Stalin ve dnech evakuace: Mezi zoufalcem a hrdinou. Pátrání Bruno Solaříka

Moskevská panika z dnů 15.−18. října 1941 skončila tak náhle, jak začala, jakmile se slova ujal Státní výbor obrany, který 19. října vyhlásil drastický „stav obležení“. Zloději, marodéři, ale i nezodpovědní či zpanikaření úředníci začali být stavěni ke zdi přímo v ulicích města bez vyšetřování a soudu. Reakce byla blesková. Ustalo rabování, zastavil se úprk státních i stranických činitelů a nastoupil tvrdý režim obrany metropole SSSR. Jak vlastně k té změně došlo? Nejdřív probereme zvěsti a podvrhy, a poté věrohodná svědectví.

Zvěst o vile

Stalinova kremelská knihovna i všechny ostatní písemnosti byly už odvezeny do Kujbyševa (tedy do velkoměsta na střední Volze, dříve i dnes známého pod jménem Samara). V řadě monografií se tvrdí, že Stalin se prý tehdy chystal odjet do své vily v Kuncevu, ale Berija mu prý nerozhodně řekl:

„Nemůžete, soudruhu Staline!“
A dodal:
„Vila je podminovaná a připravená k vyhození do vzduchu.“

Dále Berija údajně oznámil Stalinovi, že na jedné stanici u Moskvy je připraven zvláštní vlak pro nejvyššího velitele, jakož i čtyři letadla hlavního stanu, mezi nimi Stalinovo osobní letadlo. Stalin už prý neřekl ani slovo.

Vila jistě podminovaná byla, ale není příliš pravděpodobné, že v době německého bombardování a pozemní ofenzívy by měl Stalin zájem kočovat mezi Moskvou a Kuncevem stejně, jako za časů míru.

Z téhož důvodu působí nevěrohodně jiná zpráva, podle níž se Stalin v oněch dnech hrůzy naopak do Kunceva vypravil, aniž ho jakýkoli Berija zadržoval. Vila prý už byla podminovaná a strážní nad jeho příjezdem užasli. Světlo už nesvítilo, právě se chystali vyhodit dům do povětří. Stalin se prý zeptal:
„Proč se nesvítí? Co je to tady za stěhování?“

Vysvětlili mu, že se chystají na evakuaci do Kujbyševa. Stalin pokrčil rameny a rozkázal stručně
„Okamžitě to odminujte, zatopte v kamnech, já budu zatím pracovat.“
A tiše prý dodal:
„Evakuace nebude. Zůstaneme tady až do vítězství.“

A sedl si k práci. Po návratu do Kremlu řekl svým strážcům:
„Z Moskvy nikam neodjíždím. Vy tu zůstanete se mnou."

„Není to tak hrozné“

Traduje se rovněž, že při jednom z převozů Stalina po Moskvě byl vůdce proletariátu ohromen, když zdálky spatřil davy, drancující obchody. I v tomto případě je nepravděpodobné, že by se to stalo. Zůstává totiž faktem, že za prvé získával Stalin zprávy o rabování i bez toho, aby musel pouliční řádění sám sledovat, a za druhé neměl v uvedených dnech kam přejíždět, například z Blízké vily v Kuncevu do Kremlu a zpět.

Ve skutečnosti totiž, a to je nezvratný fakt, Stalin tehdy sídlil v krytu stanice metra Kirovskaja (dnes Čistyje Prudy), vhodně situované hned vedle budovy generálního štábu, s níž byl kryt spojen podzemní chodbou. Navíc máme k dispozici zprávu, která jakékoli Stalinovo „ohromení“ kvůli rabování ve městě prakticky vyvrací. Když mu totiž 17. října referovali, že pekárny jsou zavřené a v továrnách panuje mínění, že vláda uprchla, Stalin v plném souladu se svým děsivě příznačným poklidem opáčil:
„No, není to tak hrozné, myslel jsem, že to bude horší.“

 

Městský folklor

Pokud se však jedná o dopravní prostředky, připravené k převezení Stalina z Moskvy, je stoprocentně prokázáno, že součástí interní směrnice Státního výboru obrany z 15. října byla následující informace:
„Soudruh Stalin se bude evakuovat zítra nebo později podle situace.“

Bylo přitom zřejmé, že nějak by se soudruh Stalin do patřičné evakuační soupravy dostat musel. Asi proto se později šířily zvěsti, že na Kazaňském nádraží stál už 16. října zvláštní vlak s plánovanou trasou Moskva−Kujbyšev a že Stalin byl viděn, jak tam dlouho v hlubokém zamyšlení popochází po peronu sem a tam, nakonec sestupuje do podchodu a vrací se ke své práci v Moskvě.

