Stalin je velký muž, uznal Hitler, když mu v SSSR zamrzla armáda. Pátrání Bruno Solaříka

Podzim 1941 se přehupuje do zimy. Generála Bažinu střídá generál Zima. Němci, kteří vkládali do této změny všechny naděje, protože po zmrzlých cestách chtěli obnovit postup na Moskvu, zjistili, že kromě zpevněného terénu mají problémy se zamrzajícími směsmi do motorů a vůbec se zcela nedostatečnou zimní výbavou včetně uniforem. Stalin mezitím pořádá na Rudém náměstí vojenskou přehlídku, ze které míří jednotky Rudé armády rovnou na frontu.

Wehrmacht v nesnázích

Je tedy 7. listopadu 1941. Hlášení vrchního velení pozemních sil (OKH) o likvidaci podstatných sil Rudé armády obsahuje zprávu, že od počátku války bylo zničeno či ukořistěno již 16 500 (!) sovětských tanků. Jen samo toto číslo je téměř pětinásobkem (!) úhrnného počtu vůbec všech tanků, které měl wehrmacht k dispozici 22. června 1941…

Onoho dne, zrovna když se konala přehlídka Rudé armády na Rudém náměstí v Moskvě, obnovilo německé vrchní velení plán na obklíčení sovětské metropole, odložený začátkem listopadu pro naprostý nedostatek technické, materiálové i lidské připravenosti.

Pokles bojové síly tankových svazků wehrmachtu představoval tou dobou asi 35 procent, pěchoty také 35 procent a motorizovaných jednotek celých 50 procent. Značně to oslabilo bojovou sílu vojsk, protože většinu ztrát utrpěli muži, kteří skutečně bojovali, nikoliv písaři a vozkové, kuchaři a řidiči. Vrchní velitel ozbrojených sil, polní maršál Keitel, později (po lednu 1942) vypočítal:

„Měsíční výpadek byl jen u pozemního vojska a v normálních časech, tedy vyjma období velkých bojů, v průměru 150 000 až 160 000 mužů; nahrazeno jich však mohlo být jen 90 000 až 100 000. Počet vojáků v poli se tedy každý měsíc snižoval o 60 000 až 70 000 mužů. Bylo možné jednoduchým způsobem spočítat, kdy bude německá fronta vyčerpaná.“

Dolfi v rauši

Tankoví velitelé začali mít pochybnosti o úspěchu dalšího postupu; na poradě náčelníků štábů ve speciálním vlaku tedy náčelník štábu vrchního velení pozemních sil (OKH) Halder vyslovil dilema: má pozemní vojsko uskutečnit konečný výpad, nebo se má raději na zimu zakopat, vyčkat na lepší počasí a dokončit tažení až příští rok?

Otázka byla ovšem rozhodnuta předem, neboť Hitler i Halder stáli na straně první možnosti. Také náčelník štábu skupiny armád Střed Brennecke měl za to, že zůstat ležet na sněhu a mrazu v otevřené krajině jen padesát kilometrů od tak lákavého operačního cíle, jakým je Moskva, by bylo ještě horší, než riziko neúspěchu v případě postupu kupředu.

Den po 24. výročí bolševické revoluce oslavovali tentokrát zase nacisté. Dne 8. listopadu 1941 totiž uplynulo osmnáct let od nezdařeného puče NSDAP z roku 1923. Výročí bylo slaveno v mnichovském pivovaru Löwerbräu. Hitler zde uvedl výčet gigantických ztrát Rudé armády a prohlásil: „Soukmenovci! Z toho se nemůže vzpamatovat žádná armáda na světě, ani sovětská. Nikdy dříve nebyla taková rozlehlá říše natolik rozdrcena a sražena na kolena v tak krátké době, jako sovětské Rusko!“

Možnost, že se válka protáhne do příštího roku, komentoval Hitler slovy: „Klidně může trvat tak dlouho, jak jen to půjde. Poslední prapor na tomto poli ovšem bude německý!“

Plány z říše snů

Zeměpisná blízkost cíle a předpoklad, podporovaný hlášením německých velitelů, že žádné podstatnější vojenské síly už před Moskvou opravdu nemohou být, vedly k rozkazu o urychlení obkličovací operace z jihu (Guderian: Tula − Kolomna) i ze severu (Hoth: Kalinin − kanál Moskva/Volha). To však nebylo všechno: Guderian měl dále postoupit až 400 kilometrů východně od Moskvy (!) a obsadit město Gorkij (Nižnij Novgorod) s cílem odříznout Moskvu od východních železničních uzlů a spojů. Tento plán měl být splněn během šesti týdnů.

