Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Po třech dnech rozkladu přišlo rozhodnutí: Moskvu nevydáme! Rabující Moskvany střílejí posily ze Sibiře, díl šestý. Pátrání Bruno Solaříka

01.02.2025
Po třech dnech rozkladu přišlo rozhodnutí: Moskvu nevydáme! Rabující Moskvany střílejí posily ze Sibiře, díl šestý. Pátrání Bruno Solaříka

Foto: Pixabay

Popisek: Oslava sovětského člověka

Výpadovky z Moskvy směrem na východ se 16. října 1941 staly dráhami útěku, hanby − a dokonce živelné vzpoury. Ta dosáhla vrcholu na „nevhodně“ pojmenované Třídě entuziastů (podle toho, že tudy za cara do vyhnanství směřovali političtí vyhnanci), která se tehdy mohla klidně jmenovat Třída zoufalců. A co je hlavní, z oficiálních míst se toho dne neozval ani jeden hlas. Hlasem Moskvy se proto stala panika…

První signál

To, co bylo právě řečeno, vlastně není tak úplně pravda. Už odpoledne 16. října totiž proběhlo cosi, co by za normálních okolností muselo vnést do situace první závažnou známku klidu. Jenže situace ani zdaleka nebyla normální. A proto si té první změny prakticky nikdo nevšiml.

O co šlo? Jak víme, ráno toho dne se neotevřelo metro, a to byl nechtěný signál ke všeobecné panice. Nuže, Státní výbor obrany následně sebekriticky uznal, že zavření metra bylo chybou. Přesně ve 14:12 moskevského času bylo zrušeno nařízení k likvidaci podzemní dráhy a na Kirovsko-Frunzenskou linii metra byl vpuštěn proud. V 18:05 byl vydán rozkaz obnovit provoz.

To samozřejmě nikdo z Moskvanů nevěděl. Každý si však musel všimnout, že v 18:45 se metro znovu otevřelo a na trať vyjel první vlak. Jak řečeno, v dané situaci naprosté paniky se tento první krok ke stabilizaci bohužel nezdál nikomu tak příznačný, jakým ve skutečnosti byl.

Co vlastně zprovoznění metra znamenalo? Byl to přece jasný signál, že nejvyšší vedení státu už s vydáním Moskvy nepříteli nepočítá!

Pádnější potvrzení tohoto převratného faktu, kterému v tu chvíli, tedy večer 16. října, nikdo nevěnoval pozornost, však přišlo až před úsvitem následujícího dne, 17. října. Po čtyřiadvaceti hodinách úředního mlčení se totiž ve čtyři hodiny ráno rozezněly rozhlasové přijímače a ampliony. Podle řady svědectví mnozí Moskvané očekávali hlášení německé komandatury, že město je obsazeno. Místo toho uslyšeli prohlášení městského tajemníka komunistické strany Ščerbakova, který svůj projev přednesl na Stalinův pokyn. Jeho sdělení bylo stručné a jasné:

„Nevěřte zvěstem o vydání hlavního města nepříteli. Obrana Moskvy je spolehlivá, nejsou důvody k panice.“

Nečekaný příslib záchrany

Spisovatel Konstantin Simonov popsal v románu Živí a mrtví, že „moskevská panika“ byla strašlivá, ale zároveň varoval před tím, aby z toho byly vyvozovány jednostranné závěry ohledně chování všech obyvatel města. Cituji:

„V samotné Moskvě bylo dost lidí, kteří dělali všechno, co bylo v jejich silách, aby nebyla nepříteli vydána. A právě proto Moskva nepadla. Jistě, situace na frontě před Moskvou vedla k náhledu, že za celou dobu od začátku války jde o osudovou chvíli, takže mnozí Moskvané byli 16. října ochotni uvěřit zoufalé myšlence, že zítra vstoupí do města Němci. Stává se to vždycky v takových tragických okamžicích. Pevná víra a nenápadná práce na jedné straně ještě není pro všechny zjevná, vždyť teprve slibuje přinést své plody. Zato zmatek, hysterie, děs a zoufalství na druhé straně bijí do očí.“

