Tuto válku už nevyhrajeme, svěřil Hitlerovi v listopadu 1941 jeho přítel. Pátrání Bruno Solaříka

Pokles teplot pod nulu překvapil německé velení ohromujícím faktem, že pro německé vojáky není nejpříjemnější, když se musí pohybovat po krajině v letních uniformách. Obzvlášť nemístně to působilo ve srovnání s vojáky Rudé armády, kteří byli uniformováni zimními plášti. Ministru propagandy Goebbelsovi proto nezbylo než „zneužít“ každoroční sběr teplého šatstva pro chudé (winterhilfe) k improvizovanému shromažďování zimního ošacení pro německý wehrmacht…

Obkličování Moskvy

Ve dnech 21.−27. listopadu Guderianova 2. tanková skupina konečně obešla město Tula, ležící 160 kilometrů jižně od Moskvy. Na dobytí Tuly neměli Němci sílu, ale jejím obchvatem a dalším postupem vpřed se jim podařilo přiblížit k Moskvě sotva na 100 kilometrů z jihu, či dokonce jihovýchodu.

Mezitím stanula 4. tanková skupina už jen 40 kilometrů západně od Moskvy, v prostoru města Istra, které museli Sověti vyklidit.

Severněji odtud postupovala 3. tanková skupina, která po krvavých pouličních bojích obsadila ze severozápadu město Klin na železnici Moskva−Leningrad. O pět dní později dosáhla průplavu Moskva−Volha, a stála tak ze severu pouhých 30 kilometrů před Moskvou. Jedna z tankových divizí dokonce průplav překročila.

Popsaná trojoperace měla za úkol obklíčení metropole SSSR. Hnala ji nejen Hitlerova netrpělivost, ale především vidina, že po ukončení operace se vojáci konečně zahřejí. Velení pozemního vojska ji proto nazvalo sloganem „flucht nach vorn“ tedy „úprk kupředu“.

Kleště, které už ze tří stran svíraly Moskvu, se však v tuto chvíli zastavily.

Nebeské tanky

Nyní poprvé nastoupily do boje skvěle vycvičené sovětské lyžařské jednotky. Důvěrné německé hlášení informuje o panice, která zavládla, když se náhle objevili Rusové v bílém oblečení, schopní zcela splynout s terénem. Sověti napodobili taktiku, kterou proti nim před dvěma lety tak úspěšně používali Finové. Teple oblečení ostřelovači v bílých maskovacích pláštích se na svištících lyžích vynořovali z mlhy a zblízka kropili zaskočené skupinky Němců dávkami ze samopalů. Němečtí tankoví velitelé museli odklánět stále větší síly na to, aby čelili opakovaným sovětským protiútokům do boků.

Na nebi se objevily sovětské bitevní letouny Il-2. Byly to „šturmoviky“, známé rovněž jako „nebeské tanky“. Tyto slavné bitevníky operovaly proti pozemním cílům. Útočily na tankové svazky a zásobovací kolony Němců.

Aby mohl wehrmacht zajistit v potřebném množství dodávky paliva, munice a proviantu, muselo na frontu dorazit nejméně 65 vlaků denně. Teploty klesly pod -20. Když pak pokles velmi rychle pokračoval až na -40 °C, k frontě se prokousalo sotva 20 vlaků denně. Německé lokomotivy nebyly na takové mrazy uzpůsobeny. Voda jim mrzla v tendrech.

Ve stejném období přijíždělo na sovětskou stranu fronty 120 vlaků denně…

Sestupná křivka 

Město Istra bylo po obsazení wehrmachtem zasaženo dvěma tisíci sovětských leteckých bomb a srovnáno se zemí bez ohledu na osud zbylých obyvatel. Po bombardování se ve městě nenašel jediný neporušený dům ani pro německý štáb, natož pak pro vojsko. Němečtí vojáci v poli na tom byli prakticky stejně. Museli přespávat v arktickém mrazu pod širým nebem, bez kožichů a plstěných bot. Ba co hůř, jejich okované podrážky se nyní staly dokonalými vodiči chladu…

Služební deník generálplukovníka F. Haldera, záznam z 24. listopadu 1941:
„Podplukovník Kahlden (spojovací důstojník při štábu 2. tankové armády) referoval o situaci a stavu vojsk armády… Velení armády shledává další útok nemožným.“

A ještě jeden zápis z téhož dne:
„Generálplukovník Fromm načrtl všeobecné vojensko-ekonomické postavení. Sestupná křivka! Předpokládá, že je nezbytné příměří.“

Dne 25. listopadu si hlavní ubytovatel pozemního vojska Wagner poznamenal:
„Jsme na konci lidských i materiálních sil.“

Generál Franz Halder si po vyslechnutí Wagnera tuto jeho větu doslovně přepsal i do vlastního deníku.