Opomenutí reálné nemožnosti podobného gigantického obchvatu vyplývalo ze zvrácené tvrdošíjnosti, s níž generální štáb v čele s Halderem a Bockem dosud lpěl na názoru, že Rudá armáda je jen krok od totálního zhroucení.

Rudá armáda však ve skutečnosti pomalu, ale jistě sbírala síly k dalšímu boji. Pokud by tedy nyní doopravdy bylo postupováno podle tohoto nového německého plánu s příliš dopředu vysunutými klepety obkličovacích kleští, došlo by následně, mimochodem řečeno, ke katastrofální ztrátě celé skupiny armád Střed…

Opět to tedy nebyl jen Hitler, kdo vydával nesmyslné rozkazy. Byl to celý generální štáb, kdo o své vůli dokonce trumfl Hitlera, který už souhlasil i s odložením kavkazské operace skupiny armád Jih až na jaro 1942. Teď byl do plánu generálního stábu s naprostou samozřejmostí zahrnut jednak onen plán postupu na Kavkaz a Stalingrad neprodleně, hned teď, a jednak dokončení moskevské operace i s uvedeným postupem na Gorkij, samozřejmě rovněž neprodleně, hned teď…

 

Aspoň něco…

Plán generálního štábu však narazil na silný odpor bojujících velitelů v poli, a to na poradě 13. listopadu 1941. Tehdy se Halderovy plány zakymácely.

Zmíněný odpor vedl posléze k omezení cílů. Na pořadu dne byl nyní už „jen“ přímý nápor na Moskvu. Součástí plánu byl samozřejmě zlatý hřeb, který spočíval v tom, že na důkaz svržení bolševismu a porážky „Russlandu“ měl být teatrálně vyhozen do povětří moskevský Kreml.

I tento „skromnější“ plán však byl prosazen bez ohledu na neřešitelné zásobovací problémy a mimořádné hrozby bezmála arktického počasí, na které nebyl wehrmacht připraven. Navíc nebyl ani zdaleka k dispozici dostatek letadel, která by bombardováním srazila Moskvu na kolena před příchodem pozemní armády.

Přes naprostou nepřipravenost všeho, co bylo i pro tento okleštěný útok nezbytné, byl plán přijat.

Dne 13. listopadu, v den přijetí plánu, si náčelník štábu 2. armády poznamenal: „Stanovený cíl skupiny armád Střed, obklíčení Moskvy, se jeví jako stěží proveditelný.“

Dne 16. listopadu byla ofenzíva zahájen a velmi rychle potvrdila jeho slova. Dokonce ani tanky si nedokázaly poradit se zasněženými svahy. Jejich úzké (!) pásy se bořily do hlubokého sněhu, na rozdíl od tanků sovětských, které na svých širokých (!) pásech bez potíží prorážely cestu své pěchotě.

Pro wehrmacht se podmínky zhoršovaly každým dnem. Vojáci trpěli hladem a omezené množství potravin přicházelo na frontu zmrzlé na kámen.

Království za zimník

Tehdy se již proměnil v otřesnou překážku také nedostatek teplého oblečení. Zimní výstroj byla před útokem na SSSR plánována (nikoli vyrobena, nýbrž jen plánována!) pro malou „okupační armádu“, která měla v poraženém Rusku udržovat pořádek. Tak jako tak ale nebylo nyní na frontu dodáno ani toto nedostačující vybavení. Nebylo dodáno nic, protože nebylo nic připraveno (!)

Vrchní velitel wehrmachtu Brauchitsch předvedl Hitlerovi v polovině listopadu asi deset vojáků, vybavených skvělou zimní výstrojí. Těch několik kusů bylo ovšem všechno, co měla armáda k dispozici. Zimní oblečení nebylo ani v týlových skladech pozemního vojska. Mnozí vojáci trpěli těžkými omrzlinami. Pozemní vojsko nyní v důsledku omrzlin, za které nebyl zodpovědný onen pomyslný „generál Zima“, nýbrž velmi hmatatelná nepřipravenost wehrmachtu na zimní válku, zaznamená ztráty 100 000 vojáků, z nichž 2000 bude muset podstoupit amputaci.

