Moskvané renovují byty pro wehrmacht, jejich Němců chtivé ženy obléhají kadeřnictví, jen v SS slouží přes 150 tisíc Sovětů. Kolaborace vzor SSSR 1941. Pátrání Bruno Solaříka

Po porážce Rudé armády u Brjanska a Vjazmy měl Stalin v půlce října 1941 co dělat, aby vzpamatoval metropoli SSSR z rabování a paniky. Musel přitom vést k pořádku i velitele Západního frontu Žukova, který měl prokazatelně v úmyslu vydat celé střední Rusko Němcům a stáhnout se na Povolžskou vrchovinu. Situace kolem Moskvy i Leningradu byla kritická – a metody jejího zvládnutí tomu odpovídaly.

Kolaborace

Tvrdost, s níž sovětské vedení zjednávalo pořádek na frontě i v zázemí, plně odrážela situaci. Především musel Stalin vzít na vědomí příklady smíření sovětských občanů s příchodem Němců. Zajatý sovětský generál řekl v prosinci 1941 německým vyšetřovatelům:

„Komunisté slíbili rolníkům půdu a dělníkům továrny, proto je lidé podporovali. To byla ale velká chyba, protože dnes nemá rolník ve srovnání s minulostí prakticky nic a dělník si vydělá v průměru 300 až 500 rublů měsíčně. Za to si vlastně nemůže nic koupit. Ze systému, který jim vládne, mají Rusové hrozný strach a byli by velice vděční tomu, kdo by je dokázal stalinského režimu zbavit.“

Obyvatelstvo západních částí SSSR mnohdy skutečně spolupracovalo s nepřítelem. Na podzim 1941 bylo z bývalých občanů SSSR utvořeno v rámci wehrmachtu 90 tzv. východních praporů v rámci „národních jednotek“: 26 turkestánských (národů ze Střední Asie), 13 ázerbájdžánských, 9 krymskotatarských, 7 volžsko-uralských, později řada praporů kozáckých atd.

Bývalí vojáci Rudé armády byli nejčastěji řazeni do wehrmachtu – nebo do jednotek SS – coby Hilfswillige (HiWi), tj. „dobrovolní pomocníci“: řidiči, vozkové, závozníci, sanitáři, ženisté, kopáči atd. V únoru 1943 jich bylo registrováno už na tři čtvrti milionu (!), což ještě nebyl konečný počet. Tvořili tehdy až 15 procent mužstva každé německé divize…

Jen v jednotkách SS sloužilo za dobu války přes 150 000 bývalých občanů Sovětského svazu…

Domobrana proti všem

Kolaborace s Němci nebyla samozřejmě ani zdaleka všudypřítomná, ale často ji posilovaly kroky, podnikané samotnými sovětskými úřady při ústupu. Stalin například prohlásil v projevu k lidu z 3. července, že nepříteli nesmí zůstat „ani bochník chleba, ani litr pohonných hmot“. Následovalo čím dál důslednější ničení budov a osídlených míst v týlu wehrmachtu. Dle rozkazu ze 17. listopadu 1941 se tak mělo dít do hloubky 40 až 60 kilometrů od každé silnice a železnice, a to za pomoci diverzních skupin, ale i dělostřeleckého a leteckého bombardování.

V důsledku ovšem vesničané často zřizovali domobranu proti oběma (!) stranám konfliktu. Až následně pak byli ke zřizování domobrany vybízeni velením německých okupačních jednotek. Vesnické policejní oddíly, které nakonec fakticky kolaborovaly s Němci, byly tedy mnohdy důsledkem sovětské taktiky spálené země.

Na druhé straně by však bylo pro Sověty nesrovnatelně horší, kdyby „předání moci“ na okupovaných územích probíhalo podobně hladce, jako v prvních týdnech Barbarossy na západní Ukrajině a v Pobaltí, kde byli Němci rok či dva roky po sovětské anexi veřejně vítáni jako osvoboditelé…

V očekávání „úlevy“

Náchylnost ke smiřování se „změnou režimu“ v SSSR se ovšem zdaleka neomezovala jen na západní periferii státu. Bolševické čtvrtstoletí, čítající revoluci, krvavou občanskou válku, obludnou kolektivizaci venkova i masové čistky ve vrstvách nové „sovětské moci“, bylo v prvním proletářském státě světa vnímáno mírně řečeno nejednoznačně. Pro rodiny dřívějších bezzemků šlo o nebývalý vzestup životní úrovně, který byl za časů industrializace spojen s přístupem milionových mas mladé generace k závratné kariéře v hospodářské i vojenské sféře, zatímco příslušníci nejen předrevoluční, ale dokonce i porevoluční elity očekávali každým dnem své zatčení, deportaci nebo smrt.