Hledání východiska

Letecký průzkum odhalil 27. listopadu i přes dobré maskování Sovětů soustřeďování nových a nových svazků Rudé armády v prostoru Moskvy. Je ovšem příznačné, že německé vrchní velení obratem označilo hlášení pilotů luftwaffe za pouhého „strašáka“, protože existence podstatnějších sil Rusů se už prostě nepředpokládala…

Když se ale Němci pokusili o pomalý postup na Moskvu ze severu, zjistili, že je to nemožné, protože na jejich levém křídle sílí tlak „neexistujících“ divizí Rudé armády (tj. těch, o nichž si generálové mysleli, že už neexistují).

Dne 29. listopadu řekl Hitler s nezdravým optimismem Goebbelsovi, že nepřítel pozbyl většiny největších středisek zbrojní výroby, což, jak zdůraznil, bylo cílem války. Ironie osudu tomu však chtěla, že později téhož dne, za přítomnosti generálů, sdělil Hitlerovi Walter Rohland, který měl na starosti výrobu tanků a právě se vrátil z návštěvy východní fronty, že Sověti mají momentálně nad Německem převahu ve výrobě tanků…

Jeden z mála Hitlerových blízkých přátel, říšský ministr pro výzbroj a munici Fritz Todt, předal téhož dne führerovi informace o nových typech a vylepšených verzích sovětských tanků. Hitler reagoval podrážděnou otázkou: „Jak může tak primitivní národ dosáhnout v tak krátké době takových technických úspěchů?“

Todt suše konstatoval: „Tuto válku už z vojenského hlediska vyhrát nelze.“
Hitler se ho klidným tónem zeptal: „Jak ji tedy mám skončit?“
Todt odpověděl, že jedině politicky. Hitler opáčil: „Já už stěží mohu předpokládat, že se naskytne nějaké politické východisko.“

Dne 30. listopadu si jistý německý antifašista v Berlíně zapsal: „Na východě hlásí nové boje, přestože Rusko by mělo být dávno zničené…“

„Kdy Moskva padne?“

Mráz dosáhl hodnoty 45 stupňů pod nulou. Velitel skupiny armád Střed Bock promluvil onoho 30. listopadu po telefonu se svým nadřízeným v Berlíně, jímž byl vrchní velitel wehrmachtu Brauchitsch. Záznam jejich dialogu uvádím pro jeho malebnost v plném znění:

Brauchitsch: „Vůdce je přesvědčen, že Rusové jsou na pokraji úplného kolapsu. Žádá od vás, pane polní maršále, jasné oznámení, kdy se tento kolaps stane realitou.“

Bock: „Vrchní velitelství armády odhadlo špatně zdejší situaci. V minulých dnech jsem tucetkrát hlásil, že skupina armád již nemá sílu k tomu, aby si vynutila rozhodnutí. Pokud nedostaneme okamžitě značné zálohy, nemohu zodpovídat za výsledek.“

Brauchitsch: „Za výsledek operace nesete odpovědnost vy.“

Bock: „Ale já jsem se této odpovědnosti zbavil tím, že jsem vás informoval o kritické situaci, která se zde vyvinula. Již mnoho týdnů prosíme o zimní výstroj a zásoby. V tomto okamžiku je teplota 45 stupňů pod nulou. Němečtí vojáci, oblečení jen do polních plášťů, bojují proti bohatě vybavenému nepříteli.“

Brauchitsch: „Ale zimní výstroj byla dodána.“

Bock: „Rád bych vás ujistil, pane polní maršále, že nebyla. Zásobovací situace je velmi napjatá už od počátku října. Pokládáme za vrcholné štěstí, jestliže dostaneme aspoň holé nezbytnosti pro vedení operací – munici, pohonné hmoty, proviant. Skutečnost, že zimní výstroj nedorazila, je pro mne nejlepším důkazem toho, že vrchní velení si neuvědomuje, jaká je zde skutečná situace.“

Brauchitsch: „Zimní výstroj pro skupinu armád Střed je na cestě od počátku října. Nemám po ruce statistiky, ale (zásobovací důstojník wehrmachtu) Wagner se o to postaral.“

