. Minule jsem informace k událostem těžil z Halderových deníků, Guderianových vzpomínek a jiných německých zdrojů. Dnes se podíváme na významný a neprávem pozapomenutý zdroj z druhé strany fronty, abychom si učinili elementární srovnání pohledů na dobovou situaci.
Bez cenzury
Němečtí velitelé i pováleční odborníci se shodli v náhledu, že na podzim 1941 porazili wehrmacht generál Bláto a generál Zima. Za tím meteorologickým alibi se však zdvíhali skuteční sovětští generálové z masa a kostí, například Rus Koněv a Polák Rokossovskij. Z pera toho druhého si vypůjčíme hlavní informace dnešní seance.
O tři články zpět jsem popisoval, že koncem října vojáci wehrmachtu s údivem zírali na příjezd nové divize, jejíž terénní vozidla, nákladní vozy i tanky byly natřeny pískově žlutou barvou a mužstvo bylo oblečeno v subtropických uniformách. Byla to 5. tanková divize, původně určená pro Afriku. Už při prvním bojovém nasazení byla tato divize notně zřízena:
Nuže, pro vyváženost a objektivitu stojí za zmínku jedna z poznámek maršála Rokossovského, který byl na podzim 1941 čerstvým generálporučíkem a velitelem 16. armády, hájící přístup k Moskvě ze severozápadu. V jeho pamětech Povinnost vojáka, vydaných v roce 1968, tu poznámku nenajdeme, protože ji mezi jinými vyškrtla sovětská cenzura, ale vyřazené pasáže se v rukopisu zachovaly a v novém vydání z roku 1997 byly zveřejněny.
Fifty−fifty
Ta pasáž, která jako by vypadla z němé grotesky, zní následovně: „Tou dobou (v listopadu 1941) dorazily do 16. armády posily, k nimž patřily též jízdní divize ze střední Asie. S nimi bylo trápení. Ukázalo se, že koně nejsou okovaní do zimy, přičemž právě tou dobou zmrzla kolem Moskvy půda a na mokřadech a blatiskách se utvořil led. Koně samozřejmě klouzali a padali, což ztěžovalo všeobecné přesuny jednotek. Mimoto neměli jezdci žádnou zkušenost s pohybem po lesnaté a bažinaté krajině, což snižovalo bojovou kvalitu jednotek.“
Mimochodem řečeno, právě nezvyk s pohybem v lesnaté krajině zapříčinil ve 13. století tu okolnost, že se Čingischánova mongolsko-tatarská horda volně projížděla sem a tam po černomořsko-kaspických stepích, což způsobilo zkázu předstepního Kyjeva, zatímco lesnatou Moskvu podrobili kočovníci pouhé daňové povinnosti a formální závislosti. Sovětští plánovači na ten rozdíl podnebních pásem, který se za sedm let nijak nezměnil, dočista zapomněli…
Pokud se tedy jedná o šlendrián a zmatek ve válečné logistice, dalo by se pro začátek konstatovat, že výsledek soupeření mezi wehrmachtem a Rudou armádou by se dal označit klasickou šifrou „fifty−fifty“.
„Nám by se to taky líbilo“
V přiloženém článku jsem se zmínil o německé ofenzívě s cílem obklíčení Moskvy, která byla zahájena 16. listopadu 1941 a o níž si už předem mnozí polní velitelé wehrmachtu mysleli svoje. Konkrétně měli za to, že stanovený cíl „se jeví jako stěží proveditelný“. Brzy se skutečně ukázalo, jak těžké je pro německé tanky opěrovat na úzkých pásech v hlubokém sněhu, zatímco sovětské tanky na širokých pásech se po neschůdném terénu pohybovaly bez potíží.
Nebylo by však na místě z těchto poznámek vyvozovat, že ta německá ofenzíva z 16. listopadu byla snad pro Rudou armádu neškodná. Naopak. Stačí, vycházíme-li nikoli z naší znalosti toho, jak nakonec všechno dopadlo, ale z faktické situace ve chvílích, kdy, jak se říká, o zítřku nikdo nic neví.