Tato vize je popsána v desítkách knih, ale nikde k ní neexistuje jakékoli faktické potvrzení. Technicky by to jistě nebylo zcela nemyslitelné, soupravy podzemní dráhy totiž dokázaly provézt Stalina z krytu ve stanici Kirovskaja bez přestupu až na Kazaňské nádraží. Jenže vzhledem k panice, která tehdy právě na onom nádraží doslova zuřila, by se Stalin asi jen stěží odhodlal popocházet zamyšleně po místním (byť sebezastrčenějším) peronu, kde ho mohl leckdo spatřit, a právě tam se teprve rozmýšlet, jestli odjede do Kujbyševa, nebo zůstane v Moskvě… V každém případě je příběh o Stalinově zamyšlení na nádražním peronu typickým příkladem „městského folkloru“. Nějak se přece ta změna vůdcovy nálady musela v lidové obraznosti ukotvit.

O otázce a odpovědi

Ráno 16. října začal Stalin pochybovat o správnosti opuštění Moskvy, ale pořád nevěděl, co teď. Jestli z Moskvy odjede, bude to přiznání porážky. Zůstane-li naopak v hlavním městě, může osobně padnout do obklíčení, což by byl konec všeho. O jeho nejistotě svědčí věrohodný pamětník, generál letectva Golovanov. Spatřil prý Stalina, jak si sklíčeně a nerozhodně opakuje:
„Co máme dělat? Co máme dělat?“

Rozhodnutí zůstat v Moskvě padlo zřejmě, byť bez záruky, už v průběhu 16. října.

Mezi odbornou i laickou veřejností se zakořenila představa, že okamžik onoho rozhodnutí vězí v telefonickém rozhovoru, který Stalin ve dnech paniky vedl s armádním generálem Žukovem. Ten byl od 10. října velitelem Západního frontu. Stalin prý Žukovovi zavolal a podezíravým tónem mu položil v dané situaci nečekanou otázku:
„Jsme si jisti, že můžeme Moskvu uhájit? Ptám se vás na to s bolestí v srdci. Řekněte pravdu, jako bolševik!“

Žukov prý chvíli mlčel, a pak pronesl:
„Soudruhu Staline, Moskvu nevydáme!“

Vyznění této scény je zřejmé. Stalin hodlal vydat Moskvu nepříteli, ale v posledním okamžiku se „s bolestí v srdci“ zeptal Žukova, a ten svým rozhodným chováním Moskvu na poslední chvíli zachránil.

Odkud to vlastně víme? Z vyprávění Georgije Konstantinoviče Žukova, zařazeného do jeho Vzpomínek a úvah. A jsou na to svědci?

Svědci telefonátu (přesněji několika telefonátů) jsou. Byli při tom generál Vasiljevskij, výše citovaný generál letectva Golovanov, generál Štemenko a člen Stalinovy ochranky Rybin. Potíž je v tom, že všichni nezávisle na sobě podali danou scénu poněkud jinak, než Žukov. Poněkud hodně jinak.

Nejsou paměti jako paměti

Německý tlak od Možajska v polovině října natolik stlačil frontu, že Žukovovo velitelské stanoviště, umístěné v obci Perchuškovo asi dvacet kilometrů od západních okrajů Moskvy, se ocitlo takřka na přední linii.

Stalin prý Žukovovi zavolal a domlouval mu, že taková pozice je příliš nebezpečná. Žukov mu na to údajně řekl: „Pokud odsunu svůj štáb, odsunou se i štáby armád a za nimi všechno ostatní.“ Stalin tedy Žukova snad dokonce přemlouval, aby se stáhl, ale Žukov se z první linie ani nehnul a uhájil ji. I tento popis ovšem pochází jen a pouze z pamětí maršála Žukova.

Dnes už víme, že Žukovovy paměti představují kolektivní dílo sovětských historiků a žurnalistů, které „autor“ ochotně podepsal. Žukovovi „spoluautoři“ se v šedesátých letech opírali o jeho ústní údaje, které už samy o sobě jevily tendenci k zásadnímu retušování reality ve vypravěčův prospěch, ale navíc vedli „jeho“ příběh především k takovému ideovému vyznění, které bylo tehdy požadováno, včetně snižování Stalinovy úlohy při rozhodování o sovětských válečných operacích z let 1941−1945.

Zato maršál letectva Golovanov, který nebyl zdaleka tak slavný jako Žukov, psal své vzpomínky bez ideové „spolupráce“ agitačně propagačních kruhů z politbyra. Totéž platí o svědectví dalších tří účastníků hovoru, Vasiljevského, Štemenka a Rybina. Předem konstatujme, že uvedení svědkové neměli důvod nějak Žukova pomlouvat, neměli s ním nikdy žádné spory, a na druhé straně nemohli mít v době likvidace Stalinova kultu žádný prospěch z líčení, které podali. Jaká je tedy jejich verze té slavné scény?

