Hitlerův plán ohledně obklíčené Moskvy: vyhladovět, vymřít, zplanýrovat, zatopit. Pátrání Bruno Solaříka

Zevrubně a podrobně jsme v minulých článcích mohli sledovat příčiny, průběh i rázné ukončení tak řečené „moskevské paniky“ z poloviny října 1941. Naposledy jsem uvedl řadu překvapivých příkladů, jak se mnozí Moskvané vyrovnávali s faktem, že nepřítel stanul před branami. Tentokrát uvedeme daná zjištění do kontrastu s představou, jakou si o budoucnosti sovětské metropole i celého SSSR udělali samotní Němci.

Kdo stojí na nároží?

Nejdřív si připomeňme, co víme o náladách obyvatel Moskvy. Na jedné straně se mezi civilisty dalo sledovat odhodlání bránit stoliční město dům od domu, ale na druhé straně vnímali mnozí Moskvané případnou německou okupaci naopak jako pouhou „změnu režimu“, která by snad mohla být dokonce přijatelnější, než dosavadní panství bolševismu.

Především se všeobecně neuvažovalo ani tak nad tím, JESTLI Němci do Moskvy vstoupí, jako spíš KDY se tak nepochybně stane. V záplavě fám se dokonce předpokládalo, že k tomu musí dojít prakticky přes noc, doslova každou chvíli. Ostatně i úřady tehdy zahájily distribuci potravin a zásob mezi obyvatelstvo, aby se jich při vstupu do města nezmocnili Němci. Ulice a výpadovky z města zaplavily nekonečné proudy uprchlíků. Ti, kdo v Moskvě zůstali, sledovali plošné případy rabování a čekali už jen na rozhlasovou zprávu, že Němci vstoupili do města. Někteří dokonce věřili fámám, že Němci, převlečení do rudoarmějských uniforem, už snad Moskvu obsazují. Každé ráno nakukovali Moskvané na nejbližší nároží, jestli tam hlídkuje sovětský milicionář, nebo už německý voják.

Virvajs

A co je hlavní. Mnozí sovětští občané přitom očekávali příchod Němců nikoli s obavou, nýbrž naopak s nadějí, protože po zkušenosti s bolševickým dvacetiletím i s masovým zatýkáním občanů sovětskými orgány z konce třicátých let jim vlastně změna režimu slibovala spíš cosi jako úlevu. Uvedené nálady jsem mimo jiné ilustroval faktem, že se v těch dnech začaly tvořit fronty před kadeřnickými provozovnami, protože leckteré Moskvanky se chtěly Němcům líbit.

K tomuto stručnému shrnutí nově připojím jen jednu dosud neuvedenou příhodu. Příznačná je tu totiž vzpomínka dcery jedné Moskvanky, jejíž manžel byl sovětským důstojníkem, ale v době německého ohrožení města byl už třetím rokem vězněn jako „nepřítel lidu“.

O co šlo? Šlo o to, že ta žena v oněch dnech učila své děti, aby při vstupu Němců do jejich bytu volaly „virvajs, virvajs“. To mělo znamenat, že jde o rodinu „bílých“, nikoli „rudých“: „Wir − Weiss“.

Není snadné posoudit, jestli by Němci při případném vstupu do Moskvy a konkrétně do takového bytu podobným výkřikům sebemíň porozuměli...

Důsledky kadeřnických týdeníků

Při případném vstupu do Moskvy…

To je, oč tu běží.

Předesílám, že v polovině října 1941 se ještě v Moskvě moc nevědělo o tom, jak se Němci na dobytých územích chovají k místnímu obyvatelstvu. Ústřední stranické a státní orgány SSSR sice v novinách i rozhlasu varovaly před nacistickou krutostí od samého začátku hitlerovského vpádu do země, jenže občané, zvyklí na krutost své vlastní bolševické vlády, považovali vládní zpravodajství v prvních týdnech a měsících války za čirou propagandu, nad kterou „zkušeně“ mávali rukou. Všeobecně se mělo za to, že Němci nechávají obyčejné lidi na pokoji, ba dokonce se mezi Moskvany hojně mluvilo o údajném liberalismu Němců na všech okupovaných územích…

Značný díl viny zde paradoxně nesla sovětská média. Například pád Paříže byl předchozího roku 1940 prezentován v sovětských kinech spíš jako kýžený triumf nacionálně socialistické branné moci nad prohnilým imperialistickým Západem, než jako varování a hrozba.

