MacArthur v roce 1941 vyjmenoval, co Sovětům vyhraje válku: morálka, prostor a početnost země. Vynechal bahno… Pátrání Bruno Solaříka
08.03.2025
Foto: Wikimedia Commons Bundesarchiv, Bild 101I-289-1091-26 / Dinstühler / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5410734
Popisek: Bahno, které zastavilo Hitlerovu armádu
V předchozích článcích byl podán výklad ohledně postupu Němců na Moskvu, paniky ve městě, představ mnoha Moskvanů, že německá okupace by vlastně mohla být takříkajíc fajn, a v kontrastu k takovým očekáváním bylo vysvětleno, že Němci vůbec neměli v plánu obsadit Moskvu, protože ji chtěli prostě obklíčit, zničit bombardováním, nechat obyvatele hromadně umřít hlady, zřídit pak na místě metropole SSSR přehradní nádrž a podobným způsobem vyhladit desítky milionů (!) obyvatel SSSR. Z našeho zorného úhlu však mezitím na dlouho vypadlo konkrétní dění na německé straně fronty. A právě k němu se vrátíme teď.
Morálka nad bláto
Neutrální švýcarský vysílač Beromünster hlásil 3. října 1941: „Podle názoru německého velení ztratila již ruská zima i obrovské rozměry země svůj někdejší hrozivý náboj. Také před ruskou stranu staví blížící se zima mnoho nových složitých problémů.“
Jistý plukovník generálního štábu wehrmachtu rozjímal už koncem září pro německý tisk o nebezpečích ruské zimy a úvahu zakončil slovy: „Jedno lze již dnes bez přehánění říci. Německá branná moc obstojí v podmínkách ruské zimy lépe, než její východní protivník!“
Dne 9. října vyšel v německém tisku článek válečného zpravodaje, který upozornil na hrozbu zastavení postupu wehrmachtu v případě lijáků a rozbahněných komunikací. Článek však skončil osudným konstatováním: „Počasí je koneckonců stejné pro nás i pro nepřítele a samo o sobě nemůže nic změnit na poměru morálních sil, který každou takovou bitvu rozhoduje.“
Čekání na finále
Britské bombardování severní Itálie i samotného Německa tou dobou pomalu rozkládalo bojovou morálku v německém zázemí. Nové vítězství u Brjanska a Vjazmy však stále ještě hřálo německou veřejnost. Švýcarský vysílač Beromünster ovšem hlásil už týden po jeho dosažení, 17. října (právě v době „moskevské paniky“, mimochodem řečeno): „O dalším vývoji války na východě dnes ještě nelze nic určitého říci, neboť nikdo přesně neví, jaké má ještě Moskva k dispozici hospodářské, průmyslové a vojenské rezervy.“
Němci byli o brzkém vítězství nad Rudou armádou stále plně přesvědčeni. Velitel letectva Richthofen napsal v dopisu 26. října: „Generál Jeschonnek předpokládá, že zde zůstaneme asi do 6. listopadu.“
Tím mělo být řečeno, že po 6. listopadu bude Moskva definitivně obklíčena, na místě zůstanou jen zadržovací oddíly a hlavní síly wehrmachtu bude možné přesunout na jiná bojiště východně od Moskvy (!). K německému triumfu mělo tedy dojít těsně před výročím VŘSR.
Meze blitzu (blesku)
V pozoruhodném interview pro západní tisk se tou dobou k situaci na sovětské frontě vyslovil americký generál MacArthur: „Německá ofenziva proti Moskvě je velkolepým výkonem. Nikdy předtím nebyla ofenziva takového rozsahu prováděna takovou dobu na takové vzdálenosti … Je to pro Němce logistický triumf.“
Potom však MacArthur pokračoval porovnáním s válkou Číny proti japonské armádě, která byla „téměř ve všem lepší“ než čínská vojska: „Obrana Číny prokázala, že stát s dostatečným počtem obyvatel, dostatečnou morálkou a dostatečným prostorem k ústupu prostě nemůže být dobyt žádným blitzem. Na základě obrany Číny si troufám předpovědět, že německá ofenziva proti Rusku ztroskotá. Dříve či později na tom či onom místě uvázne a vyčerpá se.“
Kdy začalo být pozdě
V dopisech a deníkových záznamech vojenských pánů se skrývá pozoruhodnější vystižení reálné situace na bojišti, než v novinovém a rozhlasovém zpravodajství. Na tom vlastně není nic překvapivého, jen by stálo za to víc takové „intimní“ zdroje informací využívat v historické práci. Pokusme se o to v následujícím přehledu situace na německo−sovětské frontě v říjnu 1941.
