Koncert ve stanici metra, ochoz Kremlu ve filmovém studiu a nekončící přehlídkový marš směrem na frontu. Stalin pod německými bombami slaví VŘSR. Pátrání Bruno Solaříka

S použitím citací z dopisů a deníkových záznamů německých generálů jsme si minule ujasnili plán vrchního velení wehrmachtu, podle něhož měla být Moskva obklíčena k výročí VŘSR, tedy kolem 6. listopadu 1941. Slibně nastoupená německá ofenzíva, vedená severně od Moskvy ke Kalininu a jižně od Moskvy k Tule, však začala výrazně zadrhávat, protože uvízla v blátě podzimních plískanic.

„Za námi je Moskva“

Ruský básník, prozaik a dramatik Daniil Charms prohlásil hned po 22. červnu 1941, že Němci budou poraženi. Dodal však: „Budou poraženi, protože jakmile vpadnou do té bažiny, neodvratně do ní zabřednou.“ Odpůrce bolševismu Charms měl tehdy na mysli „bažinu“ sovětského systému, ale kupodivu se trefil téměř doslova: Němci na podzim zabředli v reálném bahně širé ruské krajiny.

Ze začátku to vypadalo skutečně tak, jako kdyby jediný problém wehrmachtu představoval rozblácený terén. Po grandiózním obklíčení posledních relevantních sil Rudé armády u Brjanska a Vjazmy bylo totiž pro zaskočené Sověty nesmírně obtížné utvořit novou bojovou frontu. Když dorazil generál Koněv z Moskvy do Kalininu, zjistil, že město vůbec není chráněno protiletadlovými bateriemi, takže v ulicích zuřily požáry po bombardování luftwaffe, a především ve městě prakticky nebylo vojsko. Operoval tu pouze stíhací prapor, složený z členů kalininské stranické organizace, a ti neměli skoro žádnou výzbroj.

Teprve zde, při říjnových bojích před Moskvou, se skutečně stávalo, že jedna ručnice připadla na tři vojáky. Tento odstrašující příklad přemisťují historici uměle do období červnového začátku Barbarossy a uvádí jej jako důvod porážek Rudé armády v létě 1941. Ve skutečnosti však měli Sověti v červnu 1941 naopak víc (!) munice, zbraní a válečných strojů, než útočící Němci. O všechno ale přišli v obkličovacích kotlích.

Ani po těch strašných debaklech se ale nedalo říct, že by Rudá armáda přestala existovat. Doslova za pochodu se začaly kolem nejohroženějších míst fronty před metropolí SSSR shromažďovat nově utvářené jednotky. Jakmile se zkonsolidovaly, Němci zjistili, že kromě bláta a plískanic začínají mít opět problém i s vojenským odporem. Ten byl nesmírně obětavý a zuřivý. Nesporně tu na rudoarmějské jednotky zapůsobil hororový fakt, že za nimi už je skutečně jen samotná Moskva – že tentokrát už zkrátka nemají kam ustupovat.

Touha po mrazu

Němci ovšem nadále schopnosti Rudé armády bohorovně podceňovali, takže všechny své potíže sváděli jen a pouze na počasí. Generálové Skupiny armád Střed si dle svědectví náčelníka štábu 4. armády Blumentritta začali číst Paměti slavného Napoleonova generála Coulaincourta. Proč? Ty vzpomínky totiž obsahovaly příšerný popis francouzského tažení z roku 1812. I tehdy se vojska „Evropy sjednocené bojem proti Moskvě“ brodila k Moskvě bahnem.

Blumentritt píše: „Často jsem vídal Klugeho, jak se čvachtá blátem mezi svým pokojem a kanceláří, aby se podíval na mapy, s Coulaincourtovou knihou v ruce.“

V záznamu z 25. října vyslovil Blumentritt zbožné přání celé německé armády. Osudové přání, mimochodem řečeno: „Jednou přece musí přijít mráz, krajina se stane znovu schůdnou a sjízdnou všemi směry a my budeme moci obnovit útok.“

Esesák Skorzeny ve vlastních vzpomínkách přitakává: „Chtěli jsme dorazit na Rudé náměstí jako první. Ať žije zima! přáli jsme si.“

Totéž zoufalé přání bylo tou dobou vysloveno i v oficiálním komuniké 4. tankové skupiny. To je samo o sobě pozoruhodné. Ruská zima vlastně nebyla pro wehrmacht v říjnu 1941 strašákem, nýbrž naopak předmětem toužebného očekávání (!).

Subtropická divize

Vrchní velení wehrmachtu se tedy snažilo využít k obnově útoku na Moskvu konce období dešťů. Podle hlášení velitelů však německá vojska bez ohledu na období dešťů potřebovala tak jako tak přinejmenším měsíc k doplnění a občerstvení, nemluvě o přísunu munice, pohonných hmot a bojových posil.

