Rusové vítali Hitlera jako osvoboditele – mohl získat vše. Jenže nacista byl rozhodnut slovanský národ vyhubit… Pátrání Bruno Solaříka

Těžko bychom v moderních dějinách hledali výmluvnější kontrast, než bylo očekávání mnoha Moskvanů v říjnu 1941 ohledně „fešácké okupace“ à la Paříž, ve srovnání s reálnými německými plány, podle kterých měla být Moskva obklíčena, její obyvatelé odsouzeni k hromadné smrti hladem a prostor metropole SSSR proměněn ve vodní plochu přehradní nádrže. Nebylo to ovšem jediné potvrzení faktu, že německá agrese proti SSSR měla od počátku povahu genocidy...

Finská plovárna

V Moskvě se německý plán vůbec nepodařil, protože obklíčení města se díky sveřepému odporu zbytků Rudé armády nakonec nekonalo. Máme však k dispozici do nebe volající příklad toho, co Němci Moskvanům uchystali. Ten příklad nese jméno Leningrad. Tam se totiž obklíčení města bezmála povedlo. Už 16. července si poznamenal Hitlerův osobní tajemník Martin Bormann: „Na oblast kolem Leningradu si činí nárok Finové. Vůdce chce Leningrad srovnat se zemí – potom ho teprve předá Finům.“

Oblast, kde stál Petrohrad (v letech 1924-1991 přejmenovaný na Leningrad), byla před založením města Petrem Velikým, který oblast získal, na přelomu 17. a 18. století, skutečně obydlena (ugro)finskými kmeny Ižorů a Votů (jejichž menšiny ostatně v této oblasti Ruska dodnes žijí) a Švédové, kteří oblast ústí Něvy do Finského zálivu Baltu do té doby ovládali, ji nazývali Ingrijským Finskem neboli Ingrií. To ale těžko opravňovalo finské politiky 40. let 20. století, aby přišli ohledně výstavného třímilionového Leningradu (který svět donedávna přezdíval Palmyrou či Benátkami severu) s nebývalým plánem na odvedení vody z Ladožského jezera do Finského zálivu za účelem spláchnutí Leningradu do moře.

Je vysoce pravděpodobné, že Hitlerův projekt přehradní nádrže na místě Moskvy byl přímo inspirován právě finským plánem ohledně Leningradu. V každém případě si Hitler na představě úplného zničení tohoto velkoměsta na řece Něvě velice zakládal. Byl to on, kdo připomněl, že právě zde, v Petrohradu, vypukla bolševická revoluce, a prohlásil: „Bolševismus se zrodil v hladu, krvi a slzách; stejným způsobem zajde.“

Potíž byla v tom, že prostí leningradští civilisté za žádný bolševismus nemohli, a mnozí byli dokonce naladěni proti němu. Přesto je Hitler beze všeho plošně odsoudil k smrti, stejně jako obyvatele Moskvy a dalších sovětských měst.

Myšlenkou zničení ruských metropolí byl Hitler přímo posedlý. Dne 17. října pronesl v hlavním stanu:
„Když srovnám se zemí Kyjev, Moskvu a Petrohrad, nebudu pociťovat vůbec nic.“

V dalším monologu z 29. října tvrdil:
„Ke zničení Petrohradu a Moskvy přistupuji naprosto klidně.“

Vítání

Do určité doby působil německý postup v SSSR úplně jinak, na první pohled by se mohlo dokonce zdát, že snad jde o jakési osvobozenecké tažení či co. Válečný úspěch Německa v prvních týdnech bojů znamenal aktivizaci protisovětského odporu. V lotyšské Rize, litevském Kaunasu a ukrajinském Lvově vznikly v důsledku povstání protibolševické loutkové vlády. V Pobaltí a jiných oblastech, obsazovaných Němci, se část místního obyvatelstva zpočátku mstila za sovětský teror z nedávné minulosti, v jednom litevském městě například sovětští komisaři po anexi roku 1940 shromáždili místní obchodníky a zastřelili je. Nyní se místní spodina uchylovala k odvetě, nikoli však výslovně proti sovětským úřadům, nýbrž obecně proti Židům, zcela v duchu fašistické propagandy o zhoubném „židobolševismu“. Ve Lvově byl z iniciativy Stepana Bandery a dalších ukrajinských nacionalistů uspořádán na Židy krvavý pogrom.