Dne 18. listopadu vydal šéf Říšské tiskové služby následující instrukci pro německý tisk, pokud šlo o výběr fotografií z fronty: „Je obzvláště nutné dbát o to, aby se v novinách neobjevovaly snímky, které prokazují, že vojska ještě neobdržela zimní výstroj. Nežádoucí jsou např. snímky, zachycující kolonu ruských zajatců v zimnících, eskortovanou německými strážnými bez zimníků.“

Teprve nyní se rozjíždí kampaň za sběr zimního šatstva pro vojáky na „ruské frontě“. Minule jsem se zmínil o říjnové Goebbelsově nabídce náčelníkovi operačního štábu wehrmachtu (OKW), generálplukovníku Jodlovi, že uspořádá sbírku teplého zimního oblečení. Jodl tehdy nabídku odmítl a nehorázně zalhal, že wehrmacht už přece sedí „v teplých ubikacích“ v Moskvě a Leningradu. Přání zde bylo otcem myšlenky. Ovšem o měsíc později, v listopadu, už neměl Jodl Goebbelsovi co říct, takže ministr propagandy měl volné ruce − a sbírku pro vojáky konečně vyhlásil.

 

Winterhilfe, její život a dílo

Zde stojí za zmínku, že organizování zimní pomoci alias Winterhilfe nebylo tehdy žádnou novinkou. Její začátek spadá do éry hospodářské krize ze začátku třicátých let, kdy se v Německu shromažďovalo teplé šatstvo pro nezaměstnané. Organizace akce se záhy chopila NSDAP, a to právě Goebbelsovým přičiněním. Akce byla vyhlašována každoročně 1. října. Kromě výzev občanům, aby odevzdávali obnošené „přebytky“ ze svého šatstva, probíhal prodej nejrůznějších odznáčků a figurek ze skla, kovu, porcelánu nebo hlíny (které jsou dnes mezi sběrateli oblíbenými předměty internetových aukcí) a všudypřítomné byly rovněž žádosti o finanční přispění. Novinář Ivan Filippov, který jako korespondent sovětské tiskové kanceláře TASS pobýval v Německu mezi květnem 1939 a zahájením německo-sovětské války, vzpomíná, jak taková Winterhilfe pro chudé probíhala na podzim 1940:

„O nedělích vycházeli do berlínských ulic členové hitlerjugend, ženských a jiných nacistických organizací. Potřásali pokladničkami, ve dvojicích a trojicích postávali na všech rozích a křižovatkách a vyděračsky požadovali od chodců, aby pomohli vlasti. Kazili náladu lidem, kteří se procházeli v parcích, drze překáželi u stolků v restauracích a všude se domáhali příspěvků. Jednou si nějaký takový kluk na Potsdammerstrasse všiml, že nemáme na oděvu žádné koupené odznáčky. Myslel, že jsme Němci, a neodbytně nás otravoval. Když jsme na něj hrubě křikli Zmiz!, překvapením na nás vytřeštil oči.“

Nyní, v zimě 1941 tedy ta tradiční akce pro chudé nečekaně přerostla do mohutné kampaně pro wehrmacht. Nechtěná symbolika té proměny bila do očí:

 

Mimo mísu

Shrňme to: Bojeschopnost německé pěchoty v listopadu 1941 drasticky slábla. Samotná skupina armád Střed už tehdy přišla v bojích zhruba o 300 000 mužů, přičemž na jejich náhradu byla k dispozici jen asi polovina tohoto počtu.

Uprostřed listopadu musela vojska skupiny armád Jih vyklidit před silným sovětským protiútokem nedávno obsazený Rostov na Donu, čímž naprosto zanikla bláznivá iluze plánovaného postupu proti Stalingradu a Kavkazu z chodu, s nímž se i v okleštěném plánu vrchního velení z 13. listopadu stále tvrdošíjně počítalo.

Dosažení linie Archangelsk − Astrachaň před příchodem zimy, tedy cíl, který dominoval plánu Barbarossa, skončilo za daných okolností už dočista mimo mísu. A plány pro případ, že by invazní armády těchto cílů nedokázaly dosáhnout, neexistovaly…

Vůdce a „budoucí historikové“

Vytrvalý odpor Rudé armády, který po každé další katastrofě a bez ohledu na kruté počasí neslábl, nýbrž sílil, začal v Hitlerovi vzbuzovat respekt. Svým překvapeným generálům řekl:

„Tenhle Stalin je nepochybně také velký muž. Tvrdit cokoli jiného by byl nesmysl. Budoucí historikové budou muset vycházet ze skutečnosti, že dnešní události jsou řízeny kolizí výjimečných, zcela nadprůměrných osobností, jejichž cesty se podobným způsobem kříží jen tak jednou za několik století.“

Ať tak či tak, z uvedeného výlevu bylo především zřejmé, že i vůdce začíná mít nahnáno. Plánu na obklíčení Moskvy se však (nejspíš právě proto) tvrdošíjně držel dál, jak uvidíme příště.

Zdroje Ivan Filippov: Zapiski o „treťjem rejche“, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, B. H. Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa, www.jipin.eu/winterhilfe, Věra Sládková, LadislavHamšík, Karel Kachyňa: Vlak dětství a naděje

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,