Případný příchod Němců tudíž sliboval příslušníkům nižších středních vrstev mnohdy spíš úlevu než ohrožení. Pozoruhodná je v dané souvislosti například obsahově dosti zmatená brožura, vydaná ilegální moskevskou organizací „Svaz pro záchranu vlasti a revoluce“, v níž se v říjnu 1941 vyzývalo ke svržení „Stalinovy židozednářské kliky“…

Moskva v dané souvislosti představovala přímo samovolnou laboratoř, v níž se výkladní skříň bolševického ráje změnila v pozorovatelně krutou pravdu o původcích i příjemcích křivd až do těch hrdel a statků. V důsledku nebylo divu, že se takzvaná moskevská panika z 16.−18. října 1941 tak rychle rozšířila, jakmile se zdálo, že státní moc zařadila zpátečku z města ven na východ.

Odejít, nebo zůstat?

V minulých článcích jsem upozorňoval na případy, kdy za „moskevské paniky“ přestávali vojáci v ulicích Moskvy vzdávat čest svým velitelům. I mnozí civilisté vnímali nadcházející německou okupaci jako prostou „změnu režimu“. Očekávalo se dokonce, že po obsazení Moskvy utvoří Němci administrativu z překabátěných místních úředníků (!). Zahraniční korespondenti zaznamenali, že je jejich známí Moskvané žádali o poskytnutí německo-ruských slovníků…

V diskusích, kdy se Moskvané dohadovali, jestli mají z města odjet nebo ne, nezřídka vítězil názor, že je lepší zůstat. Příchodu Němců se zkrátka mnozí obyvatelé nebáli. Měli za to, že po hrůzách z let 1937−1938, kdy bylo pravidlem noční zatýkání lidí přímo v jejich bytech, se už nic horšího stát nemůže. Pamětník vzpomíná, jak v takové sousedské debatě upozornil, že příchod Němců do Moskvy by pro Rusy znamenal ponížení. Dočkal se pohotové odpovědi své známé, která působila jako divadelní herečka: „No co, tak se holt budem ponižovat společně s celým zbytkem Evropy.“

O nových účesech

Pamětnice Věra Prochorovová uvádí další příznačnou historku. Na ulici potkala svého známého, byl to podlahář, který u nich v bytě před časem natíral parkety. Nyní spěchal po ulici se vším svým nářadím. Věra se ho ptá:
„Teď je čas natírat podlahy?“

Řemeslníkova odpověď ji ohromila:
„Teď jsou slušný výdělky – Němce čekají, připravujou se.“
„Kdo čeká Němce? Co je to za lidi? A co vy?“
„No co já? Platěj mi – a dobře.“

Když si všiml zděšení v její tváři, uháněl podlahář dál svou cestou. Věra po letech vzpomínala:
„Že jsou v Moskvě takoví lidi, nebo spíš nelidi, co se chystají vítat Němce, mě zaplavilo děsem. Ze všech skulin začaly tehdy vylézat takovéhle mrzké potvory, které měly za to, že po letech udeřila jejich hodina…“

Nejgroteskněji musely na pozadí paniky a evakuace působit fronty před kadeřnickými provozovnami. Mnohé Moskvanky se chtěly líbit německým vojákům…

Ani příměstský venkov nezůstával pozadu. Podle hlášení NKVD byly 17. října vyvěšeny na některých vesnických kolchozech západně od Moskvy bílé prapory. Jinde si rolníci začali svépomocně rozebírat kolchozní dobytek, připravený k evakuaci.