Bock: „Statistiky ukážou, předpokládám, že nezbytná zimní výstroj pro mou skupinu armád je bezpečně uložena ve skladech a skladovacích prostorech daleko za frontou. Tedy, pokud vůbec existuje. Opakuji, pane polní maršále, někdo se příšerně přepočítal. Vrchní velení armády, stejně jako Vůdce, naneštěstí přecenili situaci… Brauchitschi, jste tam ještě? Haló! Bylo spojení přerušeno? Brauchitschi, slyšíte?“

Brauchitsch: „Co jste říkal, Bocku?“

Bock: „Říkal jsem, že se vrchní velení přepočítalo. Prosím, informujte Vůdce, že skupina armád Střed se už nenachází v postavení, aby mohla dosáhnout svého cíle. Už na to nemáme sílu, slyšíte, Brauchitschi?“

Brauchitsch: „Ano, slyším. Vůdce chce vědět, kdy Moskva padne.“

Dědovsk, nebo Dědovo?

Pro srovnání zde nyní uvádíme scénický přepis telefonátu Stalina s Žukovem. Popsal jej Žukov a nezávisle na něm potvrdil jeho průběh generál Běloborodov. Jde o komunikaci z téhož dne, kdy si volali Brauchitsch s Bockem, tedy z 30. listopadu 1941.

Stalin: „Víte, že Dědovsk byl dobyt?“
Žukov: „Ne, soudruhu Staline, nevím.“

Stalin (rozhněvaně): „Velící generál by měl vědět, co se děje na jeho frontě! Jeďte okamžitě na místo a osobně zorganizujte protiútok. Dědovsk je pro naši linii podstatný − a musí být dobyt zpět.“

Konec hovoru.

Zanedlouho volá Žukov Stalinovi.

Žukov: „Soudruhu Staline, Dědovsk nebyl dobyt nepřítelem.“
Stalin: „Jak, nebyl dobyt?“
Žukov: „Jedná se o záměnu s několika domky o deset kilometrů víc na severozápad, kudy vede fronta − je to vesnice Dědovo.“
Stalin: „A Dědovo bylo tedy dobyto nepřítelem?“
Žukov: „Ano, nikoli Dědovsk, nýbrž Dědovo.“
Stalin (rozzuřeně): „Jeďte tedy ihned společně s velitelem 5. armády na místo a osobně zorganizujte protiútok v Dědovu.“

Konec hovoru.

Žukov a velitel 5. armády dorazí na velitelství divize a nařizují střelecké rotě a dvěma tankům, aby dobyly zpět několik domků v Dědovu. Dědovo je dobyto zpět.

Dědovsk i Dědovo

Je příznačné, že v Žukovově poválečném podání, které bylo právě citováno, má telefonát zřetelný nádech kritiky umanutého Stalina, pro kterého mělo snad jméno obce větší důležitost, než reálná situace. Taková kritika byla v Chruščovově éře, kdy Žukovovy vzpomínky vznikaly, velice žádoucí.

Účastník událostí generál Běloborodov ovšem ve svých vlastních pamětech zdůraznil pozoruhodné detaily, které uvádějí věc na pravou míru. Situace byla následující:

Dědovsk se nacházel asi 30 kilometrů západně od Moskvy, takže jeho údajná ztráta Stalina právem vyděsila. Avšak protiútok, který posléze nařídil rozčilený Stalin ohledně vsi Dědovo, ležící na frontě severozápadně od Dědovska, a to až 40 kilometrů od Kremlu, tvořil součást širšího manévru, kterým Žukov a Běloborodov zabránili počínajícímu německému obchvatu města Dědovsk ze severu. Takový obchvat by totiž v případě úspěchu dostal Němce − jakýmsi přeskočením, vynecháním Dědovska − až ke Krasnogorsku, ležícímu už na samém okraji Moskvy. A odtud byl Kreml vzdálen ani ne dvacet kilometrů.

Jinými slovy: Nejen hypotetické znovudobytí údajně obsazeného města Dědovsk, ale i reálné znovudobytí „bezvýznamné“ vesničky Dědovo a jejího širšího okolí byly plně v souladu s kroky, životně nezbytnými pro záchranu celé Moskvy…

Tolik ke srovnávací prezentaci dvou telefonátů.

Příště obhlédneme situaci prvních dnů prosince 1941 a zjistíme, kudy Němci pronikli k Moskvě natolik blízko, že už ji viděli nejen dalekohledem, ale i pouhým okem…

Zdroje: Afanasij Běloborodov: Vsegda v boju, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, B. H. Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Ian Kershaw: Hitlerův mýtus, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa, Georgij Žukov: Vzpomínky a úvahy

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,