Koncem října vojáci wehrmachtu s údivem zírali na příjezd nové tankové divize, jejíž terénní vozidla, nákladní vozy i tanky byly natřeny pískově žlutou barvou a mužstvo bylo oblečeno v subtropických uniformách. Byla to 5. tanková divize, původně určená pro Afriku. Už při prvním bojovém nasazení v SSSR byla tato divize notně zřízena.

Vrchní velitel pozemního vojska Brauchitsch tvrdil 1. listopadu 1941 Goebbelsovi, že ještě před prvními sněhy je možný postup na Stalingrad (!) a že Moskva bude obklíčena dřív, než budou vojáci převeleni do zimních ubytovacích prostor. Stále se tedy počítalo s tím, že do týdne bude rozhodnuto.

Právě tou dobou však Rudá armáda na sever od Moskvy zadržela Hoepnerovy tanky za Kalininem a na jih od Moskvy zase tanky Guderianovy, které se neúspěšně snažily obejít z východu nedobyté město Tulu.

Vzhůru do zimy

Blumentritt, vzývající na konci října příchod mrazu, pokračoval začátkem listopadu ve svém deníku: „A pak náhle jedné noci prochladlý strážný hlásí, že začalo mrznout. Všemi toužebně očekávaný mráz je náhle tady, s ledovým větrem, sněhem a nízkými teplotami. Poslední litry benzínu mizí, neboť je třeba každou hodinu zahřívat motory tanků i ostatních vozidel. … Cesta z klád, zajišťující spojení s týlem, je sice hotova, mráz však vrátil pohyblivost také nepříteli. Ten každý den někde zaútočí – s podporou dělostřelectva a tanků…“

Navíc nyní začali Sověti používat modernější letadla (stíhačky LaGG-3), což změnilo sovětské letectvo v nečekaně silného a nebezpečného protivníka.

Dne 3. listopadu klesla teplota na minus osm stupňů. V nádržích tanků začalo tuhnout palivo a olej. A generál Guderian, který před dvěma týdny tolik toužil po příchodu mrazu, nyní marně žádal o zimní oblečení. Už 15. října si ostatně poznamenal: „Domorodci říkají, že za posledních třicet let zima takhle brzy ještě nepřišla… Naši vojáci ještě nemají zimní oblečení, nemáme nemrznoucí směsi do motorů, koně nemají stáje.“

Propaganda se chytá za vlastní ocas

Když nyní Goebbels navrhl generálplukovníku Jodlovi uspořádání sbírky teplého zimního oblečení, dostalo se mu odpovědi: „Vždyť tu sedíme v teplých ubikacích v Moskvě a Leningradu. Přenechte tuto starost nám.“

Jodl, štábní krysa, která se ze svých štábních bunkrů na skutečnou frontu těžko kdy podívala (ačkoli už možná trošku tušil, že bude zle), udělal totéž, co velitelé z fronty, kteří optimisticky lakovali hlášení jemu. Své hlášení nahoru ještě přilakoval. Na to mohl fanatický ideolog Goebbels, pro kterého tato technika byla jeho hlavní pracovní metodou, těžko co namítnout, ačkoli cítil, že to evidentně není celá pravda. Dne 6. listopadu již začaly silné mrazy, umocňované ledovým východním větrem. Němečtí vojáci v letních uniformách, bez jakéhokoliv zimního oblečení, mrzli ve svých provizorních postaveních. Připravovaný definitivní výpad s cílem obklíčení Moskvy musel být vrchním velením odložen.

„Takže platí!“

Po selhání německého letectva, uvězněného nejdřív v bahně letišť, a následně v pasti mrznoucích olejů, už dávno opadla panika v Moskvě. V továrnách se začalo znovu pracovat a život ve městě se vrátil do svých kolejí.

Dne 30. října, kdy už nedočkavý Hitler pustil do světa zprávu o blízkém pádu Moskvy (!), se Stalin zčistajasna zeptal velitele Moskvy, generála NKVD Artěmjeva: „Jakpak to vypadá s vojenskou přehlídkou?“

Artěmjev překvapeně odpověděl, že žádná přehlídka k výročí Říjnové revoluce se letos konat nemůže, vždyť Němci jsou sotva osmdesát kilometrů odtud. Také Molotov a Berija byli v rozpacích. Měli za to, že si Stalin dělá zase nějakou legraci.

Stalin však zcela vážně, jako by Artěmjeva přeslechl, prohlásil: „Sedmého listopadu se bude konat přehlídka… Osobně na to dohlédnu. Dojde-li během přehlídky k náletu a budou mrtví a ranění, bude nutno je rychle odklidit, aby přehlídka mohla pokračovat. Pořídí se záznam pro týdeník, který bude promítán po celé zemi. Já pronesu řeč… Co vy na to?“

Na to Molotov: „A co riziko? Ovšem připouštím, že politická odezva… bude mimořádná.“

„Takže platí!“ uzavřel Stalin.