O katastrofě

Věhlasný přírodovědec Vladimir Vernadskij si tehdy zapsal do deníku, že je nastalou panikou ohromen zrovna tak, jako přípravou mnoha Moskvanů na soužití s Němci, a rovnou si zaznamenal, co podle něj bylo zjevnou příčinou tak náhlého zhroucení úřední moci v metropoli SSSR:

„Tupost státní moci na jedné straně a bezmezné pravomoci stranických byrokratů na straně druhé. Výkvět země je zastíněn lokaji a kariéristy. Obrovské neúspěchy naší moci jsou důsledkem ztráty kulturnosti jejích nositelů. Průměrná úroveň komunistů je morálně i intelektuálně pod průměrnou úrovní bezpartijních. Byli uvězněni, vyhnáni a popraveni nejlepší lidé země. To se teď projevuje v katastrofě, která probíhá před našima očima.“

 

Závěrové oddíly

Vojáci wehrmachtu sledovali v SSSR podobnou atmosféru grandiózního rozvratu, jako v předchozích taženích do Polska, Francie nebo na Balkán. Do obkličovacích kotlů se dostalo tolik vojáků Rudé armády, že sovětský hlavní stan nesměl váhat s drakonickými tresty za ochotu vojáků vzdát se do zajetí. Odpovídající Stalinův rozkaz z 16. srpna zněl takto:

„Ty, kteří si v boji strhávají hodnostní označení a nechávají se zajmout, je třeba pokládat za odporné zběhy, jejichž rodiny je třeba zatknout jako rodiny vojáků, kteří porušili přísahu a zradili vlast. Takové zběhy na místě zastřelit.“

Následoval rozkaz z 12. září:
„Zkušenosti … ukázaly, že v našich střeleckých divizích je nemálo panikářských a vysloveně nepřátelských živlů, které hned při prvním tlaku protivníka odhazují zbraně, křičí Jsme obklíčení! a strhávají s sebou i ostatní vojáky. … V každé střelecké divizi musí být zřízen závěrový oddíl ze spolehlivých vojáků aspoň v síle praporu.“

Povinností závěrových oddílů bylo zastavit ústup vlastních jednotek i s použitím zbraní. Stalin tak vlastně převzal devízu z občanské války, že v kritických chvílích je nezbytné postavit vojáky před volbu mezi případnou čestnou smrtí vpředu a neodvratnou hanebnou smrtí vzadu…

 

O nemilosrdnosti války

S podobnou krutostí reagoval sovětský hlavní stan (Stavka) na německou praxi hnát před sebou proti rudoarmějcům bezbranné civilisty. V plném znění cituji patřičnou Stalinovu instrukci ohledně likvidace „delegátů“:

„TAJNÉ. Žukovovi, Ždanovovi, Kuzněcovovi, Merkulovovi. Němečtí ničemové prý před sebou při postupu na Leningrad vysílají starce, stařeny, ženy a děti jako delegáty z oblastí, které obsadili, s prosbou, aby bolševici vydali Leningrad a uzavřeli mír. Mezi leningradskými bolševiky se prý našli lidé, kteří nepovažují za možné použít vůči takovýmto delegátům zbraně. Mám za to, že pokud mezi bolševiky takoví lidé opravdu jsou, pak musí být zničeni v prvé řadě oni, protože jsou nebezpečnější než němečtí fašisté. Radím nepropadat sentimentalitě, nýbrž bít nepřítele a jeho pomahače, ať dobrovolné, nebo nedobrovolné, do zubů. Válka je nemilosrdná, přičemž přináší porážku v prvé řadě těm, kdo projevili slabost a zaváhali. Pokud v našich řadách kdokoli zaváhá, ten bude hlavním viníkem pádu Leningradu. Bijte ze všech sil Němce i jejich delegáty, ať je to kdokoli, koste nepřátele bez ohledu na to, jestli jsou to dobrovolní nebo nedobrovolní nepřátelé. Žádnou milost ani německým ničemům, ani jejich delegátům, ať je to kdokoli. Prosím dát na vědomí velitelům a komisařům divizí a pluků, jakož i vojenské radě Baltského loďstva, velitelům a komisařům lodí. − 1. 9. 41, J. Stalin.“

Co bude příště

O představě řady Moskvanů, že příchod Němců by znamenal jen „změnu režimu“ a faktickou úlevu od bolševického přepětí, jsem se tak podrobně rozepsal především pro kontrast vůči představě, jakou měli o budoucnosti sovětské metropole i celého SSSR samotní Němci. O tom ale zase až příště.

Zdroje: N. A. Gromova: Evakuacija iďjot, Leonid Mlečin: Panika i běgstvo – vrag u vorot, Moskva 41-go, Moskovskaja panika 1941 goda, Moskovskaja panika – chronika pozora, Alexej Pivovarov: Moskva, oseň 1941, Věra Prochorova: Vospominanija, 7. díl – Moskovskaja panika 16 oktjabrja 1941

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,