Jeho slova potvrzuje vzpomínka Moskvanky Věry Prochorovové ještě z večera onoho strašného 16. října. V nejhorší všeobecné panice tehdy ona a její kamarádky běžely na Běloruské nádraží. Měly k němu totiž nejblíž, ale většina vlaků z něj nesměřovala na východ, nýbrž na západ, do boje. Dívky tam narazily na vojáky ve vagonech a dobrovolníky z Moskvy. A nevěřily svým uším, když od nich slyšely: „Holky, nebojte se, my vás uhájíme, nepřítel neprojde, dyť my to vyhrajem, naše věc je spravedlivá. Zvítězíme, ať se stane cokoliv.“

Po té pouliční hrůze, ze které právě utekly, to dívkám znělo jako povznášející vzkazy z neznáma. Moskvanka Věra Prochorovová po letech vzpomíná, že to byl po těch hodinách hrůzy její nejkrásnější zážitek. Doslova k tomu poznamenala: „Proto ve mně vždycky žije víra, že i v nejobludnějších situacích se nečekaně může zjevit záchrana.“

Drsné ticho

Ráno 17. října obyvatelé Moskvy opatrně zjišťovali, jestli u nich na ulici stojí na rohu sovětský milicionář, nebo německý voják. Když se ukázalo, že hlídkují milicionáři, vyšla pamětnice Věra ven a první, čeho si všimla, byly hromady odpadu, které se předchozího večera červenaly odhozenými stranickými průkazy. Nyní byla smetiště od průkazů očištěna. Z hromad přestala zářit jejich červená barva.

A ještě si Věra všimla, že všude „panuje jakési drsné ticho“.

Další obyčejný Moskvan, profesor Timofějev, si onoho 17. října zapsal do deníku: „Dnešní den je nějak klidnější. Tón novin je tvrdší. Němci tu nejsou a žádné zvuky nenasvědčují blízkým bojům. Objevila se řídící osobnost, Ščerbakov. V rádiu řekl, že Moskva se bude bránit. Varoval přitom před hrozbou silného bombardování.“

Další záznam profesora Timofějeva je rovněž příznačný: „Obyvatelstvo neskrývá svůj opovržlivý poměr k vedoucím činitelům, kteří předvedli příklady hromadného, nezodpovědného a takříkajíc předčasného útěku. To jim masy neprominou.“

Stručný rozhovor

Po celý týden bombardovaly Moskvu mohutné svazy luftwaffe tříštivými a zápalnými pumami a na město dopadaly též šrapnely polních děl. Moskevský tajemník Ščerbakov tedy vlastně svým veřejným varováním jen stvrzoval reálný stav věcí. Hlavní však byla ona věta z jeho projevu, že Moskva nebude nepříteli vydána.

Stačil snad jeden projev obyčejného městského tajemníka k uklidnění? Samozřejmě nestačil. Ponenáhlu se začal vytrácet masový charakter popsané anarchie, ale rabování a vykrádání samozřejmě pokračovalo.

Následujícího dne, 18. října, povolal Stalin na poradu do svého bunkru ve stanici metra Kirovskaja velitele hlavního města, generála NKVD Artěmjeva. Přítomen byl rovněž náčelník politické správy generál Tělegin. Zde je záznam onoho stručného rozhovoru:

Stalin (bez pozdravu): „Jaká je situace v Moskvě?“
Artěmjev: „Znepokojivá. Opatření k zavedení pořádku byla přijata, ale jsou nedostatečná.“
Stalin: „Co navrhujete?“
Artěmjev: „V Moskvě by se měl vyhlásit stav obležení.“
Stalin: „Správně.“

Stav obležení

Stav obležení byl pro Moskvu a okolí vyhlášen hned ráno 19. října 1941. (Zrušen byl až po deseti týdnech, 7. ledna 1942.) Po městě zněl daný rozkaz z aplionů a rozhlasu, byl vydán v novinách a vylepován na plakátech. Součástí zprávy byl apel, ať občané zachovají klid, a oznámení, že probíhá obrana přístupů k Moskvě.

Oproti už tak dost drsnému válečnému stavu, v němž žila celá země od 22. června, byl stav obležení samozřejmě čímsi nesrovnatelně přísnějším. Na úsvitu vyšly do ulic stíhací oddíly, složené z městské milice, jednotek NKVD a dobrovolnických oddílů dělnické domobrany.

Jen si představme, že ještě 16. října byli ve sklepeních Lubjanky narychlo stříleni vězni, aby nepadli do rukou nepřítele. Nyní se střílelo zrovna tak. Ale nebyla už to střelba evakuační. Stav obležení znamenal zřízení polních soudů. Byl proklamován boj proti „nepřátelským agentům a špionům“ a byly ustanoveny vojenské tribunály.