Rokossovskij tehdy, těsně před 16. listopadem, získal od své rozvědky burcující zprávy o síle německého uskupení. Předal je na štáb frontu a zjistil, že tam převládá tendence považovat hlášení armádní rozvědky za přehnaná. V necenzurované verzi svých vzpomínek přímo píše, že ho velitel Západního frontu Žukov, kterému to Rokossovskij telefonoval, rovnou označil za panikáře. Rokossovskij dodává:
„Byli by (ve štábu) rádi, kdyby byl nepřítel slabší. No, nám by se to taky líbilo. Jenže zajatci … potvrzovali naše výzvědné zprávy. Nezbylo než respektovat fakta a připravovat se k nejhoršímu. Neměli jsme právo ukolébávat sebe ani jednotky.“
Hrozba průlomu
Německá ofenzíva začala onoho 16. listopadu 1941 silnou dělostřeleckou přípravou, po které začaly na sovětské linie kruhově nalétávat bombardéry luftwaffe. Zanedlouho vyjely na bojiště tanky a objevily se husté řetězce samopalníků. V nastalém mrazu se Němcům navíc lépe manévrovalo, protože závěje, do nichž tanky na úzkých pásech zapadaly, přes noc ztuhly. Rokossovskij sděluje:
„Dne 17. listopadu pokračoval nepřítel v útoku. Zapojoval do boje další a další jednotky. Mrazy zpevnily bažinatý terén, takže německé tankové a motorizované svazky, představující hlavní údernou sílu nepřítele, získaly velkou manévrovací volnost. Nepřátelské velení začalo používat tanky i v prostorech mimo silnice. Němci obcházeli obce a operovali v řidších úsecích lesů.“
Dále Rokossovskij informuje o trvajících potížích obránců Moskvy, které se netýkaly jen jeho armády, ale všech armád, bránících Moskvu. Němci měli na bojišti nadále iniciativu, volili místa úderů a dosahovali tam dílčích úspěchů:
„My jsme v zázemí neměli dostačující zálohy, takže jsme v každém takovém případě museli přesouvat část sil z jiného úseku obrany, abychom Němcům nikde nedovolili naši linii prolomit. Museli jsme ustupovat. Za tři dny nepřetržitých bojů ustoupily jednotky místy až o pět až osm kilometrů.“
Jinými slovy byla prostě Rudá armáda před Moskvou v takovém stavu, že jí úplně chyběly druhosledové jednotky a zálohy. Případný průlom na některém z úseků fronty by proto pro Němce znamenal, že mají na daném úseku další cestu na Moskvu úplně volnou (!).
Přes vlastní mrtvoly
Rokossovskij dokonce popisuje, jak se v jednom z úseků skutečně nepodařilo udržet frontu. Šlo o prostor, kde se severozápadně od Moskvy rozkládá Istrinská přehradní nádrž. Fronta probíhala asi deset kilometrů západně od přehrady. Rokossovskij navrhl, aby jeho armáda ustoupila za tuto vodní překážku, kde by byla obrana přirozeně jednodušší, nemluvě o tom, že jeho značně zesláblé, ba „k smrti vyčerpané“ jednotky potřebovaly odpočinek.
Velitel frontu Žukov však nařídil „stát na smrt“ v původní pozici.
Vzhledem k tomu, že sovětská fronta, jak řečeno, tehdy vlastně neměla žádnou druhou linii, takže vybití jednotek na frontě by Němcům dokořán otevřelo cestu rovnou do Moskvy, obešel Rokossovskij velitele frontu a obrátil se přímo na náčelníka generálního štábu Šapošnikova. Ten (zjevně po poradě se Stalinem) schválil Rokossovského plán ústupu za přehradní nádrž.
Ještě než mohl být ústup zahájen, přišel však telegram od Žukova, který se o změně směrnice dozvěděl: „Jednotkám frontu velím já! … Zpátky ni krok.“
Následky Žukovova rozkazu byly hrozivé. Wehrmacht využil nevýhodnosti sovětských pozic, zatlačil jednotky Rudé armády za Istrinskou přehradu, a protože se tam nesměly přesunout včas a spořádaně, pronásledoval je i za přehradu a rychle postoupil až k Solněčněgorsku, ležícímu sotva 40 kilometrů severozápadně od Moskvy.