Řekl bych rovnou, že od těch loňských sovětských filmových týdeníků o německých vojácích, fešácky pochodujících ulicemi prakticky neporušené Paříže, nebylo k těm frontám před moskevskými kadeřnickými provozovnami z října 1941 nijak zvlášť daleko…

 

Přesun tlaku na křídla

A v tom je právě ta potíž. Život zkrátka není filmový týdeník. A Moskva není Paříž.
Přinejmenším pro předsudečného rasistu, jakým byl Hitler.
Nemluvě o tom, že na rozdíl od Paříže deklarovala Moskva vůli k obraně.

Ohledně osudu hlavního města Sovětského svazu jsem slíbil sondu do uvažování samotných Němců. Zde je: Dne 12. října 1941, tedy tři čtyři dny před vypuknutím „moskevské paniky“, vyšla na Hitlerův nátlak pověstná směrnice vrchního velení německých pozemních sil (OKH). O dva dny později, 14. října, byla směrnice konkretizována do rozkazu velení skupiny armád Střed (Heeresgruppe Mitte).

Bezprostředním důsledkem těchto směrnic byla změna postupu wehrmachtu k Moskvě. Tlak skupiny armád Střed od Možajska přímo k branám metropole SSSR byl jaksi upozaděn, ale o to mohutněji byla posílena její křídla (!).

Proč se tak stalo? Uvidíme.

Kruh

V rozkazu OKH se konstatovalo, že nepřítel je poražen a německé jednotky ho pronásledují. Cíl dalšího postupu pak měl být následující: „…spolehlivě ovládnout prostor okolí Moskvy a právě tak pevně město obklíčit.“

Čtete dobře: OBKLÍČIT!

K tomu účelu měl sice pro formu pokračovat přímý tlak na Moskvu ze západu, ale především byly vyslány patřičné tankové skupiny jednak na sever od města, ke starobylému městu Tver, známému tehdy pod názvem Kalinin, a jednak na jihovýchod od Moskvy, k zrovna tak starobylému městu Tula.

V závěru plánované operace, tedy onoho postupu na sever a na jih od hlavního města SSSR, pak měli Němci zaujmout pozice u města Rjazaň, tedy až 200 kilometrů východně (!) od Moskvy.

Samotný obkličovací kruh kolem Moskvy se následně měl výrazně zúžit, ale jen tak, aby kopíroval okružní železnici. Němci se tedy měli soustředit v odstupu přibližně patnácti až dvaceti kilometrů od centra Moskvy, a to po celém obvodu velkoměsta.

 

Města jako pevnosti

O vstupu Němců do Moskvy, jak vidíme, neobsahovaly směrnice z 12. a 14. října ani slovo. Naopak v nich byl věnován velký prostor důvodům, proč k takovému vstupu vůbec nemělo dojít (!).

Hitlerovské směrnice obsahovaly varování, že Sověti chtějí Moskvu bránit do posledního vojáka. Bylo zřejmé, že o Paříži, kterou Francouzi vydali Němcům bez boje, nemůže být v Moskvě řeč. Směrnice upozorňovaly na fakt, že těsně předtím hlásil sovětský rozhlas obranu města do posledního vojáka rovněž ohledně napolo už obklíčeného Leningradu. Německé vrchní velení (OKH) v té souvislosti upozornilo, jakým potížím čelil wehrmacht při předchozím vstupu do Kyjeva. Sověti tam totiž v řadě budov a ulic rozmístili časované miny, případně nálože, odpalované vysílačkami. To pak Němcům způsobilo velké ztráty a výraznou demoralizaci, jež byla zřejmě horší, než požár Moskvy roku 1812.