Rabování a šíření paniky bylo ovšem řešeno přímo na místě. Roty stíhacího praporu vyšly do ulic. Hlídky milice a vojska dostaly konečně rozkazy. Mnozí příslušníci hlídek byli oblečeni do bílých kožíšků, šlo o první posily ze sibiřských divizí.

Konec paniky

Pamětník vzpomíná, jak před jeho očima chytila hlídka jakési bytové zloděje a ozval se povel: „Ty dva ke zdi!“ Příslušníci hlídky vysvětlili přihlížejícím, že na Stalinův rozkaz se rabovači a zrádci střílejí na místě bez vyšetřování a soudu. Následovala dávka ze samopalu.

A tak to šlo od ulice k ulici, z jedné čtvrti do druhé. Také zjevní šiřitelé paniky byli hned na místě bez milosti stříleni spolu s domovními správci, kteří chtěli odjet z města. Dezertéři od jednotek Rudé armády byli na místě věšeni. Další stovky osob byly zastřeleny z rozhodnutí vojenských tribunálů a na pět tisíc spekulantů bylo odsouzeno k nejmíň pětiletým trestům odnětí svobody.

Anarchie spojená s panikou a rabováním, započatá v Moskvě 16. října, trvala tři dny. A skončila stejně náhle, jako začala. V poledne 19. října bylo už každému jasné, že soudruh Stalin zůstal v Moskvě. Mezi Moskvany se rozneslo: „Chtěli Moskvu vyklidit – ale rozmysleli si to.“

Otevřely se obchody, obnovila se distribuce zboží na potravinové lístky a na několik dnů byl pro jistotu přerušen obchod alkoholem.

„Entuziasté“ dostávají přes prsty

Vzpomeňme na deníkovou poznámku profesora Timofějeva, že státním a stranickým činitelům, kteří svévolně opustili své pozice a utíkali z města i s pochybně nabytým majetkem, to „masy neprominou“. Člověk, uvyklý atmosféře, v níž se poklesky vedoucích činitelů vždycky nějak zahladí, by se jistě zeptal: Jak jim to ty masy neprominou?

Nuže, profesorův deník pokračuje těmito slovy: „Dnes se mluví o nutnosti popravit řadu uprchlých ředitelů vojenských podniků. Hlídky na výpadovkách začaly zastavovat vozidla a zabavují všechno, co vyjíždí. Vojáci pochodují po Moskvě s bojovnými písněmi.“

Následovalo samozřejmě zatýkání zpanikařených či spekulujících státních a stranických úředníků. Milice a čekisté (příslušníci NKVD) zabavovali miliony rublů, které chtěli z města vyvézt činovníci strany a úřadů. Začalo zabavování stovek automobilů, dodávek a náklaďáků, připravených k dalším útěkům „rovnějších z rovných“. Uprchlí činovníci začali být zatýkáni tam, kam utekli. Všechny výpadovky na východ včetně neslavně věhlasné Třídy entuziastů byly uzavřeny.

Zažehnání katastrofy

Nastoupila železná disciplína, na jejímž základě se začaly formovat nové jednotky domobrany k obraně metropole SSSR.

Takhle tedy skončila třídenní panika v Moskvě. Zdaleka ještě nebylo vyhráno, ale samotné zažehnání katastrofy v hlavním městě znamenalo přinejmenším aktivizaci těch sil v občanské společnosti, které Moskvu nehodlaly vydat.

Jak vlastně došlo k té zásadní změně, kdy, jak řečeno ústy tehdejších Moskvanů, představitelé státní moci nejdřív „chtěli Moskvu vyklidit, ale rozmysleli si to“? O tom příště.

Zdroje: N. A. Gromova: Evakuacija iďjot, Leonid Mlečin: Panika i běgstvo – vrag u vorot, Moskva 41-go, Moskovskaja panika 1941 goda, Moskovskaja panika – chronika pozora, Alexej Pivovarov: Moskva, oseň 1941, Věra Prochorova: Vospominanija, 7. díl – Moskovskaja panika 16 oktjabrja 1941, Konstantin Simonov: Živí a mrví

 

QRcode

Vložil: Bruno Solařík