Tam sice rudoarmějci německé jednotky zpomalili, ale zastavit je nedokázali. Rokossovskij vzpomíná: „Němci začali útočit i přes noc, což dřív skoro nikdy nedělali. Zuřivě se drali vpřed. Nepřítel postupoval, obrazně řečeno, přes vlastní mrtvoly.“
Kdo s koho?
Sověti se v nastalé situaci museli učit za pochodu. Když se po 16. listopadu vydaly německé motorizované a tankové jednotky po zmrzlé krajině mimo silniční síť, improvizovanou sovětskou odpovědí bylo, jak to líčí Rokossovskij, „manévrování kočovnými dělostřeleckými bateriemi či osamocenými děly a tanky. Tyto malé jednotky vyčkávaly na fašistické tanky a ničily je přímou palbou zblízka. V boji s potulnými tankovými skupinami se dobře osvědčili ostřelovači.“
Záchrana pak přišla ze Sibiře. V prostoru hlavní silnice Volokolamsk-Moskva byl hrozivý německý postup dne 18. listopadu zastaven čerstvě dopravenou sibiřskou pěší divizí generála Běloborodova. Rokossovskij píše: „Sibiřané postupovali proti nepříteli se vší rozhodností a udeřili mu do boku. Nepřítel byl zkrušen, vyveden z rovnováhy a odražen. Tento zručný a náhlý úder zachránil situaci.“
Spolu se Sibiřany obdržela 16. armáda také dvě slabě, ale přece jen jakžtakž vyzbrojené tankové brigády a jednu tankovou divizi, která byla prakticky bez tanků… Jednotky Rudé armády ještě stále nedokázaly Němce zastavit, ale od pozice k pozici před nimi ustupovaly jen za těžkých bojů, takže Němci se museli zastavovat a přeskupovat. Přesto nebylo ani teď, na přelomu listopadu a prosince 1941, rozhodnuto o tom, kdo s koho…
Děj se co děj
Bylo to sotva něco přes měsíc od oné hororové situace z poloviny října, známé jako „moskevská panika“, kdy všechno nasvědčovalo tomu, že osud hlavního města SSSR je zpečetěn. Po té panice už nebylo ani stopy. Rokossovskij cestou na frontu pozoroval Moskvany a Moskvanky, kopající protitankové příkopy, a vzpomínal: „Soustředěné tváře. Bylo zřejmé, že lidé chápou nezbytnost svého úsilí.“
Generál k tomu zaznamenal i svůj vlastní dojem, že se ve válce blíží obrat: „Průběh boje a chování našich jednotek ve mně vyvolaly pevnou jistotu, že nepřítel bude poražen a že se až k Moskvě nedostane.“
V tom zásadním dojmu se s ním ve svých vlastních poválečných pamětech, napsaných o málo později, shodl také maršál Koněv, když napsal: „Nikdo z nás, od generála po řadového vojáka, ani na minutu nezapomínal, že máme před sebou vyčerpávající boje ne na život, ale na smrt. Vnímali jsme, že hitlerovci mobilizují všechny síly, aby zlomili náš odpor, dobyli Moskvu a ukončili válku. Nikdo z nás ale nepochyboval o tom, že Moskva vytrvá.“
Závěrem ještě jedna citace z Rokossovského pamětí, která přesně vystihuje situaci z přelomu listopadu a prosince 1941: „Obě bojující strany se nacházely v nejzazším vypětí sil. Údaje, kterými jsme disponovali, svědčily o tom, že všechny zálohy, které držel von Bock, už byly využity a vrženy do boje o Moskvu.“
Rokossovskému z toho vyplynul už nejen dojem, ale přímo logický závěr, že když jednotky Rudé armády ten poslední nápor nepřítele vydrží, děj se co děj, může být Moskva zachráněna.
Příště se na frontovou linii u Moskvy podíváme opět z německé i sovětské strany.
Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Ivan Koněv: Zapiski komandujuščego frontom, Konstantin Rokossovskij: Soldatskij dolg
Vložil: Bruno Solařík