Dokonce i v samotném Rusku byli Němci mnohde vítáni. Reakcí na drastické sociální zákony sovětské vlády z léta 1940 bylo, že mnoho dělníků, soudě podle hlášení informátorů NKVD, projevilo „nezdravého ducha“, hlavně v prvních měsících nacistické invaze. Otevřeně požadovali „likvidaci Židů a komunistů“ a šířili „provokativní řeči“, podobně jako jistý moskevský dělník, jehož slova se donesla na NKVD: „Když Hitler zabírá naše města, vylepuje plakáty s nápisem: Nepoženu dělníky před soud jako vaše vláda za to, že přijdou o dvacet minut později do práce.“

Osvoboditelé?

V německé armádě bylo kromě vojáků ze satelitních zemí také mnoho sovětských občanů z domova i z ciziny, jež v Hitlerově tažení spatřovali příležitost zničit režim, který způsobil jejich národu dvacet let bídy a utrpení a připravil ho o miliony životů. Guderian už 29. června napsal v soukromém dopisu z Běloruska: „Dnes se v místních pravoslavných chrámech slouží děkovná mše, protože nás zde považují za osvoboditele. Doufám, že se v nás nezklamou.“

Případnou protibolševickou vládu Ruska by tedy mohli mnozí občané SSSR podpořit. Stačilo utvářet například ze zajatých vojáků Rudé armády další jednotky „pro osvobození Ruska“ a očekávat pokračující výbuchy lidového odporu, které by nakonec mohly SSSR rozvrátit zevnitř. Nově vzniklé satelitní státy by Německu mohly zajišťovat potraviny, suroviny a pomocné jednotky. Tak jako tak by samotní Němci nemohli v budoucnu stačit na trvalou okupaci celého evropského Ruska.

Mnozí němečtí veteráni bojů na Ukrajině a v Pobaltí tvrdili, že při „zdravějším“ politickém vztahu k dobytému území bylo možné vytvořit v různých oblastech satelitní vlády, které by ochotně kolaborovaly s Němci. Hitler se tak prý mohl stát vůdcem osvobozenecké války.

Kolonizátoři

Kdyby to však Hitler udělal, byl by se zpronevěřil sám sobě. Jemu přece nešlo o nějaké osvobozování. Cílem tažení bylo vyhladit vedoucí vrstvy místního obyvatelstva, samotné obyvatelstvo umořit hlady a ze zbytku udělat „jen otroky německých princů a baronů“, jak to trefně pojmenoval Stalin ve svém projevu z 3. července 1941. Stalin se nemýlil v tom, že Hitler skutečně připravoval gigantickou kolonizaci Ruska, které mělo být pokryto sítí neogermánských opevněných bodů, obklopených otročícím venkovem slovanských „podlidí“, schopných maximálně číst silniční směrovky. Tím by jejich vzdělání končilo. Hitler to sám vysvětloval slovy, že „i poslední německý podkoní bude mít vyšší postavení než kterýkoli domorodec“. Varoval přitom všechny, kdo by se chtěli učit rusky: „Vždyť už je namáhavé naučit se vůbec ta jejich písmena! (…) Slovanská zeměpisná označení budou nahrazena německými názvy. Krym se možná bude jmenovat Gótská župa (Gau Gotenland).“

Ke kolonizaci dobytých oblastí Ruska Hitler podotkl, že „obrovská zemědělská družstva, která zavedl Stalin, budou i v budoucnosti nejlepším způsobem, jak využívat půdu, protože je to jediný způsob, jak ji obdělávat co nejintenzivněji“. Dne 16. července poučil své pobočníky: „V naší mysli nesmí být pochyb o tom, že z těchto území nikdy neodejdeme. Už nikdy nesmí existovat žádná vojenská síla západně od Uralu, i kdybychom o to měli svést stoletou válku. Už nikdy zde nebude nikomu jinému než Němcům dovoleno nosit zbraň!“

Pachatelé genocidy

Téhož dne, 16. července, byly namísto úvah o nějakých satelitních vládách jmenováni šéfové německých říšských komisariátů, zřízených na obsazeném území – „Ostland“ (Pobaltí s Běloruskem) a „Ukrajina“. Jaksi předem byli určeni i komisaři pro dosud hypotetické komisariáty „Rusko“ a „Kavkaz“. Na obsazeném území začali Němci provádět genocidní plány na vyhlazení „židovského moru“ a „podřadné slovanské rasy“. Vypracovali plány na přemístění více než 30 milionů lidí do nehostinných krajů na Sibiři a za polárním kruhem. Přitom se zcela vážně počítalo s tím, že dalších 20 až 30 milionů osob by mělo být cíleně vyhladověno na místě.

Nešlo přitom o plané hrozby. V průběhu války zajal wehrmacht 5 700 000 sovětských vojáků, z nichž 3 300 000 (!) zemřelo v zajetí, většina z nich hned v prvním roce tažení. Nešlo přitom o důsledek bezradnosti Němců s nečekaně velkým počtem zajatců, jak se to snaží podat někteří historikové. Dnes je přesně doloženo, že Hitler s Goeringem uvítali věznění mas vojenských zajatců pod širým nebem za ostnatým drátem jako jedinečnou příležitost umořit je hladem a nemocemi, a zbavit se tak velkého počtu „podlidí“ naráz.