Svědectví

Nuže, podle uvedených svědků telefonátu plánoval tehdy Žukov rozdělení štábu Západního frontu do dvou sledů. To je vzhledem ke koordinaci mezi štábem a frontou samo o sobě na pováženou. Ale to ještě zdaleka není všechno, co je zde na pováženou.

Ani jedna z obou částí štábu se totiž, v úplném rozporu s Žukovovou verzí událostí, neměla nacházet na západ od Moskvy. Menší část štábu měla být umístěna až na východním (!) okraji města. S obranou Moskvy se totiž v Žukovově plánu vůbec nepočítalo (!). A druhá část štábu, samozřejmě ta hlavní, se měla přesunout až do prostoru města Arzamas.

Arzamas leží 400 kilometrů východně od metropole SSSR (!). To je asi jako vzdálenost mezi Prahou a Vysokými Tatrami. Přibližně 300 kilometrů dál na východ od Arzamasu už leží Kazaň na střední Volze… Dá se tedy konstatovat, že Žukov byl rozhodnut vyklidit před Hitlerem nejen samotnou Moskvu, ale prakticky celé centrální Rusko. (Přesně tak, jak si to přál Hitler.)

Lopaty

Nuže − telefonát začíná. Tentokrát ten skutečný. Nevedl jej přímo Žukov, nýbrž jeho zástupce, armádní komisař Stěpanov. A nevolal mu Stalin se svým „bolestným dotazem“, nýbrž Stěpanov naopak volal Stalinovi. Slovo má maršál Golovanov:

„Jak to tam u vás vypadá?“ zeptal se Stalin.
„Velení (tj. Žukov) je znepokojeno tím, že se štáb frontu nachází příliš blízko od první obranné linie. Musí se přenést na východ, za Moskvu, přibližně do oblasti Arzamasu. A velitelské stanoviště zorganizovat na východním okraji Moskvy.“

Zavládlo dlouhé ticho.
„Soudruhu Stěpanove, zeptejte se na štábu, mají tam lopaty?“
„Moment.“

A zase ticho.
„A jaké lopaty, soudruhu Staline?“
„To je jedno jaké.“
„Moment… Lopaty mají, soudruhu Staline.“

„Vyřiďte soudruhům, ať vezmou lopaty a jdou si kopat hroby. Štáb frontu zůstane v Perchuškovu a já zůstanu v Moskvě. Nashledanou.“

Řekl to klidným hlasem, a pak beze spěchu položil sluchátko. Ani se nezeptal, kdo konkrétně se zabývá takovými otázkami, i když bylo jasné, že bez vědomí velitele frontu Žukova by Stěpanov Stalinovi nevolal.“

Tumáš, čerte, kropáč.

Prosba a reakce

Tím to ovšem nekončilo. Později, samozřejmě opět v zastoupení Žukova, vznesli otázku přemístění velitelského stanoviště na východ také člen válečné rady Západního frontu N. A. Bulganin a náčelník štábu Západního frontu generálporučík V. D. Sokolovskij. I jim se však od Stalina dostalo podobného výprasku.

Situace na bojišti se zhoršovala a Žukovovi nakonec nezbylo, než aby sebral odvahu a konečně se na Stalina obrátil osobně. O Arzamasu se už nezmiňoval, jeho požadavek byl nyní skromnější. Přenést velitelské stanoviště Západního frontu nikoli už na východní, ale aspoň na západní okraj Moskvy.

Slovo okraj je ovšem v daném případě dost nepřesné. Žukov totiž chtěl svůj štáb přemístit do prostoru Běloruského nádraží. To bylo asi třicet kilometrů východně od dosavadní dislokace štábu v Perchuškovu. Především to však bylo už přímo ve městě.

A ještě maličkost: Od Běloruského nádraží se dá bez potíží dorazit až ke Kremlu, a to pěšky. Za necelou hodinu (!). Autor tohoto článku si to nejednou sám vyzkoušel. Ta trasa ostatně není o mnoho delší než čtyři kilometry…

Co po Žukovově prosbě následovalo? Zde cituji ze svědectví armádního generála S. M. Štemenka: „Žukov se na Stalina obrátil s prosbou o povolení přesunu jeho velitelského stanoviště dále od obranné linie, k Běloruskému nádraží. Stalin odvětil, že pokud se Žukov přesune k Běloruskému nádraží, on zaujme (v Perchuškovu) jeho místo.“

A bylo.

Zdroje: F. Čujev: Soldaty imperii, A. J. Golovanov, A. J.: Daľnaja bombardirovočnaja – vospominanija glavnogo maršala aviacii 1941−1945, G. K. Žukov: Vzpomínky a úvahy

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,