Artěmjev se zeptal, kdy má přehlídka začít.

„Postarejte se o to, aby to do poslední hodiny nikdo nevěděl. Ani já ne.“

Tolik Stalin…

Divadlo v podzemí

Vpředvečer 24. výročí bolševického převratu se mělo, jako každoročně, konat také zasedání moskevského výboru VKS(b). Ovšem tady byl zásadní problém, ve Velkém divadle, kde se slavnostní zasedání obvykle konalo, zela obrovská jáma po zásahu německé bomby. Bylo tedy rozhodnuto konat slavnostní zasedání pod zemí, v metru na stanici Majakovského, ale upravit vzhled stanice do podoby Velkého divadla. Zřídili tam jeviště jako ve Velkém divadle, z Velkého divadla přivezli známé pódium, a dokonce i židle. Po obou stranách květinami ozdobeného nástupiště stály vagony metra, upravené na šatny a bufety.

Stalin hovořil na zasedání půl hodiny klidným, avšak burcujícím tónem, a pak citoval ze zachycených německých vyhlazovacích plánů a rozkazů. Následně vyslovil varování: „Němečtí vetřelci chtějí mít vyhlazovací válku s národy SSSR. Nu což, chtějí-li Němci mít vyhlazovací válku, budou ji mít. (Bouřlivý, dlouhotrvající potlesk.) Ode dneška bude naším úkolem, úkolem národů SSSR, úkolem vojáků, velitelů a politických pracovníků naší armády a našeho loďstva, vyhladit do jednoho všechny Němce, kteří vtrhli na území naší vlasti jako její okupanti. (Bouřlivý potlesk, hlasy ‚Správně!‘, volání Hurá!‘).“

Na závěr projevu se po hromadném zpěvu Internacionály, která byla tehdy (až do roku 1943) sovětskou státní hymnou, konal tradiční koncert. Po koncertu přistoupil ke Stalinovi generál Artěmjev s tím, že přehlídka je stanovena na osm hodin ráno...

Mužné vzory z dávnověku

Té noci se již notně oslabené německé letectvo pět hodin marně snažilo proniknout nad město. Většina sovětských stíhaček tou dobou operovala právě nad Moskvou. Němci nedokázali provést ani jeden nálet.

Od pěti hodin ráno 7. listopadu už byli na náměstí nastoupeni účastníci přehlídky. Z bran Kremlu vyjel s tasenou šavlí hrdina občanské války, maršál Buďonnyj, na bílém koni. Na Rudé náměstí vjely tanky včetně typu T-34 a za nimi po průjezdu otevřených náklaďáků s motorizovanými jednotkami pochodovala pěchota.

Stalin přednesl k vojákům krátký projev. Odsoudil v něm ty, „kteří si myslí, že Němci nemohou být poraženi“, a připomněl, že sovětský stát byl v roce 1918 v ještě větším ohrožení. Nakonec v projevu zazněl kromě tvrdého gruzínského přízvuku silný tón ruského vlastenectví: „Válka, kterou vedete, je válka osvobozenecká, válka spravedlivá. Nechť vám mužné vzory našich velkých předků, Alexandra Něvského, Dmitrije Donského, Kuzmy Minina, Dimitrije Požarského, Alexandra Suvorova a Michaila Kutuzova, dodávají sílu v této válce!“

Na závěr, nyní mnohem skromněji než v červenci, totiž bez uvedení vlastního jména ve třetí osobě, sevřel Stalin výčet ruských hrdinů rudým sovětským svorníkem: „Ať vás vede vítězný prapor velkého Lenina! Za úplné rozdrcení německých vetřelců! Smrt německým okupantům!“

„Nevadí“

Je mimochodem příznačné, že vzhledem k nejpřísnějšímu utajení se k mauzoleu nedostavil včas filmový štáb, takže pak byla sice natočena samotná přehlídka, ale úvodní Stalinův projev z ochozu Leninova mauzolea nikoliv (!). „Nevadí,“ prohlásil Stalin, když se o tom dozvěděl, „já to přednesu znovu.“

Tou dobou už ovšem v Moskvě hustě sněžilo, takže projev byl natočen v interiéru, zručně upraveném jako ochoz mauzolea. Tím se vysvětluje, proč ze Stalinových úst ve filmovém záznamu nestoupala pára. Té nesrovnalosti si ovšem všimli vesměs až pováleční dějepisci…

A ještě jeden detail: U chrámu Vasila Blaženého učinily defilující jednotky obrat do protisměru. Potom namířily po Gorkého třídě do výchozích pozic u Moskvy – a odtud rovnou na frontu…

Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Alexandr Kobrinskij: Daniil Charms, B. H. Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Rober Kirchubel: Operace Barbarossa, I. S. Koněv: Zapiski komandujuščego frontom (1972), Otto Skorzeny: Mé velitelské operace

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,