Rasisté

Už před zahájením Barbarossy vydalo vrchní velení wehrmachtu na Hitlerův popud rozkaz o okamžité likvidaci sovětských komisařů, rozeznatelných podle rudé hvězdy se zlatým srpem a kladivem, vyšitými na rukávu. Generalita tento rozkaz ve velké většině schvalovala. Generál Hoepner si před začátkem tažení zapsal: „Boj musí být veden s bezprecedentní brutalitou, nesmíme projevovat žádné slitování, zejména vůči agentům dnešního rusko-bolševického systému.“

V patách wehrmachtu postupovaly nyní oddíly „einsatzgruppen“, jejichž úkolem bylo jednak systematické vraždění bolševických komisařů a agitátorů, jednak zabíjení partyzánů a sabotérů a jednak genocida Židů. Rozkaz generála Mansteina, vydaný v průběhu bojů, zněl takto: „Voják si musí být vědom, že judaismus, jako inspirátor bolševického teroru, musí být potrestán. Je také nezbytné, aby byly v zárodku potlačeny všechny nepokoje, které jsou většinou vyvolávány Židy.“

Oddíly einsatzgruppen, podporované regulérními jednotkami wehrmachtu, zároveň ve velkém zabíjely vzdělané či společensky vlivné občany SSSR s celými rodinami. Jen během roku 1941 tato „sonderkomanda“ povraždila přibližně 500 000 Židů a asi stejný počet Ukrajinců, Bělorusů a Rusů.

Vyvražďování však, jak jsme viděli, nebylo pojímáno jen jako trestání komisařů a eliminace vzdělaných vrstev. Šlo o plošné vyhlazování obyvatelstva na základě jeho rasové příslušnosti. Před zahájením útoku Hitler upozornil své generály: „Vina německých vojáků za porušování mezinárodního práva bude omluvena.“

Vyvraždění a zotročení bylo zkrátka nikoli excesem, nýbrž základním motivem hitlerovského plánu budoucnosti východní Evropy.

Horší zlo než bolševici

Hned na počátku tažení přišlo Canarisovi v této souvislosti na stůl příznačné hlášení: „6. armáda dostala rozkaz, aby všichni zajatci, kteří nejsou schopní chůze, byli zastřeleni. Bohužel se to děje podél silnic, a dokonce ve vesnicích, takže místní obyvatelé jsou svědky těchto incidentů … Obyvatelstvo zdraví německé vojáky jako osvoboditele z tyranie bolševismu. Existuje však nebezpečí, že se nám velice příznivě nakloněná atmosféra, projevující se štědrou pohostinností a spoustou darů, změní ve svůj protiklad, pokud s ní nebudeme správně nakládat.“

Němci si skutečně od samého počátku sami házeli klacky pod nohy, a to v důsledku přijetí ideologie, která nepřipouštěla nic jiného než vyhlazování. Obyvatelé SSSR proto velice rychle poznali, že Němci nepředstavují „kulturní národ“ a že nepřinášejí osvobození. S překvapením zjistili, že varování sovětských úřadů před německými zvěrstvy není bolševická propaganda. A co víc. Pochopili, že Hitler znamená nesrovnatelně horší zlo než bolševici… Sám Stalin k tomu v listopadu 1941 stručně poznamenal: „Hitlerova hloupá politika proměnila národy Svazu sovětských socialistických republik v nesmiřitelné nepřátele současného Německa.“

Velmi brzy se tak naplnily výše citované Guderianovy a Canarisovy obavy. Masy občanů SSSR včetně těch, kteří původně kritizovali neúnosný stalinský teror, začaly namísto sloužení děkovných mší za osvobození wehrmachtem ztotožňovat své bytí a nebytí s nemilosrdným bojem Rudé armády proti hitlerovským okupantům.

Na cestě do bláta

Německá „východní politika“ jasně prokázala meze ideologické zavilosti. Když Hitler jednou provždy přísahal na rasismus, vlastně mu ani nezbylo než schopnosti „podřadné rasy“ programově podcenit. A podcenit nepřítele znamená už bezmála totéž, co prohrát.

Do toho všeho se německá ozbrojená mašinérie začala na přístupech k Moskvě bořit do bláta…

Zdroje: Aly Götz: Hitlerův národní stát (loupení, rasová válka a nacionální socialismus), Adolf Hitler: Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941−1944, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa, Basil Henry Liddel Hart: Dějiny druhé světové války

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,