Kyjev byl přitom přece jen vydán Němcům bez pouličních bojů. Nyní, v Moskvě a Leningradu, se samozřejmě očekával ještě hustší výskyt časovaných min. Právem, nutno říct. Nemluvě už o tom, že Sověti, jak zmíněno, předem ohlašovali obranu obou měst přímo v ulicích, dům od domu. Bojující tanky v ulicích velkoměst by dozajista byly příliš lehkým terčem pro obránce…

 

Humanismus naruby

Ve směrnici z 12. října se dále psalo: „Vůdce … rozhodl, že kapitulace Moskvy nemá být přijata ani tehdy, pokud by ji nepřítel nabídl. … Je nezbytné co nejrychleji odříznout město od komunikací, kterými je spojeno s vnějším světem.“

Nemělo se ovšem jednat o absolutní obklíčení. Ve shodě s principem „čím hůř, tím líp“ se ve směrnici konstatovalo: „Úzké volné průchody, umožňující hromadný odchod obyvatelstva do vnitřního Ruska, lze jen uvítat. I pro další města musí být pravidlem, že před jejich obsazením mají být ničena dělostřeleckým ostřelováním a leteckým bombardováním a obyvatelstvo má být podněcováno k útěku.“

Mělo snad jít o nějaký záblesk hitlerovského humanismu? Samozřejmě ne. Zdůvodnění uvedených „úzkých průchodů“ znělo následovně: „Čím víc obyvatelstva sovětských měst odtud zamíří do vnitřního Ruska, tím víc zesílí v Rusku chaos a tím líp bude možné řídit okupované východní oblasti a využívat je.“

 

Kapitulace? Kolaborace? Nezájem

Ze všeho tedy plyne, že se vstupem Němců do Moskvy vlastně Hitlerovo vrchní velení vůbec nepočítalo (!). A nešlo jen o hrozbu časovaných min, nýbrž také o obavu z epidemií, které se mohly rychle šířit ve městě, vystaveném bombardování a náletům, jež by tím bylo zbaveno funkční kanalizace, zásobování a inženýrských sítí. Směrnice OKH totiž dále konstatovala:

„Proto nesmí do těch měst (tj. do Leningradu a do Moskvy) vstoupit ani jediný německý voják. … Bylo by zcela nezodpovědné riskovat životy německých vojáků při zachraňování ruských měst před požáry, jakož i krmit jejich obyvatelstvo na účet Německa.“

Rozkaz pro skupinu armád Střed pak už citovanou směrnici jen stvrzoval: „Tuto linii (okružní železnice kolem Moskvy) nesmí z vůdcova rozkazu překročit ani jeden německý voják. Jakákoli kapitulace musí být odmítnuta.“

A aby bylo jasno, německé velení se vyjádřilo i ohledně případných kolaborantů, kteří by snad chtěli uhánět z Moskvy vstříc německým osvoboditelům: „Každý, kdo se pokusí opustit město a projít našimi pozicemi, musí být střelbou zahnán zpět.“

 

Přehradní nádrž

Rozkaz pro skupinu armád Střed ze 14. října 1941 končil větou: „Další postup ve vztahu k Moskvě bude oznámen zvláštním rozkazem.“

O jaký další postup se mělo jednat?

Pokud by snad ještě nebylo zcela zřejmé, o co Němcům šlo, uvádím citaci z monologu, který ve svém hlavním stanu přednesl sám Hitler dne 17. října 1941, v den, kdy se mnozí Moskvané věnovali leštění parket, aby ve svých domech a bytech patřičně uvítali německé jednotky: „Do ruských měst nepůjdeme, ta musí kompletně vymřít. Zde nemusíme mít výčitky svědomí. Nebudeme se vžívat do role chůvy, vůči těmto lidem nemáme vůbec žádné povinnosti.“

Moskva, Leningrad a další ruská města měla být zkrátka zničena obklíčením, brutálním bombardováním a masovým vyhladověním až k hromadnému vymření. Pokud jde o samotnou metropoli státu, Hitler se vyjádřil víc než jasně: „Moskvu srovnám se zemí a nechám na tom místě postavit přehradní nádrž. Jméno Moskva musí být navždy vymazáno z povrchu zemského.“

A to je asi tak všechno, co jsme potřebovali vědět o kadeřnických provozovnách.

Zdroje: V. I. Dašičev, V. I. (ed.): Stratěgija fašistskoj Germanii v vojně protiv SSSR, dokumenty i matěrialy, N. A. Gromova: Evakuacija iďjot, Adolf Hitler: Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941−1944, B. H. Liddel Hart: Dějiny druhé světové války

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,