Dne 9. října došlo v prostoru Možajska k největší průtrži mračen od roku 1874. O dva dny později psal generál Guderian domů: „Domníváme se, že jsme zničili většinu ruských vojsk. To, co zbylo, už za moc stát nemůže.“ I v tomto optimistickém dopisu nicméně dodal: „Ale nesmíme říkat hop, dokud nepřeskočíme, válka má často v záloze nepříjemná překvapení.“
Náčelník operačního štábu Luftwaffe, generál Hoffmann von Waldau, varoval dávno před podzimní změnou počasí, konkrétně 14. srpna (!): „Už začíná být příliš pozdě. Koncem října zadusí válku sníh.“
Úžasné sny versus bohové počasí
Tři dny po vypuknutí triumfální operace Tajfun, 3. října 1941, si zmíněný generál letectva Hoffmann von Waldau zapsal do deníku: „Řítíme se do zimního tažení. V této válce pro nás teprve nyní začala skutečná zkouška ohněm. Má víra v konečné vítězství však zůstává.“
O týden později, 10. října, tentýž muž psal: „Pokud se počasí nebude zhoršovat, nepřítel nám nebude schopen zabránit v tom, abychom obklíčili Moskvu.“
O pouhých šest dní později (!) však pokračoval tímto záznamem: „Naše úžasné sny smyl déšť a sníh … Všechno zapadlo do bezedného bahna. Teplota klesla na mínus dvanáct stupňů, napadlo třicet centimetrů sněhu, a pak na ten sníh začalo pršet.“
Guderian si 11. října pořídil dost podobný záznam (dokonce v souladu s nacistickou mystickou vírou v pohanská germánská božstva): „Bohové počasí z nás udělali pitomce: nejdřív déšť, pak včera ráno sněhová vichřice, mráz odpoledne a večer, dnes zase obleva. Cesty jsou zcela neschůdné a náš postup tím samozřejmě trpí.“
A tak to šlo dál den za dnem. Každou noc klesla teplota k bodu mrazu a sníh i bláto zamrzly. Každé ráno zase všechno roztálo a silnice byly opět neprůjezdné.
Špatné počasí postihlo, jak se ostatně v kontinentálním podnebním pásu dalo očekávat, i jižní oblasti. Velitel skupiny armád Jih polní maršál von Rundstedt napsal své rodině 14. října: „Vůbec nejsem spokojený s našimi operacemi, počasí vše zastavilo.“
Kola nejsou pásy
Generál von Richthofen si 23. října zapsal: „Vím, že Rusové jsou vyřízeni … ale únava a zmatek v našem armádním velení, zasahující až na úroveň pluků, jsou prostě strašlivé.“
Vojáci wehrmachtu čím dál víc trpěli hladem a střevními potížemi. Bockova skupina armád Střed, zasažena únavou, nemocemi a zmatkem, byla nyní, jak vylíčeno, navíc paralyzována ledovou břečkou a blátem. Nic nebylo schopno pohybu, šlo to pouze po vlastních nohou nebo lehkými dvoukoláky. Silnic bylo málo, a právě na ně se teď soustřeďovala sovětská obrana.
Německá armáda tehdy musela odepsat 150 000 podpůrných vozidel z celkového počtu půl milionu. Proudy německé pěchoty se z vítězné bitvy u Vjazmy brodily k nové frontě bahnem. Dělostřelci a tankisté přitom nuceně oslabovali frontu tím, že namísto bojového postupu kupředu posílali pásová vozidla do týlu k vyprošťování zásobovacích kolon, které se nemohly hnout tam ani zpátky.
Podle historika Liddela Harta prohráli Němci válku tím, že pro dopravu vojsk i zásob neměli k dispozici dostatek pásových vozidel: „Kolový transport na ruských blátivých cestách uvízl tam, kde by tanky a pásové podvozky mohly pokračovat dál.“
Mezi lesem a bažinami
Pohonné hmoty už stačily nanejvýš k zásobování tahačů. Množství zásob, dodávaných jednotlivým divizím, kleslo skokem z 900 na pouhých 20 tun denně (!). A jako by to bylo málo potíží, ve wehrmachtu opět nastal závažný nedostatek paliva a střeliva.
Postup Němců se na všech třech směrech (severně na Kalinin neboli dříve Tver, středem na Moskvu a jižně na Tulu) zastavil 80 až 100 kilometrů od hlavního města SSSR a zdálo se, že kupředu už nelze učinit ani krok.
Jistý nadporučík německé 4. tankové skupiny si 18. října zapsal: „Tanková čela postupovala až do doby, kdy byla spotřebována poslední kapka pohonných hmot, snězena poslední skýva chleba a vypálen poslední granát. Přesně podle zákonů války byl poražený nepřítel pronásledován do posledního dechu mužů i koní. Ale teď to už při nejlepší vůli nejde dál. Divize zastavila svůj postup, široce roztažená mezi lesem a bažinami. Bahno sahá vozidlům místy až po korby a zásoby nepřicházejí.“
Zádrhel v nebesích
Dne 25. října byl proveden poslední německý nálet na Moskvu s osmi letadly. Až do prosince pak byly ze vzduchu podnikány jen občasné útoky. V rozhodující fázi boje tedy centrum sovětské obrany už nebylo rušeno ze vzduchu.
Na vině byla nesmírně zesílená protiletadlová obrana Moskvy. Pro srovnání: byla nyní až desetkrát (!) silnější, než předtím obrana Londýna (1940) a později obrana Berlína (1945).
Zatímco Rudá armáda se přepravovala ze zázemí po železnicích, německé letectvo proti tomu nemohlo už nic podniknout kvůli rozbahněným polním letištím, mlhavému počasí a technickým výpadkům. Německé letky, nucené neustále zasahovat do bojů na frontě, byly navíc už dost prořídlé. Hlavní překážkou pro lety luftwaffe ovšem byla převaha nově vyrobených sovětských letadel, startujících z vytápěných hal za frontou. Teď už ta převaha byla dvojnásobná.
V neposlední řadě také měla svou váhu nezbytnost posílat německá letadla do Středomoří a do vlastního Německa, kde musela zabraňovat ničivým náletům Spojenců na německá města…
Slogan
Když se to vezme kolem a kolem, dala by se celá situace vítězícího wehrmachtu shrnout do sloganu o pěti slovech:
Logistický triumf s ručením omezeným.
Neodvratně se přitom blížilo datum 6. listopadu, určené – viz výše − generálem Jeschonnkem jako časová mez, kdy měl být „případ Moskau“ vyřešen. Jak to „vyřešení“ dopadlo, uvidíme v příštích pokračováních.
Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Basil Henry Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa
Vložil: Bruno Solařík